ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 28.4.2025, svátek má
Vlastislav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Otcovi psí smrt (díl první)Tři hořkosladké básněUpíří kousnutí A p o k a l y p s aNad ránem svítáLedová je plocha
Nejčtenější za 14 dní
Mučivý thriller V pasti - s Anthonym Hopkinsem a Billem SkarsgårdemDalajlámova Moudrost štěstíKVÍZ: Dramatická úmrtí našich celebritZakázané lásky mocných aneb Tatíček MasarykTip na výlet: Zahraniční klenot SanssouciKrajina vlků – Místo činu: RolavaJak poznáte čerstvost a původ vajec?Nicolas Cage v psychologickém thrilleru THE SURFERStories / Příběhy – Bohemia balet představil nový repertoárHrady CZ po 20.Vinnetouův odkazKnížka o Babičce a její autorce je mistrovské dílo
Jak to bohužel chodilo v armádě
03.04.2025 Ivo Fencl Próza
Je to jako samovývoj a možná by věc lépe komentoval nějaký Noam Chomsky! Systém, a může to být stát, v určitém momentu začne uvnitř sebe trpět struktury, které ho udržují v chodu. Jako dobrý příklad mi připadá mazáctví na socialistické vojně; ale ne každý a zvláště ne ten, kdo systém uvnitř Československé lidové armády nezakusil na vlastní kůži, pochopí.
Roku 1987 jsem byl převelen z poddůstojnické školy do kasáren blízko Prahy. Režim, kdy mladší vojáky drželi na uzdě ti starší, zatímco důstojnictvo - zvláště těm mladším - nevelelo, tu byl dokonale zaběhnut. Samozřejmě jsem byl už na škole (a ve vlaku) připravován, ale realitu si nepředstavíte přesně: mimo jiné jsem nečekal, že budu vzbuzen uprostřed první noci.
Stalo se. Zburcováni taky ostatní „zobáci“, a to starými, co přišli z hospody. Jak to, že na pivu vůbec byli, a proč to neregistroval „dévéťák“ u vchodu? Nebylo v jeho zájmu narušovat výhody mazáků, když přece zajišťovali respekt nás mladých; ten by jinak muselo zajišťovat důstojnictvo.
Tu noc nám vysvětleno, jak - i jak často - budeme (anžto to ještě máme za milion) leštit podlahu, mýt WC, nosit „starým“ takzvaný „bufet“: svačiny, ale občas i obědy (v ešusu), čistit jim boty, že budeme každý některému přiděleni. A jak musíme nosit opasek i maskáče i kanady a že nesmí být vidět „bagr“ (lžíce) a tak dále a tak podobně: vše je natolik profláklé a tolikrát literárně zpracováno, a jistěže taky filmově, že smyslu příliš nemá to rozmazávat.
Všechno v zásadě bývá „o lidech“ a také v minulém systému (režimu) tomu nebylo jinak. Když je „starší“ (déle sloužící) voják od přirozenosti dobrotisko, pochopitelně bude hrát roli mazáka jinak, než když je psychopat. Totéž platí pro kápa v koncentráku, i když trochu méně, protože prostředí koncentráku semlelo každou povahu.
Existuje však věc, která mě dodnes absolutně fascinuje a u které jednoduše nezáleží na tom, zda je „staroch“ hodný, zlý anebo „něco mezi“. Podobnost s mafiemi je veliká a podle mě (nejen podle mě) tu systém uvnitř systému především odráží lidskou přirozenost, která touží po vůdcích, kmenových kouzelnících a po bardech. Lid je vyzdvihne, a to i ve zcela uzavřených systémech, nebo právě tam. V nich především.
V praxi to vypadalo tak, že si mě hned v prvních dnech kdosi všiml a byl jsem veden prostorami, kde jsme žili, do jedné místnosti, která rozhodně nebyla na ráně a ke které sice nevedl labyrint, ale skoro… Bude tam Minotaurus? Již jsem ho takřka čekal. A muž, k němuž mě vedli, a on mi tehdy vůbec nepřipadal jako mladík, byl „někde tam“ zcela vzadu a perfektně zabezpečen - jak „donáškovou službou“, tak signály o tom, že do jeho světa někde u dozorčího právě vstoupil důstojník. Nebylo by vhodné vyzrazovat jméno onoho člověka, ale říkejme mu ne přízračně, ale příznakově. Kmeťo.
Byl původem Slovák, to prozradím, a za druhé fungoval jako jakýsi stařešina. Kmet kmene.
Stanul jsem před ním jako nováček, on ležel: obklopen věrnými mě bohorovně pozoroval a kupodivu mu důstojníci tolerovali vznosný knír. Ataman! Díval se na mě dobrácky, divné mi zpětně připadá, že skutečně působil staře. Byl totiž přirozený patriarcha. Od přírody. Byl někdo, kdo to má „za pár“, ale takových bylo přece víc: ale tento mládenec jako patriarcha i vypadal.
Protože jsem ještě neznal systém dokonale, prostě jsem s ním začal živě hovořil, vysypal nějaké fóry, něco mu navrhl. Jako rovný s rovným! Přece nejsem trpaslík a on není obr, ne? Ale něco mě svrbělo.
Co vlastně říkal on, už nevím. Asi nic podstatného. Jemu ukázali mě, asi jako by on byl vzácná veliká krysa, posvátně uchovávaná v posledním sále, a mně ukázali jeho - a pamatuji si reakce mých průvodců, když mě odváděli a hovořili překvapeně s jinými „hochy“. Obdivně o mně říkali, že jsem si „to a to dovolil“ a že jsem Kmeťa zaujal a snad jsem nějaký jeho vyvolený či co… Jaroslav Foglar, myslím, zvláště v knihách o Stínadlech, občas popisuje něco podobného, protože podobné struktury mohou vznikat už u dětí, a právě tam, což on jako skautský vůdce vnímal i nelibě. Ale méně nelibě než jiní skautští vůdci!
Abych věc postavil na zem: kupodivu jsem Kmeťa jednou zažil i na ranní rozcvičce.
Ne že by na ně chodil, to bylo nemyslitelné. Ale jednou jedinkrát se ráno nějak vyrojilo důstojnictvo, asi zkusili udělat (nebo napůl předstírat?) kontrolu a skutečně bylo roku 87 nutno vyjít na prostranství před velikou budovou, a to zcela vespolek, takže důstojně vyšel i Kmeťo. Pochopitelně jen stál, necvičil. Ale obrátil se aspoň ke mně a cosi moudrého prohodil. Nebo spíš nemoudrého? Že zábavně poskakuji. Nebo tak…
Co myslíte, získal ten člověk pak i v civilu někdy obdobné postavení? Mě by to zajímalo, ale bohužel na něj nemám kontakt. Nejsem úplný hlupák, ale intenzivně si pamatuji, jakou měl autoritu, a prosím vás, ona autorita se neodvíjela jen z mnoha měsíců, po které už musel být v armádě. Prostě ji měl. Jako jakési charisma: a působil na mě jako enkláva z jiného světa. Nebyl ani tak paralelní velitel, spíš paralelní mág. Ano, možná vyslovoval plky, ale okolí se postaralo, aby dostaly plky smysl.
Nechci si dělat legraci z nekonstitučních monarchií, ale on byl symbol. Tak jako se jím některý král stane… a jiný je vysmíván. Ono setkání byl pro mě nezapomenutelný zážitek, a přece stačilo málo, abych náhle zdvihl paže - a zvolal: „Ale vždyť… Na co si to tu hrajete? Král je nahý! Král je nahý!“
Jenže svět jsou právě hry. I na tohle. Paralelní struktury mají nejrůznější umístění a charakter a jistěže je takovým Kmetěm i současný šéf italské mafie. Jinde to může být právě onen král. Není zbytečný! Je to zdánlivý paradox. A tady se lze věci znovu i vysmívat a říci mi: „Ty ses ho jen zbaběle bál, co? Držel jsi hubu!“ Ale to nebylo, přísahám, v tom. Já byl jeliman. Já se nebál. Ale systém byl natolik sofistikovaný a propracovaný a všichni v baráku v Kmeťovu vyvolenost natolik věřili, že mě ani nenapadlo ji neakceptovat = neuvěřit taky. Stál jsem tam před ním a byl si jist, že mág je… a uctíván právem.
Stalo se. Zburcováni taky ostatní „zobáci“, a to starými, co přišli z hospody. Jak to, že na pivu vůbec byli, a proč to neregistroval „dévéťák“ u vchodu? Nebylo v jeho zájmu narušovat výhody mazáků, když přece zajišťovali respekt nás mladých; ten by jinak muselo zajišťovat důstojnictvo.
Tu noc nám vysvětleno, jak - i jak často - budeme (anžto to ještě máme za milion) leštit podlahu, mýt WC, nosit „starým“ takzvaný „bufet“: svačiny, ale občas i obědy (v ešusu), čistit jim boty, že budeme každý některému přiděleni. A jak musíme nosit opasek i maskáče i kanady a že nesmí být vidět „bagr“ (lžíce) a tak dále a tak podobně: vše je natolik profláklé a tolikrát literárně zpracováno, a jistěže taky filmově, že smyslu příliš nemá to rozmazávat.
Všechno v zásadě bývá „o lidech“ a také v minulém systému (režimu) tomu nebylo jinak. Když je „starší“ (déle sloužící) voják od přirozenosti dobrotisko, pochopitelně bude hrát roli mazáka jinak, než když je psychopat. Totéž platí pro kápa v koncentráku, i když trochu méně, protože prostředí koncentráku semlelo každou povahu.
Existuje však věc, která mě dodnes absolutně fascinuje a u které jednoduše nezáleží na tom, zda je „staroch“ hodný, zlý anebo „něco mezi“. Podobnost s mafiemi je veliká a podle mě (nejen podle mě) tu systém uvnitř systému především odráží lidskou přirozenost, která touží po vůdcích, kmenových kouzelnících a po bardech. Lid je vyzdvihne, a to i ve zcela uzavřených systémech, nebo právě tam. V nich především.
V praxi to vypadalo tak, že si mě hned v prvních dnech kdosi všiml a byl jsem veden prostorami, kde jsme žili, do jedné místnosti, která rozhodně nebyla na ráně a ke které sice nevedl labyrint, ale skoro… Bude tam Minotaurus? Již jsem ho takřka čekal. A muž, k němuž mě vedli, a on mi tehdy vůbec nepřipadal jako mladík, byl „někde tam“ zcela vzadu a perfektně zabezpečen - jak „donáškovou službou“, tak signály o tom, že do jeho světa někde u dozorčího právě vstoupil důstojník. Nebylo by vhodné vyzrazovat jméno onoho člověka, ale říkejme mu ne přízračně, ale příznakově. Kmeťo.
Byl původem Slovák, to prozradím, a za druhé fungoval jako jakýsi stařešina. Kmet kmene.
Stanul jsem před ním jako nováček, on ležel: obklopen věrnými mě bohorovně pozoroval a kupodivu mu důstojníci tolerovali vznosný knír. Ataman! Díval se na mě dobrácky, divné mi zpětně připadá, že skutečně působil staře. Byl totiž přirozený patriarcha. Od přírody. Byl někdo, kdo to má „za pár“, ale takových bylo přece víc: ale tento mládenec jako patriarcha i vypadal.
Protože jsem ještě neznal systém dokonale, prostě jsem s ním začal živě hovořil, vysypal nějaké fóry, něco mu navrhl. Jako rovný s rovným! Přece nejsem trpaslík a on není obr, ne? Ale něco mě svrbělo.
Co vlastně říkal on, už nevím. Asi nic podstatného. Jemu ukázali mě, asi jako by on byl vzácná veliká krysa, posvátně uchovávaná v posledním sále, a mně ukázali jeho - a pamatuji si reakce mých průvodců, když mě odváděli a hovořili překvapeně s jinými „hochy“. Obdivně o mně říkali, že jsem si „to a to dovolil“ a že jsem Kmeťa zaujal a snad jsem nějaký jeho vyvolený či co… Jaroslav Foglar, myslím, zvláště v knihách o Stínadlech, občas popisuje něco podobného, protože podobné struktury mohou vznikat už u dětí, a právě tam, což on jako skautský vůdce vnímal i nelibě. Ale méně nelibě než jiní skautští vůdci!
Abych věc postavil na zem: kupodivu jsem Kmeťa jednou zažil i na ranní rozcvičce.
Ne že by na ně chodil, to bylo nemyslitelné. Ale jednou jedinkrát se ráno nějak vyrojilo důstojnictvo, asi zkusili udělat (nebo napůl předstírat?) kontrolu a skutečně bylo roku 87 nutno vyjít na prostranství před velikou budovou, a to zcela vespolek, takže důstojně vyšel i Kmeťo. Pochopitelně jen stál, necvičil. Ale obrátil se aspoň ke mně a cosi moudrého prohodil. Nebo spíš nemoudrého? Že zábavně poskakuji. Nebo tak…
Co myslíte, získal ten člověk pak i v civilu někdy obdobné postavení? Mě by to zajímalo, ale bohužel na něj nemám kontakt. Nejsem úplný hlupák, ale intenzivně si pamatuji, jakou měl autoritu, a prosím vás, ona autorita se neodvíjela jen z mnoha měsíců, po které už musel být v armádě. Prostě ji měl. Jako jakési charisma: a působil na mě jako enkláva z jiného světa. Nebyl ani tak paralelní velitel, spíš paralelní mág. Ano, možná vyslovoval plky, ale okolí se postaralo, aby dostaly plky smysl.
Nechci si dělat legraci z nekonstitučních monarchií, ale on byl symbol. Tak jako se jím některý král stane… a jiný je vysmíván. Ono setkání byl pro mě nezapomenutelný zážitek, a přece stačilo málo, abych náhle zdvihl paže - a zvolal: „Ale vždyť… Na co si to tu hrajete? Král je nahý! Král je nahý!“
Jenže svět jsou právě hry. I na tohle. Paralelní struktury mají nejrůznější umístění a charakter a jistěže je takovým Kmetěm i současný šéf italské mafie. Jinde to může být právě onen král. Není zbytečný! Je to zdánlivý paradox. A tady se lze věci znovu i vysmívat a říci mi: „Ty ses ho jen zbaběle bál, co? Držel jsi hubu!“ Ale to nebylo, přísahám, v tom. Já byl jeliman. Já se nebál. Ale systém byl natolik sofistikovaný a propracovaný a všichni v baráku v Kmeťovu vyvolenost natolik věřili, že mě ani nenapadlo ji neakceptovat = neuvěřit taky. Stál jsem tam před ním a byl si jist, že mág je… a uctíván právem.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Otcovi psí smrt (díl první)
Upíří kousnutí
Ledová je plocha
Zpověď zapadlého písmáka aneb Co jste nenapsali ve školce, v penzi nenapíšete
Helena Zeťová nám bohužel odešla
Kráva a kretén
Můj pokus dospět aneb Palachův týden 1989
Spisovatelská inspirace
Duše zesnulých se tuto noc vracejí na zemský povrch
Náročný den
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavy
O chválu stojím!!! Moc. A přece…
Podstata nelidskosti
Ó, rána mého dětství
Zázračně splněné přání
Dotazník
Zpackané lívance
Švagrová v pubertě
Nezapomenutelná ostuda
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.