ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 7.9.2026, svátek má
Regína
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Meky Žbirka ožije v reedicích, na Symphonic Night i jinakNocleh u Párala, vzpomínka na HrabalaBožena Němcová a magieDavid Copperfield má kulatinyRené Goscinnymu by bylo stoŠok z umělé inteligenceDevět hororů od vikáře MaldenaUž to zase začíná... Škola, povinnostiO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkySkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkemThankskilling Day: Trailer k únikovce, která se mění ve smrtelnou past
Pralidé Zdeňka Buriana v jediné knize
27.10.2025 Ivo Fencl Výtvarné umění
Obrázky slavného výtvarníka Zdeňka Buriana (1905-1981) vycházejí nadále v samostatných tematických knihách a po publikacích, které už zahrnuly malířovo zpracování verneovek, se stejný projekt dostal na podzim 2025 k třetímu jeho (nejrozsáhlejšího) Pravěkého světa. Kniha má podtitul Cesta k člověku a nenajdete tu opět i dinosaury, ale prvořadě pralidi a ty živočichy, které je obklopovali. Práce disponuje i dvěma rejstříky, přičemž druhý je ryze archeologický a paleoantropologický: vše, co nás zajímá, tak lze najít „z fleku“.
Kapitoly napsali Petr Neruda, Martin Oliva, Václav Vančata a Rostislav Walica, přičemž posledně jmenovaný vytvořil jak studii o Burianových pravěkých motivech v beletrii, tak tři články na téma zpodobených jím neandrtálců, kromaňonců a nejranějších druhů rodu Homo.
Svazek zaujme i sekvencemi o Zdeňkem Burianem malovaných školních obrazech, jak je někteří ještě pamatujeme ze svých tříd, a kapitolu o burianovských knihách nakladatelství Artia. Končí se pojednáním o - předčasně zesnulém - znalci pravěku Vratislavu Mazákovi (1937-1987), jenž měl k Burianovi blízko (cituji):
„Jeho děti malíři říkaly strýčku a podivné mezilidské vztahy panující kolem jeho osoby těsně před jeho smrtí a po ní pro ně musely být nelehké. V dopise badateli Prokopovi (1986) napsal: Většina těch ostatních nejsou burianologové, ale spíš burianomani, a každý chce mít víc než druhý. Ani však nedovedou posoudit, co sbírají a proč. I v tom je zašifrována složitost Burianovy osobnosti. Jeho dílo láká už podstatou a spontánností, bez ohledu na to, zda jde o práce vynikající, či jen dobré, anebo dokonce špatné. V Burianovi byl skryt geniální umělec právě tak, jako sebou si jistý diletant; a právě tato kontradikce v jeho díle, které není snadné chápat a rozluštit, tolik láká, a smysl a kontext onoho díla je možná nakonec zcela jiný, než si v současnosti kdokoli myslí.“
Iniciačním bodem pro Burianovu celoživotní fascinaci pravěkem byl v jeho dětství štramberský vrch Kotouč - s jeskyní Šipkou, ve které však neandrtálci už dost let nežili.
Kosti se dochovaly a první Burianovo výtvarné ztvárnění pravěkých světů je spjato se spisovatelem Eduardem Štorchovem, autorem Lovců mamutů. Roku 1932 byl Zdeněk Burian hlavní ilustrátor Malého čtenáře a pro tenhle časopis doprovodil pár kapitol pod titulem Lovci sobů a mamutů. Pět roků potom (1937) vypravil celou (Štorchovu) knihu, plnohodnotně, a po válce se k ní ještě mnohokrát vrátil, a tak se dají Lovci mamutů spolu s Kiplingovými Knihami džunglí považovat za jeho opus magnum.
V čase následovalo strašné množství další Burianovy práce, neutuchající, a Rostislav Walica nezapomíná ani na podkapitolu na téma vědecké fantastiky; i té je u Buriana ve vztahu k pravěku dost. Před sedmdesáti lety (1955) ilustroval Obručevovu Plutonii, i když tenkrát pro Slováky, a české vydání stejného románu následovalo o rok později. Zachytil i momenty Doylova Ztraceného světa, jak je nyní ve veliké publikaci zřetelně vidíme, a tenkrát ta doylovka ani nevyšla. A pravěk najdeme rovněž v Hlouchových Modrých mravencích (1931), v Babulově románu Přátelé z Hadonoše (1956) anebo v Troskových Rozkazech z éteru (1939). Taktéž v povídkách Vlasty Tomana To a Zoo (šedesátá léta) a sám živě pamatuji, jak mě Burian nadchl obrázkem k Bradburyho Volání v mlze v Pionýru 5/1980. Z oceánu se vynořivší dinosaurus zde brutálně likviduje maják, asi jako by rozhraboval mraveniště.
Nezapomenutelné jsou i Velké otazníku (1967) od Ludvíka Součka, ve kterých Burianův mamut zamrzl do průhledného ledu. I klasik Jack London má „mamutí“ povídku a Burian ji doprovodil svým dílem roku 1965. Co víc?
Letos je to 101 rok (1924), co se Burian dostal k didakticko-naučné popularizaci vědy, a dopomohla k tomu spolupráce se Stanislavem Nikolauem a notná lopota nad jeho povídkami v časopise Širým světem. Jde o cyklus příloh Země a lidé a Zdeněk Burian v průběhu asi dvaceti let zachytil sérií olejomaleb etnickou a geomorfologickou diverzitu naší Země: a hle, hned čtyři z maleb schválilo ministerstvo školství v druhé polovině let dvacátých jako školní obrazy. Jeho práce určená žákům a jejich profesorům našla i pokračování a uzavřela se teprve rokem 1989, kdy se na výukových tabulích objevuje poslední šestice Burianových rekonstrukcí našich předků.
V povědomí zůstává Burianova kooperace s paleontologem Josefem Augustou a roku 1955 začali oba spolupracovat s nakladatelstvím Artia, díky němuž se stali světoznámými. Do roku 1990 Artia dostala na trh na čtyři tisíce titulů, ale jen malou jejich část česky; prvá Augustova a Burianova kniha v téhle firmě se jmenuje Prehistoric Animals (1956) a existuje i česká její verze Hlubinami pravěku.
Spolupráce s Artií skončila roku 1982 vydání knihy Bořivoje Záruby Die Welt der ausgestorbenen Tiere (česky 1983 jako Svět vymřelých zvířat) a dodejme, že Artia byl podnik zahraničního obchodu a pracoval na klíč v koedici se zahraničními vydavateli. Ministerstvo zahraničních věcí Československa tak získávalo devizy a Artia byla státu zdrojem tzv. tvrdých valut. Artia měla přísun kvalitního papíru z dovozu a moderně vybavené tiskárenské kapacity… Ale vraťme se k podstatě velké knihy Cesta k člověku. Tou jsou pralidé a pro mě osobně byl Burian v dětství prvořadě generátor dinosaurů, nemusí to ovšem být základní pohled. Uměl geniálně malovat zvířata, krajiny… i lidi. Z roku 1961 pochází olej Tvůrce předmostecké sošky mamuta, který dnes najdete v Moravském zemském muzeu v Brně, a skoro vedle visí ve stejném muzeu Tvůrce Věstonické venuše (1958). Pravěcí lovci (1969) jsou však v soukromé sbírce (v naší knize na stranách 512-513), stejně jako kresba tuší Jávští opolidé u řeky Solo (1961) či tempera Homo erectus heidelbergensis (1960).
Obrazový materiál poskytly publikaci taky Galerie Zdeňka Buriana ve Slatinicích, Městské muzeum v Hořicích, Muzeum Novojičínska, Lovecký zámek Ohrada (u Hluboké), Naturhistorisches Museum ve Vídní, Památník národního písemnictví, Lašské muzeum, Safari Park Dvůr Králové nebo soukromá sbírka Milana Velka.
Neruda - Oliva - Vančata - Walica: Pravěký svět Zdeňka Buriana. Cesta k člověku. Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Valica. Lektorovali Zdeňka Nerudová a Petr Modlitba. Albatros 2025. 560 stran.
Zdroj foto: Kosmas.cz
Svazek zaujme i sekvencemi o Zdeňkem Burianem malovaných školních obrazech, jak je někteří ještě pamatujeme ze svých tříd, a kapitolu o burianovských knihách nakladatelství Artia. Končí se pojednáním o - předčasně zesnulém - znalci pravěku Vratislavu Mazákovi (1937-1987), jenž měl k Burianovi blízko (cituji):
„Jeho děti malíři říkaly strýčku a podivné mezilidské vztahy panující kolem jeho osoby těsně před jeho smrtí a po ní pro ně musely být nelehké. V dopise badateli Prokopovi (1986) napsal: Většina těch ostatních nejsou burianologové, ale spíš burianomani, a každý chce mít víc než druhý. Ani však nedovedou posoudit, co sbírají a proč. I v tom je zašifrována složitost Burianovy osobnosti. Jeho dílo láká už podstatou a spontánností, bez ohledu na to, zda jde o práce vynikající, či jen dobré, anebo dokonce špatné. V Burianovi byl skryt geniální umělec právě tak, jako sebou si jistý diletant; a právě tato kontradikce v jeho díle, které není snadné chápat a rozluštit, tolik láká, a smysl a kontext onoho díla je možná nakonec zcela jiný, než si v současnosti kdokoli myslí.“
Iniciačním bodem pro Burianovu celoživotní fascinaci pravěkem byl v jeho dětství štramberský vrch Kotouč - s jeskyní Šipkou, ve které však neandrtálci už dost let nežili.
Kosti se dochovaly a první Burianovo výtvarné ztvárnění pravěkých světů je spjato se spisovatelem Eduardem Štorchovem, autorem Lovců mamutů. Roku 1932 byl Zdeněk Burian hlavní ilustrátor Malého čtenáře a pro tenhle časopis doprovodil pár kapitol pod titulem Lovci sobů a mamutů. Pět roků potom (1937) vypravil celou (Štorchovu) knihu, plnohodnotně, a po válce se k ní ještě mnohokrát vrátil, a tak se dají Lovci mamutů spolu s Kiplingovými Knihami džunglí považovat za jeho opus magnum.
V čase následovalo strašné množství další Burianovy práce, neutuchající, a Rostislav Walica nezapomíná ani na podkapitolu na téma vědecké fantastiky; i té je u Buriana ve vztahu k pravěku dost. Před sedmdesáti lety (1955) ilustroval Obručevovu Plutonii, i když tenkrát pro Slováky, a české vydání stejného románu následovalo o rok později. Zachytil i momenty Doylova Ztraceného světa, jak je nyní ve veliké publikaci zřetelně vidíme, a tenkrát ta doylovka ani nevyšla. A pravěk najdeme rovněž v Hlouchových Modrých mravencích (1931), v Babulově románu Přátelé z Hadonoše (1956) anebo v Troskových Rozkazech z éteru (1939). Taktéž v povídkách Vlasty Tomana To a Zoo (šedesátá léta) a sám živě pamatuji, jak mě Burian nadchl obrázkem k Bradburyho Volání v mlze v Pionýru 5/1980. Z oceánu se vynořivší dinosaurus zde brutálně likviduje maják, asi jako by rozhraboval mraveniště.
Nezapomenutelné jsou i Velké otazníku (1967) od Ludvíka Součka, ve kterých Burianův mamut zamrzl do průhledného ledu. I klasik Jack London má „mamutí“ povídku a Burian ji doprovodil svým dílem roku 1965. Co víc?
Letos je to 101 rok (1924), co se Burian dostal k didakticko-naučné popularizaci vědy, a dopomohla k tomu spolupráce se Stanislavem Nikolauem a notná lopota nad jeho povídkami v časopise Širým světem. Jde o cyklus příloh Země a lidé a Zdeněk Burian v průběhu asi dvaceti let zachytil sérií olejomaleb etnickou a geomorfologickou diverzitu naší Země: a hle, hned čtyři z maleb schválilo ministerstvo školství v druhé polovině let dvacátých jako školní obrazy. Jeho práce určená žákům a jejich profesorům našla i pokračování a uzavřela se teprve rokem 1989, kdy se na výukových tabulích objevuje poslední šestice Burianových rekonstrukcí našich předků.
V povědomí zůstává Burianova kooperace s paleontologem Josefem Augustou a roku 1955 začali oba spolupracovat s nakladatelstvím Artia, díky němuž se stali světoznámými. Do roku 1990 Artia dostala na trh na čtyři tisíce titulů, ale jen malou jejich část česky; prvá Augustova a Burianova kniha v téhle firmě se jmenuje Prehistoric Animals (1956) a existuje i česká její verze Hlubinami pravěku.
Spolupráce s Artií skončila roku 1982 vydání knihy Bořivoje Záruby Die Welt der ausgestorbenen Tiere (česky 1983 jako Svět vymřelých zvířat) a dodejme, že Artia byl podnik zahraničního obchodu a pracoval na klíč v koedici se zahraničními vydavateli. Ministerstvo zahraničních věcí Československa tak získávalo devizy a Artia byla státu zdrojem tzv. tvrdých valut. Artia měla přísun kvalitního papíru z dovozu a moderně vybavené tiskárenské kapacity… Ale vraťme se k podstatě velké knihy Cesta k člověku. Tou jsou pralidé a pro mě osobně byl Burian v dětství prvořadě generátor dinosaurů, nemusí to ovšem být základní pohled. Uměl geniálně malovat zvířata, krajiny… i lidi. Z roku 1961 pochází olej Tvůrce předmostecké sošky mamuta, který dnes najdete v Moravském zemském muzeu v Brně, a skoro vedle visí ve stejném muzeu Tvůrce Věstonické venuše (1958). Pravěcí lovci (1969) jsou však v soukromé sbírce (v naší knize na stranách 512-513), stejně jako kresba tuší Jávští opolidé u řeky Solo (1961) či tempera Homo erectus heidelbergensis (1960).
Obrazový materiál poskytly publikaci taky Galerie Zdeňka Buriana ve Slatinicích, Městské muzeum v Hořicích, Muzeum Novojičínska, Lovecký zámek Ohrada (u Hluboké), Naturhistorisches Museum ve Vídní, Památník národního písemnictví, Lašské muzeum, Safari Park Dvůr Králové nebo soukromá sbírka Milana Velka.
Neruda - Oliva - Vančata - Walica: Pravěký svět Zdeňka Buriana. Cesta k člověku. Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Valica. Lektorovali Zdeňka Nerudová a Petr Modlitba. Albatros 2025. 560 stran.
Zdroj foto: Kosmas.cz
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Výtvarné umění
Památník Tomáše Bati přináší Vysněné město
Dvousetletý Gustave Moreau
Fialovou kachnu se šesti si nedáte
Co kdo napsal během století o grafiku Váchalovi
Adršpašské skály mají novou tvář, mapu od Elišky Soffer Podzimek
Disney podle Dona Rosy
Poutník mezi příběhy = Věnceslav Černý
Jak si doma vytvořit Kokořín, Křivoklát a Kašperk
Čas vystřihovánek zkouší Albatros vrátit
Karty Lemurie vás přenesou do pohádky a zasní vás
První řádná monografie o Václavu Junkovi 50 let po jeho smrti
Karty Léčivé srdce jsou elegantní souhrou obrázků a textu
Miluj svůj život 2026: Nástěnný kalendář Lucie Ernestové
Ariana dává starému nábytku novou tvář i život: Každý z nich má svůj příběh
Když se láska k umění setká s řemeslem. Pokochejte se úžasným redesignem nábytku
Odvaha a empatie, tři stateční muži
Malířka Erika Bornová, dcera Adolfa Borna
Karty Královny Slunce jsou čisté a zářivé
V hlavní roli citron: Cyberlemon válcuje cybertruck. Kde ho spatříte?
Další články v rubrice Výtvarné umění
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.