Vyrazily jsme na náš poslední trip. Poblíž  Malindi leží rozvaliny starověkého města, pocházejícího z 15. století, které se zachovaly dodnes. Atmosféra je tu neuchopitelná, podmanivá a tajuplná.  Rozvaliny jsou rozsáhlé, než všechno projdete, chvíli to trvá. Byly jsme všude. A všude byly i opičky. Všudypřítomné, drzé, kouzelné a miloučké. Než jsem se nadála, dřepěly mi na rameni, na brašně, kradly mi banán a zkoumaly, co by mohly ukrást dalšího. Úža-úža-úžasný zážitek - alespoň pro mě. Srdcová záležitost. Ne všechny jsou přátelské, ale tyhle byly. Zvědavé, rychlé, s miminkama i ve skupinkách. Doprovázely nás vlastně celou prohlídkou.

 

A že bylo na co koukat. Ruiny jsou poměrně zachovalé, mezi nimi prorůstají stromy, naleznete tam i terárium s africkými plazy (jen pro odvážné) a protože nám zrovna zapadlo slunce a oblohu pokryly temná mračna, místo vypadalo jako z dávných časů - strašidelné a zakleté do propadliště dějin.

Kousek od ruin je Kipepeo, něco jako motýlí farma... I tady se nám moc líbilo. Chodíte mezi keři, květinami a motýly. Lítají kolem vás, v hejnech i osamoceně. Na ruku mi ovšem žádný nesedl. Ale na jablko se dají nalákat. Viděly jsme i nakladené motýlí larvy. Areál s motýly není rozsáhlý, takže ho projdete rychle. A to byl konec našeho afrického dobrodružství. Pak už nás čekala jen cesta vlakem z Mombasy zpátky do Nairobi, odkud jsme odlétaly zpět do Čech. A cestou spousta zajímavostí. Mimo aut lze na silnicích potkat i káru taženou oslem, například.



Nebo děti, které za úsvitu vyrážejí do školy (pěšky) a v podvečer se zase vrací (opět pěšky). Cesta jim někdy zabere i několik hodin. A to ještě patří mezi ty šťastné - mezi ty, kteří do školy vůbec chodit mohou. Protože ne každá rodina na to má peníze. Ne všechny děti smí do školy chodit. Je to vlastně takový začarovaný kruh. Chudí, kteří nemohou posílat děti do školy, takže z dětí se stávají děti ulice a z nich další chudí, kteří plodí další děti, které nemohou chodit do školy - a tak pořád dál a dál a dál... Žádné východisko.