Pět roků uteklo od smrti Mirka Kováříka
07.06.2025
Ivo Fencl
Společnost
Toto jaro uběhlo - bez povšimnutí - pět let od smrti PhDr. Miroslava Kováříka (*15. srpna 1934), recitátora, objevitele literátů, vysokoškolského pedagoga, herce, publicisty, moderátora, vtipného muže atd. atd. V letech 1962-1969 vedl Docela malé divadlo v Litvínově, badateli na polích divadel malých forem dnes dost uznávané. Měl rád, a tak uváděl americké beatniky, respektive jejich dílo, a se stejnou chutí vlekl na pomyslné piedestaly mladé české literáty. Včetně legendárního Václava Hraběte (*13. června 1940), od jehož tragické smrti uplynulo tohle jaro už šedesát let.
Roku 1969 založil Miroslav Kovářík na rozhlasových vlnách poetickou hitparádu Zelené peří, ale hned na začátku normalizace ho z rádia vyrazili. Teprve v polovině sedmdesátek se mu povedlo tento pořad oprášit alespoň v rámci pražských, brněnských anebo budějovických klubů, teprve v letech 1993-2011 se Peří mohlo do rozhlasu vrátit.
Soubor Kováříkových esejů a rozhovorů vyšel roku 2017 (viz konec tohoto článku) a z roku 2014 pochází jediné jeho dílo beletrického charakteru: Ovoce noční.
Prvně jsem se s Kováříkem setkal na Portě v Plzni a vytýkal mu to samé, co mně ředitelka jedné pražské školy po hospitaci. „Je to v pořádku,“ řekla mi, „ale tříštíte pozornost dětí.“
„Jak to?“
„Přecházíte během výkladu třídou. To je zbytečné. To nedělejte.“
Do té chvíle jsem to považoval za dobrou inovaci. Chvíli jsem vykládal za lavicemi, chvíli vedle lavic. Na Portách v Plzni a nejen v Plzni bylo jediné osvětlené pódium a odsud se zpívalo, to je všeobecně známo. Ale mezihrou se někdy stávaly verše a recitoval Mirek Kovářík. Nicméně si vymyslel, že bude sedět jen jako řadový, prostý divák mezi tisíci anebo dokonce desetitisíci vnímateli, načež se mezi masou vztyčí (byl, pravda, nevysoký) a spustí.
A pozornost se obrátí rázem k němu, nebo v několika vteřinách. Popravdě, ptal jsem se později více herců a režisérů, co si myslí o familiérním vstupování do hlediště, a dočkal jsem se tolika názorů, kolik bylo dotázaných; ale když jsem to zprůměroval, spíš stáli proti. Od toho je katedra anebo jeviště, aby se odsud a z těchto míst nejdůrazněji „vysílalo“ a magnetizovalo.
Jen jednou jsem se s Mirkem setkal u něj doma. Bylo to moc fajn. Patřil mu vysoký starý dům blízko Nerudovy ulice, dům stojí na rohu; a podle všeho jej pronajímal řadě osob včetně moderátora Vladimíra Čecha a jeho maminky Hedy. Sám žil až pod oblaky, v podkrovním bytečku, kde měl okýnka na všechny čtyři světové strany, nebo určitě na tři, to už nevím, a z těch oken věru parádní výhledy na pražské střechy. Jeden výhled ale byl pouze z úzkého okénka WC. Celkem mi to nevadilo.
Mirek měl v bytě i solidní knihovnu a kasal jsem se tenkrát jako pako, že já mám větší; tvářil se zklamaně. Jinak jsem se nepotřeboval ničím chlubit a vážil si jeho zájmu i toho, že mi vypráví. A co mi vypráví. Byl to vstřícný, chápavý, lidský a naprosto tolerantní člověk.
Jak jsme se seznámili blíž? Nebyli jsme si nikdy nejbližší, ale nějakou dobu před onou návštěvou u něj jsem spolunapsal tenký katalog o Edgaru Allanu Poeovi (2009), svém oblíbeném básníkovi, a publikace vyšla a souběžně proběhla (až do roku 2010) moc pěkná poeovská výstava na Karlově náměstí. Mirek Kovářík se při té příležitosti vynořil - stejně jako já - na Novoměstské radnici, pustili jsme se do debaty a utkvělo mi, že je skutečně překvapivě nevysoký, to jsem si tam znova uvědomil. Dali jsme prostě řeč a mailovali si později a jednou jsem se u něj zastavil a měl tam dveře otevřené, podobně jako třeba budějovický prozaik Jiří Hájíček (*1967). Ale ne vždycky si vážíte otevřených dveří, když pořád a zbytečně kamsi letíte.
Mirek Kovářík zemřel ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let 4. března 2020.
Foto: obálka knihy Život a poezie, Mirek Kovářík, zdroj kosmas.cz