V Zápisníku alkoholičky mi cosi chybí
17.12.2024
Renata Šindelářová
Film
Na zajímavý snímek zápisník alkoholičky mi to nevyšlo do kina, jak jsem měla původně v plánu, ale kupodivu už nyní dozrál do Netflixu, kde jsme si ho už odchytila. Byla jsem zvědavá, neboť ať má hodnocení na databázi pěkných 70 %, a to především díky výkonu Terezy Ramba, mezi lidmi se šíří rozčarovanost ohledně filmového zpracování. Diváci mívají obvykle problém s časovými skoky a jistou zmatečností jimi vyvolanou. Osobně mi právě tohle vůbec nevadilo, naopak bych se bez těchto skoků asi trochu nudila...
Ale přesto jsem očekávala něco trochu jiného. Příběh v podstatě popisuje, jak hlavní hrdinka Míša nejprve víc a víc pila a jak poté už nepila. Vidíme její sklony k hysterii i sebelítost, stejně jako lhaní si do vlastní kapsy a neschopnost pohlédnout pravdě do očí. Vše ale působí velice povrchně, jelikož nám tu chybí podstata věci - moc nechápeme, proč vlastně začala tak strašně pít. Ano, vyrozumíme, že se cítí sama, protože manžel se chodí domů jen vyspat. Ano, chápeme, že tchyně na ní pořád vidí nějaké chyby. A... to je všechno?
Míša nám to sice všechno řekne, ale my to s ní nemáme šanci prožít. Připadá mi, jako by to vlastně žádný důvod nemělo, jako by se to prostě jen dělo, chybí mi k tomu emoce. Chybí mi tu popis chvílí, kdy se Míša cítí sama a zoufalá, kdy zírá znuděně z okna, zatímco dítě spí, kdy ji tchyně kritizuje, kdy brouzdá na netu, aby našla nějaký jiný nájem. Chybí mi dokonce i vlastní výčitky vůči dítěti, jako by jí bylo úplně jedno, co s dcerkou bude, zda jí v opilosti neublíží - ale věřím, že taková světlá chvilka občas nastala, že se dceři omlouvala, že se bála sama sebe...
Všechny tyto okolnosti jsou ve filmu velice zkratkovitě a plytce. Díky tomu se nelze s hlavní postavu moc dobře sžít, nechápeme ji, je nám cizí a film pak působí daleko spíš jako dokument než pohled do duše, který jsem očekávala.
Podobně nereálná působí i Míšina náprava v léčebně, vlastně skoro jako procházka rajskou zahradou. Prostě se konečně rozhodla a šlo to jak po drátku, bez deliria, na pohodu. Kromě jedné chvíle, kdy jí zemřel otec a kdy cítila slabost, ale překonala to. (Boj sama se sebou zahrála Tereza mimochodem báječně, jen tam mělo být podobných scén víc, neboť je to rozhodně mnohem složitější boj než jedna jediná zkouška. Jsou to mnohonásobné každodenní zkoušky.)
Shrnuto a podtrženo uděluji průměrné tři hvězdičky. Za potřebné téma, snahu, báječnou Terezu i ten střih. Za nejslabší článek řetězu považuji především scénář. Domnívám se, že Dan Svátek chtěl jiný příběh se stejným tématem a chtěl tedy tak moc odlišit, jak pijí ženy (na rozdíl od mužů v jeho Úsměvech), že si až nevšiml, že příběhu cosi důležitého chybí.