ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 14.1.2026, svátek má
Radovan
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouSymbióza číselné logiky a psaných textůSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalRanhojič se vrací!Disney podle Dona RosyLondýnská fantasy Alana MooreaZločin, móda a jazz aneb Vražedné záhady slečny FisherovéKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITJak vypadal typický Foglarův tábor?Rukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o ŘípuMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Foglarovka ve formě deníku z Ukrajiny
28.12.2025 Ivo Fencl Literatura
Skautský oddíl Jaroslava Foglara Dvojka pořádal každé léto tábor: třeba na pověstné „Bobří řece“, která dala oddílu druhý název, a často ve Sluneční zátoce na Sázavě; ale roku 1938 se vydali dál. Na Ukrajinu, tu Zakarpatskou, přičemž kroniky událostí ze 26. června až 26. července se dochovaly a záznamy s výjimkami vytvářel spisovatel sám. Až letos prvně vyšly jako ilustrovaná, stostránková, vázaná kniha Tábor u Sinovíru. A nejen kniha, dokonalý reprint těch kronik, jak ho vydala Skautská nadace.
Ale „Podkarpanda není Krč“, poznamenal si již Jaroslav Foglar, a výlet tam obnáší tisíc kilometrů. S předstihem bylo třeba zařídit spoustu věcí, a protože by skauti jeli osobákem do stanice Chust dva dni, pochopitelně preferovali rychlík. Ale… Na ten jim odmítli připojit nákladní vagón, ve kterém si zvykli přepravovat zavazadla.
Naštěstí Foglara napadlo, že Dráhy „pumpne“ o rychlíkový služební vagon, a děd jednoho člena oddílu byl naštěstí inspektor drah. Jmenoval se Typolt a zjistil, že to je „v zásadě“ možné (takové pumpnutí), načež Foglar nevyjednával osobně, ale poslal do akce dva skauty: Koloucha, Gerharda. Další kluci zatím nakupovali a jiní se tomu naopak obratně vyhnuli. Přihlásilo se nečekaně 42 zájemců a mohlo jich být i 44, kdyby se dva nehlásili až dva dni před odjezdem… a kdyby je Foglar s těžkým srdcem neodmítl.
Na Zakarpatí se nedalo, jak slýchali, takřka nic koupit, a tak vezli čtyři a půl metráku zásob. Sto kilo mouky, 80 kilo chleba, 55 kilo cukru, 40 kilo konzerv, 35 litrů petroleje, 30 kilo sádla, 25 kilo povidel, 10 kilo margarínu, 5 kilo krupice a rajské protlaky, ocet, sůl, koření. Jen těch zásob bylo jedenáct beden a 6 velikých plechovek a ještě jeden ohromný balík. A k tomu brali třicetikilovou roli bílého papíru anebo tzv. olejový papír. Částečně nepromokavý.
Nejprve taky vyslali na místo tříčlennou přípravnou výpravu - ve složení Samson, Kabar a MK. Jela tři dni napřed a objevila i nákupní možnosti ohledně chleba a mléka, aby sjednala i autobus ze stanice Chust a do vsi Sinovír, což bylo (dalších) šedesát osm kilometrů, ke kterým třeba přičíst dvacet kilometrů, které hodlali absolvovat na soukromých vozech na dosud neupřesněné místo.
Z Prahy vyjeli 25. června 1938 po deváté večerní, v Chustu byli ve 12.30. Přesedli na dva státní autobusy a zavazadla uložili do soukromého stěhovacího auta. Za úmorného vedra a po mizerných cestách večer dojeli do Sinovíru, kde čekala ona předběžná výprava a kde stála na návsi kořalna žida Kahana, jenž měl pejzy, kaftan a na temeni sametovou čepičku.
Hned je obklopila - Foglarovi podezřelá - skupina polských židů a Rusínů, i připadal si jako v loupežnickém hnízdě.
Zásoby složili v Kahanově kůlně a Foglar si dodatečně zaznamenal, že okolo něj Kahan „obestřel kšeftovnické sítě jako pravý upír“.
Spali na seníku i v bytě jistého Mlýneckého, jehož syn Viktor pomáhal přípravné výpravě. Ještě ten večer se jel Foglar se Samsonem podívat na pár vytipovaných míst pro tábořiště a nakonec dojeli do vzdálenosti 18 kilometrů, přičemž Foglar celý den předtím nejedl.
A Samson na zpáteční cestě píchl - asi deset kilometrů před Sinovírem -, i vrátili se až k půlnoci.
Nazítří vyjednali domorodé povozy a vydali se divokými údolími řek Terebly a Ozeranky. Uprostřed té cesty se strhl lijavec - a pršelo i celé odpoledne. Ač vozy přikryli celtami, všichni promokli na kůži, zmokla lisovaná sláma připravená k nacpání slamníků a obdobně zmokly mouka, cukr, chleby a torny. Jednu celtu ztratili.
Na pile pak nebyl ani kus potřebného pro ně dříví, zatímco tábořiště čekalo na kopci a byla otázka, kudy vylezou. Měli hlad, o mléko nezavadili. Foglar už si říkal, že tábor nepostaví, ale jistý Tonda Bejník si všiml zdejších „oborohů“, což byly jakési pohyblivé stříšky na vysokých kůlech, pod kterými se sušilo seno, a napadlo jej, že podsady stanů vyrobí z prkének, jimiž jsou pokryty stříšky těch stavbiček.
Přivézt prkýnka se povedlo teprve třetí den tábora a odpoledne, opět v úmorném vedru, je štafetově tahali do kopce. Jednalo se o dva tisíce tzv. dranic.
Za stavby tábora dál žili v senících i hájovně jistého Motyčky, kde se dalo naštěstí i vařit - na jeho kamnech. Tábořiště vypučelo na louce roubené stromy a s výhledem do údolí na řeku Ozeranku.
Maďarský lesník však dělal na státní pile drahoty s dodávkou mléka a chleba nakonec muselo vozit auto až z Drahova, což bylo 85 km.
S hajným Motyčkou se kluci a Foglar posléze vypravili do Koločavy, kde se shledali s otcem Nikoly Šuhaje. Neuměl sice psát, ale udělal do táborového deníku tři křížky, jejichž pravost mj. potvrdil člen oddílu Jarmil Brurghauser.
A pak… stáli taky na flíčku, kde Nikola odpravil tři maďarské četníky, a viděli i místo, kde naopak Nikolu zastřelili zrádní kamarádi. A šli a šli naráželi na stopy medvědů a odlévali je pomocí sádry. Podařilo se jim dojít na polskou hranici a je to možná paradox, ale dostali se až do oblasti, kde se mohli koulovat. Sněhem. Viděli četná strmá údolí a divoké potoky (ze kterých pili) a kvetoucí louky a vysoko na nebi skalní orly. Jeden měl hnízdo jen sto metrů od jejich tábora a byli upozorněni na loupícího rysa.
Na tomhle nejvzdálenějším táboře (kde jsi, zlatá Ledči nad Sázavou!) hráli jen málo her, zato hodně zpívali (mj. Hoj, pane Kahane, nás se nedočkáš) a zaplnili devět cívek filmu. Den co den se někteří vraceli na bicyklech do Sinovíru, a protože jim Dráha ve finále hned dvakrát změnila odjezd, tábor rozbourali o den dřív.
Těch neuvěřitelných devadesát kilometrů mezi ním a nádražím nebyl nejlepší nápad a... „Divím se dodnes, že jsme se do Prahy vůbec dostali,“ vzpomínal později Foglar, tehdy jedenatřicetiletý. Navíc… Když dojeli do Prahy a stanuli na nádraží, rodiče popadli dítka a Foglarovi na peronu zůstala kupa beden. Jak je vlastně dostal do skautské klubovny ve známé smíchovské věži, není známo.
A kolik ta legrace sakum-pakum stála? Zhruba sedmnáct tisíc korun - a vyúčtování bylo předáno, podotkněmež, do župní kanceláře. Ale každý chlapec musel zaplatit čtyři stovky ze svého. V tom byla i doprava a strava, přičemž, mimochodem, kůň stál tehdy v té části Ukrajiny stovku.
A jak Foglar svěřence ještě i strašil? Ne Zelenou příšerou, ale Šedou kostrou. V její roli jim kupříkladu napsal: „Půjdete-li to takhle dále, poznáte tu nenadále, jak se Isak Moric, žid, umí na vás rozzlobit!“ Anebo: „Pekel hymnu budu hrát, budeš-li se ulejvat! Voběsím tě rychle z vostra, poroučí se Šedá Kostra.“
Na táboře hodnotil prvořadě zpoždění při vaření a jakost jídla. Za další úklid a případně i nehlášené vyčerpání zásob, ale na to nedošlo nikdy. Jistěže pak táborníkům bodoval kázeň, přesnost, odpovědnost, pořádek, služební výkon, čistotu, kamarádství, slušnost, pracovitost, dodržování táborového řádu… Někteří však byli, jak zjistil, pro zlost.
Měl stanoveny i funkce. Byl tu správce zásobárny (Vítr), šéf bodování (Jumbo), rozvrhovač stráží (Samson), šéf dopravy, realizátor nečekaných prohlídek stanů, správce nářadí a správce sportovního nářadí (Tříska). A taky Olda a Orlík. Vedli oddělení ztrát a nálezů. A dokonce měli i na tomhle táboře knihovníka.
Táborový deník se dochoval ve čtyřech sešitech a existuje dost kvalitních fotografií. Pěkný je nákres tábora vystavěného do podkovy. Bylo to 21 stanů, přičemž sám spal jen Foglar, a to na vrcholu podkovy. Deník je, jak zjistíte, zprvu ještě psán pečlivě, ale to se posléze horší. Každý den však dodržovali řád. V 6. 20 probudila denní služba tábor, v 6. 30 se cvičilo pouze v trenýrkách, v 6. 45 se myli, v 7. 30 snídali, v osm nastupovali v kroji a vztyčili československou vlajku, 8. 30 až 10. 00 byl „program dle denního rozkazu“, poté kratičká přesnídávka a do poledne další program. Do jedné volno, do půl druhé oběd, do tří povinný odpočinek, tj. třeba četba, ale vleže - a ticho.
Od 15.00 do 19.00 opět program „dle denního rozkazu“, pak půlhodina volna, večeře, program do 21. 45, večerka v deset a ve stanech musely být okamžitě tma a naprostý klid.
13. července zaznamenal Foglar, že měla být večer vycházka při měsíčku, a odpadla. „Kde jsou ty časy, kdy se táborové mužstvo měsíčních večerů nemohlo ani dočkat a kdy jsme vycházeli nahoru na ledečské paseky. O co přicházejí hoši letošního tábora, kteří nechápou již kouzlo takových večerů.“
„Škoda, že není jednotnost, jaké jsme byli zvyklí z minulých táborů,“ dodává. „To jsou ty bolesti velkých táborů, velkých oddílů.“
Součástí posledního ze čtyř deníků je i 19 slok písně Na hranicích města německého = O hraběti Fridolínu a krásné Vilhemíně. A proč vlastně jeli právě k Sinovíru?
Překvapující vysvětlení je, že Ivan Olbracht tehdy denně dopoledne vysedával ve vinárně U Šuterů (Palackého) - a ejhle, žádné prý, Foglar ho tam před táborem vážně našel a Olbracht se doširoka rozmáchl… a povídá: „Ale ano, jen tam jeďte. Třeba někam k Sinovíru, tam je všude hezky,“ A odmlčel se. Víc už z něj nevypáčil nikdo. Asi reálnější je tudíž informace, že to Foglarovi především poradil spisovatel Jaroslav Novák, vůdce vodní Pětky a tajemník Svazu skautů. Měl už za sebou náročný puťák - tím krajem - a měl i jeho kroniku a fotografie. Z hlediska skautingu totiž proběhlo táborů na Ukrajině víc. Ale knihy se dnes dočkal jen tenhle jediný.
Jaroslav Foglar: Tábor u Sinovíru. Ilustroval Jiří Grus. K vydání připravil a doslov (na vnitřní stranu přebalu) napsal Roman Šantora. Vydala Skautská nadace. Praha 2025. 92 stran.
Naštěstí Foglara napadlo, že Dráhy „pumpne“ o rychlíkový služební vagon, a děd jednoho člena oddílu byl naštěstí inspektor drah. Jmenoval se Typolt a zjistil, že to je „v zásadě“ možné (takové pumpnutí), načež Foglar nevyjednával osobně, ale poslal do akce dva skauty: Koloucha, Gerharda. Další kluci zatím nakupovali a jiní se tomu naopak obratně vyhnuli. Přihlásilo se nečekaně 42 zájemců a mohlo jich být i 44, kdyby se dva nehlásili až dva dni před odjezdem… a kdyby je Foglar s těžkým srdcem neodmítl.
Na Zakarpatí se nedalo, jak slýchali, takřka nic koupit, a tak vezli čtyři a půl metráku zásob. Sto kilo mouky, 80 kilo chleba, 55 kilo cukru, 40 kilo konzerv, 35 litrů petroleje, 30 kilo sádla, 25 kilo povidel, 10 kilo margarínu, 5 kilo krupice a rajské protlaky, ocet, sůl, koření. Jen těch zásob bylo jedenáct beden a 6 velikých plechovek a ještě jeden ohromný balík. A k tomu brali třicetikilovou roli bílého papíru anebo tzv. olejový papír. Částečně nepromokavý.
Nejprve taky vyslali na místo tříčlennou přípravnou výpravu - ve složení Samson, Kabar a MK. Jela tři dni napřed a objevila i nákupní možnosti ohledně chleba a mléka, aby sjednala i autobus ze stanice Chust a do vsi Sinovír, což bylo (dalších) šedesát osm kilometrů, ke kterým třeba přičíst dvacet kilometrů, které hodlali absolvovat na soukromých vozech na dosud neupřesněné místo.
Z Prahy vyjeli 25. června 1938 po deváté večerní, v Chustu byli ve 12.30. Přesedli na dva státní autobusy a zavazadla uložili do soukromého stěhovacího auta. Za úmorného vedra a po mizerných cestách večer dojeli do Sinovíru, kde čekala ona předběžná výprava a kde stála na návsi kořalna žida Kahana, jenž měl pejzy, kaftan a na temeni sametovou čepičku.
Hned je obklopila - Foglarovi podezřelá - skupina polských židů a Rusínů, i připadal si jako v loupežnickém hnízdě.
Zásoby složili v Kahanově kůlně a Foglar si dodatečně zaznamenal, že okolo něj Kahan „obestřel kšeftovnické sítě jako pravý upír“.
Spali na seníku i v bytě jistého Mlýneckého, jehož syn Viktor pomáhal přípravné výpravě. Ještě ten večer se jel Foglar se Samsonem podívat na pár vytipovaných míst pro tábořiště a nakonec dojeli do vzdálenosti 18 kilometrů, přičemž Foglar celý den předtím nejedl.
A Samson na zpáteční cestě píchl - asi deset kilometrů před Sinovírem -, i vrátili se až k půlnoci.
Nazítří vyjednali domorodé povozy a vydali se divokými údolími řek Terebly a Ozeranky. Uprostřed té cesty se strhl lijavec - a pršelo i celé odpoledne. Ač vozy přikryli celtami, všichni promokli na kůži, zmokla lisovaná sláma připravená k nacpání slamníků a obdobně zmokly mouka, cukr, chleby a torny. Jednu celtu ztratili.
Na pile pak nebyl ani kus potřebného pro ně dříví, zatímco tábořiště čekalo na kopci a byla otázka, kudy vylezou. Měli hlad, o mléko nezavadili. Foglar už si říkal, že tábor nepostaví, ale jistý Tonda Bejník si všiml zdejších „oborohů“, což byly jakési pohyblivé stříšky na vysokých kůlech, pod kterými se sušilo seno, a napadlo jej, že podsady stanů vyrobí z prkének, jimiž jsou pokryty stříšky těch stavbiček.
Přivézt prkýnka se povedlo teprve třetí den tábora a odpoledne, opět v úmorném vedru, je štafetově tahali do kopce. Jednalo se o dva tisíce tzv. dranic.
Za stavby tábora dál žili v senících i hájovně jistého Motyčky, kde se dalo naštěstí i vařit - na jeho kamnech. Tábořiště vypučelo na louce roubené stromy a s výhledem do údolí na řeku Ozeranku.
Maďarský lesník však dělal na státní pile drahoty s dodávkou mléka a chleba nakonec muselo vozit auto až z Drahova, což bylo 85 km.
S hajným Motyčkou se kluci a Foglar posléze vypravili do Koločavy, kde se shledali s otcem Nikoly Šuhaje. Neuměl sice psát, ale udělal do táborového deníku tři křížky, jejichž pravost mj. potvrdil člen oddílu Jarmil Brurghauser.
A pak… stáli taky na flíčku, kde Nikola odpravil tři maďarské četníky, a viděli i místo, kde naopak Nikolu zastřelili zrádní kamarádi. A šli a šli naráželi na stopy medvědů a odlévali je pomocí sádry. Podařilo se jim dojít na polskou hranici a je to možná paradox, ale dostali se až do oblasti, kde se mohli koulovat. Sněhem. Viděli četná strmá údolí a divoké potoky (ze kterých pili) a kvetoucí louky a vysoko na nebi skalní orly. Jeden měl hnízdo jen sto metrů od jejich tábora a byli upozorněni na loupícího rysa.
Na tomhle nejvzdálenějším táboře (kde jsi, zlatá Ledči nad Sázavou!) hráli jen málo her, zato hodně zpívali (mj. Hoj, pane Kahane, nás se nedočkáš) a zaplnili devět cívek filmu. Den co den se někteří vraceli na bicyklech do Sinovíru, a protože jim Dráha ve finále hned dvakrát změnila odjezd, tábor rozbourali o den dřív.
Těch neuvěřitelných devadesát kilometrů mezi ním a nádražím nebyl nejlepší nápad a... „Divím se dodnes, že jsme se do Prahy vůbec dostali,“ vzpomínal později Foglar, tehdy jedenatřicetiletý. Navíc… Když dojeli do Prahy a stanuli na nádraží, rodiče popadli dítka a Foglarovi na peronu zůstala kupa beden. Jak je vlastně dostal do skautské klubovny ve známé smíchovské věži, není známo.
A kolik ta legrace sakum-pakum stála? Zhruba sedmnáct tisíc korun - a vyúčtování bylo předáno, podotkněmež, do župní kanceláře. Ale každý chlapec musel zaplatit čtyři stovky ze svého. V tom byla i doprava a strava, přičemž, mimochodem, kůň stál tehdy v té části Ukrajiny stovku.
A jak Foglar svěřence ještě i strašil? Ne Zelenou příšerou, ale Šedou kostrou. V její roli jim kupříkladu napsal: „Půjdete-li to takhle dále, poznáte tu nenadále, jak se Isak Moric, žid, umí na vás rozzlobit!“ Anebo: „Pekel hymnu budu hrát, budeš-li se ulejvat! Voběsím tě rychle z vostra, poroučí se Šedá Kostra.“
Na táboře hodnotil prvořadě zpoždění při vaření a jakost jídla. Za další úklid a případně i nehlášené vyčerpání zásob, ale na to nedošlo nikdy. Jistěže pak táborníkům bodoval kázeň, přesnost, odpovědnost, pořádek, služební výkon, čistotu, kamarádství, slušnost, pracovitost, dodržování táborového řádu… Někteří však byli, jak zjistil, pro zlost.
Měl stanoveny i funkce. Byl tu správce zásobárny (Vítr), šéf bodování (Jumbo), rozvrhovač stráží (Samson), šéf dopravy, realizátor nečekaných prohlídek stanů, správce nářadí a správce sportovního nářadí (Tříska). A taky Olda a Orlík. Vedli oddělení ztrát a nálezů. A dokonce měli i na tomhle táboře knihovníka.
Táborový deník se dochoval ve čtyřech sešitech a existuje dost kvalitních fotografií. Pěkný je nákres tábora vystavěného do podkovy. Bylo to 21 stanů, přičemž sám spal jen Foglar, a to na vrcholu podkovy. Deník je, jak zjistíte, zprvu ještě psán pečlivě, ale to se posléze horší. Každý den však dodržovali řád. V 6. 20 probudila denní služba tábor, v 6. 30 se cvičilo pouze v trenýrkách, v 6. 45 se myli, v 7. 30 snídali, v osm nastupovali v kroji a vztyčili československou vlajku, 8. 30 až 10. 00 byl „program dle denního rozkazu“, poté kratičká přesnídávka a do poledne další program. Do jedné volno, do půl druhé oběd, do tří povinný odpočinek, tj. třeba četba, ale vleže - a ticho.
Od 15.00 do 19.00 opět program „dle denního rozkazu“, pak půlhodina volna, večeře, program do 21. 45, večerka v deset a ve stanech musely být okamžitě tma a naprostý klid.
13. července zaznamenal Foglar, že měla být večer vycházka při měsíčku, a odpadla. „Kde jsou ty časy, kdy se táborové mužstvo měsíčních večerů nemohlo ani dočkat a kdy jsme vycházeli nahoru na ledečské paseky. O co přicházejí hoši letošního tábora, kteří nechápou již kouzlo takových večerů.“
„Škoda, že není jednotnost, jaké jsme byli zvyklí z minulých táborů,“ dodává. „To jsou ty bolesti velkých táborů, velkých oddílů.“
Součástí posledního ze čtyř deníků je i 19 slok písně Na hranicích města německého = O hraběti Fridolínu a krásné Vilhemíně. A proč vlastně jeli právě k Sinovíru?
Překvapující vysvětlení je, že Ivan Olbracht tehdy denně dopoledne vysedával ve vinárně U Šuterů (Palackého) - a ejhle, žádné prý, Foglar ho tam před táborem vážně našel a Olbracht se doširoka rozmáchl… a povídá: „Ale ano, jen tam jeďte. Třeba někam k Sinovíru, tam je všude hezky,“ A odmlčel se. Víc už z něj nevypáčil nikdo. Asi reálnější je tudíž informace, že to Foglarovi především poradil spisovatel Jaroslav Novák, vůdce vodní Pětky a tajemník Svazu skautů. Měl už za sebou náročný puťák - tím krajem - a měl i jeho kroniku a fotografie. Z hlediska skautingu totiž proběhlo táborů na Ukrajině víc. Ale knihy se dnes dočkal jen tenhle jediný.
Jaroslav Foglar: Tábor u Sinovíru. Ilustroval Jiří Grus. K vydání připravil a doslov (na vnitřní stranu přebalu) napsal Roman Šantora. Vydala Skautská nadace. Praha 2025. 92 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Reálný domov bez nároku na dokonalost
Václav Cílek o Řípu
Londýnská fantasy Alana Moorea
Symbióza číselné logiky a psaných textů
Třicet let Živlu
Jak vypadal typický Foglarův tábor?
Fenomén záchranka: Adrenalin, etika a příběhy z hranice života
Starý britský a americký horor podle Patrika Linharta
Za oponou Stínadel
Kdo byli Inklingové a kdo Charles Williams
A co když... Kristus dožil v Indii???
Listopad 2025: Měsíc ženských hlasů a hlubokých propojení
Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy
Historický průřez fascinací člověka umělým životem
Bratři bagři v betonové říši
Vyšly Tolkienovy dopisy z let 1914-1973. Je jich přes 500
Kdo se ztratí v lese
Housle na moll
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.