ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 20.1.2025, svátek má
Ilona
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Promiskuita Svátky vánočníHelena Zeťová nám bohužel odešlaZ jeřabinTakový zimní denOnline kurz tvůrčího psaní
Nejčtenější za 14 dní
Svačinky pro školáky: 5x salát na přestávku... a jaké je to vaše dědictví?Lucie Moravčíková: Koučování mi pomohlo objevovat samu sebeJak nakládat s množiteli zvířat?DOPORUČUJI 5 komedií, jež se mi vepsaly do srdceStín smrti – místo činu: Dívčí kámenFOTOREPORTÁŽ: Z Nairobi do MombasyMagický den pro malé princezny v Martinickém paláci Labužník životaSubstance a Demi Moore bodují. Kde film uvidíte?Knižní zápisník: Poutavý prosinecTlaková vlna
Zpověď kriminalisty 1: Šumava mi přirostla k srdci
26.12.2024 Pavla Hložková Společnost
Karel Fořt se narodil v roce 1947 v Praze 6-Dejvicích. Většinu kariéry strávil ve službě kriminální policie v Klatovech, kde se zasloužil o objasnění stovek případů. Od roku 1990 do konce kariéry v roce 2007 byl zástupcem ředitele policie v Klatovech. Významně přispěl k založení československé sekce IPA (International Police Association) a po rozdělení ČSFR se stal prvním prezidentem IPA. S manželkou žije v Sušici, dnes působí jako spisovatel a básník. Povídala jsem si s ním nedaleko jeho bývalého klatovského působiště.
Jak jste se ocitl vy jako rodilý Pražák na Šumavě, jaké cesty osudu vás zavály právě do Sušice?
Během vojny jsem byl převelen na Šumavu, kde jsem se později seznámil se svou manželkou na zábavě. Zamiloval jsem se a byla z toho svatba.
Jak dlouho jste byl celkově u policie?
Od roku 1971, předtím po vojně jsem pracoval 3 roky u pošty, ale tehdejší ředitel si hrál na svém písečku, dělal podvody a podívala se na něj hospodářská kriminálka. U výslechu se mě zeptali, ´co budeš dělat, když máš zavřeného ředitele, pojď k nám!´ Tak jsem se ocitl u policie.
Od roku 1974 jsem působil v Klatovech na kriminálce, tam jsem strávil čas až do odchodu do důchodu. Nejdříve na majetkové trestné činnosti, potom jsem se soustředil na mravnostní problematiku a trestnou činnost násilného charakteru na mládeži. V oblasti bylo hodně rodin z Rumunska, Maďarska, které přišly do pohraničí po odsunu Němců, s těmi jsem řešil dost případů. Říkám jim čisté duše, když je člověk pochopil, viděl, že jsou to ryzí lidé. Jeden den se opili, něco provedli, ale druhý už o tom nevěděli.
Jak se díváte na trestné činy spáchané přes internet, už jste také v té době nějaký řešil?
Vyšetřoval jsem případ dívky, která přišla o panenství přes internet, seznamku, imponovalo jí, že dotyčný je starší, ženatý důstojník armády. Po rozpadu Jugoslávie byl nasazen v Kosovu, počkali jsme si na něj na letišti, přiznal se. Spáchal závažný trestný čin, navíc se připravoval i na desetiletou sestru této dívky. Maminka dívky tehdy řekla, že ho podřízne...
Pro dnešní děti může být internet zhouba, je třeba být obezřetní. Dotyčný důstojník byl zkoumán psychiatry, ale advokáti mu dost pomohli.
Co si myslíte o současném soudním systému z hlediska trestů, je spravedlivý?
Lidé, kteří jsou pachateli, leckdy nedostanou adekvátní trest. Trest by měl obsahovat i složku jako upozornění pro ostatní členy společnosti, ta tam dnes není.
Mělo by to fungovat tak, že jsme na jedné lodi a pachatel je ochoten nápravy, ne že soud stojí zcela proti němu, někdo se napravit ani nemůže.
Na jaký z vašich případů vzpomínáte nejraději, byl svým způsobem kuriózní?
Případ středoškolského studenta, co kradl z balkonů dámské kalhotky, fetišisty, šli jsme na něj s kolegou. Jen jsem na něj zvýšil hlas, řekl, že přizná vše. Měl doma 4 kufry, ženy ani to prádlo pak zpět nechtěly… Udali jsme ani ne polovinu!
Kolik případů jste vyřešil (stačí přibližně)?
Abych pravdu řekl, nikdy jsem to nepočítal, od těch nejbanálnějších až po ty případy nejzávažnější… Minulá doba i doba dnešní je spíše postavena na kolektivním objasňování trestné činnosti. Ty doby individuálně laděných detektivů jsou spíše doménou knižního zpracování, než skutečného objasňování trestné činnosti. Vezměte v potaz příklad kriminálního rady Vacátka z prvé republiky. I on byl obklopen lidmi, které dokázal řídit a směrovat k úspěchu. I dnes sklouzáváme k individualitám, které se nějakým způsobem na poli zločinu prosadily, příkladně můj kamarád a kolega Jiří Markovič. Ale i mnoho jiných dalších! Tato otázka je natolik rozsáhlá, že na ni nelze odpovědět jednoznačně i díky naší lidské zapomnětlivosti, kdy některé případy ve vás zůstanou navždy, po celou dobu vašeho života a některé nikoliv…Stejně tak je to u mne. Nadto bývalá i dnešní hierarchie zločinu je tvárná ve svých mantinelech té dané doby, ve které se pomyslně a skutečně odehrála. V minulé době se hodně soutěžilo a my měli za povinnost si vést „Osobní deníky“ či spíše výkazy práce úspěchů i neúspěchů, prostě toho, co jsme dělali. Za každý měsíc těch neznámých či naběhlých případů bývalo v průměru 4 – 6, někdy i více. K tomu běžné věci různých dožádání, běžné práce, školení, jednoměsíčních střeleb ze služebních zbraní atd. Je toho celá nezáživná řada. Takže si to lze lehce prokalkulovat. K tomu výjezdy na místa trestných činů atd. A také vzdělávání a absolvování různých druhů škol, většinou dálkově, a to vše vytváří negativa, která odvádějí od práce samotné… Ale takový je vlastně život nás všech! Když chce člověk jít s dobou, musí i jí něco obětovat. A na „pomyslný oltář“ vlasti jsme toho včetně sebe obětovali dost, někdy až příliš, ale je to vždy otázka vysoce individuální. A také velmi široce laděna ve svém záběru. Mnohdy to běžný člověk ani neregistruje a vidí jen to výsledné pozlátko, které se ne vždy v zářném obrazu objeví.
Kolik případů zůstalo nedořešeno? Myslíte, že ten ohledně vraždy v Klatovech v prodejně nábytku pod Černou věží bude ještě někdy objasněn?
Víte, nikdy nelze objasňovat veškerou trestnou činnost, která se před vámi objeví! To byste prostě musel být kouzelník! Je však pravda, že každý nevyřešený a otevřený případ kriminalisty a pracovníky policie mrzí, jsou to jejich „pomníčky“. Mezi takové patří i příběhy z mé publikace „Vražda pod Černou věží“. V některých příbězích se k pachateli dostanete i velice blízko, ale ani to mnohdy nepomůže, když nejsou dostatečně pádné důkazy! Příkladem je třeba takový masový vrah Roubal. Mnozí z našich kriminalistů na něm pracovali ve spolupráci s ostatními, a přesto se mu neprokázaly 2 – 3 vraždy, těla obětí se totiž nikdy nenašla. A tak je to i v ostatních případech. Někteří z takových i částečně usvědčených vrahů umírají i se svým tajemstvím…
Pokračování rozhovoru: Zločinci za mnou chodili žádat o věnování do knihy!
Foto: archiv Karla Fořta (na úvodním snímku vlevo na jednání v Bruselu s kolegou z Bratislavy v roce 1992, níže s rodinou)
Během vojny jsem byl převelen na Šumavu, kde jsem se později seznámil se svou manželkou na zábavě. Zamiloval jsem se a byla z toho svatba.
Jak dlouho jste byl celkově u policie?
Od roku 1971, předtím po vojně jsem pracoval 3 roky u pošty, ale tehdejší ředitel si hrál na svém písečku, dělal podvody a podívala se na něj hospodářská kriminálka. U výslechu se mě zeptali, ´co budeš dělat, když máš zavřeného ředitele, pojď k nám!´ Tak jsem se ocitl u policie.
Od roku 1974 jsem působil v Klatovech na kriminálce, tam jsem strávil čas až do odchodu do důchodu. Nejdříve na majetkové trestné činnosti, potom jsem se soustředil na mravnostní problematiku a trestnou činnost násilného charakteru na mládeži. V oblasti bylo hodně rodin z Rumunska, Maďarska, které přišly do pohraničí po odsunu Němců, s těmi jsem řešil dost případů. Říkám jim čisté duše, když je člověk pochopil, viděl, že jsou to ryzí lidé. Jeden den se opili, něco provedli, ale druhý už o tom nevěděli.
Jak se díváte na trestné činy spáchané přes internet, už jste také v té době nějaký řešil?
Vyšetřoval jsem případ dívky, která přišla o panenství přes internet, seznamku, imponovalo jí, že dotyčný je starší, ženatý důstojník armády. Po rozpadu Jugoslávie byl nasazen v Kosovu, počkali jsme si na něj na letišti, přiznal se. Spáchal závažný trestný čin, navíc se připravoval i na desetiletou sestru této dívky. Maminka dívky tehdy řekla, že ho podřízne...
Pro dnešní děti může být internet zhouba, je třeba být obezřetní. Dotyčný důstojník byl zkoumán psychiatry, ale advokáti mu dost pomohli.
Co si myslíte o současném soudním systému z hlediska trestů, je spravedlivý?
Lidé, kteří jsou pachateli, leckdy nedostanou adekvátní trest. Trest by měl obsahovat i složku jako upozornění pro ostatní členy společnosti, ta tam dnes není.
Mělo by to fungovat tak, že jsme na jedné lodi a pachatel je ochoten nápravy, ne že soud stojí zcela proti němu, někdo se napravit ani nemůže.
Na jaký z vašich případů vzpomínáte nejraději, byl svým způsobem kuriózní?
Případ středoškolského studenta, co kradl z balkonů dámské kalhotky, fetišisty, šli jsme na něj s kolegou. Jen jsem na něj zvýšil hlas, řekl, že přizná vše. Měl doma 4 kufry, ženy ani to prádlo pak zpět nechtěly… Udali jsme ani ne polovinu!
Kolik případů jste vyřešil (stačí přibližně)?
Abych pravdu řekl, nikdy jsem to nepočítal, od těch nejbanálnějších až po ty případy nejzávažnější… Minulá doba i doba dnešní je spíše postavena na kolektivním objasňování trestné činnosti. Ty doby individuálně laděných detektivů jsou spíše doménou knižního zpracování, než skutečného objasňování trestné činnosti. Vezměte v potaz příklad kriminálního rady Vacátka z prvé republiky. I on byl obklopen lidmi, které dokázal řídit a směrovat k úspěchu. I dnes sklouzáváme k individualitám, které se nějakým způsobem na poli zločinu prosadily, příkladně můj kamarád a kolega Jiří Markovič. Ale i mnoho jiných dalších! Tato otázka je natolik rozsáhlá, že na ni nelze odpovědět jednoznačně i díky naší lidské zapomnětlivosti, kdy některé případy ve vás zůstanou navždy, po celou dobu vašeho života a některé nikoliv…Stejně tak je to u mne. Nadto bývalá i dnešní hierarchie zločinu je tvárná ve svých mantinelech té dané doby, ve které se pomyslně a skutečně odehrála. V minulé době se hodně soutěžilo a my měli za povinnost si vést „Osobní deníky“ či spíše výkazy práce úspěchů i neúspěchů, prostě toho, co jsme dělali. Za každý měsíc těch neznámých či naběhlých případů bývalo v průměru 4 – 6, někdy i více. K tomu běžné věci různých dožádání, běžné práce, školení, jednoměsíčních střeleb ze služebních zbraní atd. Je toho celá nezáživná řada. Takže si to lze lehce prokalkulovat. K tomu výjezdy na místa trestných činů atd. A také vzdělávání a absolvování různých druhů škol, většinou dálkově, a to vše vytváří negativa, která odvádějí od práce samotné… Ale takový je vlastně život nás všech! Když chce člověk jít s dobou, musí i jí něco obětovat. A na „pomyslný oltář“ vlasti jsme toho včetně sebe obětovali dost, někdy až příliš, ale je to vždy otázka vysoce individuální. A také velmi široce laděna ve svém záběru. Mnohdy to běžný člověk ani neregistruje a vidí jen to výsledné pozlátko, které se ne vždy v zářném obrazu objeví.
Kolik případů zůstalo nedořešeno? Myslíte, že ten ohledně vraždy v Klatovech v prodejně nábytku pod Černou věží bude ještě někdy objasněn?
Víte, nikdy nelze objasňovat veškerou trestnou činnost, která se před vámi objeví! To byste prostě musel být kouzelník! Je však pravda, že každý nevyřešený a otevřený případ kriminalisty a pracovníky policie mrzí, jsou to jejich „pomníčky“. Mezi takové patří i příběhy z mé publikace „Vražda pod Černou věží“. V některých příbězích se k pachateli dostanete i velice blízko, ale ani to mnohdy nepomůže, když nejsou dostatečně pádné důkazy! Příkladem je třeba takový masový vrah Roubal. Mnozí z našich kriminalistů na něm pracovali ve spolupráci s ostatními, a přesto se mu neprokázaly 2 – 3 vraždy, těla obětí se totiž nikdy nenašla. A tak je to i v ostatních případech. Někteří z takových i částečně usvědčených vrahů umírají i se svým tajemstvím…
Pokračování rozhovoru: Zločinci za mnou chodili žádat o věnování do knihy!
Foto: archiv Karla Fořta (na úvodním snímku vlevo na jednání v Bruselu s kolegou z Bratislavy v roce 1992, níže s rodinou)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Lucie Moravčíková: Koučování mi pomohlo objevovat samu sebe
Rok 2025 ovlivní čínské znamení Hada
Plzeň v záři oslaví 10 let
FOTOCITÁTY slavných
Magický den pro malé princezny v Martinickém paláci
FOTOREPORTÁŽ: Z Nairobi do Mombasy
Jak nakládat s množiteli zvířat?
Teta kněžny z Babičky byla poslední přítelkyní Giacoma Casanovy
Křišťálová zahrada plná kouzelných světel
Po stopách židovské obce v Plzni III: Mnichov počátkem konce
Novoroční
Barborky a modré z nebe
Zpověď kriminalisty 2: Zločinci za mnou chodili žádat o věnování do knihy!
Šťastné a veselé... a co ti nešťastní?
FOTOPOSTŘEHY zasněžené
Tři základy české kuchyně
Pojďme si to užít!
Po stopách židovské obce v Plzni II: Od požáru ke zlatému andělovi
FOTOPOSTŘEHY doslova vánoční
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.