Každému z nás měří stejně. Neúprosně? To snad ne. Krutost tu nehledejme. Plyne, chvílemi se zdá, že rychleji a rychleji. Je mu jedno, co si o tom myslíme.
Bylo by hezké najít v tom putování něco hezkého a procházet životem i ve stáří s úsměvem. Koneckonců spokojenost se s mládím nesnoubí. Tu člověk najde jinde. V sobě. Pak se snadno život oblékne do krásných indigově modrých šatů, rozpustí si vlasy a hrdě světu ukáže vrásky spolu se stříbrem ve vlasech. Je to vzácnost. Málokdo ji najde. Asi proto, že mnohdy nevíme, co hledáme.
A čas tiká, hýbe našimi ručičkami a trpělivě čeká. A co já? Momentálně bojuji s fyziky a astronomy. Zdá se mi totiž, že nás podvedli ve svých úvahách o Zemi točící se stále stejně rychle, mimochodem někde jsem nedávno četla, že i tohle už neplatí. 
Co víme jistě? Svět se točí, my na něm přihlížíme a stále hodně z nás se snaží zpomalit. Jenže toho on nedbá.
Čas je tu pán. 
Pokud pochopíme, nemá nás. To však neznamená slepě podlehnout. Lepší bude se na něj shovívavě usmívat. Chceš? Tak si běž dál.
My si teď na chvíli sedněme do křesla, vezměme do srdce to, co tam patří, a přestaňme se bát.
Co k tomu ještě potřebujeme?
Myslím, že se stačí lehce, upřímně na všechny a všechno kolem pousmát.



Foto: archiv autora