ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 18.4.2026, svátek má
Valérie
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Sláva vítězůmJak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylez
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisMilovník knih v roli kataDvousetletý Gustave MoreauOperace Viking: Série o českých špionech za studené válkyTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíIgráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!Marně vzpomínám na ZoruNámořník z domu s cimbuřímMezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z EvropyRebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Žádné dobré zprávy
30.06.2025 Ivo Fencl Literatura
Michal Sýkora (*1971) je nejlepší ze žijících autorů detektivek v této zemi. Pokud by tedy bylo vůbec možné něco podobného jakkoli měřit, což se nedá, a tak patří Sýkora „pouze“ mezi pětku nejlepších… Což je fakt, po kterém nemusí, ale může následovat otázka. Zní: „Je něčím překvapivé, že se tento muž dotyčnému žánru věnuje, a to přepilně?“
Odpověď zní, že není, nicméně to trochu zvláštní přece být může. Jako by totiž měl Michal Sýkora na víc. Nebo „to“ není víc?
Každopádně nejprve sepsal, a(le) je to už víc než dvacet let, dvě pozoruhodné - a podle všeho i objevné - knihy o Vladimiru Nabokovovi (2002, 2004) a v následujícím desetiletí „alespoň“ monografii o Philipu Rothovi (2019). Vedle toho působivě přednáší v Olomouci, kde studoval můj synovec, hermeneutiku, komparatistiku a dějiny literatury. A dodnes zůstává vysoce schopným literárním teoretikem evropské úrovně. Absolvoval řádku studijních pobytů na Oxfordu a v Cambridge a ani pro další příklady nemusím chodit příliš daleko, anžto jsem si Sýkorova díla pořídil.
Jestliže napsal Julian Barnes Flaubertova papouška, pan Sýkora přišel u nás i s Dostojevského buldokem (2006), knihou obdobně výživnou, a následovaly Vize řádu a světa v moderní próze (2008). A ještě zajímavější mi připadají dvě jeho teoretické knížky o britských detektivkách. Co kapitolka, to zdroj fascinace, přičemž autor plynule přechází mezi médiem knihy a televizí. Nu… A tento skvělý a krásný muž, který mnohé studenty na fakultě nadále fascinuje, jak jsem zjistil, se navíc už třináctým rokem věnuje čemusi zdánlivě natolik malichernému, jako jsou detektivky.
A pozor, není ani tady odtržený od aktuálně „letících“ médií, takže své knihy dokáže prodat i právě televizi.
Nemá přitom žádného velkého detektiva, jakým byl dejme tomu Maigret, a vysnil si místo něj dámu. Ale velice schopnou. Marii Výrovou. Ta je policejní komisařkou a vysokoškolskou pedagožkou (posléze) a poprvé vystoupila roku 2012 v románu Případ pro exorcistu, na který navázaly výraznější i méně výrazné bestsellery Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Percy Thrillington (2016), Pět mrtvých psů (2018), Před potopou (2020), Životní dílo akademika Plíška (2020), Nejhorší obavy (2020) a - nyní - Žádné dobré zprávy (2025).
Co více, ony televizní verze Sýkorových prací byly prodány do zahraničí. Jde o cyklus Detektivové od Nejsvětější trojice (2015-2019), ale to není vše. Moravský spisovatel úspěšně i navázal, a to prostřednictvím dalších televizních seriálů Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2022).
„Nemůžu se tvářit, že žijeme v líbezném bezčasí,“ nechá se slyšet pan doktor Sýkora - a na stránce 278 nejnovější detektivky končí: „Mám pocit, že jsou lidi, kterým se líp žije, když mají koho nenávidět.
Máte teď sice ty dva pod zámkem, ale já se bojím, že rychle přijdou další takoví, co si myslí, že mezi základní lidská práva patří nenávist. To, jak se rozšířila, a s ní závist, hněv a frustrace, mě děsí.“
Což říká komisařka Výrová a nesporně to je dobrý postřeh. A snad je i hoden veškerého toho zla, skrz něž byl román Žádné dobré zprávy brilantně vygenerován; ale právě tady bych se na okamžik zastavil a posteskl si, i když to je postesknutí širší a obecné a netýká se pouze Michala Sýkory.
Ten je tak říkajíc u opratí a drží je bezchybně. Své zločiny konstruuje taktéž precizně a věrohodnost zlosynů je značná. Jestliže na konci vždy zapírají, což je u sýkorovek typické, dělají to s vědomím vlastní, byt pokřivené pravdy, přičemž je sebevědomí těch ohavů drtivé.
Podobný vrah si neospravedlňuje v mysli a před soudem pouze vraždy, co spáchal, ale celý „aparát“ světa, který žije. „Zapírat a zapírat!“ už radil doktor Plzák, i když on to vztahoval na nevěru, a taky Sýkorovi zmetci - koncem jeho románů - zapírají a zapírají. A ne jako šílení, kdepak. Racionálně, chladně, s kalkulačkou v mozku a mrzce, podle a bídácky. Zasloužili by provaz. Vyšetřování navíc provází nezaměnitelná atmosféra olomouckých historických náměstí a tamních úzkých uliček a starých univerzitních budov. A v centru Olomouce si vážně připadáte jako na kousku staré Prahy.
Ale k výhradě. Ve výsledku tu máme seriály i objemné romány a děje spějí bezchybně k odhalení a ono je rovno katarzi. Cítíme uspokojení, když do sebe zapadnou i poslední kolečka, a náhle víme (tedy pokud nás to vůbec kdy zajímalo), kdo tedy vlastně zabil nikoli svět jako takový, ale možná trochu taky, poněvadž ukrajinskou profesorku historie.
A kdo studentku. Navíc… Jak řečeno, už chápeme, že přijdou i další romány a další frustrovaní nenávistníci, což je rovno současnému světu. Dobře. A vysoce inteligentní literární historik na toto téma nově napsal takřka tři sta stran a mě drze napadá (navzdory rozlévajícímu se uspokojení nad tečkou): „Není to - na tolik popsaných stránek - přece trochu málo, Antone Pavloviči?“ Což není povzdech nad skvostným detektivním románem, ale nad jistou nadutou MARNOSTÍ detektivky jako takové, a to i DOBRÉ DETEKTIVKY.
Na druhou stranu… Neumím si ani představit, že by autor stejnou záhadu „stáhl“ do povídky. A co je ještě podstatnější? Už to řekl Raymond Chandler:
„Ukažte mi člověka, který nesnáší detektivky, a já vám ukážu hlupáka. Možná chytrého a univerzitně vzdělaného hlupáka, ale přesto hlupáka.“
Michal Sýkora: Žádné dobré zprávy. Vydalo nakladatelství Host. Brno, 2025. 280 stran.
Jestliže napsal Julian Barnes Flaubertova papouška, pan Sýkora přišel u nás i s Dostojevského buldokem (2006), knihou obdobně výživnou, a následovaly Vize řádu a světa v moderní próze (2008). A ještě zajímavější mi připadají dvě jeho teoretické knížky o britských detektivkách. Co kapitolka, to zdroj fascinace, přičemž autor plynule přechází mezi médiem knihy a televizí. Nu… A tento skvělý a krásný muž, který mnohé studenty na fakultě nadále fascinuje, jak jsem zjistil, se navíc už třináctým rokem věnuje čemusi zdánlivě natolik malichernému, jako jsou detektivky.
A pozor, není ani tady odtržený od aktuálně „letících“ médií, takže své knihy dokáže prodat i právě televizi.
Nemá přitom žádného velkého detektiva, jakým byl dejme tomu Maigret, a vysnil si místo něj dámu. Ale velice schopnou. Marii Výrovou. Ta je policejní komisařkou a vysokoškolskou pedagožkou (posléze) a poprvé vystoupila roku 2012 v románu Případ pro exorcistu, na který navázaly výraznější i méně výrazné bestsellery Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Percy Thrillington (2016), Pět mrtvých psů (2018), Před potopou (2020), Životní dílo akademika Plíška (2020), Nejhorší obavy (2020) a - nyní - Žádné dobré zprávy (2025).
Co více, ony televizní verze Sýkorových prací byly prodány do zahraničí. Jde o cyklus Detektivové od Nejsvětější trojice (2015-2019), ale to není vše. Moravský spisovatel úspěšně i navázal, a to prostřednictvím dalších televizních seriálů Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2022).
„Nemůžu se tvářit, že žijeme v líbezném bezčasí,“ nechá se slyšet pan doktor Sýkora - a na stránce 278 nejnovější detektivky končí: „Mám pocit, že jsou lidi, kterým se líp žije, když mají koho nenávidět.
Máte teď sice ty dva pod zámkem, ale já se bojím, že rychle přijdou další takoví, co si myslí, že mezi základní lidská práva patří nenávist. To, jak se rozšířila, a s ní závist, hněv a frustrace, mě děsí.“
Což říká komisařka Výrová a nesporně to je dobrý postřeh. A snad je i hoden veškerého toho zla, skrz něž byl román Žádné dobré zprávy brilantně vygenerován; ale právě tady bych se na okamžik zastavil a posteskl si, i když to je postesknutí širší a obecné a netýká se pouze Michala Sýkory.
Ten je tak říkajíc u opratí a drží je bezchybně. Své zločiny konstruuje taktéž precizně a věrohodnost zlosynů je značná. Jestliže na konci vždy zapírají, což je u sýkorovek typické, dělají to s vědomím vlastní, byt pokřivené pravdy, přičemž je sebevědomí těch ohavů drtivé.
Podobný vrah si neospravedlňuje v mysli a před soudem pouze vraždy, co spáchal, ale celý „aparát“ světa, který žije. „Zapírat a zapírat!“ už radil doktor Plzák, i když on to vztahoval na nevěru, a taky Sýkorovi zmetci - koncem jeho románů - zapírají a zapírají. A ne jako šílení, kdepak. Racionálně, chladně, s kalkulačkou v mozku a mrzce, podle a bídácky. Zasloužili by provaz. Vyšetřování navíc provází nezaměnitelná atmosféra olomouckých historických náměstí a tamních úzkých uliček a starých univerzitních budov. A v centru Olomouce si vážně připadáte jako na kousku staré Prahy.
Ale k výhradě. Ve výsledku tu máme seriály i objemné romány a děje spějí bezchybně k odhalení a ono je rovno katarzi. Cítíme uspokojení, když do sebe zapadnou i poslední kolečka, a náhle víme (tedy pokud nás to vůbec kdy zajímalo), kdo tedy vlastně zabil nikoli svět jako takový, ale možná trochu taky, poněvadž ukrajinskou profesorku historie.
A kdo studentku. Navíc… Jak řečeno, už chápeme, že přijdou i další romány a další frustrovaní nenávistníci, což je rovno současnému světu. Dobře. A vysoce inteligentní literární historik na toto téma nově napsal takřka tři sta stran a mě drze napadá (navzdory rozlévajícímu se uspokojení nad tečkou): „Není to - na tolik popsaných stránek - přece trochu málo, Antone Pavloviči?“ Což není povzdech nad skvostným detektivním románem, ale nad jistou nadutou MARNOSTÍ detektivky jako takové, a to i DOBRÉ DETEKTIVKY.
Na druhou stranu… Neumím si ani představit, že by autor stejnou záhadu „stáhl“ do povídky. A co je ještě podstatnější? Už to řekl Raymond Chandler:
„Ukažte mi člověka, který nesnáší detektivky, a já vám ukážu hlupáka. Možná chytrého a univerzitně vzdělaného hlupáka, ale přesto hlupáka.“
Michal Sýkora: Žádné dobré zprávy. Vydalo nakladatelství Host. Brno, 2025. 280 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Třicet nekompromisních literárních úderů na solar
Rebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Marně vzpomínám na Zoru
Námořník z domu s cimbuřím
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Jako po drátku
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.