ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 18.4.2026, svátek má
Valérie
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Sláva vítězůmJak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylez
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisMilovník knih v roli kataDvousetletý Gustave MoreauOperace Viking: Série o českých špionech za studené válkyTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíIgráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!Marně vzpomínám na ZoruNámořník z domu s cimbuřímMezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z EvropyRebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Vražda v Mariánských Lázních
31.08.2025 Ivo Fencl Literatura
Novou verzi své knížky o zavraždění profesora Thea Lessinga (1872-1933), ke kterému došlo v noci na 31. srpna 1933 v Mariánských Lázních, dopsal a nechal o těchto prázdninách vydat zkušený Roman Cílek (*1937).
Prof. Lessing byl brojící židovský novinář a přispěvatel Prager Tagblattu, psycholog a filozof navazující na Friedricha Nietzsche. Pověstná zůstává jeho kniha Židovská sebenenávist (1930), letos pětadevadesát let stará, a Lessing ujel v březnu 1933 z rodného Německa do Mariánek, kde postupně žil v třech hotelích a kde ho na konci léta zastřelili oknem v jeho pracovně henleinovci. Kdo vraždil konkrétně? Nejčastěji se propírají jména Zischka a Eckert.
Už roku 1973 stál Roman Cílek za snímkem Schüsse in Marienbad, režírovaným Ivem Tomanem současně pro východoněmecké studio DEFA a pro Barrandov. Film měl premiéru v lednu 1974 a v devíti letech jsem ho viděl v kině. Nechal ve mně divný dojem. Jednoho z policistů jménem Hanousek hraje mladý Josef Abrhám a - pravděpodobného - vraha Eckerta Karel Hlušička. Oběť Vojtěch Švojgr. Film se odehrává až roku 1945, kdy přichází na policii Němka a „nabonzuje“ Eckertovo jméno co jméno vraha, zaměstnaného přímo v mariánskolázeňských garážích. Ale ano, hned po zločinu uprchl do Němec, ale je přece známo, že se vrazi nutkavě vracívají na místa svých činů.
Onen asistent Hanousek (Abrhám) se sice už dvanáct let starým mordem odmítne zabývat, ale inspektor Šedý, jeho nadřízený, si vše ještě vybavuje, i pošle Hanouska za Eckertem - a Hanousek ho rovnou zatkne, bez důkazů. Veškerá obvinění umí Eckert snadno vyvrátit a nadřízený inspektora Šedého major Fulín (Zdeněk Dítě) zakáže, aby se věc dál řešila; ale policajti přece najdou důkazy o Eckertově vině, a to schované pěkně v pražském archivu. Na konci filmu dojde k rekonstrukci události a pytlák Rudolf Max Eckert, prokazatelně výborný střelec, dostane osmnáct let. Po propuštění z věznice Plzeň-Bory (1958) je vyhoštěn do Západního Německa a je mu „teprve“ 56 let. A Lessing?
Dnes označován jako první oběť nacistů u nás, ale co se přesně přihodilo za noci z 30. na 31. srpna 33 na úrovni druhého poschodí zadního traktu vily Edelweiss v Mariánských Lázních, se už nedovíme. Ale v Drážďanech pro tajnou službu pracoval ve třicátých letech schopný agent, dodávající zprávy na ústředí v Ústí, a v květnu 1935 se mu povedl kousek. Rovnou z protičeskoslovenské centrály Sudetendeutche Kontrollstelle získal klíčové materiály, co „definují“ Eckerta a Zischku jako nacisty najaté vrahy. Po zločinu oba v Německu obdrželi nová jména a byli zařazeni do zvláštního oddílu SA v Mnichově. Eckert jako Rodolf Förstner, Zischka jako Theo Körner. A inspektor Jiří Diviš z Ústí nad Labem mohl díky dotyčnému špionovi z Drážďan 17. května 1935 napsat i zprávu ministerstvu vnitra a nic ještě nekončilo, takže 26. 8. 1936 zjistil buď původní agent či nějaký jeho spolupracovník dokonce i Eckertovu přesnou adresu na Leonardstrasse 19/6b. Ale říšké ministerstvo justice v dubnu 1937 Čechům přesto odpovědělo, že bylo pátrání po vrazích neúspěšné.
Ostatně jednali ve „výsostném“ zájmu Říše a „pouze“ likvidovali muže, kvůli kterému se chvíli na ulici skandovalo „dosud neoběšen“. Tím, co psal, Lessing „poškozoval zájmy Říše“ a „hrdinný“ čin vrahů posléze dostal právní punc, když víc německých prokurátorů úředně potvrdilo, že jsou pachatelé vraždy bez viny.
Vůči starému filmu i jeho předloze (1966) došlo v nové Cílkově knize k posunu a snímek se stal už jednoznačně zastaralým. Naopak je patrně realita, že ruce vrahů vedl sám šéf teroristických skupin SA Erns Röhm, tento snad opravdu jediný předák nácků, který si s Hitlerem tykal.
Vůdce ho nazýval svým přítelem a spolubojovníkem, a tak mu i psal, ale v Noci dlouhých nožů (29.-30. 6. 1934) prostě řekl předákovi SS Seppu Dietrichovi: „Vůdce SA nechte zastřelit pro velezradu.“ A stalo se, ale vraťme se k Eckertovi. Vraždu nikdy nepřiznal a prý navzdory svému střeleckému umu pouze hlídal v povzdálí. Pomáhal také s dlouhým žebříkem a domníval se, že Lessing vůbec nemá být zabit, ale unesen do Německa, kde na něj, a o tom sporu není, byla vypsaná odměna osmdesát tisíc marek.
Profesor byl výstřely zraněn ve své pracovně a podle nedůvěryhodného Eckerta to provedli Zischka a ještě další kumpán jménem Hönnl. Hned po střelbě se prý Eckert a Zischka rozběhli do lesa a lesem mizeli okolo Klimentova k hranici. Bez Hönnla. Do osmi ráno se dostali do Mähringu a Zischka odsud - z policejní stanice - telefonoval. Později prý předal Eckertovi padesát říšských marek, aby se sám stal řidičem u policejního prezidenta v Drážďanech; ale to netrvalo dlouho a zmizel do Štětína, kde jezdil s osobním vozem u stavby dálnic a kde se pod novým jménem i oženil. A kdosi pak Eckertovi za války prý řekl, že jeho kumpán zemřel při bombardování.
Už méně se připomíná, že byla Lessingova první žena (1900-1907) vnučkou samotného císaře Viléma I. a že sám spisovatel Thomas Mann nazval Lessinga veřejně hanebným skřetem, který má být rád, že na něj vůbec slunce svítí. Lessing nebyl jen brojitel, ale i lehce výstřední osobnost, i založil mj. společnost „proti hluku“, která celkem vážně bojovala proti hlasitému vyklepávání koberců, vyzvánění a cvičení na klavír. Lessing napsal i knihu o sériovém vrahovi Fritzi „Vlkodlaku“ Haarmannovi, vyšetřování jehož případu se zúčastnil, ale jen dočasně, protože moc upozorňoval na to, že byl Fritz policejní komplic.
A je to už sto let, co vyšla v Prager Tagblattu Lessingova stať Hindenburg, v níž tohoto prezidenta a maršála drze označil za intelektuální nulu.
Roman Cílek: Výstřely ve vile Edelweiss. Vydal Román Cílek - nakladatelství MarieTum. Praha 2025. 168 stran.
Už roku 1973 stál Roman Cílek za snímkem Schüsse in Marienbad, režírovaným Ivem Tomanem současně pro východoněmecké studio DEFA a pro Barrandov. Film měl premiéru v lednu 1974 a v devíti letech jsem ho viděl v kině. Nechal ve mně divný dojem. Jednoho z policistů jménem Hanousek hraje mladý Josef Abrhám a - pravděpodobného - vraha Eckerta Karel Hlušička. Oběť Vojtěch Švojgr. Film se odehrává až roku 1945, kdy přichází na policii Němka a „nabonzuje“ Eckertovo jméno co jméno vraha, zaměstnaného přímo v mariánskolázeňských garážích. Ale ano, hned po zločinu uprchl do Němec, ale je přece známo, že se vrazi nutkavě vracívají na místa svých činů.
Onen asistent Hanousek (Abrhám) se sice už dvanáct let starým mordem odmítne zabývat, ale inspektor Šedý, jeho nadřízený, si vše ještě vybavuje, i pošle Hanouska za Eckertem - a Hanousek ho rovnou zatkne, bez důkazů. Veškerá obvinění umí Eckert snadno vyvrátit a nadřízený inspektora Šedého major Fulín (Zdeněk Dítě) zakáže, aby se věc dál řešila; ale policajti přece najdou důkazy o Eckertově vině, a to schované pěkně v pražském archivu. Na konci filmu dojde k rekonstrukci události a pytlák Rudolf Max Eckert, prokazatelně výborný střelec, dostane osmnáct let. Po propuštění z věznice Plzeň-Bory (1958) je vyhoštěn do Západního Německa a je mu „teprve“ 56 let. A Lessing?
Dnes označován jako první oběť nacistů u nás, ale co se přesně přihodilo za noci z 30. na 31. srpna 33 na úrovni druhého poschodí zadního traktu vily Edelweiss v Mariánských Lázních, se už nedovíme. Ale v Drážďanech pro tajnou službu pracoval ve třicátých letech schopný agent, dodávající zprávy na ústředí v Ústí, a v květnu 1935 se mu povedl kousek. Rovnou z protičeskoslovenské centrály Sudetendeutche Kontrollstelle získal klíčové materiály, co „definují“ Eckerta a Zischku jako nacisty najaté vrahy. Po zločinu oba v Německu obdrželi nová jména a byli zařazeni do zvláštního oddílu SA v Mnichově. Eckert jako Rodolf Förstner, Zischka jako Theo Körner. A inspektor Jiří Diviš z Ústí nad Labem mohl díky dotyčnému špionovi z Drážďan 17. května 1935 napsat i zprávu ministerstvu vnitra a nic ještě nekončilo, takže 26. 8. 1936 zjistil buď původní agent či nějaký jeho spolupracovník dokonce i Eckertovu přesnou adresu na Leonardstrasse 19/6b. Ale říšké ministerstvo justice v dubnu 1937 Čechům přesto odpovědělo, že bylo pátrání po vrazích neúspěšné.
Ostatně jednali ve „výsostném“ zájmu Říše a „pouze“ likvidovali muže, kvůli kterému se chvíli na ulici skandovalo „dosud neoběšen“. Tím, co psal, Lessing „poškozoval zájmy Říše“ a „hrdinný“ čin vrahů posléze dostal právní punc, když víc německých prokurátorů úředně potvrdilo, že jsou pachatelé vraždy bez viny.
Vůči starému filmu i jeho předloze (1966) došlo v nové Cílkově knize k posunu a snímek se stal už jednoznačně zastaralým. Naopak je patrně realita, že ruce vrahů vedl sám šéf teroristických skupin SA Erns Röhm, tento snad opravdu jediný předák nácků, který si s Hitlerem tykal.
Vůdce ho nazýval svým přítelem a spolubojovníkem, a tak mu i psal, ale v Noci dlouhých nožů (29.-30. 6. 1934) prostě řekl předákovi SS Seppu Dietrichovi: „Vůdce SA nechte zastřelit pro velezradu.“ A stalo se, ale vraťme se k Eckertovi. Vraždu nikdy nepřiznal a prý navzdory svému střeleckému umu pouze hlídal v povzdálí. Pomáhal také s dlouhým žebříkem a domníval se, že Lessing vůbec nemá být zabit, ale unesen do Německa, kde na něj, a o tom sporu není, byla vypsaná odměna osmdesát tisíc marek.
Profesor byl výstřely zraněn ve své pracovně a podle nedůvěryhodného Eckerta to provedli Zischka a ještě další kumpán jménem Hönnl. Hned po střelbě se prý Eckert a Zischka rozběhli do lesa a lesem mizeli okolo Klimentova k hranici. Bez Hönnla. Do osmi ráno se dostali do Mähringu a Zischka odsud - z policejní stanice - telefonoval. Později prý předal Eckertovi padesát říšských marek, aby se sám stal řidičem u policejního prezidenta v Drážďanech; ale to netrvalo dlouho a zmizel do Štětína, kde jezdil s osobním vozem u stavby dálnic a kde se pod novým jménem i oženil. A kdosi pak Eckertovi za války prý řekl, že jeho kumpán zemřel při bombardování.
Už méně se připomíná, že byla Lessingova první žena (1900-1907) vnučkou samotného císaře Viléma I. a že sám spisovatel Thomas Mann nazval Lessinga veřejně hanebným skřetem, který má být rád, že na něj vůbec slunce svítí. Lessing nebyl jen brojitel, ale i lehce výstřední osobnost, i založil mj. společnost „proti hluku“, která celkem vážně bojovala proti hlasitému vyklepávání koberců, vyzvánění a cvičení na klavír. Lessing napsal i knihu o sériovém vrahovi Fritzi „Vlkodlaku“ Haarmannovi, vyšetřování jehož případu se zúčastnil, ale jen dočasně, protože moc upozorňoval na to, že byl Fritz policejní komplic.
A je to už sto let, co vyšla v Prager Tagblattu Lessingova stať Hindenburg, v níž tohoto prezidenta a maršála drze označil za intelektuální nulu.
Roman Cílek: Výstřely ve vile Edelweiss. Vydal Román Cílek - nakladatelství MarieTum. Praha 2025. 168 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Třicet nekompromisních literárních úderů na solar
Rebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Marně vzpomínám na Zoru
Námořník z domu s cimbuřím
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Jako po drátku
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.