ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 19.1.2026, svátek má
Doubravka
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleLÁSKAOpít ji růží!Marodní VánočníŠkolím, školíš, školíme
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouJeden krtek jaro neděláSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deníkLondýnská fantasy Alana MooreaKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITRukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o ŘípuReálný domov bez nároku na dokonalostRufus: Mořský dráček, který neuměl plavatProč přidat do kávy olivový olej?Mimořádná divadelní spolupráce
Otcovi psí smrt (díl první)
24.04.2025 Aleš Misař Próza
Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním promluvit? Budou ho vůbec chtít uvidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Vše s nimi můžete řešit v povídce o pěti dílech, která líčí ožehavý vztah rodiče-děti, jak ho zkouší zlomy generační i dějinné.
1
V kavárně na rušné třídě v rohové kóji s nachovým čalouněním, v odpoledním společenském šumu při zvonkohře sklenek a talířků, mezi tanečními kroky číšníků jedna žena a dva muži středních let velmi čile diskutovali o nečekané pozvánce, kterou o pár dní dříve každý z nich vylovil z domovní schránky. Všichni tři od svého otce dostali totéž – ručně psaný lístek, ve kterém jim vzkazuje, že si s nimi jako s rodinou přeje oslavit své sedmdesáté narozeniny. Nejstarší bratr svolal sourozence, aby se poradili, co s tou nevyžádanou pozvánkou. Šlo mu o jednotný postup vůči otci, ale rozpory se ukázaly brzy.
„Nepůjdu! Celá léta jsme platili za jeho zločiny, a teď si vzpomene. To je zajímavé, viď? Nepůjdu. Tečka!“ řekla žena přísným hlasem, který vylučoval další debaty k tématu. Vlasy měla odbarvené na neurčitou blond a svou tvář ztrápenou životem spíše zkarikovala, než zakryla vrstvou líčení. Na uších se jí skvěly tučné klenoty dvou masivních náušnic. Na schůzku už dorazila předem nakvašená a ostrá jako učitelka odhodlaná srovnat do latě neposlušnou třídu. Jen tu nebyla třicetihlavá saň školní třídy, ale její dva bratři a ona mezi nimi věkově uprostřed. Oba tušili, že se sestřičkou nebude snadné pořízení, ale na takovou sžíravou nenávist nebyli připraveni. Jako by od začátku nasedla na koně hněvu a chtěla s ním projet odpolední konverzací stylem start-cíl.
„Ale já bych to zvážil,“ namítal opatrně muž po její levici. V košilí starého vzoru zapnuté na všechny knoflíky až k límci a přes to v omšelé pletené vestě, jako by jeho vyzáblý trup byl obrněn proti veškerému pokroku okolního světa. S kostěnými brýlemi na tváři měl vizáž znaveného hodináře mžourajícího od samého civění do hodinových strojků. Ale on vskutku jako by k nim připutoval strojem času. Vlasy už se daly na ústup z jeho koňsky podlouhlé hlavy, ale co mu scházelo na temeni, nahrazoval knírkem pod nosem a po obou skráních kotletkami jemnými jak výšivky. Působil komicky, neškodně, pro své sourozence až k politování. Jak sešel za ta dvě desetiletí, co se neviděli! A jestli byl dříve nejméně průbojným z rodiny, teď ještě více vybledl, zmatněl. Co mu chybělo na respektu, doháněl vtipnými komentáři. Nebo pokusy o ně. A podle toho jej i po letech Robert s Markétou poznávali.
„Já bych to nelámal přes koleno. Berte to jako jedinečnou příležitost vyjasnit si stav věcí, pročistit vztahy, nebo je dokonce vyřešit!“ pronesl druhý muž u stolu. Vypadal civilněji a choval se od počátku daleko rozhodněji než jeho úřednicky bledý bratr, a přitom značně klidněji než jeho rozčilená sestra. Mohli jste si ho představit jako poctivého dříče, nejspíše majitele prosperující pily, který si umí na sebe vydělat a nepotřebuje se tím chlubit. Podnikatel ve volném svetru a džínách, z jeho vzhledu čiší pot a mozoly, spoléhá více na skutky než slova.
„Roberte, než postoupíme dál v tvém řešení, neschází ti tady někdo?“ zeptal se Eduard.
„Kdo by tady podle vás měl chybět?“ zeptal se suše Robert.
„Robe, přece ten čtvrtý z nás,“ dodala netrpělivě Markéta. „No, kde je, nebo snad… už jsi ho taky odepsal?“
„Spíše bychom měli řešit, kde máme Benjamína, než tuhle nepříjemnost!“ přidal se Eduard a klepl prstem do pozvánky.
„Já jsem mírně rozladěná, že ho tu nemáme, přitom tuhle pozvánku musel taky dostat,“ kula Markéta železo výčitek a svou pozvánku zklamaně odhodila na stůl.
Robert mlčel a díval se na ně skoro soucitně. Chtěl je nechat vymluvit, než vytáhne vlastní trumfy.
„Robe, najednou nic neříkáš. Zajímavý,“ měřila si ho Markéta.
„Brácha, víš něco o bráškovi?“ snažil se zaperlit Eduard. Bez odezvy.
„Třeba jestli se nevrátil do rodný země, viď? To by byl gól,“ nadhodila Markéta a šlehla očima po Robertovi.
„Ty jsi ho tedy nenašel?“ i neúspěšný komik Eduard se snažil dotírat.
Robert měl rád dramata. Jeho mlčení o nejmladším bratrovi nebylo náhodné a mělo jen zvýšit účinek toho, co se jim chystal říct. Teď když do něj klovali dotazy jako supi, dohřál se, ale udržel se, aby neudeřil pěstmi do stolu, jen zaťal čelisti a mluvil pomalu.
„Uklidněte se, dítka, nejsem vševěd. Copak vám nedochází, že na to samé bych se mohl ptát já vás? Co my o něm víme? A kápněte božskou, jak dlouho jsme ho my všichni, jak tady sedíme, neřešili? Takhle to vypadá, že jsme čekali, až si vzpomene otec, abychom si my vzpomněli na Benjamína! Nebo ho zkoušel někdo z vás hledat? Jestli ano a jestli máte sebemenší stopu, hoďte ji sem na stůl a já se omluvím za tu křivdu, ale do té doby jsme na stejné lodi, stejný popel se nám sype na hlavy!“ Pořád jim říkal dítka, nechal si to privilegium stát nad nimi i za prahem dospělosti jak nad usoplenci. Brali to od něj, ale více je pálilo, že nejmladší usoplenec u stolu chybí.
„Robe, asi máš pravdu, ale co s tím hodláš dělat? Protože jestli jsi tohle plénum svolal, musel jsi mít sakra dobrej důvod. A jestli v tom není Benjamín, ale jenom otec, ta morální vyčpělina, tak já ztrácím důvod tady zůstávat,“ Markéta teatrálně čapla kabelku jako kotě za hřbet a začala se zvedat.
„Markéto, počkej, ty jsi byla vždycky moc výbušná, a ty, Roberte, zase takový režisér Národního, nezapírej. Vidím na tobě, že víš něco víc, a teď to chceš ze sebe setřást,“ řekl Eduard, který nesnášel jakékoli konflikty, proto s úlevou pozoroval sestru, jak se vrací na své místo.
„Díky, Edo, ty jsi byl zase vždycky větší diplomat. Takže ano, vážení, zrovna o Benjamína tady kráčí, jenže to není snadné a brzy poznáte proč,“ řekl Robert.
„Vyklop to už, prosím tě,“ řekla Markéta a rezignovaně mávla rukou, ve které jí už notnou chvíli chyběla cigareta. Stabilizační, jak říkala.
„Vy byste ho tedy chtěli vidět?“ optal se ještě jednou Robert obou sourozenců. A bylo to přesně, jak ho vystihl Eduard, udělal se režisérem situace a mistrně rozděloval napětí mezi osazenstvo stolu.
„Vlastního bratra nechtít vidět, co je to za otázku, Robe?“ divil se Eduard a protáhl svůj káravý tón stejně jako svůj obličej dobrotivého koně, takže opět budil spíše lítost.
Nato Markéta ukápla další nenávist:
„Nevím, co je s naším Benjamínem, zato moc dobře znám toho zločince, kterej si nezaslouží ani označenej hrob!“
Robert konečně povolil šrouby tajemství: „Možná zaslouží i něco horšího po tom, co vám řeknu. Dítka moje, přáli jste si, aby byl Benjamín mezi námi, a on bude, jen nevím, jestli jste ho chtěli vidět… takhle!“ Přisunul doprostřed jakousi černobílou fotografii. V Markétě a Eduardovi se zastavilo srdce hrůzou, když rozpoznali obrysy nepěkné scény, kterou zachycovala. Kdesi na louce či na poli pod otevřeným nebem ležel jejich nejmladší bratr jako potrhaná odhozená loutka, nad ním se vypínal výstavní vlčák, jazyk měl vyplazený, jak oddychoval po splnění služebního úkolu. Díval se soustředěně mimo objektiv, úkol splnil a očekával další. Potom tam stál mladý sotva odrostlý pohraničník, chlapec v uniformě, jednu nohu v těžké botě měl opřenou o rozsápanou hruď mrtvého, v jedné ruce samopal zdvižený hlavní k nebi, korunou hrůzy té scenérie byl úsměv na jeho tváři, patřící někomu, kdo se před chvílí blýskl mistrovským úlovkem a jistě se bude těšit přízni velitelů.
„Takhle tedy skončil náš bratříček. Věděla jsem od začátku, že to nevede k dobrým koncům, ale skončit takovou psí smrtí? Otec je nestvůra, vždycky byl, ale že to může být ještě horší, jsem nemyslela. Řekněte mi, že je to zlej sen,“ kroutila prudce hlavou Markéta. Zatím pro samou nenávist nepouštěla k sobě ani stopu smutku. Ale to mělo přijít.
„Mě by jen zajímalo, jestli o tom otec věděl,“ řekl s podivným klidem Eduard, který měl zásadu nikdy nikoho nesoudit bez zjevných důkazů, neboť by mohlo dojít ke křivdě.
„Ty se ještě ptáš? Jasně že o tom věděl, a nic nám neřekl, taková je to nestvůra!“ vykládala Markéta, která slovo nestvůra průběžně usykávala. Robert ji gestem ruky uklidňoval, ale přitakal jí: „Markéta má pravdu, Edo, jako jeden z velitelů o tom vědět musel…“
„Ale jak nám tohle mohl vydržet tajit? Nejmíň patnáct roků!“ podivil se Eduard.
„Ještě víc. Podívejte se na rub fotky,“ naváděl je Robert. Markéta ji vzala, otočila a pracně četla letopočet uvedený v pravém horním růžku vybledlou tužkou. „Takže šestnáct let, jak by to nevydržel tajit, když to není člověk, ale bestie!“ znovu vyletěla Markéta.
„Orwellovský rok, jaká náhoda,“ ušklíbl se Eduard, ale na jeho literární aluzi nikdo žádnou další nenavázal.
„Už dřív jsem se za něj strašně styděla, ale teď už mám chuť zabít se hanbou,“ hryzala Markéta mezi zuby svůj hněv, který a byl u ní tak silný, že na moment ochromil i její schopnost hledat správná slova.
„Přesto našel odvahu pozvat na oslavu svých narozenin, zvláštní,“ odtušil Robert.
„Spíš nehorázný!“ štěkla Markéta.
„A kde jsi vůbec tu hroznou fotku vzal?“ zeptala se Markéta a obrázek mu znechuceně vnutila zpět. Fotku si převzal Eduard a dlouze se na ni mračil skrze své kostěné brýle, jeho už tak dlouhá tvář se nesnesitelně protáhla, opatrně se optal: „Ale jak dlouho to víš ty, Robe?“
„Ne dlouho. Co jsem dostal tu pozvánku, dal jsem si práci a trochu šmejdil v archivech, ale o to teď nejde!“ řekl Robert.
„To ovšem mění situaci, viďte? Co myslíte?“ vstoupil do toho Eduard svým známým klidem, kterému se nikdo z přítomných nedivil, protože on se zásadně nikdy nenechal strhávat city, tvrdil, že by to už nebyl on. Když mluvil, ohryzek mu poskakoval těsně nad upnutým límcem, Robert i Markéta se mu na krk museli stále dívat.
„Co by měnilo situaci? Na každou svini se vaří voda a na otce, doufám, taky dojde!“ řekla sestra a naléhavě se po obou podívala, nad její slova ani slunce nemělo být jasnější.
„Markéto, voda se vaří už dlouho. Mně se jedná o to, svini dostat do kotle. Dítka, teď už rozumíte, proč Benjamín nemůže být mezi námi?“ optal vážně Robert a bylo patrné, že se také chvěje pod tíhou toho odhalení, ačkoli on k němu dospěl mnohem dříve.
„Na ty narozeniny půjdu, já mu dám dárek, že to neviděl. Netvor!“ Markéta stále zdatně variovala téma nelidskosti.
„Rád slyším, že měníš názor, Markéto. Já myslím na to samé, ale půjdeme tam všichni, všichni za Benjamína a dáme mu dárek, který si zaslouží,“ řekl Robert a podíval se na Eduarda. Ten přikývl a odpověděl tlumenou důtklivostí: „Já přece souhlasím. Ale nemyslíte, že otec zaslouží spíše trest, a ne dárek?“
„Ten nejvyšší trest! Udělat mu, co on dělal druhým, poprava zastřelením, a basta!“ řekla rezolutně Markéta.
„Výborně, sestřičko, tak vezmi s sebou cvičené vlčáky a ostnatý drát v podpaží v ruličce. My si nemůžeme hrát na mstitele, tohle by měl normálně řešit soud, viď, Robe,“ pokoušel se Eduard hrát rozumného a intuitivně stáčel pohled k autoritě mezi sourozenci. Ale Robert ho odbyl: „Máš krátkou paměť, u soudu už kvůli svojí minulosti byl, a jak to dopadlo? Osvobozen! Spravedlnost není ministerstvo, jako že víra není církev. Na soudy nejde spoléhat! Ne na ty světské!“
„A co Boží soud?“ neodolal Eduard.
„Ani nevíš, jak bych si přál, aby nějaký Bůh byl a rozsekl to za nás, Edo, ale lidem stejně nezbývá než se soudit navzájem, náš úděl, nechal nás v tom,“ odpověděl mu Robert docela chlácholivě jako s klientem ústavu pro duševní zdraví.
„Jasně. Co teda navrhuješ, Robe?“ zeptala se věcně Markéta.
„Je nesmyslné oplácet mu stejnou mincí. Za to nám zločinec nestojí, abychom se s ním špinili. My to můžeme udělat daleko chytřeji, totiž že si svině do vařící vody vleze sama!“ řekl Robert záhadně a odmlčel se. Také dramatické pauzy měl rád a byl na ten řečnický trik hrdý. To byly jím utahované konverzační skřipce, ve kterých se druzí zmítali, a nakonec se sami dozmítali tam, kde je chtěl mít. Směs tajemství a zvídavosti jim nedovolila opustit zápletku dříve, než došlo k rozuzlení.
„Je to taková malá věc, která ale svede velké věci,“ vysvětlil s lehkým úsměvem. Vůbec bylo obdivuhodné, a především Markétu to dráždilo, jak se dokázal hlídat, že neposlal jedinou kletbu směrem k otci. A potom svolavatel schůzky na krásně nachový ubrus kavárenského stolu suverénně jako harcovník turnajů v mariáši položil hned vedle hrozné fotografie skleněný oválný objekt ne větší než čípek nebo větrový bonbon. Samozvaný soudce Robert svým pomocníkům kladl na srdce, aby letos na otcovy narozeniny mysleli víc než kdy jindy.
(Poker příště cca za tři dny)
Otcovi psí smrt (druhý díl)
V kavárně na rušné třídě v rohové kóji s nachovým čalouněním, v odpoledním společenském šumu při zvonkohře sklenek a talířků, mezi tanečními kroky číšníků jedna žena a dva muži středních let velmi čile diskutovali o nečekané pozvánce, kterou o pár dní dříve každý z nich vylovil z domovní schránky. Všichni tři od svého otce dostali totéž – ručně psaný lístek, ve kterém jim vzkazuje, že si s nimi jako s rodinou přeje oslavit své sedmdesáté narozeniny. Nejstarší bratr svolal sourozence, aby se poradili, co s tou nevyžádanou pozvánkou. Šlo mu o jednotný postup vůči otci, ale rozpory se ukázaly brzy.
„Nepůjdu! Celá léta jsme platili za jeho zločiny, a teď si vzpomene. To je zajímavé, viď? Nepůjdu. Tečka!“ řekla žena přísným hlasem, který vylučoval další debaty k tématu. Vlasy měla odbarvené na neurčitou blond a svou tvář ztrápenou životem spíše zkarikovala, než zakryla vrstvou líčení. Na uších se jí skvěly tučné klenoty dvou masivních náušnic. Na schůzku už dorazila předem nakvašená a ostrá jako učitelka odhodlaná srovnat do latě neposlušnou třídu. Jen tu nebyla třicetihlavá saň školní třídy, ale její dva bratři a ona mezi nimi věkově uprostřed. Oba tušili, že se sestřičkou nebude snadné pořízení, ale na takovou sžíravou nenávist nebyli připraveni. Jako by od začátku nasedla na koně hněvu a chtěla s ním projet odpolední konverzací stylem start-cíl.
„Ale já bych to zvážil,“ namítal opatrně muž po její levici. V košilí starého vzoru zapnuté na všechny knoflíky až k límci a přes to v omšelé pletené vestě, jako by jeho vyzáblý trup byl obrněn proti veškerému pokroku okolního světa. S kostěnými brýlemi na tváři měl vizáž znaveného hodináře mžourajícího od samého civění do hodinových strojků. Ale on vskutku jako by k nim připutoval strojem času. Vlasy už se daly na ústup z jeho koňsky podlouhlé hlavy, ale co mu scházelo na temeni, nahrazoval knírkem pod nosem a po obou skráních kotletkami jemnými jak výšivky. Působil komicky, neškodně, pro své sourozence až k politování. Jak sešel za ta dvě desetiletí, co se neviděli! A jestli byl dříve nejméně průbojným z rodiny, teď ještě více vybledl, zmatněl. Co mu chybělo na respektu, doháněl vtipnými komentáři. Nebo pokusy o ně. A podle toho jej i po letech Robert s Markétou poznávali.
„Já bych to nelámal přes koleno. Berte to jako jedinečnou příležitost vyjasnit si stav věcí, pročistit vztahy, nebo je dokonce vyřešit!“ pronesl druhý muž u stolu. Vypadal civilněji a choval se od počátku daleko rozhodněji než jeho úřednicky bledý bratr, a přitom značně klidněji než jeho rozčilená sestra. Mohli jste si ho představit jako poctivého dříče, nejspíše majitele prosperující pily, který si umí na sebe vydělat a nepotřebuje se tím chlubit. Podnikatel ve volném svetru a džínách, z jeho vzhledu čiší pot a mozoly, spoléhá více na skutky než slova.
„Roberte, než postoupíme dál v tvém řešení, neschází ti tady někdo?“ zeptal se Eduard.
„Kdo by tady podle vás měl chybět?“ zeptal se suše Robert.
„Robe, přece ten čtvrtý z nás,“ dodala netrpělivě Markéta. „No, kde je, nebo snad… už jsi ho taky odepsal?“
„Spíše bychom měli řešit, kde máme Benjamína, než tuhle nepříjemnost!“ přidal se Eduard a klepl prstem do pozvánky.
„Já jsem mírně rozladěná, že ho tu nemáme, přitom tuhle pozvánku musel taky dostat,“ kula Markéta železo výčitek a svou pozvánku zklamaně odhodila na stůl.
Robert mlčel a díval se na ně skoro soucitně. Chtěl je nechat vymluvit, než vytáhne vlastní trumfy.
„Robe, najednou nic neříkáš. Zajímavý,“ měřila si ho Markéta.
„Brácha, víš něco o bráškovi?“ snažil se zaperlit Eduard. Bez odezvy.
„Třeba jestli se nevrátil do rodný země, viď? To by byl gól,“ nadhodila Markéta a šlehla očima po Robertovi.
„Ty jsi ho tedy nenašel?“ i neúspěšný komik Eduard se snažil dotírat.
Robert měl rád dramata. Jeho mlčení o nejmladším bratrovi nebylo náhodné a mělo jen zvýšit účinek toho, co se jim chystal říct. Teď když do něj klovali dotazy jako supi, dohřál se, ale udržel se, aby neudeřil pěstmi do stolu, jen zaťal čelisti a mluvil pomalu.
„Uklidněte se, dítka, nejsem vševěd. Copak vám nedochází, že na to samé bych se mohl ptát já vás? Co my o něm víme? A kápněte božskou, jak dlouho jsme ho my všichni, jak tady sedíme, neřešili? Takhle to vypadá, že jsme čekali, až si vzpomene otec, abychom si my vzpomněli na Benjamína! Nebo ho zkoušel někdo z vás hledat? Jestli ano a jestli máte sebemenší stopu, hoďte ji sem na stůl a já se omluvím za tu křivdu, ale do té doby jsme na stejné lodi, stejný popel se nám sype na hlavy!“ Pořád jim říkal dítka, nechal si to privilegium stát nad nimi i za prahem dospělosti jak nad usoplenci. Brali to od něj, ale více je pálilo, že nejmladší usoplenec u stolu chybí.
„Robe, asi máš pravdu, ale co s tím hodláš dělat? Protože jestli jsi tohle plénum svolal, musel jsi mít sakra dobrej důvod. A jestli v tom není Benjamín, ale jenom otec, ta morální vyčpělina, tak já ztrácím důvod tady zůstávat,“ Markéta teatrálně čapla kabelku jako kotě za hřbet a začala se zvedat.
„Markéto, počkej, ty jsi byla vždycky moc výbušná, a ty, Roberte, zase takový režisér Národního, nezapírej. Vidím na tobě, že víš něco víc, a teď to chceš ze sebe setřást,“ řekl Eduard, který nesnášel jakékoli konflikty, proto s úlevou pozoroval sestru, jak se vrací na své místo.
„Díky, Edo, ty jsi byl zase vždycky větší diplomat. Takže ano, vážení, zrovna o Benjamína tady kráčí, jenže to není snadné a brzy poznáte proč,“ řekl Robert.
„Vyklop to už, prosím tě,“ řekla Markéta a rezignovaně mávla rukou, ve které jí už notnou chvíli chyběla cigareta. Stabilizační, jak říkala.
„Vy byste ho tedy chtěli vidět?“ optal se ještě jednou Robert obou sourozenců. A bylo to přesně, jak ho vystihl Eduard, udělal se režisérem situace a mistrně rozděloval napětí mezi osazenstvo stolu.
„Vlastního bratra nechtít vidět, co je to za otázku, Robe?“ divil se Eduard a protáhl svůj káravý tón stejně jako svůj obličej dobrotivého koně, takže opět budil spíše lítost.
Nato Markéta ukápla další nenávist:
„Nevím, co je s naším Benjamínem, zato moc dobře znám toho zločince, kterej si nezaslouží ani označenej hrob!“
Robert konečně povolil šrouby tajemství: „Možná zaslouží i něco horšího po tom, co vám řeknu. Dítka moje, přáli jste si, aby byl Benjamín mezi námi, a on bude, jen nevím, jestli jste ho chtěli vidět… takhle!“ Přisunul doprostřed jakousi černobílou fotografii. V Markétě a Eduardovi se zastavilo srdce hrůzou, když rozpoznali obrysy nepěkné scény, kterou zachycovala. Kdesi na louce či na poli pod otevřeným nebem ležel jejich nejmladší bratr jako potrhaná odhozená loutka, nad ním se vypínal výstavní vlčák, jazyk měl vyplazený, jak oddychoval po splnění služebního úkolu. Díval se soustředěně mimo objektiv, úkol splnil a očekával další. Potom tam stál mladý sotva odrostlý pohraničník, chlapec v uniformě, jednu nohu v těžké botě měl opřenou o rozsápanou hruď mrtvého, v jedné ruce samopal zdvižený hlavní k nebi, korunou hrůzy té scenérie byl úsměv na jeho tváři, patřící někomu, kdo se před chvílí blýskl mistrovským úlovkem a jistě se bude těšit přízni velitelů.
„Takhle tedy skončil náš bratříček. Věděla jsem od začátku, že to nevede k dobrým koncům, ale skončit takovou psí smrtí? Otec je nestvůra, vždycky byl, ale že to může být ještě horší, jsem nemyslela. Řekněte mi, že je to zlej sen,“ kroutila prudce hlavou Markéta. Zatím pro samou nenávist nepouštěla k sobě ani stopu smutku. Ale to mělo přijít.
„Mě by jen zajímalo, jestli o tom otec věděl,“ řekl s podivným klidem Eduard, který měl zásadu nikdy nikoho nesoudit bez zjevných důkazů, neboť by mohlo dojít ke křivdě.
„Ty se ještě ptáš? Jasně že o tom věděl, a nic nám neřekl, taková je to nestvůra!“ vykládala Markéta, která slovo nestvůra průběžně usykávala. Robert ji gestem ruky uklidňoval, ale přitakal jí: „Markéta má pravdu, Edo, jako jeden z velitelů o tom vědět musel…“
„Ale jak nám tohle mohl vydržet tajit? Nejmíň patnáct roků!“ podivil se Eduard.
„Ještě víc. Podívejte se na rub fotky,“ naváděl je Robert. Markéta ji vzala, otočila a pracně četla letopočet uvedený v pravém horním růžku vybledlou tužkou. „Takže šestnáct let, jak by to nevydržel tajit, když to není člověk, ale bestie!“ znovu vyletěla Markéta.
„Orwellovský rok, jaká náhoda,“ ušklíbl se Eduard, ale na jeho literární aluzi nikdo žádnou další nenavázal.
„Už dřív jsem se za něj strašně styděla, ale teď už mám chuť zabít se hanbou,“ hryzala Markéta mezi zuby svůj hněv, který a byl u ní tak silný, že na moment ochromil i její schopnost hledat správná slova.
„Přesto našel odvahu pozvat na oslavu svých narozenin, zvláštní,“ odtušil Robert.
„Spíš nehorázný!“ štěkla Markéta.
„A kde jsi vůbec tu hroznou fotku vzal?“ zeptala se Markéta a obrázek mu znechuceně vnutila zpět. Fotku si převzal Eduard a dlouze se na ni mračil skrze své kostěné brýle, jeho už tak dlouhá tvář se nesnesitelně protáhla, opatrně se optal: „Ale jak dlouho to víš ty, Robe?“
„Ne dlouho. Co jsem dostal tu pozvánku, dal jsem si práci a trochu šmejdil v archivech, ale o to teď nejde!“ řekl Robert.
„To ovšem mění situaci, viďte? Co myslíte?“ vstoupil do toho Eduard svým známým klidem, kterému se nikdo z přítomných nedivil, protože on se zásadně nikdy nenechal strhávat city, tvrdil, že by to už nebyl on. Když mluvil, ohryzek mu poskakoval těsně nad upnutým límcem, Robert i Markéta se mu na krk museli stále dívat.
„Co by měnilo situaci? Na každou svini se vaří voda a na otce, doufám, taky dojde!“ řekla sestra a naléhavě se po obou podívala, nad její slova ani slunce nemělo být jasnější.
„Markéto, voda se vaří už dlouho. Mně se jedná o to, svini dostat do kotle. Dítka, teď už rozumíte, proč Benjamín nemůže být mezi námi?“ optal vážně Robert a bylo patrné, že se také chvěje pod tíhou toho odhalení, ačkoli on k němu dospěl mnohem dříve.
„Na ty narozeniny půjdu, já mu dám dárek, že to neviděl. Netvor!“ Markéta stále zdatně variovala téma nelidskosti.
„Rád slyším, že měníš názor, Markéto. Já myslím na to samé, ale půjdeme tam všichni, všichni za Benjamína a dáme mu dárek, který si zaslouží,“ řekl Robert a podíval se na Eduarda. Ten přikývl a odpověděl tlumenou důtklivostí: „Já přece souhlasím. Ale nemyslíte, že otec zaslouží spíše trest, a ne dárek?“
„Ten nejvyšší trest! Udělat mu, co on dělal druhým, poprava zastřelením, a basta!“ řekla rezolutně Markéta.
„Výborně, sestřičko, tak vezmi s sebou cvičené vlčáky a ostnatý drát v podpaží v ruličce. My si nemůžeme hrát na mstitele, tohle by měl normálně řešit soud, viď, Robe,“ pokoušel se Eduard hrát rozumného a intuitivně stáčel pohled k autoritě mezi sourozenci. Ale Robert ho odbyl: „Máš krátkou paměť, u soudu už kvůli svojí minulosti byl, a jak to dopadlo? Osvobozen! Spravedlnost není ministerstvo, jako že víra není církev. Na soudy nejde spoléhat! Ne na ty světské!“
„A co Boží soud?“ neodolal Eduard.
„Ani nevíš, jak bych si přál, aby nějaký Bůh byl a rozsekl to za nás, Edo, ale lidem stejně nezbývá než se soudit navzájem, náš úděl, nechal nás v tom,“ odpověděl mu Robert docela chlácholivě jako s klientem ústavu pro duševní zdraví.
„Jasně. Co teda navrhuješ, Robe?“ zeptala se věcně Markéta.
„Je nesmyslné oplácet mu stejnou mincí. Za to nám zločinec nestojí, abychom se s ním špinili. My to můžeme udělat daleko chytřeji, totiž že si svině do vařící vody vleze sama!“ řekl Robert záhadně a odmlčel se. Také dramatické pauzy měl rád a byl na ten řečnický trik hrdý. To byly jím utahované konverzační skřipce, ve kterých se druzí zmítali, a nakonec se sami dozmítali tam, kde je chtěl mít. Směs tajemství a zvídavosti jim nedovolila opustit zápletku dříve, než došlo k rozuzlení.
„Je to taková malá věc, která ale svede velké věci,“ vysvětlil s lehkým úsměvem. Vůbec bylo obdivuhodné, a především Markétu to dráždilo, jak se dokázal hlídat, že neposlal jedinou kletbu směrem k otci. A potom svolavatel schůzky na krásně nachový ubrus kavárenského stolu suverénně jako harcovník turnajů v mariáši položil hned vedle hrozné fotografie skleněný oválný objekt ne větší než čípek nebo větrový bonbon. Samozvaný soudce Robert svým pomocníkům kladl na srdce, aby letos na otcovy narozeniny mysleli víc než kdy jindy.
(Poker příště cca za tři dny)
Otcovi psí smrt (druhý díl)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
V zajetí Amygdaly
Upíchni tam plavovlásku!!!
Hypochondr
V dětství jsme řádili
Omluva démonickému Hajšmanovi z bílého domu na konci ulice
Záhada terasy
Rande v pekle
Dedukce z Poea v normálním životě
Letní jez, řeč a trochu křenu
Pohádka o Válendě, Skákandě a Cochceši
S osamostatňováním dětí to nepřehánějme
Kdo mi pije čas
Otcovi psí smrt (díl pátý)
Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)
Otcovi psí smrt (díl třetí)
Otcovi psí smrt (druhý díl)
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.