ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 21.5.2026, svátek má
Monika
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
5 mýtů o vašem chrupu: Bílý zub, základ zdraví Omezenec putuje Českem i MoravouTaneční učitelé roku 2026 ocení inspirativní pedagogy a mladé taneční talentyCharmsova poezie prvně kompletníJak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromujíKdyž se konečně potkají dvě knížkyJeremiášiny kejkle, Foglar a Pavel HornaHoror Hokum: Adam Scott se v děsivé irské legendě propadá do šílenstvíSkutečný příběh Kleopatry: Nebyla svůdnice, ale stratégVampyrologie podle H. H. EwerseNovela pro mladé čtenáře odkrývá skrytou tvář duševního onemocněníO úplně nejstarší Tolkienově povídce
Střecha hotelu, rozhovor a kniha Hlasy
23.08.2025 Ivo Fencl Společnost
O nové knize se dá referovat různě. Ale neměli bychom chválit, když jsme spoluautory, jak se stalo mně u Hlasů (2025) Ivana R. Vičara (*1943), což je svazek, kde najdete vedle Ivanových ilustrací jedenáct povídek. Mj. Pan Ignác, Marie, Anděl, Zasvěcení, Šaman, Babička a (titulní) Hlasy.
Obsahově to není žádná záhadologie, ale každému z nás se v životě přihodilo párkrát něco těžko vysvětlitelného, kdy se mu rozum zastaví, jako když vypadne v kině stará promítačka. A zakroutili jsme jenom hlavou a většinou si to pálili dál dálnicí. „Vlastně se to nestalo,“ ujistí se každý s odstupem. „Částečně se mi to muselo zdát. Je to blbost. Omyl. Přehlédnutí. Chybný výkon.“
Zdráháme se uvěřit a je překvapivě těžké podobné příběhy zachytil, vyjmout z paměti nepřekroucené a neudělat z toho banální fantasy nebo horor, ale nechat růst kousky života. Jako hřiby. Ivan to dokázal, dokonce mu Plzeňský kraj přispěl na vydání částkou třicet tisíc korun.
Sám jsem někdy moc „rozlítaný“ a úplně jsem na tuto spolupráci zapomněl, ale náhle přišel e-mail a zrovna jsem měl jako na zavolanou celý den volno, i píši příteli rád odpověď: „Zítra dopoledne v Plzni!“
Něco jsem si zařídil v tamním rozhlase a v 10. 30 jsme měli s Ivanem Vičarem schůzku před hotelem Central, což je na hlavním náměstí proti chrámu svatého Bartoloměje. Dostavil se od parkoviště trochu se zpožděním a vždy, když ho vidím, mám ohromnou radost, protože je prima chlap, jakých není moc. Zachoval si dětskost navzdory chytrosti - a už jsem stál milimetr za ním v přízemním bystru, či co tam vlastně je, a halasil: „Je to obklíčeno zvenku, celý hotel, Ivane, a jsi zatčen, vzdej se, půjdeš dobrovolně? Jsi ozbrojen?“
Ivan už mě ale zná, takže zachoval klid. Vzápětí jsme se vmotali do nóbl restaurace v prvním patře plné židlí se šíleně žlutými potahy. Inu? Tajemství žluté komnaty.
Nikde neseděl jediný host a přistoupila k nám holčička, což byla mladá servírka, a povídá nám, že servírovat se bude až od jedenácti, ale můžeme prý svobodně vyjet výtahem na střešní terasu Centralu, kde se už servíruje jídlo a pití teď. A honosně.
Ivanovi se k Bohu nechtělo, ale já tam opravdu ještě nikdy nebyl, takže jsme minuli recepci a šup do výtahu. Central je dost vysoký hotel, ale když vyjdete na střešní terasu (pálilo slunce, bylo horko), tak se mohutný svatý Baroloměj s nejvyšší věží republiky vypíná ještě vysoko nad vás. A přes propast náměstí je to kousek. Mám výšky rád, ale sedělo mi také pletivo, které sem dali do stran a určité výšky, abych náhodou při jídle nevypadl. Ale nemusíte se povinně stravovat jen venku a na kraji střechy, jsou tam rovně hluboké boxy a vždy asi pro osm lidí a lze do nich zalézt při dešti.
Usedli jsme nad ulicí, a protože Ivan přijel do Plzně vozem, pili nealko. Obsluha funguje, hosté včetně těch z Německa (u stolu vedle) měli dobrou náladu, Ivan měl pár našich knížek, já pár svých, ale rychle jsme je schovali. „Co nového?“ povídám.
„Budu vdávat vnučku.“
„Tu nejstarší?“
„Ano.“ Ivan má vnuček asi šest a tahle žije už pět let s vysoce schopným Vietnamcem, jenž organizuje síť podniků, kde se kouří vodní dýmky. Ale Ivan také řekl, že se dával dohromady a tři dni zvracel a myslel, že snad umře. „A to tě někdo otrávil?“ zahájil jsem náš rozhovor.
„Já ti nevím, co to bylo.“
„A to jsi ani nešel k doktorovi?“ Ivanovi je koneckonců dvaaosmdesát, i když vypadá na pětapadesát.
„Nešel. Víš, jí ze zásady nechodím žádnýmu felčarovi do prvních tří dní nemoci. Taky tohle jsem přečkal.“
„Ale nevíš, co to bylo! A kreslíš?“ Ve Lhotě u Plzně má totiž ateliér.
„Na to teď není teď čas. Se ženou jsme se rozhodli, že prodáme barák v Horšovském Týně a ona chce nově jeden pokoj u mě ve Lhotě. Tak to zařizuju, ale my jsme po desetiletí žili odděleně ve dvou domech a já ji navštěvoval jenom o víkendu, takže váhám, zda to bude fungovat.“
„Ale bude. Ale co děti? Ony ten barák v Horšáku nechtějí?“
Zavrtěl hlavou. „Až se prodá, něco samozřejmě dostanou.“
Uvědomil jsem si, že je ten dům dokonce čtyřpatrový a s velkou zahradou a že už předtím Ivan v Týně prodal penzion, který manželkou vybudovali. Řekl jsem: „Kdybys místo toho prodal barák tady ve Lhotě, asi za to dostaneš míň, co?“ Ale vyvedl mě z omylu. Tento domek postavil svého času za pouhý milion na pozemku rovněž za milion, ale je tak blízko Plzně, že teď už jistě má vše cenu nějakých deset milionů, zatímco kdesi v Horšáku zřejmě pozemky tak drahé nebudou.
A blížila se schůze Lyons klubu, které bývají v Centralu vždycky druhé a čtvrté pondělí v měsíci, a Ivan mi navrhl, abych se stal členem. Povídám: „Ale já mám pocit, že to je pro movitější lidi, a jsem spíš chudý.“
Ivan zavrtěl hlavou: „To se mýlíš. Tam je plno lidí, kteří kolikrát ani nevědí, jak zaplatí každoroční členský poplatek.“
„Který je kolik?“
„2000 korun. Ale máš pravdu, že je mezi námi hodně lékařů, a celkově se Lyons klub zaměřuje na pomoc nevidomým a částečně nevidomým.“
Rozhlížel jsem se z terasy, byla kus od nás i fascinující střecha a viděl jsem kus náměstí a slepota v mé představivosti rezonovala o to víc. „Kolik na každou schůzi přijde tak lidí?“ povídám nedůvěřivě.
„Asi dvacet.“
Ještě jsem se chtěl zeptat, jak dlouho schůze trvají, ale Ivan měl najednou naspěch a že prý ještě slíbil naší kolegyni Vlastě ze Střediska spisovatelů návštěvu - a že jí veze chlupy psa. A strčil mi je zabalené pod nos. „To bys nevěřil, ale dokonale zaplaší kunu.“
„A ona má Vlasta doma kunu?“
„Doma ne, ale mají chalupu na Šumavě s mladými… a tam si chlupy, předpokládám, odveze.“
Závěrem o naší knize. Je tam i má povídka Tequila, která je odvážně vyprávěná z pohledu čerte, jenž má na Zemi sebrat duši, jenže Ivan pořád buď kreslí, nebo píše, a vše ďáblovi bezelstně nabízí, až ho úplně zmátoří. „MY DOLE nepotřebujeme povídky,“ povídá satanáš. „My nesoustřeďujeme ani obrázky. Jen duše.“ A Ivan nabízí mizerovi aspoň tequilu a ona mu chutná, ale zdá se to stejně na levačku. A satan prý: „Ani tak mě neoblafneš.“
„Aby taky oblafl,“ ozve se kdosi - a je to anděl - a koukejme, na rozdíl od čerta má Ivana v řádném seznamu. Jak se ukáže, v Pekle je bordel a čert byl navíc vykuk a podrazák a jenom to tak zkoušel. Oni v Pekle ani pořádné seznamy nemají. Loví naslepo.
Takže se to zdá vyřešeno mírem, kdyř přišlo samo Nebe, jenže Ivan nabídl prezentaci svého nadále rozdělaného díla i andělovi a také toho to zmohlo, a tak se ve finále také andílek loučí: „Tak zatím.“ A do sta Ivanovým let má přece i on času dost, nemyslíte?
A nenebeská fakta závěrem?
Ivan je absolvent ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a pracoval jako ekonom a auditor. Od mládí ale i kreslil. V Českém Lese provozoval penzion Pivoňka a jeho budování líčí kniha Robinsoni na Pivoni (2016), interesantní hlavně tím, že jsou manželé Vičarovi vylíčeni z pohledu svého psa.
Ivan Vičar celkem napsal čtrnáct knížek a jeho Faustovi a Zuzance je letos už dvacet let. Mj. následovaly (deset let starý) román Tsunami (2015) a několik básnických sbírek. Ačkoli jsou ty knížky vzorně distribuovány Kosmasem a dalšími řetězci, k dostání se najdou i v galerii Bonifác ve Lhotě u Plzně a na adrese ivan.vicar@gmail.com.
Hlasy - Ivan R. Vičar | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Sám jsem někdy moc „rozlítaný“ a úplně jsem na tuto spolupráci zapomněl, ale náhle přišel e-mail a zrovna jsem měl jako na zavolanou celý den volno, i píši příteli rád odpověď: „Zítra dopoledne v Plzni!“
Něco jsem si zařídil v tamním rozhlase a v 10. 30 jsme měli s Ivanem Vičarem schůzku před hotelem Central, což je na hlavním náměstí proti chrámu svatého Bartoloměje. Dostavil se od parkoviště trochu se zpožděním a vždy, když ho vidím, mám ohromnou radost, protože je prima chlap, jakých není moc. Zachoval si dětskost navzdory chytrosti - a už jsem stál milimetr za ním v přízemním bystru, či co tam vlastně je, a halasil: „Je to obklíčeno zvenku, celý hotel, Ivane, a jsi zatčen, vzdej se, půjdeš dobrovolně? Jsi ozbrojen?“
Ivan už mě ale zná, takže zachoval klid. Vzápětí jsme se vmotali do nóbl restaurace v prvním patře plné židlí se šíleně žlutými potahy. Inu? Tajemství žluté komnaty.
Nikde neseděl jediný host a přistoupila k nám holčička, což byla mladá servírka, a povídá nám, že servírovat se bude až od jedenácti, ale můžeme prý svobodně vyjet výtahem na střešní terasu Centralu, kde se už servíruje jídlo a pití teď. A honosně.
Ivanovi se k Bohu nechtělo, ale já tam opravdu ještě nikdy nebyl, takže jsme minuli recepci a šup do výtahu. Central je dost vysoký hotel, ale když vyjdete na střešní terasu (pálilo slunce, bylo horko), tak se mohutný svatý Baroloměj s nejvyšší věží republiky vypíná ještě vysoko nad vás. A přes propast náměstí je to kousek. Mám výšky rád, ale sedělo mi také pletivo, které sem dali do stran a určité výšky, abych náhodou při jídle nevypadl. Ale nemusíte se povinně stravovat jen venku a na kraji střechy, jsou tam rovně hluboké boxy a vždy asi pro osm lidí a lze do nich zalézt při dešti.
Usedli jsme nad ulicí, a protože Ivan přijel do Plzně vozem, pili nealko. Obsluha funguje, hosté včetně těch z Německa (u stolu vedle) měli dobrou náladu, Ivan měl pár našich knížek, já pár svých, ale rychle jsme je schovali. „Co nového?“ povídám.
„Budu vdávat vnučku.“
„Tu nejstarší?“
„Ano.“ Ivan má vnuček asi šest a tahle žije už pět let s vysoce schopným Vietnamcem, jenž organizuje síť podniků, kde se kouří vodní dýmky. Ale Ivan také řekl, že se dával dohromady a tři dni zvracel a myslel, že snad umře. „A to tě někdo otrávil?“ zahájil jsem náš rozhovor.
„Já ti nevím, co to bylo.“
„A to jsi ani nešel k doktorovi?“ Ivanovi je koneckonců dvaaosmdesát, i když vypadá na pětapadesát.
„Nešel. Víš, jí ze zásady nechodím žádnýmu felčarovi do prvních tří dní nemoci. Taky tohle jsem přečkal.“
„Ale nevíš, co to bylo! A kreslíš?“ Ve Lhotě u Plzně má totiž ateliér.
„Na to teď není teď čas. Se ženou jsme se rozhodli, že prodáme barák v Horšovském Týně a ona chce nově jeden pokoj u mě ve Lhotě. Tak to zařizuju, ale my jsme po desetiletí žili odděleně ve dvou domech a já ji navštěvoval jenom o víkendu, takže váhám, zda to bude fungovat.“
„Ale bude. Ale co děti? Ony ten barák v Horšáku nechtějí?“
Zavrtěl hlavou. „Až se prodá, něco samozřejmě dostanou.“
Uvědomil jsem si, že je ten dům dokonce čtyřpatrový a s velkou zahradou a že už předtím Ivan v Týně prodal penzion, který manželkou vybudovali. Řekl jsem: „Kdybys místo toho prodal barák tady ve Lhotě, asi za to dostaneš míň, co?“ Ale vyvedl mě z omylu. Tento domek postavil svého času za pouhý milion na pozemku rovněž za milion, ale je tak blízko Plzně, že teď už jistě má vše cenu nějakých deset milionů, zatímco kdesi v Horšáku zřejmě pozemky tak drahé nebudou.
A blížila se schůze Lyons klubu, které bývají v Centralu vždycky druhé a čtvrté pondělí v měsíci, a Ivan mi navrhl, abych se stal členem. Povídám: „Ale já mám pocit, že to je pro movitější lidi, a jsem spíš chudý.“
Ivan zavrtěl hlavou: „To se mýlíš. Tam je plno lidí, kteří kolikrát ani nevědí, jak zaplatí každoroční členský poplatek.“
„Který je kolik?“
„2000 korun. Ale máš pravdu, že je mezi námi hodně lékařů, a celkově se Lyons klub zaměřuje na pomoc nevidomým a částečně nevidomým.“
Rozhlížel jsem se z terasy, byla kus od nás i fascinující střecha a viděl jsem kus náměstí a slepota v mé představivosti rezonovala o to víc. „Kolik na každou schůzi přijde tak lidí?“ povídám nedůvěřivě.
„Asi dvacet.“
Ještě jsem se chtěl zeptat, jak dlouho schůze trvají, ale Ivan měl najednou naspěch a že prý ještě slíbil naší kolegyni Vlastě ze Střediska spisovatelů návštěvu - a že jí veze chlupy psa. A strčil mi je zabalené pod nos. „To bys nevěřil, ale dokonale zaplaší kunu.“
„A ona má Vlasta doma kunu?“
„Doma ne, ale mají chalupu na Šumavě s mladými… a tam si chlupy, předpokládám, odveze.“
Závěrem o naší knize. Je tam i má povídka Tequila, která je odvážně vyprávěná z pohledu čerte, jenž má na Zemi sebrat duši, jenže Ivan pořád buď kreslí, nebo píše, a vše ďáblovi bezelstně nabízí, až ho úplně zmátoří. „MY DOLE nepotřebujeme povídky,“ povídá satanáš. „My nesoustřeďujeme ani obrázky. Jen duše.“ A Ivan nabízí mizerovi aspoň tequilu a ona mu chutná, ale zdá se to stejně na levačku. A satan prý: „Ani tak mě neoblafneš.“
„Aby taky oblafl,“ ozve se kdosi - a je to anděl - a koukejme, na rozdíl od čerta má Ivana v řádném seznamu. Jak se ukáže, v Pekle je bordel a čert byl navíc vykuk a podrazák a jenom to tak zkoušel. Oni v Pekle ani pořádné seznamy nemají. Loví naslepo.
Takže se to zdá vyřešeno mírem, kdyř přišlo samo Nebe, jenže Ivan nabídl prezentaci svého nadále rozdělaného díla i andělovi a také toho to zmohlo, a tak se ve finále také andílek loučí: „Tak zatím.“ A do sta Ivanovým let má přece i on času dost, nemyslíte?
A nenebeská fakta závěrem?
Ivan je absolvent ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a pracoval jako ekonom a auditor. Od mládí ale i kreslil. V Českém Lese provozoval penzion Pivoňka a jeho budování líčí kniha Robinsoni na Pivoni (2016), interesantní hlavně tím, že jsou manželé Vičarovi vylíčeni z pohledu svého psa.
Ivan Vičar celkem napsal čtrnáct knížek a jeho Faustovi a Zuzance je letos už dvacet let. Mj. následovaly (deset let starý) román Tsunami (2015) a několik básnických sbírek. Ačkoli jsou ty knížky vzorně distribuovány Kosmasem a dalšími řetězci, k dostání se najdou i v galerii Bonifác ve Lhotě u Plzně a na adrese ivan.vicar@gmail.com.
Hlasy - Ivan R. Vičar | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Omezenec putuje Českem i Moravou
Když se země nadechne a srdce zrychlí tep
Kousek přírody zpátky
Fejeton o teple
Jsem snad cyklo králík? Relax na kole
Operace Viking: Série o českých špionech za studené války
Igráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!
Milovník knih v roli kata
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovny
Když se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizárem
Rodinné zázemí je základ, ale pořád to není všechno
Když Chuck Norris odešel, Smrt si pro něj přišla se sklopenou hlavou
Projekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!
Gastronomický survival: Proč v Kambodži sepnout ruce a v Itálii schovat kečup?
Umělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizí
Jezuité změnili tvář Kutné Hory. Výstava vypráví jejich příběh
FOTOREPORTÁŽ: Kanáry v zimě? Ideální...
Všude kolem nás rostou cyklostezky, je jich ale dost?
SWAP festival: Týden udržitelného sdílení napříč Českem
Jaký hrnek máte nejraději?
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.