Františák sází od začátku na tradičnější režijní výklad. Ibsenovo drama o křehké rovnováze lži a pravdy nechává zaznít v plném rozsahu, zdánlivě bez větších škrtů či úprav. Důsledkem je představení s téměř tříhodinovou stopáží, které sice důsledně mapuje všechny linie, ale zároveň nedává mnoho prostoru pro nové čtení. Inscenace tak působí spíš jako velmi dobře přenesené drama na jeviště než jako jeho současná interpretace. Což je jednoduše škoda. Bez výraznější dramaturgické koncepce nebo aktualizačního klíče zůstává „jen“ silným textem – povedeně odehraným, pečlivě inscenovaným, ale nepřekvapivým.

To ale rozhodně neznamená, že inscenaci chybí silné momenty. Scénografie Marka Cpina a například jeho prace se stropem, který v průběhu představení doslova klesne, vytváří působivý obraz zmenšujícího se prostoru – jako by se iluze, na nichž Ekdalovi postavili svůj svět, fyzicky hroutily. Podobně působí i výtvarné řešení včetně kostýmů laděných do zemitých, přírodních tónů, připomínajících barevnost divoké kachny samotné – zraněného ptáka, který už nikdy nepoletí. Tam dobře funguje i výstřednost Hedviky v modrém – je odlišená, protože je jiná. Jedná se sice o lehce prvoplánový, ale dobře funkční detail. 

Hudba Matěje Kroupy a světelný design Karlose Šimka silně doplňují dramatické napětí – ale možná až příliš. Inscenace jako by nikdy nenechala prostor pro oddech nebo nuance. Každý zvrat je velký, každá výměna replik napjatá, každé otevření dveří hlasité, každá situace tíživá. To způsobuje, že i smrt malé Hedviky – moment, který by mohl diváka zcela uzemnit – vyznívá překvapivě tiše. Ne snad proto, že by byla špatně zahraná. Spíš proto, že v kontextu permanentního dramatu už bohužel nemá kam gradovat.

Herecké výkony jsou však beze sporu silné. Tomáš Petřík jako Hjalmar Ekdal bravurně osciluje mezi směšností a tragikou s přesností, Marie Štípková dodává Gině něhu i vnitřní pevnost. Jacob Erftemeijer v roli Gregerse působí přesně jako ten, kdo věří ve vykupující sílu pravdy – a zároveň nerozumí světu, do něhož vstupuje. Barbora Křupková jako Hedvika je zranitelná a opravdová, stejně jako Luboš Veselý v roli starého Ekdala. Celek drží pohromadě právě díky herecké práci.

Dle mého je velká škoda, že inscenace nenabídla víc než „dobré zpracování klasiky”. Dramaturgicky by si zasloužila větší odvahu – ať už ve formě výraznějšího autorského vstupu, nebo naopak radikálnějšího škrtu. Protože právě to, co se nejvíc nabízí – konfrontace dnešní společnosti s tou ibsenovskou, otázky iluze, pravdy, smyslu oběti – tu zůstává nevyužito.

A tak, zatímco divoká kachna na půdě Ekdalových zůstává jako symbol ztraceného štěstí, tahle inscenace končí jako pták s prostřeleným křídlem: krásná, silná, ale trochu bez směru.

Zdroj fotografií: svandovodivadlo.cz Autor: Alena Hrbková