ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 14.1.2026, svátek má
Radovan
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouSymbióza číselné logiky a psaných textůSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalRanhojič se vrací!Disney podle Dona RosyLondýnská fantasy Alana MooreaZločin, móda a jazz aneb Vražedné záhady slečny FisherovéKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITJak vypadal typický Foglarův tábor?Rukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o ŘípuMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
A co když... Kristus dožil v Indii???
17.12.2025 Ivo Fencl Literatura
Právnička a spisovatelka Marta Mokrá se narodila 10. února 1921 a letos přišla ve sto čtyřech letech s novou knihou Poutník. V titulní roli se Asií pohybuje unikátně vylíčený Kristus.
Autorka je, jak bylo zveřejněno, bezdětná a ovdovělá: celý život trávila v Brně a debutovala teprve v devadesáti letech (2011) románovou fikcí ze starého Egypta Zrazená královna.
Jako pocta Edgaru Poeovi se dá pochopit její Havran (2020), což je příběh básníka vrcholící parafrází jeho básně, a první knihu pro děti Dlouháni zveřejnila ve svých sto letech (2021).
Poutník pokládá důraz na Ježíšovu roli duchovního učitele, jak se projevoval nikoli jen v tzv. Kázání na hoře.
„Kašlu mu na jeho peníze,“ vyjádřil se Pintius Pilatius, „ale nemohu si znepřátelit zdejší nobilitu.“ Poslední výraz vyslovil s opovržením: občané podrobené Judeje nikdy nobiles být nemohli a on jimi z duše opovrhoval. „Kdože je to?“
„Josef z Arimatie, majitel pozemků.“
„A mně na jejich šábesu málo záleží!“ Byla to narážka na příkaz, že všechny práce musejí být vyřízeny do večerní hodiny, kdy jim začínal Svatý den.
„Ave!“ pozdravil Josefa latinsky a těšil se, že jej přivede do rozpaků. Toho bohatého Žida, který… je přece pouhý vazal.
„Salvus sis et valeas! (Ať jsi zdráv a v bezpečí!). Mám prosbu, ctihodný prokurátore. Byl bych ti vděčný, kdybys mně vyhověl!“ Josef zdůraznil slovo vděčný, čímž dal najevo, že vděk nebude sestávat jenom z vět.
Pilát po chvíli řekl: „Upozorňuji tě, že nejste národ podrobený, ale zcela rovnocenný tomu římskému. Už ta vaše vzdělanost… Mluvíš latinsky úplně bez přízvuku.“ Ale Pontius schválně začal i řecky, řečí vzdělanců. „Vyhovím ti.“
„Chci tě požádat, abys mi vydal tělo jednoho popraveného. Výlohy platím.“
„Jde ti o některého z lotrů? Byli to vrazi! Jde ti o…“
„Ježíše Nazaretského.“
„Krále židovského? Poslyš, on se tak sám nenazýval. Lid to řval. Chátra! On byl snílek. Chtěl prý spravedlnost pro všecky. A podobně. No, zemřel brzy. Někdy se to stává. Proč ne. Ber tělo: ten si zaslouží slušný pohřeb.“
„Zde je sto denárů.“
Pontius vzal kladívko a uhodil na gong. Vešla stráž: „Vezmi pět mužů. Lucie, silných, a vůz. Budete snímat z kříže. Ale tak, aby se tělo nepoškodilo, rozumíš?“
Žoldnéř schoval do opasku dva zlaté: „Chlapi! Pět vás půjde se mnou na Golgotu. Hněte se. Kleště, kladivo, páčidlo. Celeriter (rychleji)“
A Josef z Arimatie rozdal po dvou stříbrňácích.
To, že Ježíš ožije, nemusím dodávat. Druhá kapitola Zjasněný den pak začíná slovy:
Nastala doba, kdy uplynulo čtyřicet dní od ukřižování a umučení a poranění duše a těla, ale tělo se postavilo na odpor a rozhodlo se nedbat těch čtyřiceti dní: zacelovalo se. Rozhodlo se dodávat novou krev a jenom tvář zůstávala viditelně opuchlá. Ranhojič se vyslovil, že je přehozený sval.
„Viděl jsi někdy sval, Jehudo?“ zeptal se náhle Ježíš.
„Ano, Svatý Proroku. Když jsem stahoval tažné hovado.“
A třetí kapitola románu nás už vede do Damašku:
„Povstaň, dítě, abys mohla sloužit své paní,“ říká Ježíš nové služebné Ráchel - i v souvislosti se svou matkou Marií. „Brzy vyjdem. Musí to být dnes v noci, maminko, poněvadž zítra je ve městě velký trh: nikdo se proto nepozastaví nad naší malou karavanou. Všude rozruch, lidé se radují, ale my odcházíme. Jde i rabbi Nikodém a novic Abšalom. Netrap se, maminko, bude to, jako bychom se vraceli z Egypta.“
Kniha mi neustále připomínala putování Lawrence z Arábie, ale jde o zcela jiný příběh jiného hrdiny, který projde i „záludné“ město Nisibis a cestou káže. Zase putuje, zase káže. V pohoří „Elborz, v poušti Dašte Kevír. Ježíš se odmlčel. Nechtěl odporovat Filónovi z Alexandrie, který byl zanícen pro Mojžíše. Ježíš ostatně věřil, že lze hůl proměnit v hada a naopak, a věřil, že se Bůh projevuje i plamenem. Nedbal toho, co pověsti říkali. Nedbal toho, že je prý plamen projev pekla.
Projdou i pohořím „Kopetg Dag“ a dorazí k řece Sindh. Jásají. Je to cíl. Rozdělají si oheň, pečou ryby a Ráchel dělá bylinkový čaj. „Škoda, že naše cesta končí. „Krásná doba to byla, která se nevrátí.“ „Což nejste rádi, že dojdem klidu?“ ptal se Abšalom a všichni zaváhali. Největší dobrodružství života měli totiž za sebou. To pochopili. A to jim připadalo smutné.
V tamním klášteře zavládne ruch: tři jezdci na obzoru a nechtějí jíst. Přinesli prý poselství. Stařešinovi. „Ctihodný kmete! Svatý Kazatel dospěl k městu a zdržuje se v sadech.“
„Svatý kazatel. Který?“
„Prorok. Ježíš ben Jusuf, jemuž se taky říká Issa - pro nevyslovitelnost jména. U vás se mu ale říká Juz Asaf.“
„Lžeš!“ vykřikl stařešina. „Hodláš se tím vetřít do mé přízně. Juz dávno zemřel. Zvěst přišla o tom před několika roky. Vlastní lidi ho zabili. Ukřižovali, že mluvil pravdu. To většina nemá ráda. Chtěl spravedlnost, to taky nemilují.“
Román končí kapitolou Koncil v Cháránu a tady dojde k následujícímu zaváhání: Učenec: „Což vám uniká, bratři, že je Juz Asaf převtělený Buddha? V nekonečné dobrotě a lásce ho dokonce překonává. Dělá zázraky jako Buddha a ta schopnost mu musela být dána Bohem. Soudím, že je Převtělený.“
A Ježíš oponuje: „Jsem Syn člověka. Znovu se ve mně neobjevil Buddha a ani ne prorok Eliáš. Ti… snad přijdou jindy. Jiní mě předčí. Zastíní. I čas proroků a kazatelů pomine a jednou… Otec bude nenávidět syna, matka dceru a děti.“ Atd. Na pozadí dlouhé cesty se v téhle překvapivé knize, pravda, poněkud poučuje, ale současně i interpretuje mnohé z toho, co snad Kristus navykládal. Je to ozdravné. Rigidita mizí. Dogmatismu se rozptyluje. Nekritická naivita nad Ježíšovým léčitelstvím jakbysmet. Ale nejde ani o přehnaný materialismus, nepopírají se ideály. Žádné. Román se v některých bodech neslučuje s naukami a krédy křesťanských církví, ale proč ne? - Kniha domýšlí, dotváří osudy a tvrdí, že Ježíš zemřel v Indii, a to v Kašmíru. Má tam, a to je realita, opravdu dnes (2025) hrob.
Autorka se vydání knihy dočkala, připomínám, ve svých 104 letech.
Marta Mokrá: Poutník. Předmluva Pavel Sedlák. Editovali Pavel Sedlák a PhDr. Radopvan Lovčí. Doslov Radovan Lovčí. Vydala Obec unitářů v Brně. 2025. 294 stran.
„Josef z Arimatie, majitel pozemků.“
„A mně na jejich šábesu málo záleží!“ Byla to narážka na příkaz, že všechny práce musejí být vyřízeny do večerní hodiny, kdy jim začínal Svatý den.
„Ave!“ pozdravil Josefa latinsky a těšil se, že jej přivede do rozpaků. Toho bohatého Žida, který… je přece pouhý vazal.
„Salvus sis et valeas! (Ať jsi zdráv a v bezpečí!). Mám prosbu, ctihodný prokurátore. Byl bych ti vděčný, kdybys mně vyhověl!“ Josef zdůraznil slovo vděčný, čímž dal najevo, že vděk nebude sestávat jenom z vět.
Pilát po chvíli řekl: „Upozorňuji tě, že nejste národ podrobený, ale zcela rovnocenný tomu římskému. Už ta vaše vzdělanost… Mluvíš latinsky úplně bez přízvuku.“ Ale Pontius schválně začal i řecky, řečí vzdělanců. „Vyhovím ti.“
„Chci tě požádat, abys mi vydal tělo jednoho popraveného. Výlohy platím.“
„Jde ti o některého z lotrů? Byli to vrazi! Jde ti o…“
„Ježíše Nazaretského.“
„Krále židovského? Poslyš, on se tak sám nenazýval. Lid to řval. Chátra! On byl snílek. Chtěl prý spravedlnost pro všecky. A podobně. No, zemřel brzy. Někdy se to stává. Proč ne. Ber tělo: ten si zaslouží slušný pohřeb.“
„Zde je sto denárů.“
Pontius vzal kladívko a uhodil na gong. Vešla stráž: „Vezmi pět mužů. Lucie, silných, a vůz. Budete snímat z kříže. Ale tak, aby se tělo nepoškodilo, rozumíš?“
Žoldnéř schoval do opasku dva zlaté: „Chlapi! Pět vás půjde se mnou na Golgotu. Hněte se. Kleště, kladivo, páčidlo. Celeriter (rychleji)“
A Josef z Arimatie rozdal po dvou stříbrňácích.
To, že Ježíš ožije, nemusím dodávat. Druhá kapitola Zjasněný den pak začíná slovy:
Nastala doba, kdy uplynulo čtyřicet dní od ukřižování a umučení a poranění duše a těla, ale tělo se postavilo na odpor a rozhodlo se nedbat těch čtyřiceti dní: zacelovalo se. Rozhodlo se dodávat novou krev a jenom tvář zůstávala viditelně opuchlá. Ranhojič se vyslovil, že je přehozený sval.
„Viděl jsi někdy sval, Jehudo?“ zeptal se náhle Ježíš.
„Ano, Svatý Proroku. Když jsem stahoval tažné hovado.“
A třetí kapitola románu nás už vede do Damašku:
„Povstaň, dítě, abys mohla sloužit své paní,“ říká Ježíš nové služebné Ráchel - i v souvislosti se svou matkou Marií. „Brzy vyjdem. Musí to být dnes v noci, maminko, poněvadž zítra je ve městě velký trh: nikdo se proto nepozastaví nad naší malou karavanou. Všude rozruch, lidé se radují, ale my odcházíme. Jde i rabbi Nikodém a novic Abšalom. Netrap se, maminko, bude to, jako bychom se vraceli z Egypta.“
Kniha mi neustále připomínala putování Lawrence z Arábie, ale jde o zcela jiný příběh jiného hrdiny, který projde i „záludné“ město Nisibis a cestou káže. Zase putuje, zase káže. V pohoří „Elborz, v poušti Dašte Kevír. Ježíš se odmlčel. Nechtěl odporovat Filónovi z Alexandrie, který byl zanícen pro Mojžíše. Ježíš ostatně věřil, že lze hůl proměnit v hada a naopak, a věřil, že se Bůh projevuje i plamenem. Nedbal toho, co pověsti říkali. Nedbal toho, že je prý plamen projev pekla.
Projdou i pohořím „Kopetg Dag“ a dorazí k řece Sindh. Jásají. Je to cíl. Rozdělají si oheň, pečou ryby a Ráchel dělá bylinkový čaj. „Škoda, že naše cesta končí. „Krásná doba to byla, která se nevrátí.“ „Což nejste rádi, že dojdem klidu?“ ptal se Abšalom a všichni zaváhali. Největší dobrodružství života měli totiž za sebou. To pochopili. A to jim připadalo smutné.
V tamním klášteře zavládne ruch: tři jezdci na obzoru a nechtějí jíst. Přinesli prý poselství. Stařešinovi. „Ctihodný kmete! Svatý Kazatel dospěl k městu a zdržuje se v sadech.“
„Svatý kazatel. Který?“
„Prorok. Ježíš ben Jusuf, jemuž se taky říká Issa - pro nevyslovitelnost jména. U vás se mu ale říká Juz Asaf.“
„Lžeš!“ vykřikl stařešina. „Hodláš se tím vetřít do mé přízně. Juz dávno zemřel. Zvěst přišla o tom před několika roky. Vlastní lidi ho zabili. Ukřižovali, že mluvil pravdu. To většina nemá ráda. Chtěl spravedlnost, to taky nemilují.“
Román končí kapitolou Koncil v Cháránu a tady dojde k následujícímu zaváhání: Učenec: „Což vám uniká, bratři, že je Juz Asaf převtělený Buddha? V nekonečné dobrotě a lásce ho dokonce překonává. Dělá zázraky jako Buddha a ta schopnost mu musela být dána Bohem. Soudím, že je Převtělený.“
A Ježíš oponuje: „Jsem Syn člověka. Znovu se ve mně neobjevil Buddha a ani ne prorok Eliáš. Ti… snad přijdou jindy. Jiní mě předčí. Zastíní. I čas proroků a kazatelů pomine a jednou… Otec bude nenávidět syna, matka dceru a děti.“ Atd. Na pozadí dlouhé cesty se v téhle překvapivé knize, pravda, poněkud poučuje, ale současně i interpretuje mnohé z toho, co snad Kristus navykládal. Je to ozdravné. Rigidita mizí. Dogmatismu se rozptyluje. Nekritická naivita nad Ježíšovým léčitelstvím jakbysmet. Ale nejde ani o přehnaný materialismus, nepopírají se ideály. Žádné. Román se v některých bodech neslučuje s naukami a krédy křesťanských církví, ale proč ne? - Kniha domýšlí, dotváří osudy a tvrdí, že Ježíš zemřel v Indii, a to v Kašmíru. Má tam, a to je realita, opravdu dnes (2025) hrob.
Autorka se vydání knihy dočkala, připomínám, ve svých 104 letech.
Marta Mokrá: Poutník. Předmluva Pavel Sedlák. Editovali Pavel Sedlák a PhDr. Radopvan Lovčí. Doslov Radovan Lovčí. Vydala Obec unitářů v Brně. 2025. 294 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Reálný domov bez nároku na dokonalost
Václav Cílek o Řípu
Londýnská fantasy Alana Moorea
Symbióza číselné logiky a psaných textů
Třicet let Živlu
Jak vypadal typický Foglarův tábor?
Foglarovka ve formě deníku z Ukrajiny
Fenomén záchranka: Adrenalin, etika a příběhy z hranice života
Starý britský a americký horor podle Patrika Linharta
Za oponou Stínadel
Kdo byli Inklingové a kdo Charles Williams
Listopad 2025: Měsíc ženských hlasů a hlubokých propojení
Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy
Historický průřez fascinací člověka umělým životem
Bratři bagři v betonové říši
Vyšly Tolkienovy dopisy z let 1914-1973. Je jich přes 500
Kdo se ztratí v lese
Housle na moll
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.