ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 12.7.2026, svátek má
Bořek
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
NA CESTĚU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška Tenkrát v májiTisíckrát pozdravujeme tebePánská volenka
Nejčtenější za 14 dní
Pomalost podle KunderyOdtažitý digitální experiment CzechoslayvakiaKdyž vás vývoj zklame, byl to sen Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého územíMistr kresby Oldřich Jelínek a spol. Čtěte Foglarovský sborník!Televizní seriál Dexter běží 20 letChceš knihu zdarma? Hledá se 8 čtenářských detektivů!Edith Nesbitová, tajemný Rus a tři děti u tratiMikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidíKnížka Po Marice přináší svědectví o lásce, smrti a nadějiKochat se formou anebo obsahem?Bradbury a Karlštejn
Co je mgva???
25.08.2025 Ivo Fencl Literatura
Mgva je obrovská africká šelma, šedě zbarvená. Její jméno se dá přeložit „požírač lidí“ a říkáte, že neexistuje, a že kdyby žila, vědci by ji dávno měli a prozkoumali. Možná to je pravda, možná ne - a změňme na chvíli perspektivu. Uvědomíme si tím, co vlastně dobrého vykonala příšera Nessi, taktéž možná fiktivní, pro jisté skotské jezero, a mgva sice nedřela pro pitomý turistický ruch, ale zase se stala ikonou firmy Canon.
Je to dávno, ale stalo se. Chtěli sérii uměleckých fotografií „mizející divočiny“ a tenkrát se jednalo v jejich rukách o plně automatizovaný model přístroje T90, kterému na Zemi nesmělo konkurovat absolutně nic. Aby byla nadvláda Canonu jasná, asi muselo být i vytvořeno zachycované zvíře, které jinak, a co na tom záleží, nikdy neexistovalo. A fotograf či kameraman ho zachytil, tedy takřka, a realitou zůstává jen, že Canon najal tým fotografů, specializovaných na divočinu, a vyslal ho… KAM? Na jihovýchodní břeh jezera Tanganjika.
Lvi v té oblasti vůbec nežijí. Proč? Protože se nepohybujeme v Tarzanovi. Dávají přednost savaně, zatímco onen břeh je porostlý ohavnými pralesy. Lev se džungli líně vyhýbá, což je přirozené, ale snědí patrioti měli či dosud mají jiné vysvětlení.
Lvi byli vytlačeni z pralesů daleko dravějším konkurentem. Mgvou, A ona uvnitř zůstala, i bojte se, bojte: hú.
Fotograf Mitsuaki Iwago se ale ničeho nebál a tvrdil, že i stopy bestie našel. Byly daleko větší než běžné šlépěji lva. Proč je nevyfotografoval? To se neví, ale existují svědectví a ve svých knihách o těch svědcích opakovaně hovoří (když se zaměřím pouze na české autory) Vojtěch Sláma, Jaroslav Kopřiva, Ivan Mackerle a prvořadě Ludvík Soušek (Velké otazníky, Bohové Atlantidy) nebo Jaroslav Mareš (Po záhadných stopách, str. 49).
Krátce ocituji inženýra Mareše, protože Součka citoval už každý: „Jedním z nejvíc publikovaných svědectví je útok na vesnického policistu při noční obchůzce, jehož napolo sežranou mrtvolu našli ráno zachránci hlouběji v pralese. Svědectví podal zloděj, ukrývající se ve stínu jedné z chýší. V sevřené pěsti mrtvého byl chomáč šedých chlupů, které nepatřily žádnému známému zvířeti, ale známa zato jsou svědectví anglických lékařů, kteří ošetřovali těžce raněné. Dvě z šelem zaútočily rovnou na celou četu pohraniční stráže tanzanské armády a vojáci se rozprchli v hrůze, jako když do nich střelí, a to aniž sami užili zbraní. Jeden těžce raněný zůstal ležet a dalšího mgvy odvlekly a už ho víc nikdo nespatřil.“
Tolik Jaroslav Mareš. Ale jedním dechem konstatuje, že expedice Canonu neprokázala vůbec nic a jen se vyvrbila legenda, že se přece povedla aspoň jedna fotografie. Ale mizerná. Mgva je vidět jen zezadu, stojí na kraji pralesní světliny s hlavou pootočenou hlavou a snímek je nic tmavý. Šelma stála v protisvětle a rozhodně to nedokumentovalo dokonalost kamery, tak se prý propagační oddělení Canonu rozhodlo dát film do trezoru, než se povede lepší fotka mgvy. A pak ho tam zapomněli? Nevím, ale lepší fotka nepřišla. Zkoušeli jste ostatně někdy fotografovat v temné džungli obří potvoru se šedou srstí? Je to oříšek pro Jima Corbetta.
Někteří zoologové se domnívali či ještě domnívají, že je mgva poddruh lva, co se (přece jen) specializoval na život v pralese, tj. proti všem zvyklostem. Přizpůsobil se vzhledově i chováním a samci postupně ztratili hřívu. Šedá barva odpovídá příšeří. Anebo jsou jiné teorie o tom, co mgva mohla být, a v pleistocénu žila podobná giga-kočka Panthera fossilis, asi o třetinu větší než ten největší sibiřský tygr. Co když v malém počtu přežila? Uznávám, že to moc pravděpodobné není, ale když jsem byl mladší, strašně rád jsem hltal dobrodružné romány a ani jsem nevěděl jak a zničehonic jsem seděl pod jabloní a smolil do sešitů vlastní román či románek o lovech na mgvy, který jsem později nazval V nitru Kamerunu. Nazvat ho V nitru Tanganjiky totiž blbě znělo.
Tenkrát mě psaní o soubojích s Nezdolnou strašně bavilo a postupně jsem vymyslel asi šest dílů, ve kterých skupina lovců mgvu opětovně hodlala jak lapit, tak odstřelit; ale vždy se něco semlelo a kterýmsi božím nebo přírodním přičiněním přibývaly mrtvoly mezi lovci. Mgva je měla na svědomí a hodně jich odtáhla neznámo kam. Možná mláděti?
První vydání této knihy se nedostalo do žádné distribuce a víceméně jsem ho rozdal, nicméně letos se krváku ujal nakladatel Krist a Kosmas a já jsem původní text mírně přepracoval. Vznikl tím s nadsázkou vyprávěný román o „bestii bestií“, jejíž kůži by rád položil před krb posedlý Samuel Rockefeller, který všechny ty výpravy do nitra Kamerunu financuje. A proč zrovna Rockefeller?
Ano, mohl bych říct, „protože se to opravdu stalo a byl to von“, ale ve skutečnosti jsem se kdysi dočetl, že byl jeden Rockefeller opravdu sněden, i když ne mgnou, ale lidojedy. To zaujme! A v mém románu kanibalové řádí taky, ale zrovna tak bílí banditi, které vede jistý Gego, zloduch zloduchů a figura připomínající Stevensonova pana Hyda. Ale román staví jeho identitu ještě jinak a jednoznačně: to on je lidským vtělením mgvy a její parafrází a máme sami rozhodnout, kdo z obou je krutější zrůda. Odpověď asi odhadnete. Člověk.
Tři části příběhu V nitru Kamerunu jsem pojmenoval Tichá smrt pralesa, Šedý démon a Netvoři džungle, přičemž nejraději mám ústřední část, kde mgva unikne z pasti, sleduje své lovce a dokonce dokáže vyhrát boj s celou vojenskou pevností, což není vylíčeno nijak nevěrohodně, řekl bych. Ale je fakt, že jsem se při psaní ne vždycky ovládl a trochu kočce fandil. Mám doma hned dvě, Čertíka a Šeďura, a obě milujeme, ale často jsem svědkem, jak brutálně mučí a vraždí myši, nosí je k nám domů (někdy i ptáky) a jednu jsem nedávno našel rozdrcenou v sedací soupravě. Možná jsem tu myš dorazil sám! „A proč by tohle nemohla dělat mgva ve velkém?“ říkám si. „Není to kočičí přirozenost, ale je to mgví přirozenost! Ať tedy sežere lidí maximum, než ji klepnou, ale klepnout ji na konci musí, to by jinak nebylo výchovné.“
Jiná věc je, že si už jednou načrtnuté - a postupně propracovávané - postavy oblíbíte a nechcete o ně přijít, takže jsem zařídil, aby většinou umírali různí bezvýznamní poskoci. Ale někdo hlavní taky musel „skapat“ a los padl na policejního inspektora Barry Harrisona. Vím, že tím prozrazuji už moc, ale klid: neumírá ani zdaleka na konci.
A za druhé? Trochu to zasloužil, anžto dal vale Scotland Yardu, zradil poněkud policajtkou práci a hnal se fanaticky v Rockefellerových službách děsuplným Kamerunem.
Další tři figury však nezemřou a jednou je Čech. Jmenuje se Jakub Pašek a provází ho neuvěřitelné štěstí. Je vypravěč většiny těchto příběhů a dobrodružství se mu jen lepí na paty. Má taky partnerku jménem Jorika, velmi emancipovanou a schopnou být, aniž to vadí, v týmu, jenž pase po mgvě. Jorika nepotřebuje ohledy a chvíli to dokonce vypadá, že lidským alter egem mgvy nebude odpudivý Gego, ale ona!
Rockefeller mého románu je pak pouze fiktivní příslušník známé dynastie. Chtěl jsem tady postavit na hlavu některé běžné a nepěkné pohledy, i je statečný a skromný a nikoho nikdy nenechá na holičkách. Chová se jako chuďas a parťák a je vášnivý lovec. Jako pravý gentleman nikdy ani špitnutím nikomu nepřipomene, že vše hradí. Zkrátka a dobře, můj Sam R. se chová víc jako Poslední Mohykán než jako miliardář.
Teprve když jsem první verzi svého krvavého románu dopsal, začal jsem přemýšlet, nakolik jsem původní, a původní naštěstí jsem, když si odmyslíte, že mgva možná existuje. Ale ostatní jsem vymyslel, i když se mi přece vybavily dvě knihy, co se v mém textu bezděky odrazily, anebo na několika místech. Jde o romány Tarzanův návrat a Černý korzár a napsali je pánové Burroughs a Salgari, a tak jsem jim knihu úvodem oddaně připsal a připojil dva citáty. První jsem si vymyslel, druhý je skutečný.
„Byl mág a napsal: proklet tisíckrát každý cizinec bílé pleti, co se vetře mezi liány s úmyslem udolat mgvu. Ano, je to zrůda, co v tichu bez přestání zabijí lidi, ale nechtěli to bozi?“ Z Tisíce a jedné noci
A ten druhý, nefiktivní citát?
„Domorodé státy byly stvořeny prozřetelností, aby nám opatřily malebnou scenérii, lvy, tygry a dlouhé popisy. Ale ve skutečnosti jsou temnými kouty plnými nepředstavitelných krutostí a dotýkají se z jedné strany už moderních železnic a z druhé ještě dní Haruna-Al-Rašída.“ Rudyard Kipling: Muž, který chtěl být králem
Ivo Fencl: V nitru Kamerunu. Ilustrace Ivo Fencl a Miloslav Krist. Vydalo nakladatelství ARTKRIST. Plzeň 2025. 192 strany. První distribuované vydání.
V nitru Kamerunu - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Lvi v té oblasti vůbec nežijí. Proč? Protože se nepohybujeme v Tarzanovi. Dávají přednost savaně, zatímco onen břeh je porostlý ohavnými pralesy. Lev se džungli líně vyhýbá, což je přirozené, ale snědí patrioti měli či dosud mají jiné vysvětlení.
Lvi byli vytlačeni z pralesů daleko dravějším konkurentem. Mgvou, A ona uvnitř zůstala, i bojte se, bojte: hú.
Fotograf Mitsuaki Iwago se ale ničeho nebál a tvrdil, že i stopy bestie našel. Byly daleko větší než běžné šlépěji lva. Proč je nevyfotografoval? To se neví, ale existují svědectví a ve svých knihách o těch svědcích opakovaně hovoří (když se zaměřím pouze na české autory) Vojtěch Sláma, Jaroslav Kopřiva, Ivan Mackerle a prvořadě Ludvík Soušek (Velké otazníky, Bohové Atlantidy) nebo Jaroslav Mareš (Po záhadných stopách, str. 49).
Krátce ocituji inženýra Mareše, protože Součka citoval už každý: „Jedním z nejvíc publikovaných svědectví je útok na vesnického policistu při noční obchůzce, jehož napolo sežranou mrtvolu našli ráno zachránci hlouběji v pralese. Svědectví podal zloděj, ukrývající se ve stínu jedné z chýší. V sevřené pěsti mrtvého byl chomáč šedých chlupů, které nepatřily žádnému známému zvířeti, ale známa zato jsou svědectví anglických lékařů, kteří ošetřovali těžce raněné. Dvě z šelem zaútočily rovnou na celou četu pohraniční stráže tanzanské armády a vojáci se rozprchli v hrůze, jako když do nich střelí, a to aniž sami užili zbraní. Jeden těžce raněný zůstal ležet a dalšího mgvy odvlekly a už ho víc nikdo nespatřil.“
Tolik Jaroslav Mareš. Ale jedním dechem konstatuje, že expedice Canonu neprokázala vůbec nic a jen se vyvrbila legenda, že se přece povedla aspoň jedna fotografie. Ale mizerná. Mgva je vidět jen zezadu, stojí na kraji pralesní světliny s hlavou pootočenou hlavou a snímek je nic tmavý. Šelma stála v protisvětle a rozhodně to nedokumentovalo dokonalost kamery, tak se prý propagační oddělení Canonu rozhodlo dát film do trezoru, než se povede lepší fotka mgvy. A pak ho tam zapomněli? Nevím, ale lepší fotka nepřišla. Zkoušeli jste ostatně někdy fotografovat v temné džungli obří potvoru se šedou srstí? Je to oříšek pro Jima Corbetta.
Někteří zoologové se domnívali či ještě domnívají, že je mgva poddruh lva, co se (přece jen) specializoval na život v pralese, tj. proti všem zvyklostem. Přizpůsobil se vzhledově i chováním a samci postupně ztratili hřívu. Šedá barva odpovídá příšeří. Anebo jsou jiné teorie o tom, co mgva mohla být, a v pleistocénu žila podobná giga-kočka Panthera fossilis, asi o třetinu větší než ten největší sibiřský tygr. Co když v malém počtu přežila? Uznávám, že to moc pravděpodobné není, ale když jsem byl mladší, strašně rád jsem hltal dobrodružné romány a ani jsem nevěděl jak a zničehonic jsem seděl pod jabloní a smolil do sešitů vlastní román či románek o lovech na mgvy, který jsem později nazval V nitru Kamerunu. Nazvat ho V nitru Tanganjiky totiž blbě znělo.
Tenkrát mě psaní o soubojích s Nezdolnou strašně bavilo a postupně jsem vymyslel asi šest dílů, ve kterých skupina lovců mgvu opětovně hodlala jak lapit, tak odstřelit; ale vždy se něco semlelo a kterýmsi božím nebo přírodním přičiněním přibývaly mrtvoly mezi lovci. Mgva je měla na svědomí a hodně jich odtáhla neznámo kam. Možná mláděti?
První vydání této knihy se nedostalo do žádné distribuce a víceméně jsem ho rozdal, nicméně letos se krváku ujal nakladatel Krist a Kosmas a já jsem původní text mírně přepracoval. Vznikl tím s nadsázkou vyprávěný román o „bestii bestií“, jejíž kůži by rád položil před krb posedlý Samuel Rockefeller, který všechny ty výpravy do nitra Kamerunu financuje. A proč zrovna Rockefeller?
Ano, mohl bych říct, „protože se to opravdu stalo a byl to von“, ale ve skutečnosti jsem se kdysi dočetl, že byl jeden Rockefeller opravdu sněden, i když ne mgnou, ale lidojedy. To zaujme! A v mém románu kanibalové řádí taky, ale zrovna tak bílí banditi, které vede jistý Gego, zloduch zloduchů a figura připomínající Stevensonova pana Hyda. Ale román staví jeho identitu ještě jinak a jednoznačně: to on je lidským vtělením mgvy a její parafrází a máme sami rozhodnout, kdo z obou je krutější zrůda. Odpověď asi odhadnete. Člověk.
Tři části příběhu V nitru Kamerunu jsem pojmenoval Tichá smrt pralesa, Šedý démon a Netvoři džungle, přičemž nejraději mám ústřední část, kde mgva unikne z pasti, sleduje své lovce a dokonce dokáže vyhrát boj s celou vojenskou pevností, což není vylíčeno nijak nevěrohodně, řekl bych. Ale je fakt, že jsem se při psaní ne vždycky ovládl a trochu kočce fandil. Mám doma hned dvě, Čertíka a Šeďura, a obě milujeme, ale často jsem svědkem, jak brutálně mučí a vraždí myši, nosí je k nám domů (někdy i ptáky) a jednu jsem nedávno našel rozdrcenou v sedací soupravě. Možná jsem tu myš dorazil sám! „A proč by tohle nemohla dělat mgva ve velkém?“ říkám si. „Není to kočičí přirozenost, ale je to mgví přirozenost! Ať tedy sežere lidí maximum, než ji klepnou, ale klepnout ji na konci musí, to by jinak nebylo výchovné.“
Jiná věc je, že si už jednou načrtnuté - a postupně propracovávané - postavy oblíbíte a nechcete o ně přijít, takže jsem zařídil, aby většinou umírali různí bezvýznamní poskoci. Ale někdo hlavní taky musel „skapat“ a los padl na policejního inspektora Barry Harrisona. Vím, že tím prozrazuji už moc, ale klid: neumírá ani zdaleka na konci.
A za druhé? Trochu to zasloužil, anžto dal vale Scotland Yardu, zradil poněkud policajtkou práci a hnal se fanaticky v Rockefellerových službách děsuplným Kamerunem.
Další tři figury však nezemřou a jednou je Čech. Jmenuje se Jakub Pašek a provází ho neuvěřitelné štěstí. Je vypravěč většiny těchto příběhů a dobrodružství se mu jen lepí na paty. Má taky partnerku jménem Jorika, velmi emancipovanou a schopnou být, aniž to vadí, v týmu, jenž pase po mgvě. Jorika nepotřebuje ohledy a chvíli to dokonce vypadá, že lidským alter egem mgvy nebude odpudivý Gego, ale ona!
Rockefeller mého románu je pak pouze fiktivní příslušník známé dynastie. Chtěl jsem tady postavit na hlavu některé běžné a nepěkné pohledy, i je statečný a skromný a nikoho nikdy nenechá na holičkách. Chová se jako chuďas a parťák a je vášnivý lovec. Jako pravý gentleman nikdy ani špitnutím nikomu nepřipomene, že vše hradí. Zkrátka a dobře, můj Sam R. se chová víc jako Poslední Mohykán než jako miliardář.
Teprve když jsem první verzi svého krvavého románu dopsal, začal jsem přemýšlet, nakolik jsem původní, a původní naštěstí jsem, když si odmyslíte, že mgva možná existuje. Ale ostatní jsem vymyslel, i když se mi přece vybavily dvě knihy, co se v mém textu bezděky odrazily, anebo na několika místech. Jde o romány Tarzanův návrat a Černý korzár a napsali je pánové Burroughs a Salgari, a tak jsem jim knihu úvodem oddaně připsal a připojil dva citáty. První jsem si vymyslel, druhý je skutečný.
„Byl mág a napsal: proklet tisíckrát každý cizinec bílé pleti, co se vetře mezi liány s úmyslem udolat mgvu. Ano, je to zrůda, co v tichu bez přestání zabijí lidi, ale nechtěli to bozi?“ Z Tisíce a jedné noci
A ten druhý, nefiktivní citát?
„Domorodé státy byly stvořeny prozřetelností, aby nám opatřily malebnou scenérii, lvy, tygry a dlouhé popisy. Ale ve skutečnosti jsou temnými kouty plnými nepředstavitelných krutostí a dotýkají se z jedné strany už moderních železnic a z druhé ještě dní Haruna-Al-Rašída.“ Rudyard Kipling: Muž, který chtěl být králem
Ivo Fencl: V nitru Kamerunu. Ilustrace Ivo Fencl a Miloslav Krist. Vydalo nakladatelství ARTKRIST. Plzeň 2025. 192 strany. První distribuované vydání.
V nitru Kamerunu - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Knihy, které odcházejí
Odtažitý digitální experiment Czechoslayvakia
Knížka Po Marice přináší svědectví o lásce, smrti a naději
Pomalost podle Kundery
Mistr kresby Oldřich Jelínek a spol. Čtěte Foglarovský sborník!
Televizní seriál Dexter běží 20 let
Karty proti vině: Co se stane, když se pokusíte utéct před realitou do orákula?
Neviditelné pasti - čtivo pro přemýšlivé čtenáře
O Dni D nejlépe napsal Stephen Ambrose
Edith Nesbitová, tajemný Rus a tři děti u trati
Bezmocná
Medvídkovi Pú ze Stokorcového lesa je 100 let
Známé příběhy v laskavější podobě? To jsou Psané i malované pohádky
Chyše Karla Čapka
Tom Ripley (doslovně) pod zemí
Jantarové slzy
XOXO a ASAP
Zlomená země
Šepot včel
Kde jsme ještě nebyli...
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.