Milane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovecGrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslech
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuOmar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemSvět, kam příliš často nenahlížímeCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně saméKingovské příběhy Ronalda MalfihoZeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál LiviaJaký hrnek máte nejraději?PerlaCo kdo napsal během století o grafiku VáchaloviBezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
| Ona nad městem stála a to v jejím stínu plakalo. Plakalo pohledem jímž hleděla na to, co nás všechny potkalo. Já jedním z nich určitě jsem byl, vždyť slepě žil do sebe zahleděn. Svět kolem sebe neviděl, jako bych snil, než nastal ten nadobro nechtěný den. Ten okamžik, kdy ve chvíli všechno se změní, pocity, které tu nebyly a náhle jsou. Co bylo jisté a dané, najednou už není, zmatek, obavy a bolest spolu ruku v ruce jdou. V první chvíli dojem, že musí to být jen sen, však záhy jisté je, že vjem mylný to byl. Na kolena padnul a dalšími myšlenkami kosen, plný hněvu a zmaru, že vše dobré zahubil. Co dál, co s tím a jak z toho ven, pokud však naděje ještě šanci má. Snad pokorou k životu a začít nový den, věřit a doufat, že tu správnou cestu pro nás má. To jediné teď smysl má… |
Naděje
Děkuji.
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.