ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 14.3.2026, svátek má
Růt a matylda
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Milane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovecGrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslech
Nejčtenější za 14 dní
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuOmar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemSvět, kam příliš často nenahlížímeCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně saméKingovské příběhy Ronalda MalfihoZeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál LiviaJaký hrnek máte nejraději?PerlaCo kdo napsal během století o grafiku VáchaloviBezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Uhlíř (80) a kniha o něm
02.09.2025 Ivo Fencl Literatura
Jaroslav Uhlíř se 14. září dožije osmdesáti. Knížku o něm napsal Tomáš Maleček a končí abecedním seznamem dosavadních 719 skladatelových oper a písniček. Nejčastěji textoval Zdeněk Svěrák, ale co povídám je to obráceně! Zdeněk Svěrák vždycky dodá nekompromisně text, Uhlíře zotročí, ten si ale otročinu vždy nechával líbit a stal se tak jedním z mála skladatelů, kteří melodie štrikují na už předepsané textařovy a básníkovy verše. (Jinak to dělají spíš textaři na melodie.)
Jaroslav Uhlíř začínal jako zpěvák v Rozhlasovém sboru Bohumila Kulínského, pokračoval v kapelách Prominence a Faraon a ve Faraonu se potkal s Karlem Šípem. S ním v televizi mnoho let moderovali sériové pořady jako Hitšaráda, Galašaráda, Paškál či Klip klap, než se jako dvojice rozpadli. Každý měl kapinku jinačí plány a představy.
Jaroslav Uhlíř vytvořil hudbu takřka ke čtyřiceti filmům (a k seriálu Hospůdka) a jmenujme aspoň klasiku: Lotrando a Zubejda podle (dvou) pohádek Karla Čapka, Tři bratři (podle nejméně tří pohádek), Tři veteráni (dle Werichovy umělé pohádky), Vratné lahve, Koloběžka první, Princové jsou na draka, S čerty nejsou žerty, Ať žijí duchové!, Trhák, Vrchní, prchni.
To není zdaleka všechno a v letech 1987-2017 Uhlíř se Svěrákem spolupracovali na cyklu pořadů Hodina zpěvu. Mimo to vytvořili muzikály Budulínek, Dvanáct měsíčků, Červená Karkulka a Šípková Růženka.
Vedle Uhlíře zpovídal Maleček lidi mu nejbližší včetně Miloně Čepelky, Karla Šípa, Zdeňka Svěráka a Uhlířovy druhé ženy Heleny. Už kratčeji vzpomínají na spolupráci s Jardou Jitka Molavcová (str. 31), Oldřich Pavlát (byli spolu v letech 1965-1966 na vojně), syn Štěpán, zpěvačky Petra Janů a Pavlína Filipovská, sbormistr sboru Sedmihlásek Vít Homér, dětská sólistka téhož sboru (v letech 2004-2011) Lucie Tocháčková. Ta doma sledovala Hodiny zpěvu, kde ještě nebyla, a pak otravovala rodiče, až ji do Sedmihlásku přihlásili. A sbor Hodiny zpěvu natáčel, jak jinak.
Uhlíře tam děvče dobře poznalo, hezky o něm vypráví (dnes je učitelkou) a říká se, že nebyl jako moderátor přímo dřevo, ale například režisér Viktor Polesný mu vytýká, že neumí chodit. Nebo ne lidsky. Je robot. A navíc robot s plochýma nohama po tetě. Asi se s tím ale nedalo nic dělat a my se vraťme.
Když získal Šíp s kapelou Faraon angažmá na náměstí Míru v kavárně Valdek a Jaroslav Uhlíř zrovna měl letět na Kubu s Evou Pilarovou a Karlem Vágnerem, došlo k přeryvu, a ten měl několik příčin. Především tu, že Uhlíř se bojí lézt do letadel, i nechal Kubu Kubou a zastoupil jej tam klavírista pan Hodan. I kdyby ale tohle Uhlíř neudělal a averzi překonal, srazila zrovna jeho první ženu tramvaj. A za třetí? Bydlel v ulici Na Bojišti, což je od Valdeku za rohem.
V té stejné vystupoval i Jiří Schelinger, a to s kapelou Happy Five. Ti Jirku vytáhli z baru ve Varech, kde zpíval možná i rok, ale vlastně to asi nebyly jen Vary: navštěvoval Německo.
Šéf Happy Five Standa Kalous udělal fatální chybu, že po vylovení RYBY z Lázní nevzal RYBU na léto 1972 do Finska. Odjel bez ní a Šíp to využil a zamířili na čtyři měsíce do Bulharska, kde Jiří den co den zpíval na terase u moře. Právě v těch časech taky Uhlíř složil Holubí dům, ale prahl, aby zpíval známý zpěvák; ne Schelinger.
Ve hře byl i Jaromír Mayer, ale Šíp tvrdí, že to on Schelingera prosadil. Pracoval jako produkční v televizi a měl přístup do jejich filmotéky, a protože nenašel hlas holubů, přinesl do studia Petynka v Břevnově hlas racků. Od té doby písní rackové zní.
Karel Šíp v ní sice zřejmě hraje na basovou kytaru, ale basovou linku ho Uhlíř musel předtím naučit držet. Jiří Schelinger hraje ve skladbě na španělku, a to dobře. Ještě lépe zpívá. Byl to hit a po nahrání začali se songem vystupovat v divadle Ateliér ve Spálené. Ale autoři pořadu Smoljak (ten ho i režíroval) a Svěrák nazvali své dílo Program z nouze a nebyl to dobrý nápad. Lidé na Nouzi chodili málo a došlo jenom na deset repríz. Jak začínaly? Vždy přišel konferenciér a řekl, že měli hrát Maďaři, ale rozvodnil se Dunaj, a to na čtyřnásobek šíře, a přišel telegram: „Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj.“ Vzhledem k pozdější smrti Jiřího Schelingera právě v Dunaji je ten moment, uznejme, prazvláštní.
Šíp a Čech už si odpustili, ale prodejně Supraphonu v Jindřišské tehdy dominoval tlampač a Holubí dům odsud uslyšel okolojdoucí Ringo. Schelingera zlanařil a Faraon se mohl jít klouzat: Jan Pacák moc posluchačů nezajímal a… Jeho schopnější kolega Miky Volek by zaujmout uměl, ale ukázal se tenkrát z nějakých důvodů už ve studiu jako nepoužitelný.
K Holubímu domu televize natočila klip na Černé Hoře v Krkonoších. Vyskytovaly se v tom krátkém filmu horská bouda, dívky, svíčky… a Šíp dělal o něco později v televizi tzv. střihák. Jak dnes tvrdí, klip nechtěl ztratit, ale ztratil, takže se dochovaly jen dvě fotografie s bernardýnem, v knize na straně 93.
A Uhlíř samozřejmě není jen autor Holubího domu. Vytvořil hezkou řádku šlágrů. Dělání (1980), Není nutno, Statistika, Drž se, hochu, drž se bradel (1974, ten text psal i interpretoval Luděk Nekuda a píseň-blbůstka trochu nahrazující rozcvičku mi z dětství utkvěla, ráno co ráno ji omílali), Elektrický valčík (1977, „Byl to ten slavný den…“), Hlupáku, najdu tě, Inženýrská (1982), Já se vznáším, já si létám (pro Hanku Zagorovou), Jabloňový list (1974, opět pro Jirku Schelingera, jedna z jeho nejhezčích), Jaro dělá pokusy, Jsem raděj sám, Kluci, kluci s klukama, Meliorační, Na to my se nechytáme, Neopouštěj staré známé pro nové, Panský kočí, Píseň Leontýnky, Pod dubem, za dubem, Prolhané Karel, René, já a Rudolf, Rovnátka od Hnátka, Soňa ví, Barbora píše z tábora, Šel nádražák na mlíčí, To je hezky, To je ta naše Praha, Trpasličí svatba (1977), V restauraci Na Růžku, Vlnitý plech, Vojna chlapa naučí, Z OPBH na LVT a - jistěže - Severní vítr je krutý.
A proč se s Karlem pracovně rozešli? Herec Donutil tvrdí, že se v polovině devadesátek potkal s dvojicí v Olomouci v hotelu Flora. Uhlíř se divil, že herec zvládá vystupovat dvě hodiny sólo, a Donutil se zasmál a sebevědomě zdůraznil, že kromě dvou hodin kecání deset minut zpívá. Tu se Uhlíř obrátil na Karla: „A já budu dvě hodiny zpívat a deset minut mluvit a ne furt jezdit s tebou.“ Znělo to jako vtip, zvlášť Donutilovi, ale za čtrnáct dní měl telefon, byl to Karel Šíp a řekl: „Tak jsi způsobil náš rozchod.“
Ať to bylo, jak chtělo, pro Jardu znamenala sólová dráha až překvapivý úspěch a přijímali a přijímají jej co aplaudovanou vložku (a to nijak ironicky) dokonce posluchači rockových festivalů. Od roku 2010 žije na Starém Městě v ulici Karoliny Světlé a je zvláštní, že je člověkem, co nikdy neměl vedle skládání jiné zájmy. Pouze pracoval a nepotřeboval dokonce ani složité studio. A dnes? Nadále nelétá a pouze jezdí párkrát ročně do Poděbrad. Proč tam?
Jeho paní v doslovu tvrdí, že pod vlivem nejpovedenějšího (byť smutného) Svěrákova textu Semiška, kde se zpívá (anebo to vlastně vyprávějí dvě semišky): „Jsme byly v Poděbradech na dovolené.“
Tomáš Maleček, Zdeněk Svěrák, Karel Šíp, Jaroslav Uhlíř a další: Už dlouho šlapu po světě. Vydalo nakladatelství Grada Publishing. Praha 2025. 160 stran.
A zde je ta kratší verze klipu Jevíčko. V pořadu Hodina zpěvu najdete verzi delší a vtipnější, ve které zpěvačka opakovaně kazí záběr, když do něj vchází s kolem dřív či později. A dělá jiné kiksy. Verze trvá asi 20 minut. Jevíčko (Uhlíř, Svěrák)
Jaroslav Uhlíř vytvořil hudbu takřka ke čtyřiceti filmům (a k seriálu Hospůdka) a jmenujme aspoň klasiku: Lotrando a Zubejda podle (dvou) pohádek Karla Čapka, Tři bratři (podle nejméně tří pohádek), Tři veteráni (dle Werichovy umělé pohádky), Vratné lahve, Koloběžka první, Princové jsou na draka, S čerty nejsou žerty, Ať žijí duchové!, Trhák, Vrchní, prchni.
To není zdaleka všechno a v letech 1987-2017 Uhlíř se Svěrákem spolupracovali na cyklu pořadů Hodina zpěvu. Mimo to vytvořili muzikály Budulínek, Dvanáct měsíčků, Červená Karkulka a Šípková Růženka.
Vedle Uhlíře zpovídal Maleček lidi mu nejbližší včetně Miloně Čepelky, Karla Šípa, Zdeňka Svěráka a Uhlířovy druhé ženy Heleny. Už kratčeji vzpomínají na spolupráci s Jardou Jitka Molavcová (str. 31), Oldřich Pavlát (byli spolu v letech 1965-1966 na vojně), syn Štěpán, zpěvačky Petra Janů a Pavlína Filipovská, sbormistr sboru Sedmihlásek Vít Homér, dětská sólistka téhož sboru (v letech 2004-2011) Lucie Tocháčková. Ta doma sledovala Hodiny zpěvu, kde ještě nebyla, a pak otravovala rodiče, až ji do Sedmihlásku přihlásili. A sbor Hodiny zpěvu natáčel, jak jinak.
Uhlíře tam děvče dobře poznalo, hezky o něm vypráví (dnes je učitelkou) a říká se, že nebyl jako moderátor přímo dřevo, ale například režisér Viktor Polesný mu vytýká, že neumí chodit. Nebo ne lidsky. Je robot. A navíc robot s plochýma nohama po tetě. Asi se s tím ale nedalo nic dělat a my se vraťme.
Když získal Šíp s kapelou Faraon angažmá na náměstí Míru v kavárně Valdek a Jaroslav Uhlíř zrovna měl letět na Kubu s Evou Pilarovou a Karlem Vágnerem, došlo k přeryvu, a ten měl několik příčin. Především tu, že Uhlíř se bojí lézt do letadel, i nechal Kubu Kubou a zastoupil jej tam klavírista pan Hodan. I kdyby ale tohle Uhlíř neudělal a averzi překonal, srazila zrovna jeho první ženu tramvaj. A za třetí? Bydlel v ulici Na Bojišti, což je od Valdeku za rohem.
V té stejné vystupoval i Jiří Schelinger, a to s kapelou Happy Five. Ti Jirku vytáhli z baru ve Varech, kde zpíval možná i rok, ale vlastně to asi nebyly jen Vary: navštěvoval Německo.
Šéf Happy Five Standa Kalous udělal fatální chybu, že po vylovení RYBY z Lázní nevzal RYBU na léto 1972 do Finska. Odjel bez ní a Šíp to využil a zamířili na čtyři měsíce do Bulharska, kde Jiří den co den zpíval na terase u moře. Právě v těch časech taky Uhlíř složil Holubí dům, ale prahl, aby zpíval známý zpěvák; ne Schelinger.
Ve hře byl i Jaromír Mayer, ale Šíp tvrdí, že to on Schelingera prosadil. Pracoval jako produkční v televizi a měl přístup do jejich filmotéky, a protože nenašel hlas holubů, přinesl do studia Petynka v Břevnově hlas racků. Od té doby písní rackové zní.
Karel Šíp v ní sice zřejmě hraje na basovou kytaru, ale basovou linku ho Uhlíř musel předtím naučit držet. Jiří Schelinger hraje ve skladbě na španělku, a to dobře. Ještě lépe zpívá. Byl to hit a po nahrání začali se songem vystupovat v divadle Ateliér ve Spálené. Ale autoři pořadu Smoljak (ten ho i režíroval) a Svěrák nazvali své dílo Program z nouze a nebyl to dobrý nápad. Lidé na Nouzi chodili málo a došlo jenom na deset repríz. Jak začínaly? Vždy přišel konferenciér a řekl, že měli hrát Maďaři, ale rozvodnil se Dunaj, a to na čtyřnásobek šíře, a přišel telegram: „Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj.“ Vzhledem k pozdější smrti Jiřího Schelingera právě v Dunaji je ten moment, uznejme, prazvláštní.
Šíp a Čech už si odpustili, ale prodejně Supraphonu v Jindřišské tehdy dominoval tlampač a Holubí dům odsud uslyšel okolojdoucí Ringo. Schelingera zlanařil a Faraon se mohl jít klouzat: Jan Pacák moc posluchačů nezajímal a… Jeho schopnější kolega Miky Volek by zaujmout uměl, ale ukázal se tenkrát z nějakých důvodů už ve studiu jako nepoužitelný.
K Holubímu domu televize natočila klip na Černé Hoře v Krkonoších. Vyskytovaly se v tom krátkém filmu horská bouda, dívky, svíčky… a Šíp dělal o něco později v televizi tzv. střihák. Jak dnes tvrdí, klip nechtěl ztratit, ale ztratil, takže se dochovaly jen dvě fotografie s bernardýnem, v knize na straně 93.
A Uhlíř samozřejmě není jen autor Holubího domu. Vytvořil hezkou řádku šlágrů. Dělání (1980), Není nutno, Statistika, Drž se, hochu, drž se bradel (1974, ten text psal i interpretoval Luděk Nekuda a píseň-blbůstka trochu nahrazující rozcvičku mi z dětství utkvěla, ráno co ráno ji omílali), Elektrický valčík (1977, „Byl to ten slavný den…“), Hlupáku, najdu tě, Inženýrská (1982), Já se vznáším, já si létám (pro Hanku Zagorovou), Jabloňový list (1974, opět pro Jirku Schelingera, jedna z jeho nejhezčích), Jaro dělá pokusy, Jsem raděj sám, Kluci, kluci s klukama, Meliorační, Na to my se nechytáme, Neopouštěj staré známé pro nové, Panský kočí, Píseň Leontýnky, Pod dubem, za dubem, Prolhané Karel, René, já a Rudolf, Rovnátka od Hnátka, Soňa ví, Barbora píše z tábora, Šel nádražák na mlíčí, To je hezky, To je ta naše Praha, Trpasličí svatba (1977), V restauraci Na Růžku, Vlnitý plech, Vojna chlapa naučí, Z OPBH na LVT a - jistěže - Severní vítr je krutý.
A proč se s Karlem pracovně rozešli? Herec Donutil tvrdí, že se v polovině devadesátek potkal s dvojicí v Olomouci v hotelu Flora. Uhlíř se divil, že herec zvládá vystupovat dvě hodiny sólo, a Donutil se zasmál a sebevědomě zdůraznil, že kromě dvou hodin kecání deset minut zpívá. Tu se Uhlíř obrátil na Karla: „A já budu dvě hodiny zpívat a deset minut mluvit a ne furt jezdit s tebou.“ Znělo to jako vtip, zvlášť Donutilovi, ale za čtrnáct dní měl telefon, byl to Karel Šíp a řekl: „Tak jsi způsobil náš rozchod.“
Ať to bylo, jak chtělo, pro Jardu znamenala sólová dráha až překvapivý úspěch a přijímali a přijímají jej co aplaudovanou vložku (a to nijak ironicky) dokonce posluchači rockových festivalů. Od roku 2010 žije na Starém Městě v ulici Karoliny Světlé a je zvláštní, že je člověkem, co nikdy neměl vedle skládání jiné zájmy. Pouze pracoval a nepotřeboval dokonce ani složité studio. A dnes? Nadále nelétá a pouze jezdí párkrát ročně do Poděbrad. Proč tam?
Jeho paní v doslovu tvrdí, že pod vlivem nejpovedenějšího (byť smutného) Svěrákova textu Semiška, kde se zpívá (anebo to vlastně vyprávějí dvě semišky): „Jsme byly v Poděbradech na dovolené.“
Tomáš Maleček, Zdeněk Svěrák, Karel Šíp, Jaroslav Uhlíř a další: Už dlouho šlapu po světě. Vydalo nakladatelství Grada Publishing. Praha 2025. 160 stran.
A zde je ta kratší verze klipu Jevíčko. V pořadu Hodina zpěvu najdete verzi delší a vtipnější, ve které zpěvačka opakovaně kazí záběr, když do něj vchází s kolem dřív či později. A dělá jiné kiksy. Verze trvá asi 20 minut. Jevíčko (Uhlíř, Svěrák)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Perla
Kingovské příběhy Ronalda Malfiho
Zeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál
Co o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?
Kdo byl Vladimír Thiele?
Emanuel z Lešehradu věru nebyl literární velikán, ale...
Hercule Poirot přehledně
První letošní novinky edice Hlas
5 valentýnských citátů z knih
Tajnosti Londýna podle Alama Moora
Ozvěny nedovřených stránek: Lednové ticho
Hemingwayovi: Zpráva o jedné toxické rodině
Jiří Dědeček nejen o sobě
Jason Mason: Můj otec byl MIB
O některých nedostatcích foglarovek aneb Tučapského přísnost
Sherlock a rozdmýchávání první světové války
Koralina aneb Vstup do jiného světa
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.