ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 14.1.2026, svátek má
Radovan
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouSymbióza číselné logiky a psaných textůSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalRanhojič se vrací!Disney podle Dona RosyLondýnská fantasy Alana MooreaKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITZločin, móda a jazz aneb Vražedné záhady slečny FisherovéJak vypadal typický Foglarův tábor?Rukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o ŘípuMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Za oponou Stínadel
21.12.2025 Ivo Fencl Literatura
V prosinci 2025 vyšla kniha Za oponou stínadel, uvnitř které se kombinují, ale nepožírají dva světy. Za prvé: nové výtvarné zpracování stínadelských knih o Rychlých šípech (Foglar napsal tři a dvě kapitoly knihy čtvrté). Za druhé: skeny přípravných poznámek k těmto románům, jak se dochovaly v Památníku národního písemnictví.
Kreslíř a scenárista Jiří Grus (*1978), jenž imputoval publikaci první ze světů, absolvoval Akademie výtvarných umění a nasbíral několik cen Muriel, které mu právem přiřkli. Jeho komiksová alba Nitro těžkne glycerínem (scénář Štěpán Kopřiva) a Voleman jsou v desítce nejlepších českých kreslených seriálů a Drak nikdy nespí na scénář Džiana Babana a Vojtěcha Maška byl vydán i ve Francii (2020). Jiří Grus ilustroval dílo Ladislava Fukse, Bohumila Hrabala, Jaroslava Haška, Vladislava Vančury, avšak jen výkon při tvorbě obrázků pro stínadelskou trilogii ocenilo nakladatelství Albatros (2022).
Malíř nemusel nově moc číst, když se dával do práce, vstřebal většinu Foglarova díla už mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem (1989-1992), což mi osobně nepřipadá tak dávno. A jak Jiří Grus říká, „ovlivnil mě i Jan Fischer“. Ale na rozdíl od Fischera generuje Grus Rychlé šípy kvašovou technikou. A okouzlí: s pocitem, že se posunul od komiksu blíž Normanu Rockwellovi a Zdeňku Burianovi.
Na Foglarovu trilogii se soustředil tři roky a nebylo ani náhodou snadné být přesvědčivý na podobném rozhraní komiksové stylizace a realistické malby, ale zvládl to, i když se Romanu Šantorovi svěřil, že by Záhadu hlavolamu podruhé ilustroval lépe. Ona práce ho každopádně vrátila realistické malbě, které s komiksy utíkal, i když třeba Bratrstvo Kočičí pracky, jak je nastolil JUDr. Jan Fischer, jsou bez debaty „jen“ karikatury. A Rychlé šípy?
Jiří Grus (cituji): „Hezká ženská tvář nebo líbeznost chlapce jsou těžký úkol, když pracuje člověk v rámci dynamických situací nebo psychologických výrazů v obličeji, jako je strach, a náročné to je na proporce, udržení podoby, stavbu tváře a živost malby.“
Tak či tak, Foglarův svět energetizoval a přesvědčivě přenesl do dneška. Inspiroval se mj. fotografiemi staré Prahy vč. záběrů do ulic kolem Řásnovky. Někdejší oblečení a účesy nastudoval ze starých filmů a větší práci než s figurami měl ve finále s domy. Obdivuje malíře Pavla Čecha a jeho schopnost stavby vymýšlet! Grusovy pohledy na totálně „zamotané“ město fascinují a konglomeráty budov jsou uvěřitelné i v nerovném terénu.
Úvodem se svazek Za oponou Stínadel představí jako „první“ kniha, co dá ohledně Stínadel slovo samotnému Foglarovi, a vlastně to není přehnané tvrzení. Zvíme díky tomu, že znal zábřežského skauta Harry Horníčka a že to byl právě Horníček, kdo mu vyprávěl o zámečnickém učni Ludvíku Kratochvílovi, co „sestrojil letadlo a letěl ze Zábřehu do Olomouce“.
Vedle toho Foglarovi neunikaly pražské party a jejich bitky o území. „Jednou nás s bráchou někde u Štěpánské napadla parta kluků, dostali jsme se do hádky a jeden mě praštil sklenicí navlečenou na ruce, udělal mi podlitinu. Byla to nepatrná epizoda, ale vždycky jsem se čtvrti okolo Karlova náměstí už vyhýbal.“
To nelže, ale neignoroval zbytek Prahy a ledacos vídal třeba cestou do kanceláře papírenské firmy Stein, kde původně pracoval v blízkosti kostela svaté Anny. Svou loď Skaut zase ukotvil u právnické fakulty a chodil i tam vnímal, rozhlížel se… Navíc miloval akvarely a kresby Jaroslava Šetelíka, specialisty na starou Prahu, a když se jej později ptali, souhlasil, že Záhada hlavolamu a Meyrinkův Golem “korespondují“. Dochovaly se jeho poznámky a jsou v této knize a Foglar jimi vysvětluje i názvy míst ve Stínadlech. Např. Tyranův kout se jmenoval podle Tyrana, který „za trest“ mlátil hochy vlastní party. „Museli přijít, když byli předvoláni. Kdysi dávno. Až musel zmizet ze Stínadel. Zůstaly jen pověst a název.“
A z dalších stínadelských přízvisek? Na ondatřím drápu. Dům nářků. U blikavýho světýlka. Okno smrti. A Jaroslav Foglar zná i reakci Vontů na otázku, proč se Oknu smrti takto zlověstně říkalo. „Na to se nás neptejte.“
Než si povíme, co ještě fascinuje ve velkoformátové knize Za oponou stínadel, dovolte mi říct aspoň několik Foglarových, jím samým zaznamenaných výroků. „A jméno dostal v nalezinci, protože si jako malý s tím ježkem hrával a tleskal.“ „Skoro každé město mělo Stínadla, jenže já nemyslel popraviště, ale čtvrť, kde jsou stíny, kde vítr zhasíná lucerny.“ „Pořád sleduju ty dobře utajené housle a myslel jsem, že znám Prahu dokonale píď za pídí, ale i dnes nacházím nová překvapení.“
Záhadu hlavolamu však nevymýšlel mezi domy, kupodivu. Začal psát na tzv. stvořitelských kamenech poblíž Sluneční zátoky u Ledče nad Sázavou, když tam v létě 1940 pobýval u příbuzných, zatímco skautský tábor předčasně ukončili nacisté. Jak vyplývá z dochovaných deníků, pokračoval v psaní doma a mj. v posteli pod dekou, s baterkou, aby nerušil maminku. V polovině srpna odevzdal redakci prvních 29 stran a otištěný výsledek postupně četlo 150 000 čtenářů Mladého hlasatele, kde byl zveřejňován na pokračování. Náklad i díky románu stoupal a i pražský kostel svatého Jakuba se dostal do hledáčku čtenářů. Mylně. Časopisu se už brzy tisklo po dvou stech tisících výtiscích týdně… a dodnes vyšla Záhada nákladem víc než osmi set tisíc kusů.
A druhý díl? Stínadla se bouří?
Foglar jej poprvé promýšlel nejpozději v letech 1943-1944, tedy v čase legend o Pérákovi, a vymyslel i maskovaného Širokka. V létě 1946 začal v Prokopáku s psaním, přičemž zdůraznil, že se děj odehrává jen rok po minulých událostech, a zařadil do textu momenty, které čtenáře docela vylekaly. Umučení psa Bubliny, Mirkův „smrtelný“ pád… Knihu dopsal 11. dubna 1947, kdy mu bylo necelých čtyřicet let, a dodnes se prodalo 600 000 výtisků.
Některé plány na tenhle příběh, jak si je autor zaznamenal na papírky, se do výsledku neotiskly, do naší publikace však ano. Například ten, že Bratrstvo bude vydávat oběžník Kočičí drápy.
Nebo to, že bude Širokko zabit při honičce za hlavolamem. A jak Rychlé šípy vypátrají, kde roste strom gingo? Prý v botanické zahradě. A jak Foglar dále plánoval, zmocní se chlapci spousty zvláštně tvarovaných listů a založí vlastní „gingovskou společnost“ a budou Uctívačům pomáhat. Poznamenal si: „Starý, hrozně vypadající dědek chce hlavolamy vyrábět na obchod.“ „Losnův otec je opilec. Zabil strážníka.“ „Mažnák usiluje o život jednoho z Rychlých šípů a ty zjišťují, kým je Širokko, když tu přiletí kámen s výstrahou: Mlč, nechceš-li zemřít jako Hačiřík.“
První nápady na další, třetí díl Tajemství Velkého Vonta dostal nejpozději v létě 1969 na chatě v Pikovicích. Dochovaly se, ale psaní do šuplíku se Foglarovi nedařilo. Teprve v srpnu až říjnu 1973 soustředěněji tvořil, pak nastala pauza až do dalšího léta a končil s románem 26. února 1977. Nabízel ho ve Středočeském nakladatelství, Svobodnému slovu a Olympii, marně. Prvně kniha vyšla v Mnichově, tj. za železnou oponou, a u nás až roku 1990 ve svazku Dobrodružství v temných uličkách.
Do dnešních dní vyšel třetí díl nákladem 300 000 výtisků. Po Janu Fischerovi ilustrovali (1970) prostřední část trilogie pánové Konečný a Krum, později se stejného úkolu postupně ujali Marko Čermák a Milan Teslevič a na sklonku desátých let doporučil Pavel Čech Albatrosu Jiřího Gruse. Ten se do práce na trilogii úplně ponořil, a protože při tvůrčím ponoru bývá mistr stále lepší a lepší, literárně nejslabší třetí díl trilogie představuje dnes vrchol Grusova umu. A je tu i nejvíc obrázků.
Kniha Za oponou Stínadel otevírá i jeho skicáky a v dalších letech navázal na stínadelské univerzum volnou tvorbou. Tu publikace rovněž přináší (často na otevíratelných dvoustranách), aby skončila Grusovým komiksem Tajemství Jana Tleskače - na scénář Džiana Babana. Ten je dle nedokončeného čtvrtého dílu a jen připomenu, že jiný čtvrtý díl (a i část pátého) napsal Jaroslav Velinský… a že existuje i stínadelská trilogie Jiřího Červinky, navazující na stínadelskou trilogii Foglarovu.
Čtvrtý svazek se mohl jmenovat Zápas o Stínadla a v letech 1994-1996 si Foglar mj. zaznamenal: Film hledá dvouletého představitele Jana Tleskače… Kdo má poslední Tleskačovu fotku? Fotografie pořízená z otevřeného koše a pověst o kovovém kufříku Jana Tleskače. Vhodila ho vdova Mažňáková do manželova hrobu? Rychlé šípy chtějí vydat brožuru o Stínadlech (názvy, plánek, fotky). Bratrstvo černého kříže. Kopání v Mažňákově hrobě. Závěť Rychlých šípů „Kdybychom se rozešli“. Širokův dvojník. Nápis na Tleskačově hrobě někdo odmontoval. Obžaloba Rychlých šípů, že kopali v hrobě starého Mažňáka: nová parta jejich odpůrců je kvůli tomu udá. Nocleh v umrlčí komoře. Okno s červeným stínidlem. Oběžník Strážci Druhé strany je konkurencí Tam-Tamu, ale chudou. Nikdo ho nekupuje. Strašení v klubovně, klepání.
3. února 1996 ležel v nemocnici, ze které se neměl už nikdy vrátit, a toho dopoledne si poznamenal: „V ponurý říjnový den se rozletí po městě zpráva, že se budou Stínadla bourat. Tištěné plány nejsou dosažitelné, sběratelé je vykoupili, pokud vůbec bývaly na prodej, a nové dlouho nebyly tištěny, protože se předpokládalo zrušení Stínadelské čtvrti. Rychlé šípy si umíní zmapovat Stínadla vč. názvů, jak si je po svém pojmenovali Vontové, a vnikají do čtvrti. Dělají nákresy ulic, plácků, stále pronásledováni Vonty. Nákresy v pokročilém stavu jsou ukořistěny a začíná dělání nových. Vše spěchá, s bouráním se má začít co nevidět.“
A 28. února 1996 vyťukal na stroji: „Pokusy neznámé tlupy vylákat na Losnových rodičích ( rodičích Velkého Vonta) hlavolam. Losna ho radši nosí při sobě, aby ho z neznalosti věci někomu omylem nevydali. Ani v knihovnách už nemají tištěné plány města se Stínadly, čtenáři je během let odcizili. Ve Stínadlech vzniká parta Ochránci Stínadel a zabraňuje Rychlým šípům v jejich úsilí mapovat. Plán Stínadel - soutěž o 278 názvů uliček a plácků.“
Je ale realita, že Foglar zkoušel se čtvrtým dílem začít už deset let předtím a že už na Nový rok 1985 vznikl plán knihy Minulost Jana Tleskače. Červenáček měl, jak zjistíme, dostat od rodičů „velmi citlivý“ fotoaparát a plánovali zachycovat stínadelská zákoutí, průchody a plácky. Což realizovali - a fotografie prodávali. Foglar zde mj. hovoří o „odkrokování“ každé z uliček během mapování a hrdina předchozích dějů Vláďa Dratuš má nemocného tatínka a odstěhují se ze Stínadel, jejichž prozatímní vedení zbývá na Losnu. A zatím… Kterýsi učeň si kdesi robí nové létající kolo, a to dle starých oběžníků Tam-Tam, které ukradl Rychlým šípům, a za městem se - při pokusu o vzlet - těžce zraní. Anebo už ve městě? V některé z příkrých uliček Stínadel? A Rychlé šípy, ty se ptají: „Kdo to vyslal do oběhu náhle kolující legendu o Tleskačova původu?“
Z Foglarova čtvrtého dílu bohužel zůstaly jen dvě kapitoly: Kdo byl Jan Tleskač? a Návštěva v černém oděvu. A jak se ozřejmuje, Ježka v kleci - pro ještě malého Tleskače - vyrobil jeho tatínek. Sám Tleskač si pak jen matně vybavoval, že měl jeho pravý tatínek ve dvoře dílnu.
A jak vzpomíná dál? „Otec a matka jako by se pořád něčeho báli. Spíš jsem to vycítil, než vyrozuměl. Jejich rozhovory jsem nechápal. Pořád něco nebo někoho čekali a otec pořád něco jakoby ukrýval.“
Snad narážka na Protektorát. Ale ne: nesmysl! Tleskačovo dětství přece probíhalo už začátkem dvacátého století. Ještě před první světovou válkou.
Je pravda, že některé tyhle poznámky až ruší krásu Foglarem původně vytvořených legend a kupříkladu je devastující přesná dodatečná datace. Zjišťujeme díky ní, že Mažnák přijal Tleskače do učení roku 1915 a ten se zabil ve zvonice roku 1917. Obé se tedy přihodilo ještě za Rakouska a první světové války. A kdy že byl Ježek utopen v podzemní stoce?
Roku 1940. A Mažňák mladší, ten se narodil roku 1925. Bylo by mu letos právě sto.
Už méně nám vadí zjištění, že je podzemní potok Černá voda vytvořen podle Botiče v tehdejší Brožíkově ulici ve Vršovicích. To odhalení původní kouzlo nijak nenaleptá, řekl bych. A co víc?
„Dal jsem vyrobit velké množství keramických žlutých kvítků, jimiž se Vontové označovali,“ připomíná Foglar v jednom rozhovoru a naše modrá knížka obsahuje, jak už jsem naznačil, nejeden pamětihodnější jeho výrok - a mezi všemi těmi čerchmantskými výroky vyzvedněme aspoň jeden sakulentský na piedestal. Hle:
„Přinesl jsem vzdálenou romantiku mayovek k nám, aby byla chlapcům dostupná.“
Verdikt: 100%.
Jaroslav Foglar, Roman Šantora, Jiří Grus: Za oponou Stínadel. Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jiřího Gruse. Ilustroval Jiří Grus. Albatros. Praha 2025. 192 stran.
Malíř nemusel nově moc číst, když se dával do práce, vstřebal většinu Foglarova díla už mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem (1989-1992), což mi osobně nepřipadá tak dávno. A jak Jiří Grus říká, „ovlivnil mě i Jan Fischer“. Ale na rozdíl od Fischera generuje Grus Rychlé šípy kvašovou technikou. A okouzlí: s pocitem, že se posunul od komiksu blíž Normanu Rockwellovi a Zdeňku Burianovi.
Na Foglarovu trilogii se soustředil tři roky a nebylo ani náhodou snadné být přesvědčivý na podobném rozhraní komiksové stylizace a realistické malby, ale zvládl to, i když se Romanu Šantorovi svěřil, že by Záhadu hlavolamu podruhé ilustroval lépe. Ona práce ho každopádně vrátila realistické malbě, které s komiksy utíkal, i když třeba Bratrstvo Kočičí pracky, jak je nastolil JUDr. Jan Fischer, jsou bez debaty „jen“ karikatury. A Rychlé šípy?
Jiří Grus (cituji): „Hezká ženská tvář nebo líbeznost chlapce jsou těžký úkol, když pracuje člověk v rámci dynamických situací nebo psychologických výrazů v obličeji, jako je strach, a náročné to je na proporce, udržení podoby, stavbu tváře a živost malby.“
Tak či tak, Foglarův svět energetizoval a přesvědčivě přenesl do dneška. Inspiroval se mj. fotografiemi staré Prahy vč. záběrů do ulic kolem Řásnovky. Někdejší oblečení a účesy nastudoval ze starých filmů a větší práci než s figurami měl ve finále s domy. Obdivuje malíře Pavla Čecha a jeho schopnost stavby vymýšlet! Grusovy pohledy na totálně „zamotané“ město fascinují a konglomeráty budov jsou uvěřitelné i v nerovném terénu.
Úvodem se svazek Za oponou Stínadel představí jako „první“ kniha, co dá ohledně Stínadel slovo samotnému Foglarovi, a vlastně to není přehnané tvrzení. Zvíme díky tomu, že znal zábřežského skauta Harry Horníčka a že to byl právě Horníček, kdo mu vyprávěl o zámečnickém učni Ludvíku Kratochvílovi, co „sestrojil letadlo a letěl ze Zábřehu do Olomouce“.
Vedle toho Foglarovi neunikaly pražské party a jejich bitky o území. „Jednou nás s bráchou někde u Štěpánské napadla parta kluků, dostali jsme se do hádky a jeden mě praštil sklenicí navlečenou na ruce, udělal mi podlitinu. Byla to nepatrná epizoda, ale vždycky jsem se čtvrti okolo Karlova náměstí už vyhýbal.“
To nelže, ale neignoroval zbytek Prahy a ledacos vídal třeba cestou do kanceláře papírenské firmy Stein, kde původně pracoval v blízkosti kostela svaté Anny. Svou loď Skaut zase ukotvil u právnické fakulty a chodil i tam vnímal, rozhlížel se… Navíc miloval akvarely a kresby Jaroslava Šetelíka, specialisty na starou Prahu, a když se jej později ptali, souhlasil, že Záhada hlavolamu a Meyrinkův Golem “korespondují“. Dochovaly se jeho poznámky a jsou v této knize a Foglar jimi vysvětluje i názvy míst ve Stínadlech. Např. Tyranův kout se jmenoval podle Tyrana, který „za trest“ mlátil hochy vlastní party. „Museli přijít, když byli předvoláni. Kdysi dávno. Až musel zmizet ze Stínadel. Zůstaly jen pověst a název.“
A z dalších stínadelských přízvisek? Na ondatřím drápu. Dům nářků. U blikavýho světýlka. Okno smrti. A Jaroslav Foglar zná i reakci Vontů na otázku, proč se Oknu smrti takto zlověstně říkalo. „Na to se nás neptejte.“
Než si povíme, co ještě fascinuje ve velkoformátové knize Za oponou stínadel, dovolte mi říct aspoň několik Foglarových, jím samým zaznamenaných výroků. „A jméno dostal v nalezinci, protože si jako malý s tím ježkem hrával a tleskal.“ „Skoro každé město mělo Stínadla, jenže já nemyslel popraviště, ale čtvrť, kde jsou stíny, kde vítr zhasíná lucerny.“ „Pořád sleduju ty dobře utajené housle a myslel jsem, že znám Prahu dokonale píď za pídí, ale i dnes nacházím nová překvapení.“
Záhadu hlavolamu však nevymýšlel mezi domy, kupodivu. Začal psát na tzv. stvořitelských kamenech poblíž Sluneční zátoky u Ledče nad Sázavou, když tam v létě 1940 pobýval u příbuzných, zatímco skautský tábor předčasně ukončili nacisté. Jak vyplývá z dochovaných deníků, pokračoval v psaní doma a mj. v posteli pod dekou, s baterkou, aby nerušil maminku. V polovině srpna odevzdal redakci prvních 29 stran a otištěný výsledek postupně četlo 150 000 čtenářů Mladého hlasatele, kde byl zveřejňován na pokračování. Náklad i díky románu stoupal a i pražský kostel svatého Jakuba se dostal do hledáčku čtenářů. Mylně. Časopisu se už brzy tisklo po dvou stech tisících výtiscích týdně… a dodnes vyšla Záhada nákladem víc než osmi set tisíc kusů.
A druhý díl? Stínadla se bouří?
Foglar jej poprvé promýšlel nejpozději v letech 1943-1944, tedy v čase legend o Pérákovi, a vymyslel i maskovaného Širokka. V létě 1946 začal v Prokopáku s psaním, přičemž zdůraznil, že se děj odehrává jen rok po minulých událostech, a zařadil do textu momenty, které čtenáře docela vylekaly. Umučení psa Bubliny, Mirkův „smrtelný“ pád… Knihu dopsal 11. dubna 1947, kdy mu bylo necelých čtyřicet let, a dodnes se prodalo 600 000 výtisků.
Některé plány na tenhle příběh, jak si je autor zaznamenal na papírky, se do výsledku neotiskly, do naší publikace však ano. Například ten, že Bratrstvo bude vydávat oběžník Kočičí drápy.
Nebo to, že bude Širokko zabit při honičce za hlavolamem. A jak Rychlé šípy vypátrají, kde roste strom gingo? Prý v botanické zahradě. A jak Foglar dále plánoval, zmocní se chlapci spousty zvláštně tvarovaných listů a založí vlastní „gingovskou společnost“ a budou Uctívačům pomáhat. Poznamenal si: „Starý, hrozně vypadající dědek chce hlavolamy vyrábět na obchod.“ „Losnův otec je opilec. Zabil strážníka.“ „Mažnák usiluje o život jednoho z Rychlých šípů a ty zjišťují, kým je Širokko, když tu přiletí kámen s výstrahou: Mlč, nechceš-li zemřít jako Hačiřík.“
První nápady na další, třetí díl Tajemství Velkého Vonta dostal nejpozději v létě 1969 na chatě v Pikovicích. Dochovaly se, ale psaní do šuplíku se Foglarovi nedařilo. Teprve v srpnu až říjnu 1973 soustředěněji tvořil, pak nastala pauza až do dalšího léta a končil s románem 26. února 1977. Nabízel ho ve Středočeském nakladatelství, Svobodnému slovu a Olympii, marně. Prvně kniha vyšla v Mnichově, tj. za železnou oponou, a u nás až roku 1990 ve svazku Dobrodružství v temných uličkách.
Do dnešních dní vyšel třetí díl nákladem 300 000 výtisků. Po Janu Fischerovi ilustrovali (1970) prostřední část trilogie pánové Konečný a Krum, později se stejného úkolu postupně ujali Marko Čermák a Milan Teslevič a na sklonku desátých let doporučil Pavel Čech Albatrosu Jiřího Gruse. Ten se do práce na trilogii úplně ponořil, a protože při tvůrčím ponoru bývá mistr stále lepší a lepší, literárně nejslabší třetí díl trilogie představuje dnes vrchol Grusova umu. A je tu i nejvíc obrázků.
Kniha Za oponou Stínadel otevírá i jeho skicáky a v dalších letech navázal na stínadelské univerzum volnou tvorbou. Tu publikace rovněž přináší (často na otevíratelných dvoustranách), aby skončila Grusovým komiksem Tajemství Jana Tleskače - na scénář Džiana Babana. Ten je dle nedokončeného čtvrtého dílu a jen připomenu, že jiný čtvrtý díl (a i část pátého) napsal Jaroslav Velinský… a že existuje i stínadelská trilogie Jiřího Červinky, navazující na stínadelskou trilogii Foglarovu.
Čtvrtý svazek se mohl jmenovat Zápas o Stínadla a v letech 1994-1996 si Foglar mj. zaznamenal: Film hledá dvouletého představitele Jana Tleskače… Kdo má poslední Tleskačovu fotku? Fotografie pořízená z otevřeného koše a pověst o kovovém kufříku Jana Tleskače. Vhodila ho vdova Mažňáková do manželova hrobu? Rychlé šípy chtějí vydat brožuru o Stínadlech (názvy, plánek, fotky). Bratrstvo černého kříže. Kopání v Mažňákově hrobě. Závěť Rychlých šípů „Kdybychom se rozešli“. Širokův dvojník. Nápis na Tleskačově hrobě někdo odmontoval. Obžaloba Rychlých šípů, že kopali v hrobě starého Mažňáka: nová parta jejich odpůrců je kvůli tomu udá. Nocleh v umrlčí komoře. Okno s červeným stínidlem. Oběžník Strážci Druhé strany je konkurencí Tam-Tamu, ale chudou. Nikdo ho nekupuje. Strašení v klubovně, klepání.
3. února 1996 ležel v nemocnici, ze které se neměl už nikdy vrátit, a toho dopoledne si poznamenal: „V ponurý říjnový den se rozletí po městě zpráva, že se budou Stínadla bourat. Tištěné plány nejsou dosažitelné, sběratelé je vykoupili, pokud vůbec bývaly na prodej, a nové dlouho nebyly tištěny, protože se předpokládalo zrušení Stínadelské čtvrti. Rychlé šípy si umíní zmapovat Stínadla vč. názvů, jak si je po svém pojmenovali Vontové, a vnikají do čtvrti. Dělají nákresy ulic, plácků, stále pronásledováni Vonty. Nákresy v pokročilém stavu jsou ukořistěny a začíná dělání nových. Vše spěchá, s bouráním se má začít co nevidět.“
A 28. února 1996 vyťukal na stroji: „Pokusy neznámé tlupy vylákat na Losnových rodičích ( rodičích Velkého Vonta) hlavolam. Losna ho radši nosí při sobě, aby ho z neznalosti věci někomu omylem nevydali. Ani v knihovnách už nemají tištěné plány města se Stínadly, čtenáři je během let odcizili. Ve Stínadlech vzniká parta Ochránci Stínadel a zabraňuje Rychlým šípům v jejich úsilí mapovat. Plán Stínadel - soutěž o 278 názvů uliček a plácků.“
Je ale realita, že Foglar zkoušel se čtvrtým dílem začít už deset let předtím a že už na Nový rok 1985 vznikl plán knihy Minulost Jana Tleskače. Červenáček měl, jak zjistíme, dostat od rodičů „velmi citlivý“ fotoaparát a plánovali zachycovat stínadelská zákoutí, průchody a plácky. Což realizovali - a fotografie prodávali. Foglar zde mj. hovoří o „odkrokování“ každé z uliček během mapování a hrdina předchozích dějů Vláďa Dratuš má nemocného tatínka a odstěhují se ze Stínadel, jejichž prozatímní vedení zbývá na Losnu. A zatím… Kterýsi učeň si kdesi robí nové létající kolo, a to dle starých oběžníků Tam-Tam, které ukradl Rychlým šípům, a za městem se - při pokusu o vzlet - těžce zraní. Anebo už ve městě? V některé z příkrých uliček Stínadel? A Rychlé šípy, ty se ptají: „Kdo to vyslal do oběhu náhle kolující legendu o Tleskačova původu?“
Z Foglarova čtvrtého dílu bohužel zůstaly jen dvě kapitoly: Kdo byl Jan Tleskač? a Návštěva v černém oděvu. A jak se ozřejmuje, Ježka v kleci - pro ještě malého Tleskače - vyrobil jeho tatínek. Sám Tleskač si pak jen matně vybavoval, že měl jeho pravý tatínek ve dvoře dílnu.
A jak vzpomíná dál? „Otec a matka jako by se pořád něčeho báli. Spíš jsem to vycítil, než vyrozuměl. Jejich rozhovory jsem nechápal. Pořád něco nebo někoho čekali a otec pořád něco jakoby ukrýval.“
Snad narážka na Protektorát. Ale ne: nesmysl! Tleskačovo dětství přece probíhalo už začátkem dvacátého století. Ještě před první světovou válkou.
Je pravda, že některé tyhle poznámky až ruší krásu Foglarem původně vytvořených legend a kupříkladu je devastující přesná dodatečná datace. Zjišťujeme díky ní, že Mažnák přijal Tleskače do učení roku 1915 a ten se zabil ve zvonice roku 1917. Obé se tedy přihodilo ještě za Rakouska a první světové války. A kdy že byl Ježek utopen v podzemní stoce?
Roku 1940. A Mažňák mladší, ten se narodil roku 1925. Bylo by mu letos právě sto.
Už méně nám vadí zjištění, že je podzemní potok Černá voda vytvořen podle Botiče v tehdejší Brožíkově ulici ve Vršovicích. To odhalení původní kouzlo nijak nenaleptá, řekl bych. A co víc?
„Dal jsem vyrobit velké množství keramických žlutých kvítků, jimiž se Vontové označovali,“ připomíná Foglar v jednom rozhovoru a naše modrá knížka obsahuje, jak už jsem naznačil, nejeden pamětihodnější jeho výrok - a mezi všemi těmi čerchmantskými výroky vyzvedněme aspoň jeden sakulentský na piedestal. Hle:
„Přinesl jsem vzdálenou romantiku mayovek k nám, aby byla chlapcům dostupná.“
Verdikt: 100%.
Jaroslav Foglar, Roman Šantora, Jiří Grus: Za oponou Stínadel. Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jiřího Gruse. Ilustroval Jiří Grus. Albatros. Praha 2025. 192 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Reálný domov bez nároku na dokonalost
Václav Cílek o Řípu
Londýnská fantasy Alana Moorea
Symbióza číselné logiky a psaných textů
Třicet let Živlu
Jak vypadal typický Foglarův tábor?
Foglarovka ve formě deníku z Ukrajiny
Fenomén záchranka: Adrenalin, etika a příběhy z hranice života
Starý britský a americký horor podle Patrika Linharta
Kdo byli Inklingové a kdo Charles Williams
A co když... Kristus dožil v Indii???
Listopad 2025: Měsíc ženských hlasů a hlubokých propojení
Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy
Historický průřez fascinací člověka umělým životem
Bratři bagři v betonové říši
Vyšly Tolkienovy dopisy z let 1914-1973. Je jich přes 500
Kdo se ztratí v lese
Housle na moll
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.