ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 16.6.2025, svátek má
Zbyněk
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
S osamostatňováním dětí to nepřehánějmeBarevný světVenkovská tancovačkaOtcovi psí smrt (díl pátý)Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)Ať žijí múzy
Nejčtenější za 14 dní
Praha zažila opět plno radosti a štěkotu. Psí den přilákal i Helenu VondráčkovouPět roků uteklo od smrti Mirka KováříkaVe víně je pravda. Někdy i vraždaRobert Vano v Tančícím domě pobavil historkou o hrobce, zve i na výstavu Bylo jednou jedno Duhové údolíVesmír a mezilidské dialogy = almanachHudba z Mission ImpossibleNakonec úřaduje smrt – detektivní román z prostředí ministerstvaMechanický andělHororové pátky na FilmboxuKvětnové čteníV hlavní roli citron: Cyberlemon válcuje cybertruck. Kde ho spatříte?
Chodit za Výstavištěm čili Svět knihy
21.05.2025 Ivo Fencl Společnost
Co mě vlastně obluzuje a táhne na každoroční festival Svět knihy na pražském Výstavišti? Každý rok něco jiného, protože knížky kupuji na svém reálném, neo-raném, stálém „rohu“ v Kosmasu, kde mám „obrovskou“ slevu díky jejich známé červené kartičce, zatímco tady na veletrhu musím kamarádům připadat jako Skot. Navštěvuji pořady, jistěže, ale knihu si někdy nekoupím za čtyři dni ani jednu.
Už jiná věc je, že vám nějaké věnují. Na to si nestěžuji. Vystupoval jsem třeba ve společném pořadu s Lukášem Pavláskem a Ivanem Krausem a sami jsme si toho na jevišti nestačili moc říct, ale pak jdu a koukám, Pavlásek má na veletrhu celý úpravný stánek plný vlastní tvorby.
Když jsem šel okolo poprvé, jen jsem ho s úsměvem pozdravil, ale podruhé jsem překonal ostych, zastavil se a konverzovali jsme posléze docela dlouho. Zaujalo mě, že mimo jiné píše i Čtyřlístky, což byl kdysi můj sen. Ale tu ambici jsem ztratil. Jenom Čtyřlístky sbírám (dodnes) a speciálně Pavláskovy jsem si pečlivě přečetl, abych jej načapal, že to neumí. Že to nezvládne napsat tak kvalitně jako kdysi osvědčená Ljuba Štíplová. Ale zmýlil jsem se. Dává to.
I když… Samozřejmě jsou jisté zásady, které při psaní musíte dodržovat, ale to musíte skoro vždycky a třeba i při psaní série JFK. Tady je to prosté. Pinďa se musí aspoň jednou polekat, Bobík musí dostat hlad a Myšpulín, pokud je to jen trochu možné, by měl být vymrštěn explozí z vlastní laboratoře, proletět typicky zelenými dveřmi domečku a volat: „Mám to!“
Ale kromě toho máte volnost a cesty vaší kreativitě jsou otevřeny. Pavlásek toho využívá a já mu to řekl a vybavilo se mi teprve v tu chvíli, jak moc ho má rád můj synovec; načež mi Lukáš pro synovce věnoval svou knihu Nejlepší sociální síť. A podepsanou, samozřejmě. S věnováním. A naznačil jsem, že budu platit, ale bylo to zamítnuto; i takový je Lukáš Pavlásek. A také z toho důvodu (ale nikoli jen proto), že ho ilustruje sám Štěpán Mareš, je úspěch zaručen.
Kdysi, ještě v minulém tisíciletí, jsem na Veletrhu loudil autogramy. Tedy loudil… Postavil jsem se poctivě do fronty, které jinak nemiluji, a vystál to třeba na Aloise Branalda. Měl jsem jeho Vandrovníky a už tam byla kresbička, kterou ilustrátor Bouda vytvořil v šedesátých letech mým rodičům, takže on se mohl čtyřicet let poté podepsat kus vedle. Podle mě ale nejde o autogram. Jde o to, že se s tím člověkem setkáte tváří v tvář a že něco dokážete prohodit a Branald vtipně odpoví. Nebo i banálně, ale je to hezké.
Je ovšem pravda, že mi bylo vždycky trapné si dopředu připravovat podobně efektní čísla, takže to setkání obyčejně bývá improvizace; a když máte trochu trému, ani vás nic kloudného nenapadne; takže jsem Miloši Macourkovi řekl jen to, že jsem jeho Pohádky v dětství miloval, i když jsou místy hororové, a řekl jsem mu, které konkrétně.
Seděl tam už poměrně stár a jaksi sklesle a nezapomenu na jeho celkem logickou repliku: „Tak to bych zřejmě měl mít radost, co?“ A podepsal se do knihy. Bylo to - bohužel - jen rok před jeho smrtí.
Nebo jsem potkal Ondřeje Neffa a jeho první ženu, on si to už ani nepamatuje, a tasil jsem jeho komiks Dobrodružství na planetě snů. Sice se na Veletrhu neprodával, ale věděl jsem z programu, že bude Neff přítomen, a doma jsem tu knížku sebral. Ale ano, taky možná i z toho důvodu, že je lehká. Ani na Neffovu repliku nezapomenu. Obrátil se - bez falešné skromnosti - k přátelům a prohodil: „Podívej, tak tohle je má nejméně úspěšná kniha, co jsem zatím vydal.“
Později jsem už při sběru autogramů pozoroval spíš jiné a speciálně přítele Pavla Vespalce z Plzně. Je hlavním povoláním právník, ale tohle má za koníčka. Je i předsedou Čapkovy společnosti a znalcem Čapkova díla; a právě letos měl na festivalu pořad o této společnosti, který začínal až v neděli ve tři odpoledne. „To tam už nikdo nepůjde!“ napadlo mě. Ale přišli. I já. A zajímavě se vše vyvinulo, protože nepřednášel jen Pavel a protože je s Karlem Čapkem propojena řada dalších osobností, o kterých se taky mluvilo.
Jedním z dalších důvodů, proč na festivaly v Praze jezdím, je, že tam pokaždé plno lidí potkáte neplánovaně. Málokdy mi to vadí: nebývám s lidmi na kordy. Jednou jsem v davu úplně nečekaně potkal Jáchyma Topola a po krátkém rozhovoru mu povídám (a jé, už to tu tu zas): „Básník Josef Hrubý, asi ho znáš, už má podpisy skoro každého literáta od začátku devatenáctého století, ale tvůj mu chybí. Stál by o něj.“
Dostal jsem, co Hrubý skutečně chtěl (a na co bych jinak málem zapomněl), a Topolova replika byla logická, přičemž ji doprovodil spravedlivý úžas na jeho tváři: „A to takhle chodíš a obětavě a sháníš mu to?“
Na Světech knihy ale nebývají jen spisovatelé a novináři. Taky se tam pokaždé vyrojí dost herců a nepopřu, že mám herce rád. Letos v neděli měl jakousi dvouhodinovku u Křižíkovy fontány sám Jiří Lábus a napadlo mě, že tam půjdu, i když je to venku a byla zima. Pořad měl začít přesně v poledne.
Přišel jsem s předstihem, protože jsem si představoval, že má Lábus všude a vždycky plno a že se k němu neprobiji, ale ono je tam spoustu místa a má ukvapenost byla zcela zbytečná. Zvolna končil předchozí pořad a já zůstal. A Lábus nikde. Že by změna programu? Asi. Ale objevili se jiní herci a podobně jako Jiří Lábus se jednalo o mistry v načítání knih. A hu, koukám, je to vlastně pořad jen o Stephenu Kingovi a jeho audioprózách. Mezi herci seděl kupříkladu Mistr Vlasák a i on byl velice, velice skromný, protože už předem upozornil, že má jen „tu hereckou“ paměť a ano, je pravda, že skvěle načetl už 120 knih, ale vždycky když nějakou dočte, okamžitě všechno zapomene a je jako nepopsaný list. Tak to zrovna nebylo přiznání hodné literárního pořadu, ale byl to koneckonců i pořad o pracovních postupech pánů herců - a jiný z nich zrovna pracoval na povídkové sbírce Stephena Kinga Čím temnější, tím lepší. Přihlásil jsem se a řekl: „Je tam i bezvadný příběh, do kterého King převzal postavu Victora Huga, inspektora Javerta, a tak by mě zajímalo, pane režisére, jestli už jste tu povídku dělali a kdo Javerta hraje.“
„Tak to je trefa, tak tu budeme dělat zrovna zítra. V pondělí,“ slyšel jsem. „A vy jste nedával pozor, protože naše audioknihy vždycky čte jeden jediný herec celé, i když třeba mění hlasy, jako se na to specializují především pánové Kaiser a Lábus.“
Nu, a vážně. Měl pravdu. Specializují. A Oldřichu Kaiserovi bylo zrovna sedmdesát a získal ocenění za načtení Puzova Kmotra a já to vím, vy jste Kmotra nikdy nečetli a říkáte mi tady, že ani nikdy už číst nebudete, no, ale zkuste audioknihu. Čte ji Kaiser a on ji vlastně nečte, on to žije. Skutečně ho doporučuji a taková nabídka se neodmítá.
Kmotr - Nejoblíbenější mafiánská sága | Audiokniha | Trailer | Audiolibrix
Když jsem šel okolo poprvé, jen jsem ho s úsměvem pozdravil, ale podruhé jsem překonal ostych, zastavil se a konverzovali jsme posléze docela dlouho. Zaujalo mě, že mimo jiné píše i Čtyřlístky, což byl kdysi můj sen. Ale tu ambici jsem ztratil. Jenom Čtyřlístky sbírám (dodnes) a speciálně Pavláskovy jsem si pečlivě přečetl, abych jej načapal, že to neumí. Že to nezvládne napsat tak kvalitně jako kdysi osvědčená Ljuba Štíplová. Ale zmýlil jsem se. Dává to.
I když… Samozřejmě jsou jisté zásady, které při psaní musíte dodržovat, ale to musíte skoro vždycky a třeba i při psaní série JFK. Tady je to prosté. Pinďa se musí aspoň jednou polekat, Bobík musí dostat hlad a Myšpulín, pokud je to jen trochu možné, by měl být vymrštěn explozí z vlastní laboratoře, proletět typicky zelenými dveřmi domečku a volat: „Mám to!“
Ale kromě toho máte volnost a cesty vaší kreativitě jsou otevřeny. Pavlásek toho využívá a já mu to řekl a vybavilo se mi teprve v tu chvíli, jak moc ho má rád můj synovec; načež mi Lukáš pro synovce věnoval svou knihu Nejlepší sociální síť. A podepsanou, samozřejmě. S věnováním. A naznačil jsem, že budu platit, ale bylo to zamítnuto; i takový je Lukáš Pavlásek. A také z toho důvodu (ale nikoli jen proto), že ho ilustruje sám Štěpán Mareš, je úspěch zaručen.
Kdysi, ještě v minulém tisíciletí, jsem na Veletrhu loudil autogramy. Tedy loudil… Postavil jsem se poctivě do fronty, které jinak nemiluji, a vystál to třeba na Aloise Branalda. Měl jsem jeho Vandrovníky a už tam byla kresbička, kterou ilustrátor Bouda vytvořil v šedesátých letech mým rodičům, takže on se mohl čtyřicet let poté podepsat kus vedle. Podle mě ale nejde o autogram. Jde o to, že se s tím člověkem setkáte tváří v tvář a že něco dokážete prohodit a Branald vtipně odpoví. Nebo i banálně, ale je to hezké.
Je ovšem pravda, že mi bylo vždycky trapné si dopředu připravovat podobně efektní čísla, takže to setkání obyčejně bývá improvizace; a když máte trochu trému, ani vás nic kloudného nenapadne; takže jsem Miloši Macourkovi řekl jen to, že jsem jeho Pohádky v dětství miloval, i když jsou místy hororové, a řekl jsem mu, které konkrétně.
Seděl tam už poměrně stár a jaksi sklesle a nezapomenu na jeho celkem logickou repliku: „Tak to bych zřejmě měl mít radost, co?“ A podepsal se do knihy. Bylo to - bohužel - jen rok před jeho smrtí.
Nebo jsem potkal Ondřeje Neffa a jeho první ženu, on si to už ani nepamatuje, a tasil jsem jeho komiks Dobrodružství na planetě snů. Sice se na Veletrhu neprodával, ale věděl jsem z programu, že bude Neff přítomen, a doma jsem tu knížku sebral. Ale ano, taky možná i z toho důvodu, že je lehká. Ani na Neffovu repliku nezapomenu. Obrátil se - bez falešné skromnosti - k přátelům a prohodil: „Podívej, tak tohle je má nejméně úspěšná kniha, co jsem zatím vydal.“
Později jsem už při sběru autogramů pozoroval spíš jiné a speciálně přítele Pavla Vespalce z Plzně. Je hlavním povoláním právník, ale tohle má za koníčka. Je i předsedou Čapkovy společnosti a znalcem Čapkova díla; a právě letos měl na festivalu pořad o této společnosti, který začínal až v neděli ve tři odpoledne. „To tam už nikdo nepůjde!“ napadlo mě. Ale přišli. I já. A zajímavě se vše vyvinulo, protože nepřednášel jen Pavel a protože je s Karlem Čapkem propojena řada dalších osobností, o kterých se taky mluvilo.
Jedním z dalších důvodů, proč na festivaly v Praze jezdím, je, že tam pokaždé plno lidí potkáte neplánovaně. Málokdy mi to vadí: nebývám s lidmi na kordy. Jednou jsem v davu úplně nečekaně potkal Jáchyma Topola a po krátkém rozhovoru mu povídám (a jé, už to tu tu zas): „Básník Josef Hrubý, asi ho znáš, už má podpisy skoro každého literáta od začátku devatenáctého století, ale tvůj mu chybí. Stál by o něj.“
Dostal jsem, co Hrubý skutečně chtěl (a na co bych jinak málem zapomněl), a Topolova replika byla logická, přičemž ji doprovodil spravedlivý úžas na jeho tváři: „A to takhle chodíš a obětavě a sháníš mu to?“
Na Světech knihy ale nebývají jen spisovatelé a novináři. Taky se tam pokaždé vyrojí dost herců a nepopřu, že mám herce rád. Letos v neděli měl jakousi dvouhodinovku u Křižíkovy fontány sám Jiří Lábus a napadlo mě, že tam půjdu, i když je to venku a byla zima. Pořad měl začít přesně v poledne.
Přišel jsem s předstihem, protože jsem si představoval, že má Lábus všude a vždycky plno a že se k němu neprobiji, ale ono je tam spoustu místa a má ukvapenost byla zcela zbytečná. Zvolna končil předchozí pořad a já zůstal. A Lábus nikde. Že by změna programu? Asi. Ale objevili se jiní herci a podobně jako Jiří Lábus se jednalo o mistry v načítání knih. A hu, koukám, je to vlastně pořad jen o Stephenu Kingovi a jeho audioprózách. Mezi herci seděl kupříkladu Mistr Vlasák a i on byl velice, velice skromný, protože už předem upozornil, že má jen „tu hereckou“ paměť a ano, je pravda, že skvěle načetl už 120 knih, ale vždycky když nějakou dočte, okamžitě všechno zapomene a je jako nepopsaný list. Tak to zrovna nebylo přiznání hodné literárního pořadu, ale byl to koneckonců i pořad o pracovních postupech pánů herců - a jiný z nich zrovna pracoval na povídkové sbírce Stephena Kinga Čím temnější, tím lepší. Přihlásil jsem se a řekl: „Je tam i bezvadný příběh, do kterého King převzal postavu Victora Huga, inspektora Javerta, a tak by mě zajímalo, pane režisére, jestli už jste tu povídku dělali a kdo Javerta hraje.“
„Tak to je trefa, tak tu budeme dělat zrovna zítra. V pondělí,“ slyšel jsem. „A vy jste nedával pozor, protože naše audioknihy vždycky čte jeden jediný herec celé, i když třeba mění hlasy, jako se na to specializují především pánové Kaiser a Lábus.“
Nu, a vážně. Měl pravdu. Specializují. A Oldřichu Kaiserovi bylo zrovna sedmdesát a získal ocenění za načtení Puzova Kmotra a já to vím, vy jste Kmotra nikdy nečetli a říkáte mi tady, že ani nikdy už číst nebudete, no, ale zkuste audioknihu. Čte ji Kaiser a on ji vlastně nečte, on to žije. Skutečně ho doporučuji a taková nabídka se neodmítá.
Kmotr - Nejoblíbenější mafiánská sága | Audiokniha | Trailer | Audiolibrix
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Jak putovat světem
Self-care: Klíč k harmonii v moderním světě
Pět roků uteklo od smrti Mirka Kováříka
Praha zažila opět plno radosti a štěkotu. Psí den přilákal i Helenu Vondráčkovou
Odpoledne plné barev a radosti
Už jste v Praze potkali komiksovou tramvaj?
Dům tanečního umění otevřel své brány
V Kutné Hoře ožijí středověké legendy a herní historie
Festival TANEC PRAHA se vrací!
Jak se starat o své duševní zdraví v pracovním prostředí?
Tip na výlet: Na Novopacku se pěstoval spiritismus
Tajemné město Mayů ožívá: Češi a Slováci našli nejstarší observatoř
Zářivý úsměv bez následků: Mýty a fakta o zubních fazetách
Jaké jsou vaše zkušenosti s dietami?
Jak poznáte čerstvost a původ vajec?
Dubnové tipy pro zahradničení
Máme rádi zvířata - ale která?
Musela zemřít... Anička?
100leté výročí: Špaček trhl národní výškový rekord
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.