ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 12.5.2025, svátek má
Pankrác
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Otcovi psí smrt (díl třetí)Ranní údivOtcovi psí smrt (druhý díl)Otcovi psí smrt (díl první)Tři hořkosladké básněUpíří kousnutí
Nejčtenější za 14 dní
Když pravda bolí až přílišPjeer van Eck: Lidsky nejtěžší byly přepisy SMS zprávCo mě v dubnu zaujalo na NetflixuAI v rukou Martina PetiškyO mém vztahu k upírůmUděláš chybu, umřeš aneb Magoři na kole Tajemné město Mayů ožívá: Češi a Slováci našli nejstarší observatořCo mi vadí na fanouškovi Stephena KingaZářivý úsměv bez následků: Mýty a fakta o zubních fazetáchTip na výlet: Na Novopacku se pěstoval spiritismusBreuer. Čech v Americe, kterého po letech objeviliMůry noci a jiné horory let 1870-1912
Otcovi psí smrt (druhý díl)
29.04.2025 Aleš Misař Próza
Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním navázat kontakt? Chtějí ho vůbec vidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Druhý díl povídky, která líčí leckdy ožehavý vztah rodiče-děti, můžete číst zde:
2
Zatáhl pomačkané záclony, žabky na traverze poskočily a zavrzaly. Známý zvuk. Začal se sám sebe ptát, proč se poslední dobou vrací k oknu v kuchyni? K čemu ta každodenní obhlídka ulice nad říční navigací? Aby se přesvědčil, že svět venku je stále v provozu? To asi ne, ale jedno krásné lákadlo tam pro sebe najde: nepřestane obdivovat řeku. Skutečně měl k tomu důvod, byla pěkně širokoboká v těch místech, kudy se provlékala jezem elektrárny, stříbrně zčeřena a velkolepá se stády vln nesoucích záblesky nebe na hřbetech. Ten pohled měl přece rád a nikdy ho neomrzel, mohl by být živ pouze z té řeky, stačilo by z ní pít očima. Už mi chutná víc než ta desítka, kterou zapíjím všechno včetně prášků, smál se trpce pro sebe. Říční proud jako by udával tempo životu místních a našeptával: životem krásně protékat, nikam nespěchat. Naslouchal jí také. Malé město N. je beze své řeky nemyslitelné, jakpak by se on mohl na ni nedívat. Ale ne – to není úplné vysvětlení, to jsou pořád výmluvy. Vrací se k tomu oknu dokola, a stejně nepřichází ti, na které čeká. Zvonek uslyší jen výjimečně, když ho stiskne listonoška s důchodem, ale jinak? Když se ozvou kroky na chodbě, míří návštěva do jiných dveří. Navykl si civět do špehýrky, zvědavost ho táhla, ale později to vzdal a kukátko osleplo. I pořady z Trochy šafránu z televizního archivu zdály se pestřejší. Tak ho tu život nechal samotného.
Ovšem nač ty nářky? Nepřál si to tak? Mezitím konvice na sporáku začala pískat, nejprve váhavě, pak naplno, takhle se od nádraží ozývaly staré lokomotivy, ty ještě pamatuje. V bytě nad řekou už patnáct let trávil svou samotu a ona stravovala jeho. Čas má talent plynout jen tak a neohlížet se. A když se za ním ohlédneš ty, najednou vidíš, kolik lodí ti odplulo a jak daleko jsou. Ale chtěl jsi je vůbec chytit? Stačilo jen nějak žít anebo přežívat. Stárnutí je jeho nejmenší zásluha. Dvacet let žil v tomhle bytě, a právě tolik let přežíval bez manželky, v tom se nepřepočítá. Dokolébal se ke kuchyňské lince, přisunul si obligátní plecháček, málem starší než on sám, i se sáčkem čaje ke konvici a zalil jej, z hrníčku vystoupala stříbrná stužka kouře. Přešel ke stolu a položil šálek na roh, stůl se zaviklal, ale on měl pramálo chuti se shýbat, aby ho podložil a vrátil mu rovnováhu.
Dostal tento byt za svoje zásluhy o stát v jeho předrevoluční verzi a v něm měli bydlet spolu dva věrní manželé. Zdánlivě věrní, jak se ukázalo. Jen jednou sem jeho paní vkročila: bylo to při první prohlídce, kdy se jí chlubil tím, co pro ně získal, i když to byl v podstatě dosud holobyt. Ale nelenil a jako první kus nábytku jí sem nastěhoval kosmetický stolek, mahagonový, lesklý a vyhlazený (přesně takovou si přála mít pleť) ve tvaru půlkruhu, stojící na rokokově zakroucených nožkách, a nad něj pověsil překvapení, které ji mělo naprosto uhranout, alespoň tehdy si neuměl představit jasnější důkaz lásky – přetěžké benátské zrcadlo. Ostatně v jejím každodenním snění se Benátky často objevovaly, ale protože nebylo možné se tam legální cestou dopravit, aspoň jí ono plovoucí město přiblížil aspoň ve skle. Co mu to dalo shánění a co to stálo pocuchaných nervů, než narazil na toho správného překupníka! Ale ona se v tom tvrdě vydobytém zrcadle nikdy už nechtěla spatřit a přes noc učinila rozhodnutí, ke kterému musela zrát dlouho, trpělivě a potichu: zkrátka od svého muže utekla za hranice – a k jeho dvojitému zděšení směrem na západ. Potom to byla jen jeho tvář, která se v netečné benátské hladině odrážela, a on viděl, že stárnout bude jedině sám se sebou.
Prostou obranou bylo zrcadlo zakrýt. Udělal to krátce potom, co ho jeho žena opustila a on byl postupně odsouván v hierarchii níže, až jej úplně postavili mimo službu (zajisté proto, že odešla tam, kam odešla). Další ránu mu zasadil převrat v jeho zemi; začal si myslet, že lidi jeho minulostí už nic nečeká, že v podstatě dožil se starým režimem a v tom novém už jeho jediným smyslem bude dožívat a poslední radostí bude ohlížení se zpět, a v tomto smýšlení se v běhu let jen utvrzoval. Například se svůj byt rozhodl udržovat jako skanzen minulé epochy, nepohyboval v něm nábytkem a nepřál si ani za nic nové přírůstky do inventáře. Věci tam mohly leda stárnout ve shodě se svým majitelem v činžáku, který sám o sobě pamatoval i císaře pána. Co se týče vzpomínání, k tomu sloužily fotografie, kterých nebylo málo, a jako nosič nástěnka z polystyrenu překrývající ono nevyužité zrcadlo. Tam pod desítkami zježených špendlíků navrstvil fotografie zhusta jak rybí šupiny, všechny černobílé, jen vzácně vybledlou barevnou. K oltáři se vracel sloužit mši za nostalgii. Ta nástěnka k němu vracela léta služby vlasti a úspěchů u jeho jednotky. To byl on v uniformě, on se samopalem, on s kamarády a všude s úsměvem – nikdy ne hraným! – anebo s vážným odhodláním ve tváři – vždy pravým! Na té nástěnce visela celá galerie z let, kdy opravdu žil. Také za vitrínou v obytné stěně schraňoval předměty spjaté s jeho minulým životem, například tu dvě vystřelené nábojnice – jednu z úplně první likvidace do narušitele a tu druhou z jubilejní padesáté trefy do živého. Kamarádi mu je nechali vsadit do malých podstavců z mramoru i s nápisy data a místa zásahu vrytými do mosazné destičky. U pár svých přátel, kteří se věnovali myslivosti, viděl parůžky jako trofeje rozvěšené po stěnách, a tak ho občas napadlo, že by mohl takhle mohl vystavovat lidské lebky. Domácí kostnice, usmál se hořce, aspoň bych byl zajímavý něčím jiným než odumřelou slávou strážce hranic.
Ovšem rád se vracel ke svým fotografiím a suvenýrům, jako se vrací žíznivé zvíře napít ze studánky. Pomohlo mu to smířit se s tím, že nikdy neporozumí té nové době, která ho postavila před soud a ukázala mu, kolik nepřátel se najednou vynořilo. Pendloval často mezi nástěnkou, vitrínou a kuchyňským oknem, a ten pohyb odměřoval čas mezi čistou nostalgií a nezřetelnou nadějí. Ale zatímco vzpomínky vydávaly světlo, minulost byla stín, který jej stíhal a začal na něj hrozivě dopadat. Ovšem že ho nenávidí jeho oběti a děti jeho obětí, to by ještě pochopil, a ani ho to nepálilo, i když si na něj ukazovali prstem a sypali po hrstech nadávky. Prostě je neznal a oni neznali jeho. Co chápal už méně: že na něj zanevřely jeho vlastní děti. Ty už asi táhnou s tou novou dobou a neobtěžují se vracet k těm, kdo odpadli.
---
Markéta měla dost, omluvila se bratrům a vyběhla před kavárnu na stabilizační cigáro, jak ráda říkala. Eduard měl už déle něco na srdci, ale dosud ne úplně na jazyku. Teprve odchodem rozčilené sestry se dočasně uvolnilo místo i pro jeho projevy a osmělil se to něco vyslovit. Ale z jakého konce to vzít?
„Ukázal bys mi, prosím tě, ještě tu fotku, Robe?“ začal nesměle otázkou.
„Prosím,“ řekl Robert a mladší bratr viděl, jak se mu v očích zaleskly slzy.
„Já jen odkud máme jistotu, že ten mrtvý je opravdu Benjamín,“ řekl pomalu Eduard a prohýbal fotografii mezi prsty, jako by z ní chtěl vymámit pravdu. Nato sňal z nosu brýle a úporně studoval výjev zblízka. Nevzdával se naděje, že s otcem to ještě nemusí být tak zlé.
„Já nepochybuji, Edo. Dám ti ještě chvilku a neboj se mrtvému podívat pořádně do tváře!“
Eduard poslechl a za pár vteřin si byl skutečně jistý. Odhodil fotku na stůl, brýle přiletěly kousek za ní, mnul si rukama oči a tváří se doslova propadal do svých dlaní. Zatím bez přítomnosti slz.
„Máš pravdu, máš pravdu, hrůza, taková hrůza, to je konec nadějí, opravdu konec,“ opakoval. Ne, city bráchovi nikdy nešly, natož aby jim přišil správná slova, řekl si Robert. Ale později i na něho truchlení padne, nevyhnutelně a natěsno jak nachový ubrus na tenhle mramorový stůl. Na všechny to padne. I na výbušnou Markétu, a zadusí to oheň jejího hněvu a odhodlání cokoli převratného podnikat. Proto je nutné jednat rozhodně.
„Je mi líto, mateřské znamínko na spánku tam je, to sis musel sundat brýle, aby sis všiml?“ prohlásil dost necitlivě Robert.
„Myslíš, že o tom ví máma?“ zeptal se Eduard, když si dostatečně zmasíroval ztrápenou tvář. Bratr nečekal tu otázku, ani o ní dříve nepřemýšlel. Ale teď tu byla a musel se s ní vypořádat.
„Edo, těžko říct, jestli o Benjamínovi něco ví máma, když my nevíme nic o mámě, nebo je to u tebe jinak?“
Odešla náhle od rodiny, když byli čerstvě dospělí a začínali žít své životy jinak a jinde, spíše je tím tedy šokovala, než ranila, ale sotva zletilý Benjamín, který rodičům přirostl k srdci a na ideál nerozborné rodiny se upnul, mohl matčino opuštění rodinné lodi nést hůře, toho si byli vědomi. Proto předpokládali, že se zanedlouho ve šlépějích matky i přes smrtelné nebezpečí vydal sám, že ji vyhledal a našel život na zakázané straně hranice. Ovšemže mu mohli vyčítat, že s nimi zpřetrhal kontakty a veškeré povědomí o své existenci zahladil léty mlčení, ale vždy v nich spíše převažoval strach o něho.
„My už nemáme rodiče, Eduarde, matku i otce jsme ztratili už dávno,“ pronesl Robert.
„Na ty narozeniny ho asi nepůjdeme znovu hledat, viď,“ řekl neobratně Eduard.
„Vyrovnáme se s minulostí, Edo,“ řekl Robert a poklepal ho po rameni. „Staly se hrozné věci a nikdo z nás nic neudělal, nevymezil se, žádným gestem ani slovem jsme se neodřízli od otcových skutků. Teď máme šanci to napravit za jednu návštěvu. A Markéta by se mnou souhlasila,“ řekl Robert už směrem k sestře, která se nezvykle sklesle vracela zvenku k jejich nachové kóji. I takový živel jako ona se zastavil nad tím, co se před chvílí dozvěděla, tváře jí zčervenaly od venkovního mrazu, ale nebylo to počasí, co způsobilo slzy v jejích očích. Potom když se dost vydýchala a zahřála si tím dechem i prokřehlé ruce, zaryla pohledem mezi bratry a nechala svou stručnou větu padnout jako ostří gilotiny: „Otcovi psí smrt.“
(Pokračování příště, to jest asi za tři dny)
Zatáhl pomačkané záclony, žabky na traverze poskočily a zavrzaly. Známý zvuk. Začal se sám sebe ptát, proč se poslední dobou vrací k oknu v kuchyni? K čemu ta každodenní obhlídka ulice nad říční navigací? Aby se přesvědčil, že svět venku je stále v provozu? To asi ne, ale jedno krásné lákadlo tam pro sebe najde: nepřestane obdivovat řeku. Skutečně měl k tomu důvod, byla pěkně širokoboká v těch místech, kudy se provlékala jezem elektrárny, stříbrně zčeřena a velkolepá se stády vln nesoucích záblesky nebe na hřbetech. Ten pohled měl přece rád a nikdy ho neomrzel, mohl by být živ pouze z té řeky, stačilo by z ní pít očima. Už mi chutná víc než ta desítka, kterou zapíjím všechno včetně prášků, smál se trpce pro sebe. Říční proud jako by udával tempo životu místních a našeptával: životem krásně protékat, nikam nespěchat. Naslouchal jí také. Malé město N. je beze své řeky nemyslitelné, jakpak by se on mohl na ni nedívat. Ale ne – to není úplné vysvětlení, to jsou pořád výmluvy. Vrací se k tomu oknu dokola, a stejně nepřichází ti, na které čeká. Zvonek uslyší jen výjimečně, když ho stiskne listonoška s důchodem, ale jinak? Když se ozvou kroky na chodbě, míří návštěva do jiných dveří. Navykl si civět do špehýrky, zvědavost ho táhla, ale později to vzdal a kukátko osleplo. I pořady z Trochy šafránu z televizního archivu zdály se pestřejší. Tak ho tu život nechal samotného.
Ovšem nač ty nářky? Nepřál si to tak? Mezitím konvice na sporáku začala pískat, nejprve váhavě, pak naplno, takhle se od nádraží ozývaly staré lokomotivy, ty ještě pamatuje. V bytě nad řekou už patnáct let trávil svou samotu a ona stravovala jeho. Čas má talent plynout jen tak a neohlížet se. A když se za ním ohlédneš ty, najednou vidíš, kolik lodí ti odplulo a jak daleko jsou. Ale chtěl jsi je vůbec chytit? Stačilo jen nějak žít anebo přežívat. Stárnutí je jeho nejmenší zásluha. Dvacet let žil v tomhle bytě, a právě tolik let přežíval bez manželky, v tom se nepřepočítá. Dokolébal se ke kuchyňské lince, přisunul si obligátní plecháček, málem starší než on sám, i se sáčkem čaje ke konvici a zalil jej, z hrníčku vystoupala stříbrná stužka kouře. Přešel ke stolu a položil šálek na roh, stůl se zaviklal, ale on měl pramálo chuti se shýbat, aby ho podložil a vrátil mu rovnováhu.
Dostal tento byt za svoje zásluhy o stát v jeho předrevoluční verzi a v něm měli bydlet spolu dva věrní manželé. Zdánlivě věrní, jak se ukázalo. Jen jednou sem jeho paní vkročila: bylo to při první prohlídce, kdy se jí chlubil tím, co pro ně získal, i když to byl v podstatě dosud holobyt. Ale nelenil a jako první kus nábytku jí sem nastěhoval kosmetický stolek, mahagonový, lesklý a vyhlazený (přesně takovou si přála mít pleť) ve tvaru půlkruhu, stojící na rokokově zakroucených nožkách, a nad něj pověsil překvapení, které ji mělo naprosto uhranout, alespoň tehdy si neuměl představit jasnější důkaz lásky – přetěžké benátské zrcadlo. Ostatně v jejím každodenním snění se Benátky často objevovaly, ale protože nebylo možné se tam legální cestou dopravit, aspoň jí ono plovoucí město přiblížil aspoň ve skle. Co mu to dalo shánění a co to stálo pocuchaných nervů, než narazil na toho správného překupníka! Ale ona se v tom tvrdě vydobytém zrcadle nikdy už nechtěla spatřit a přes noc učinila rozhodnutí, ke kterému musela zrát dlouho, trpělivě a potichu: zkrátka od svého muže utekla za hranice – a k jeho dvojitému zděšení směrem na západ. Potom to byla jen jeho tvář, která se v netečné benátské hladině odrážela, a on viděl, že stárnout bude jedině sám se sebou.
Prostou obranou bylo zrcadlo zakrýt. Udělal to krátce potom, co ho jeho žena opustila a on byl postupně odsouván v hierarchii níže, až jej úplně postavili mimo službu (zajisté proto, že odešla tam, kam odešla). Další ránu mu zasadil převrat v jeho zemi; začal si myslet, že lidi jeho minulostí už nic nečeká, že v podstatě dožil se starým režimem a v tom novém už jeho jediným smyslem bude dožívat a poslední radostí bude ohlížení se zpět, a v tomto smýšlení se v běhu let jen utvrzoval. Například se svůj byt rozhodl udržovat jako skanzen minulé epochy, nepohyboval v něm nábytkem a nepřál si ani za nic nové přírůstky do inventáře. Věci tam mohly leda stárnout ve shodě se svým majitelem v činžáku, který sám o sobě pamatoval i císaře pána. Co se týče vzpomínání, k tomu sloužily fotografie, kterých nebylo málo, a jako nosič nástěnka z polystyrenu překrývající ono nevyužité zrcadlo. Tam pod desítkami zježených špendlíků navrstvil fotografie zhusta jak rybí šupiny, všechny černobílé, jen vzácně vybledlou barevnou. K oltáři se vracel sloužit mši za nostalgii. Ta nástěnka k němu vracela léta služby vlasti a úspěchů u jeho jednotky. To byl on v uniformě, on se samopalem, on s kamarády a všude s úsměvem – nikdy ne hraným! – anebo s vážným odhodláním ve tváři – vždy pravým! Na té nástěnce visela celá galerie z let, kdy opravdu žil. Také za vitrínou v obytné stěně schraňoval předměty spjaté s jeho minulým životem, například tu dvě vystřelené nábojnice – jednu z úplně první likvidace do narušitele a tu druhou z jubilejní padesáté trefy do živého. Kamarádi mu je nechali vsadit do malých podstavců z mramoru i s nápisy data a místa zásahu vrytými do mosazné destičky. U pár svých přátel, kteří se věnovali myslivosti, viděl parůžky jako trofeje rozvěšené po stěnách, a tak ho občas napadlo, že by mohl takhle mohl vystavovat lidské lebky. Domácí kostnice, usmál se hořce, aspoň bych byl zajímavý něčím jiným než odumřelou slávou strážce hranic.
Ovšem rád se vracel ke svým fotografiím a suvenýrům, jako se vrací žíznivé zvíře napít ze studánky. Pomohlo mu to smířit se s tím, že nikdy neporozumí té nové době, která ho postavila před soud a ukázala mu, kolik nepřátel se najednou vynořilo. Pendloval často mezi nástěnkou, vitrínou a kuchyňským oknem, a ten pohyb odměřoval čas mezi čistou nostalgií a nezřetelnou nadějí. Ale zatímco vzpomínky vydávaly světlo, minulost byla stín, který jej stíhal a začal na něj hrozivě dopadat. Ovšem že ho nenávidí jeho oběti a děti jeho obětí, to by ještě pochopil, a ani ho to nepálilo, i když si na něj ukazovali prstem a sypali po hrstech nadávky. Prostě je neznal a oni neznali jeho. Co chápal už méně: že na něj zanevřely jeho vlastní děti. Ty už asi táhnou s tou novou dobou a neobtěžují se vracet k těm, kdo odpadli.
---
Markéta měla dost, omluvila se bratrům a vyběhla před kavárnu na stabilizační cigáro, jak ráda říkala. Eduard měl už déle něco na srdci, ale dosud ne úplně na jazyku. Teprve odchodem rozčilené sestry se dočasně uvolnilo místo i pro jeho projevy a osmělil se to něco vyslovit. Ale z jakého konce to vzít?
„Ukázal bys mi, prosím tě, ještě tu fotku, Robe?“ začal nesměle otázkou.
„Prosím,“ řekl Robert a mladší bratr viděl, jak se mu v očích zaleskly slzy.
„Já jen odkud máme jistotu, že ten mrtvý je opravdu Benjamín,“ řekl pomalu Eduard a prohýbal fotografii mezi prsty, jako by z ní chtěl vymámit pravdu. Nato sňal z nosu brýle a úporně studoval výjev zblízka. Nevzdával se naděje, že s otcem to ještě nemusí být tak zlé.
„Já nepochybuji, Edo. Dám ti ještě chvilku a neboj se mrtvému podívat pořádně do tváře!“
Eduard poslechl a za pár vteřin si byl skutečně jistý. Odhodil fotku na stůl, brýle přiletěly kousek za ní, mnul si rukama oči a tváří se doslova propadal do svých dlaní. Zatím bez přítomnosti slz.
„Máš pravdu, máš pravdu, hrůza, taková hrůza, to je konec nadějí, opravdu konec,“ opakoval. Ne, city bráchovi nikdy nešly, natož aby jim přišil správná slova, řekl si Robert. Ale později i na něho truchlení padne, nevyhnutelně a natěsno jak nachový ubrus na tenhle mramorový stůl. Na všechny to padne. I na výbušnou Markétu, a zadusí to oheň jejího hněvu a odhodlání cokoli převratného podnikat. Proto je nutné jednat rozhodně.
„Je mi líto, mateřské znamínko na spánku tam je, to sis musel sundat brýle, aby sis všiml?“ prohlásil dost necitlivě Robert.
„Myslíš, že o tom ví máma?“ zeptal se Eduard, když si dostatečně zmasíroval ztrápenou tvář. Bratr nečekal tu otázku, ani o ní dříve nepřemýšlel. Ale teď tu byla a musel se s ní vypořádat.
„Edo, těžko říct, jestli o Benjamínovi něco ví máma, když my nevíme nic o mámě, nebo je to u tebe jinak?“
Odešla náhle od rodiny, když byli čerstvě dospělí a začínali žít své životy jinak a jinde, spíše je tím tedy šokovala, než ranila, ale sotva zletilý Benjamín, který rodičům přirostl k srdci a na ideál nerozborné rodiny se upnul, mohl matčino opuštění rodinné lodi nést hůře, toho si byli vědomi. Proto předpokládali, že se zanedlouho ve šlépějích matky i přes smrtelné nebezpečí vydal sám, že ji vyhledal a našel život na zakázané straně hranice. Ovšemže mu mohli vyčítat, že s nimi zpřetrhal kontakty a veškeré povědomí o své existenci zahladil léty mlčení, ale vždy v nich spíše převažoval strach o něho.
„My už nemáme rodiče, Eduarde, matku i otce jsme ztratili už dávno,“ pronesl Robert.
„Na ty narozeniny ho asi nepůjdeme znovu hledat, viď,“ řekl neobratně Eduard.
„Vyrovnáme se s minulostí, Edo,“ řekl Robert a poklepal ho po rameni. „Staly se hrozné věci a nikdo z nás nic neudělal, nevymezil se, žádným gestem ani slovem jsme se neodřízli od otcových skutků. Teď máme šanci to napravit za jednu návštěvu. A Markéta by se mnou souhlasila,“ řekl Robert už směrem k sestře, která se nezvykle sklesle vracela zvenku k jejich nachové kóji. I takový živel jako ona se zastavil nad tím, co se před chvílí dozvěděla, tváře jí zčervenaly od venkovního mrazu, ale nebylo to počasí, co způsobilo slzy v jejích očích. Potom když se dost vydýchala a zahřála si tím dechem i prokřehlé ruce, zaryla pohledem mezi bratry a nechala svou stručnou větu padnout jako ostří gilotiny: „Otcovi psí smrt.“
(Pokračování příště, to jest asi za tři dny)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Otcovi psí smrt (díl třetí)
Otcovi psí smrt (díl první)
Upíří kousnutí
Ledová je plocha
Jak to bohužel chodilo v armádě
Zpověď zapadlého písmáka aneb Co jste nenapsali ve školce, v penzi nenapíšete
Helena Zeťová nám bohužel odešla
Kráva a kretén
Můj pokus dospět aneb Palachův týden 1989
Spisovatelská inspirace
Duše zesnulých se tuto noc vracejí na zemský povrch
Náročný den
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavy
O chválu stojím!!! Moc. A přece…
Podstata nelidskosti
Ó, rána mého dětství
Zázračně splněné přání
Dotazník
Zpackané lívance
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.