ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 14.1.2026, svátek má
Radovan
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouSymbióza číselné logiky a psaných textůSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalRanhojič se vrací!Disney podle Dona RosyLondýnská fantasy Alana MooreaZločin, móda a jazz aneb Vražedné záhady slečny FisherovéKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITJak vypadal typický Foglarův tábor?Rukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o ŘípuJeden krtek jaro nedělá
Václav Křivanec a jeho čtyři bestsellery
17.03.2025 Ivo Fencl Literatura
Václav Křivanec je spisovatel, muzikant a pedagog, učitel krajně problémových dětí. Těch dětí, u kterých vám již napřed tiše řeknou, abyste se jako pedagog raději smířili s tím, že tak třetina stejně skončí za katrem.
Dá se na podobnou práci připravit na vysoké škole? On ji absolvoval, ale co říká? „Jsem si jist, že to tady nehrálo roli.“ A Václav Křivanec je osobnost, která takový druh práce s dětmi zvládla, a přišel-li na jeho místo někdy někdo jiný a satánci prokoukly jeho slabost a odhalily intuitivně, že na ně šéf ve třídě prostě nemá, tak ten snaživec opět šel na pracák.
Je i velká skupina lidí, co dělají s problémovými několik let docela úspěšně, načež rovněž odputují robit „něco jiného“. Křivanec není ani první, ani druhý případ: táhne to šestadvacátý rok. Učí, ale někdy víc krotí; a když se ptáte na podrobnosti, mimo jiné zvíte detaily o lavicích či stolech přitlučených k podlaze. O židlích ve speciálních kolejničkách; ale jeden nebohý, asi stokilový chlapec dostal nahoru do vzduchu i takové „sedadlo“, byť nebyl jako bijec z „júes“ filmu či románu (Přelet nad kukaččím hnízdem), a tak na výkon potřeboval několik měsíců.
Pan Křivanec, upozorňuji, učí děti věku první až páté třídy, ne starší, a pohromadě jich má vždycky jen několik. Dělá to čtyři hodiny denně, ne víc. Je klidný i v případě, zeptáte-li se ho, zda se mu - třeba po letech - nějací vykukové, co prošli pod jeho „pazourou“, ozvou. Po chvíli onoho klidu pedagog řekne, že měl - kupříkladu - na starost dva extrémní zlobiče, kterým vždy předpovídal „krim“, a zrovna se dočetl na webu, že jeden dostal deset let. Trápí se snad učitel z toho důvodu? Ani náhodou. Kdyby si vše podobně bral, dávno by fungoval pouze v Bohnicích.
Václav Křivanec nikdy nic nepsal, což je zvláštní. V dětství sice zkusil vytvořit vlastní komiks o kapitánu Klossovi, ale prý skončil u třetího obrázku. Tehdy trpělivostí neoplýval.
Asi v jedenácti letech uchopil poprvé kytaru a posléze se stal profesionálním hudebníkem. Rodiče ho podporovali. Asi rok taky později pracoval v rozhlase jako zvukový mistr. A jak vlastně přišel na nápad, že by mohl napsat román? Vysvětluje to spontánně, a přece opatrně. Jeho knihy jsou totiž krapet horory, ale především detektivky, a tvůrce nesmí či nechce mnohé prozrazovat.
První jeho kniha vyšla nedávno podruhé a jmenuje se Poslední nadechnutí (2019, aktuálně je k sehnání vydání z roku 2024). Nápad na román - prý - přišel na chorvatské pláži. Václav Křivanec jí procházel ještě spolu s manželkou a nějakými kamarády, cosi spatřil a posedla ho bizarní vize. „Tak to napiš,“ řekli a on psal čtyři roky, i když s přestávkami, a vytvořil šest set stran. Nenapadlo ho následně nic lepšího, než detektivku poslat Albatrosu.
Možná to bylo naivní? Nebo měl šanci? Každopádně dostal dopis, ve kterém ho uchvátila věta: „Nakonec jsme se rozhodli knihu nevydat.“ Zkusil to jinde a uspěl zpola. Co to znamená? Řekli, že detektivka vyjde, zkrátí-li ji z šesti set stran na 380. Dobře, to se poví snadno; ale kraťte zrovna detektivku. Co vynechat? Václav Křivanec to během několika měsíců přesto dokázal. Knihu připsal matce. Odehrává se ve fiktivním americkém městě Pacific City a působivá je tu i sonda do dětské zkušenosti psychopatického sériového vraha.
Ne vždycky to autor zdůrazňuje, ale je syn učitelky českého jazyka, což mu bylo či je oporou. Ne ale při psaní písňových textů. Ano, skládal a skládá hudbu, ale otextovat se pokusil jen úplně první song. Nebyl spokojen. A kdysi zkusil textovat i pro kamaráda, ale ani on spokojen nebyl. Sloku, co vznikla, Václavovi vrátil a dnes se věci chechtají, když se potkají.
Ohledně detektivek se muzikant našel a letos, tedy roku 2025, má vyjít čtvrtá, která se pracovně jmenuje Malíček. Aktuálně již Křivanec nepracuje na svých thrillerech po čtyři roky (jako by po vzoru Thomase Harrise), ale pouze v řádu měsíců, což se prý naučíte. A nadále rád vkládá do dužin textu hrůzné pasáže. Neznamená to ale, že sám ohavnostem holduje. Je mu, jak říká, spíš dodatečně špatně, ale ne ve smyslu literárním. Zle musí být z činů lidí, které perfektně vylíčil.
A nápady? Někdy jsou z pekla, i když sletí z nebe, a nesmíte je vyžvanit. V tom směru je práce autora detektivek podobná situaci mnohého Siciliána. „Jsi-li hluchý, slepý a němý, dožiješ se v míru sta let.“ Což je postřeh transformovatelný takto: „Jsi-li ohledně náhledu na mord patřičně němý, ale dobře ses rozhlédl a něco v Palermu odeslechl, dočkáš se honorářů.“
Autor ale není Ital a nijak netají, že má garsonku na šumavském Špičáku. Zatímco první knihu dějově usadil do Spojených států a tu druhou do Svatého Jana pod Skalou, poslední dvě mají už hodně společného se šumavskou krajinou. Dává si záležet, aby vše topograficky odpovídalo, a na jistém místě u silnice ho zarazil divný posed.
Ony bývají posedy spíš na pasece, že. Tento byl u silnice a měl černou záclonku. Václav Křivanec na ni ukázal ženě a jedině jí pak barvitě vyprávěl, co by se teoreticky mohlo stát. A dál? Šel, psal. Některý den píše jen pět minut, někdy nepíše pět dní; ale jinak se snaží pracovat a ovoce to přineslo. První román Poslední nadechnutí je o vraždách mladých žen, které pachatel likviduje dost děsivým způsobem. Autor se inspiroval na oné chorvatské pláži. Po stopě šílence, je-li to tedy vůbec šílenec, jdou poručík Ryan Nayr a seržantka April Barsoniová. Příběh druhé knihy Dál nechoď! (2021) vychází zdánlivě z banality. Autor vylezl ve Svatém Janu na známou skálu a díval se dolů a napadlo ho: „Jsou i takoví, co by tady mohli vzadu hodiny číhat, a teď by dotyčný vyběhl z křoví za mnou a drcl. Usvědčil by ho někdo, až bude ležet tam dole?“
V tomto případě je policii v knize nápadné, že nemá „sebevražedkyně“ vůbec žádné spodní prádlo. A leží o několik metrů dál, než je u sebevražd v těchto místech obvyklé. Je to, dodejme, jenom první vražda z několika.
Zatím poslední vydaná Křivancova kniha se jmenuje Sagittarius (2023), což je titul, který musel autor u nakladatele dost pracně prosazovat. Nikomu se nezdál. Opět je nalezena mrtvá mladá žena, a to na Špičáku. Objeví ji studenti. Nahá mrtvola visí za nohy na stromě, a sice nejsou Čechy Divoký západ, ale tělo má v sobě devět šípů. Mrtvá třeba i „držela kušnu“, jak se říká, ale postrádá jazyk.
Případ je svěřen zkušeným kriminalistům Martinu Hornovi a Barbaře Bachové, a jak Václav Křivanec přizná, jména jsou trochu žert. Jednak ještě pamatuje krásnou manželku Ringa Starra, herečku Barbaru Bachovou, jednak se mu líbilo spojení přijmení. Horn + Bach. Samo sebou nelze prozradit, kdo je tady sériovým vrahem, jehož dopadnou, a zda je to například náboženský fanatik.
Václav Křivanec má to štěstí, které potkává velmi často hudebníky: i ve vyšším věku působí dál jako chlapec. Je štíhlý, rád nosí delší vlasy, chová se uvolněně, skromně a přímočaře a očividně nemá absolutně žádný strach, jak to, což žertuji, lze pozorovat právě u problémových dětí, které šestadvacátým rokem vyučuje, přičemž byl čtrnáct roků v Dobřanech.
Václav Křivanec vám bezelstně přizná, že neměl v mládí ani sebemenší ponětí o svém literárním talentu, je-li to vůbec talent, a zvlášť obdivoval autory detektivek. Zdálo se mu nemožným napsat něco podobného a slyšel podobná slova okolo sebe. Přítel-hudebník: „I kdybych žil tisíc let, tohle nedokážu.“ A čtenáře často přitahují šílené a řekněme, že „rituální“ vraždy, ale co magnetizuje podobně, je věrohodnost prostředí. Například Dick Francis znal perfektně dostihy, ale to by nestačilo. V každé jeho detektivce je patrno, že vedle toho detailně pochopil i druhé speciální prostředí. Načež ten svět vylíčil, až jste zůstali „štajch“. Jeho syn Felix to dělá dál a Václav Křivanec to možná v tom směru úplně nepřehání, ale hrůzy zasazuje do vypiplaného konkrétna. Připomenu teď tajnosnubně i jeden kostel, který mohl být dávno zbourán, ale objevil se sochař a výtvarník, mladý, jenž tomu zabránil vytvořením skupiny strašidelných soch, které umístil dovnitř. Návštěvnost místa silně vzrostla a peněz na opravu začalo přibývat. Kostel je vyhodnocen jako jedna z nejděsivějších lokalit v rámci celého světa, ale je u nás a Křivanec TAM v jisté knize jednu „sochu“ jaksi ještě přidal.
Stačí k napsání bestselleru málo? Ne. Ale nelze vyloučit, že je bestseller ukryt v někom jako v koze. Náš autor je ten případ. Nevěděl, co umí, nebo se to teprve postupně učil? To je přece zbytečné řešit a každopádně se umně zvládá vcítit do mysli inteligentních psychopatů. Osobnostní nastavení je na každém začátku, ale druhá je pracovitost. A někdy máme pocit, že autor tvoří, to jistě musí, ale zároveň je čímsi psáno skrz něj.
P. S. Nejznámější Křivancova píseň se jmenuje Samba v kapkách deště. Je členem známé kapely Burma Jones, ačkoli nedávno ignoroval, jak se v mé přítomnosti doznal, pozvání na zkoušku, takže nevylučuje, že už skupině nepatří, a přiznává, že se našel v psaní, zatímco kytara zůstává ladem.
Sagittarius - Václav Křivanec | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Je i velká skupina lidí, co dělají s problémovými několik let docela úspěšně, načež rovněž odputují robit „něco jiného“. Křivanec není ani první, ani druhý případ: táhne to šestadvacátý rok. Učí, ale někdy víc krotí; a když se ptáte na podrobnosti, mimo jiné zvíte detaily o lavicích či stolech přitlučených k podlaze. O židlích ve speciálních kolejničkách; ale jeden nebohý, asi stokilový chlapec dostal nahoru do vzduchu i takové „sedadlo“, byť nebyl jako bijec z „júes“ filmu či románu (Přelet nad kukaččím hnízdem), a tak na výkon potřeboval několik měsíců.
Pan Křivanec, upozorňuji, učí děti věku první až páté třídy, ne starší, a pohromadě jich má vždycky jen několik. Dělá to čtyři hodiny denně, ne víc. Je klidný i v případě, zeptáte-li se ho, zda se mu - třeba po letech - nějací vykukové, co prošli pod jeho „pazourou“, ozvou. Po chvíli onoho klidu pedagog řekne, že měl - kupříkladu - na starost dva extrémní zlobiče, kterým vždy předpovídal „krim“, a zrovna se dočetl na webu, že jeden dostal deset let. Trápí se snad učitel z toho důvodu? Ani náhodou. Kdyby si vše podobně bral, dávno by fungoval pouze v Bohnicích.
Václav Křivanec nikdy nic nepsal, což je zvláštní. V dětství sice zkusil vytvořit vlastní komiks o kapitánu Klossovi, ale prý skončil u třetího obrázku. Tehdy trpělivostí neoplýval.
Asi v jedenácti letech uchopil poprvé kytaru a posléze se stal profesionálním hudebníkem. Rodiče ho podporovali. Asi rok taky později pracoval v rozhlase jako zvukový mistr. A jak vlastně přišel na nápad, že by mohl napsat román? Vysvětluje to spontánně, a přece opatrně. Jeho knihy jsou totiž krapet horory, ale především detektivky, a tvůrce nesmí či nechce mnohé prozrazovat.
První jeho kniha vyšla nedávno podruhé a jmenuje se Poslední nadechnutí (2019, aktuálně je k sehnání vydání z roku 2024). Nápad na román - prý - přišel na chorvatské pláži. Václav Křivanec jí procházel ještě spolu s manželkou a nějakými kamarády, cosi spatřil a posedla ho bizarní vize. „Tak to napiš,“ řekli a on psal čtyři roky, i když s přestávkami, a vytvořil šest set stran. Nenapadlo ho následně nic lepšího, než detektivku poslat Albatrosu.
Možná to bylo naivní? Nebo měl šanci? Každopádně dostal dopis, ve kterém ho uchvátila věta: „Nakonec jsme se rozhodli knihu nevydat.“ Zkusil to jinde a uspěl zpola. Co to znamená? Řekli, že detektivka vyjde, zkrátí-li ji z šesti set stran na 380. Dobře, to se poví snadno; ale kraťte zrovna detektivku. Co vynechat? Václav Křivanec to během několika měsíců přesto dokázal. Knihu připsal matce. Odehrává se ve fiktivním americkém městě Pacific City a působivá je tu i sonda do dětské zkušenosti psychopatického sériového vraha.
Ne vždycky to autor zdůrazňuje, ale je syn učitelky českého jazyka, což mu bylo či je oporou. Ne ale při psaní písňových textů. Ano, skládal a skládá hudbu, ale otextovat se pokusil jen úplně první song. Nebyl spokojen. A kdysi zkusil textovat i pro kamaráda, ale ani on spokojen nebyl. Sloku, co vznikla, Václavovi vrátil a dnes se věci chechtají, když se potkají.
Ohledně detektivek se muzikant našel a letos, tedy roku 2025, má vyjít čtvrtá, která se pracovně jmenuje Malíček. Aktuálně již Křivanec nepracuje na svých thrillerech po čtyři roky (jako by po vzoru Thomase Harrise), ale pouze v řádu měsíců, což se prý naučíte. A nadále rád vkládá do dužin textu hrůzné pasáže. Neznamená to ale, že sám ohavnostem holduje. Je mu, jak říká, spíš dodatečně špatně, ale ne ve smyslu literárním. Zle musí být z činů lidí, které perfektně vylíčil.
A nápady? Někdy jsou z pekla, i když sletí z nebe, a nesmíte je vyžvanit. V tom směru je práce autora detektivek podobná situaci mnohého Siciliána. „Jsi-li hluchý, slepý a němý, dožiješ se v míru sta let.“ Což je postřeh transformovatelný takto: „Jsi-li ohledně náhledu na mord patřičně němý, ale dobře ses rozhlédl a něco v Palermu odeslechl, dočkáš se honorářů.“
Autor ale není Ital a nijak netají, že má garsonku na šumavském Špičáku. Zatímco první knihu dějově usadil do Spojených států a tu druhou do Svatého Jana pod Skalou, poslední dvě mají už hodně společného se šumavskou krajinou. Dává si záležet, aby vše topograficky odpovídalo, a na jistém místě u silnice ho zarazil divný posed.
Ony bývají posedy spíš na pasece, že. Tento byl u silnice a měl černou záclonku. Václav Křivanec na ni ukázal ženě a jedině jí pak barvitě vyprávěl, co by se teoreticky mohlo stát. A dál? Šel, psal. Některý den píše jen pět minut, někdy nepíše pět dní; ale jinak se snaží pracovat a ovoce to přineslo. První román Poslední nadechnutí je o vraždách mladých žen, které pachatel likviduje dost děsivým způsobem. Autor se inspiroval na oné chorvatské pláži. Po stopě šílence, je-li to tedy vůbec šílenec, jdou poručík Ryan Nayr a seržantka April Barsoniová. Příběh druhé knihy Dál nechoď! (2021) vychází zdánlivě z banality. Autor vylezl ve Svatém Janu na známou skálu a díval se dolů a napadlo ho: „Jsou i takoví, co by tady mohli vzadu hodiny číhat, a teď by dotyčný vyběhl z křoví za mnou a drcl. Usvědčil by ho někdo, až bude ležet tam dole?“
V tomto případě je policii v knize nápadné, že nemá „sebevražedkyně“ vůbec žádné spodní prádlo. A leží o několik metrů dál, než je u sebevražd v těchto místech obvyklé. Je to, dodejme, jenom první vražda z několika.
Zatím poslední vydaná Křivancova kniha se jmenuje Sagittarius (2023), což je titul, který musel autor u nakladatele dost pracně prosazovat. Nikomu se nezdál. Opět je nalezena mrtvá mladá žena, a to na Špičáku. Objeví ji studenti. Nahá mrtvola visí za nohy na stromě, a sice nejsou Čechy Divoký západ, ale tělo má v sobě devět šípů. Mrtvá třeba i „držela kušnu“, jak se říká, ale postrádá jazyk.
Případ je svěřen zkušeným kriminalistům Martinu Hornovi a Barbaře Bachové, a jak Václav Křivanec přizná, jména jsou trochu žert. Jednak ještě pamatuje krásnou manželku Ringa Starra, herečku Barbaru Bachovou, jednak se mu líbilo spojení přijmení. Horn + Bach. Samo sebou nelze prozradit, kdo je tady sériovým vrahem, jehož dopadnou, a zda je to například náboženský fanatik.
Václav Křivanec má to štěstí, které potkává velmi často hudebníky: i ve vyšším věku působí dál jako chlapec. Je štíhlý, rád nosí delší vlasy, chová se uvolněně, skromně a přímočaře a očividně nemá absolutně žádný strach, jak to, což žertuji, lze pozorovat právě u problémových dětí, které šestadvacátým rokem vyučuje, přičemž byl čtrnáct roků v Dobřanech.
Václav Křivanec vám bezelstně přizná, že neměl v mládí ani sebemenší ponětí o svém literárním talentu, je-li to vůbec talent, a zvlášť obdivoval autory detektivek. Zdálo se mu nemožným napsat něco podobného a slyšel podobná slova okolo sebe. Přítel-hudebník: „I kdybych žil tisíc let, tohle nedokážu.“ A čtenáře často přitahují šílené a řekněme, že „rituální“ vraždy, ale co magnetizuje podobně, je věrohodnost prostředí. Například Dick Francis znal perfektně dostihy, ale to by nestačilo. V každé jeho detektivce je patrno, že vedle toho detailně pochopil i druhé speciální prostředí. Načež ten svět vylíčil, až jste zůstali „štajch“. Jeho syn Felix to dělá dál a Václav Křivanec to možná v tom směru úplně nepřehání, ale hrůzy zasazuje do vypiplaného konkrétna. Připomenu teď tajnosnubně i jeden kostel, který mohl být dávno zbourán, ale objevil se sochař a výtvarník, mladý, jenž tomu zabránil vytvořením skupiny strašidelných soch, které umístil dovnitř. Návštěvnost místa silně vzrostla a peněz na opravu začalo přibývat. Kostel je vyhodnocen jako jedna z nejděsivějších lokalit v rámci celého světa, ale je u nás a Křivanec TAM v jisté knize jednu „sochu“ jaksi ještě přidal.
Stačí k napsání bestselleru málo? Ne. Ale nelze vyloučit, že je bestseller ukryt v někom jako v koze. Náš autor je ten případ. Nevěděl, co umí, nebo se to teprve postupně učil? To je přece zbytečné řešit a každopádně se umně zvládá vcítit do mysli inteligentních psychopatů. Osobnostní nastavení je na každém začátku, ale druhá je pracovitost. A někdy máme pocit, že autor tvoří, to jistě musí, ale zároveň je čímsi psáno skrz něj.
P. S. Nejznámější Křivancova píseň se jmenuje Samba v kapkách deště. Je členem známé kapely Burma Jones, ačkoli nedávno ignoroval, jak se v mé přítomnosti doznal, pozvání na zkoušku, takže nevylučuje, že už skupině nepatří, a přiznává, že se našel v psaní, zatímco kytara zůstává ladem.
Sagittarius - Václav Křivanec | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Reálný domov bez nároku na dokonalost
Václav Cílek o Řípu
Londýnská fantasy Alana Moorea
Symbióza číselné logiky a psaných textů
Třicet let Živlu
Jak vypadal typický Foglarův tábor?
Foglarovka ve formě deníku z Ukrajiny
Fenomén záchranka: Adrenalin, etika a příběhy z hranice života
Starý britský a americký horor podle Patrika Linharta
Za oponou Stínadel
Kdo byli Inklingové a kdo Charles Williams
A co když... Kristus dožil v Indii???
Listopad 2025: Měsíc ženských hlasů a hlubokých propojení
Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy
Historický průřez fascinací člověka umělým životem
Bratři bagři v betonové říši
Vyšly Tolkienovy dopisy z let 1914-1973. Je jich přes 500
Kdo se ztratí v lese
Housle na moll
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.