Herci zpočátku dabují slovenskou televizní inscenaci Krkavců z osmdesátých let, která působí trochu jako mejdan. Poté se přeneseme do okamžiku, kdy otec rodiny, zbohatlý továrník, zemřel a zanechá po sobě ženu a tři dospělé dcery. Smrt přilákala krkavce, všichni se slétají na hostinu a každý si chce pro sebe něco urvat. Pozůstalé ženy jsou zcela bezradné, nemají nikoho, komu by mohly věřit. A dědictví se mávnutím proutku rozpadá. Lze se zachránit, a neztratit přitom samy sebe?

Celá scéna připomíná krematorium a pohřební hostinu zároveň. Svou vlastní významnou roli hrají květiny, hynoucí na pódiu v průběhu představení, přinášející krásu i povrchnost gest.

Herci mluví často bez emocí, chladně a jakoby strojově, leckdy se ani nedívají na sebe, ale do hlediště, emoce vyjadřují pózou, pohybem. K atmosféře přispívá zvolené světlo a hudba. Vnitřní citová zranění jsou pro nás přesto (a právě proto) doslova hmatatelná.

V každém použitém prvku se nachází více či méně skrytá symbolika a dohromady se s minimem prvků vše znásobuje do silného efektu.

Nacházíte spoustu analogií historie s dneškem. Někdy to ve vás nepříjemně hrkne, ale jindy vnímáte tu šokující jistotu, že se vše pořád odehrává dokola, pořád jsou kolem nás stejní krkavci a supi. Nejsme jimi i my?

Pokud jste si na začátku říkali, co to je za kontroverzní přístup, postupně ve vás roste wow! Ale není to wow jásavé, je to wow drásající.

Tohle ve mně bude zrát ještě dlouho...



Foto: propagační materiál (autor Patrik Borecký)