Shodou okolností právě čtu knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani, která popisuje svůj zážitek blízké smrti a ten se jako navlas podobá posmrtné zkušenosti dalších osob. Viz např. žena z českého dokumentu Tajemství smrti, která si při umírání prošla shodným zážitkem. Obě tyto dámy líčí zkušenost jako nepopsatelně nádhernou všeobjímající lásku, která v nich přetrvávala ještě dlouho po již nikým neočekávaném návratu do vědomí. Obě se začaly po tomto spirituálním zážitku zcela zázračně a velice rychle uzdravovat. Obě si náhle byly jisté, že už je vůbec nic nezlomí a že nepotřebují k další léčbě žádné léky. A vyléčily se.

Anička Slováčková bohužel ne. V rámci svých možností se přesto snažila uplatnit podobný princip. Obracela se do svého nitra a snažila se svou nemoc pochopit i po duševní stránce. Neváhala se zbavit přítomnosti lidí, kteří jí přinášeli negativní emoce. Věřím, že s tímto přístupem našla Anička hluboký vnitřní klid, byť to nakonec k vyléčení nestačilo. Věřím, že odešla smířená a vyrovnaná. Což je sice pořád smutné, ale není to zase tak málo. Mohla se rozloučit a připravit.

Je vždy obrovská škoda, když odejde mladý člověk, navíc člověk bytostně milý a pokorný, který neměl potřebu ubližovat druhým. Anička měla velmi blízko k tomu, aby se jí podařilo s nemocí vyrovnat a zbavit se jejího vlivu na fyzické tělo. Někdy si ale zbavení se negativního zaměňujeme s bojováním, které často zůstane právě jen jím. V bojování se skrývá odpor a nepřijetí, což je přesný opak toho, co se stalo ve  všech zázračných případech vyléčení. Kromě výše uvedených je známo mnoho dalších případů, kdy se člověk, který se smířil se svým údělem, náhle uzdravil (viz např. Dale Carnegie, Jak se zbavit starostí a začít žít nebo Vladimír Kafka, Život na živo).

Zkušenosti mnoha osob vyprávějících o své klinické smrti či zážitcích blízké smrti nás také nabádají k tomu, abychom se na smrt nedívali jako na zlo, ale spíše jen jako na změnu, transformaci. Umírající duše opouští své fyzické tělo, ale nemusí nutně znamenat konec všeho. Smutku se tím sice zcela nezbavíme, nebude však již nesnesitelně drásajícím. I když budu věřit, že duše mého blízkého žije dál, pořád to znamená, že ve svém současném životě jej už neuvidím. Přichází ke mně spousta bezútěšných otázek typu "Musela zemřít? Muselo se to stát?" A na ty neexistuje správná odpověď. Možná že ano, a možná že existovala i jiná cesta. Ne vždy však tu správnou v životě najdeme. Není snadné čelit negativním lékařským prognózám.

Pokud bychom si ovšem měli z případů, které nakonec dopadly dobře, něco odnést, pak je to vědomí naší schopnosti sebeléčení, již podporuje síla našeho spojení s vesmírem, s bohem. Nejde tu o druh náboženství, nezáleží na tom, zda jsme křesťané či jógíni, protože druh náboženství je jen způsob dopravního prostředku na této cestě. Jde tu o spojení s něčím, co nás přesahuje. A to nám může přinést jak uzdravení, tak přinejmenším tolik potřebnou útěchu a smíření.

Měli jsme tě rádi mezi sebou, Aničko! Oceňuji především tvou obrovskou odvahu a upřímnou otevřenost, která jistě pomohla mnoha potřebným. Tvůj zpěv k nám stále zní a rezonuje v nás. Bůh v tobě a s tebou.