ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 14.1.2026, svátek má
Radovan
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouSymbióza číselné logiky a psaných textůSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalRanhojič se vrací!Disney podle Dona RosyLondýnská fantasy Alana MooreaKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITZločin, móda a jazz aneb Vražedné záhady slečny FisherovéJak vypadal typický Foglarův tábor?Rukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o ŘípuMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Poutník mezi příběhy = Věnceslav Černý
30.12.2025 Ivo Fencl Výtvarné umění
Legendární malíř Věnceslav Černý (1865-1936), kterého Zdeněk Burian označoval za svůj vzor, se koncem roku 2025 dočkal první monografie. Knihu napsali Vladimír Prokop, Simona Hrabalová a Jan Bouček.
Černý pocházel z Benátek nad Jizerou a jako dítě seznal, co to znamená, když vám domek shoří nad hlavou. Stěhovali se, až otec našel práci ve smíchovském pivovaru.
Roku 1881 ukončil Černý s kvartou gymnaziální studia a jako šestnáctiletý jinoch nastoupil do Akademie výtvarných umění v Praze. Ale vydržel krátko.
Roku 1885 opakoval ten pokus ve Vídni a také se nestal akademickým malířem, ač se tím titulem nechal zbytek žití oslovovat, ba uváděl ho chrabře v úředních dokumentech. Do Prahy se vrátil roku 1887 a spoluzaložil tam Mánes, původně sdružení naveskrz recesistické, jak už si dnes málokdo uvědomí.
Spolkovou cimru měli v hospodě U Bubeníčků (Myslíkova) a „prezidíroval“ slovutný Mikoláš Aleš, nebo na papíře; poněvadž skutečným „kápem“ stal se právě Věnceslav Černý.
Neumím posoudit, nakolik disponoval charismatem, ale každopádně byl spiritus agens Mánesa - a minimálně se oháněl legitimací s poměrně nízkým číslem dvě.
S Alšem se pak přátelil i prvorozený Černého syn (*1895) a konkrétně v matrice je tento uváděn co „Aleš Mikoláš“. Jak v naší monografii píše Vladimír Prokop, starý pan Aleš zrovna neměl moc velkou důvěru manželky, i svěřovala ho večer do opatrovnictví právě Věnceslavovi, muži o generaci mladšímu. „Přivedl jsem Alše vždycky v pořádku domů,“ podotýká on. „I když to někdy bylo třetí den.“
V letech 1904-1906 žil Černý prvně v malebném městečku Železnice u Jičína, kde měla kořeny jeho manželka, a pak bydlili střídavě v Mladé Boleslavi a Praze, aby se roku 1912 na dlouho vrátil do Železnice. Kontakty s Prahou ovšem nepřerušil a pronajal si ateliér ve Vodičkově, aby byl blíž nakladateli Vilímkovi.
Vedle hektického ilustrování Černý také ochotničil, což je ryze česká zábava, a dokonce hrával loutkové divadlo, kreslil kulisy, tvořil loutky a napsal několik her.
Jak říkával, byl za první světové války „plukovní malíř v maďarském Szolnoku“, ale vlastně se to nedá potvrdit a začátkem roku 1917 měl každopádně už „se službou neslučitelné“ zdravotní problémy. Jak někdo napsal, vymlouval se Černý na zdraví celý život, ale nutno říct, že to dělal do nějaké míry i oprávněně.
Roku 1928 se natrvalo odstěhoval do Mladé Boleslavi a 15. dubna 1936 tam zemřel. Jako malíř byl bytostný realista, a když roku 1887 vystavil obraz Toman a lesní panna, setkal se i v té souvislosti s negativní kritikou. Už to patrně bylo počátkem toho, že se zaměřoval víc a ještě více na ilustrování. Po státě už brzy kolovaly barevné pohledy edice Umělecké dopisnice akademického malíře Věnceslava Černého. A lid? Ctirada a Šárku takto obdivoval, Černý však tvořil i na motivy biblické a sokolské. Věci nejlépe znalý Vladimír Prokop píše:
„V ilustracích nikomu nevadil jeho pozdní romantismus se všeslovanským nádechem a jeho okouzlení národní mytologií, předkládané bravurní, veristickou malbou, a tak Černý na tom poli beze zbytku naplnil upřímnou potřebu monumentalizovat dějinné momenty.“
A nepřestal, dokud dýchal, a patrně do smrti převyprávěl veškerá témata z repertoáru českých dějin.
Spřátelili se s Aloisem Jiráskem a byl to také Jirásek, kdo si Černého vyvolil k ilustrování Starých pověstí českých (poprvé 1894), kde jde o takřka sto lavírovaných maleb. A Černý byl dobrý, o to nic, ale například technika jeho štětce má mantinely, které jej tlačí do teatrálnosti a bohužel i občasné strnulosti figur. „Pamětníci zmiňují, že jeho ateliér připomínal archaický bazar,“ čtu. „Všude se povalovaly artefakty potřebné pro studium aktuálního tématu, oděvy husitů, brnění křižáků. Zbraně různých epoch. Modely vybavoval rekvizitami a oblékal do historického šatstva.“
Kritikové pak psali v Černého případě o „dávno překonaném patriotismu“ a „hluchém“ vlastenčení. O výtvarném archaismu. A bylo mu to nejspíš jedno. Neřešil ani to, že o něm posléze periodika v drtivé míře mlčela.
I jen kritické hodnocení se stalo pro „uměnovědu“ podřadnou záležitostí, ale i ke škodě české uměnovědy, a generace za generací vnímaly historii skrze Černého ilustrace! Vřelého ohlasu se mu dostalo v Polsku a tamní dějiny převyprávěl empaticky. Mimořádný zájem budily jeho brilantní ilustrace ke konvolutu románů Henrika Sienkiewicze.
Černý byl přesvědčivý a jedinečný pozorovatel, nadaný mimořádnou představivostí. Jeho davové scény mají cit pro epicentra a úspěšně nastoluje iluze prostoru. Disponoval i nepřebernou škálou fyziognomií a jen někdy kompozice světelně přeexponoval. Ale do vyloženě líbivé dekorativnosti nezabředl. Miloval, pravda, teatrální gesta, asi jako Prácheňský v Cimrmanově hře, a přeháněl všecka dramata. Stručně shrnuto a řečeno? Inu… „Didaktický vlastenec a jeho vždy dokonalí koně.“
Okolo roku 1890 začal paralelně tvořit pro Hynka a Vilímka. Pro Vilímka nakonec ilustroval takřka sto titulů a zvláště u Hynka dělal verneovky: od roku 1893 jich vzniklo šestnáct.
Až někdy roku 1933 o sebe křísli se zmíněným Zdeňkem Burianem a pro nakladatelství Toužimský a Moravec neměly již Černého obrázky dosti malebný a přírodopisný ráz. Když pak došlo i na přímou spolupráci obou výtvarníků, Burianovi dokonce nakladatelé napsali: „Pokud by Vám některé jeho ilustrace vadily, vypustíme je.“
Nutno přiznat, že Černý u Verna často parafrázuje původní ilustrace a že to bývají jejich trpné opisy. „Podvodní“ živočichové podléhají u něj pak spíš volné fabulaci než anatomickým zákonitostem a roku 1935 mu Vilímek vyčítal, že kolorované obrázky nejsou „barvité“ a že se malíř drží kopyta „v jediném tónu“. Hořké to konce, hořké. Ale spolu s Josefem Ulrichem se tenkrát stali jedinými umělci, co u nás vytvořili obsáhlejší ilustrační celky ke knihám předních světových autorů dobrodružství včetně Karla Maye. A jistě, dnes je Černý již zapomínán, ale popřít se nedá, že měl ještě roku 1999 solidní výstavu v Národním muzeu… a pak i v Památníku národního písemnictví.
Součástí naší knížky jsou i velezábavné jeho vzpomínky O Mikoláši Alšovi, zaznamenané kdysi Františkem Palou, a mj. tu zvíme, že se poznali U Glaubiců. „Besedy u Alšů patří k nejkrásnějším chvílím mého mládí,“ říká - a vzpomíná s láskou na paní Alšovou.
„Měl choť, jaké potřeboval. Byla stejně ušlechtilá jako velkodušná a prozíravá. V jeho geniální nenáročnosti a nepraktičnosti Alše nikdo nechápal jako ona. Ani po letech na ni nemohu myslit jinak než jako na duši andělskou.“
Listovat knihou Poutník mezi příběhy je zážitek. Je zde historie i dobrodružství a pohádky s čerty a jsou tu i další knihy. Malý lord (1893), Poslední dnové lidstva (1895), Mandel šelmovství a kousků Krakonošových (1904), Poklad ve Stříbrném jezeře (1904), Satan a Jidáš (1906), Na březích Nilu (1907), Vánoce (1909), Vládce vzduchu (1910), Kavkazský zajatec (1911), Královna ohně (1913) od Henry Ridera Haggarda, Děti mlhy (1914), Černý Napoleon (1913), Dělníci moře (1914), Mezi skřítky (1915) Dominika Filipa, Dewetterův Drahokam z hvězd (1923), Robinson na Otavě (1923), Královnin kavalír (1925) Alexandra Dumase, Městečko na ostrově (2026), Dělníci moře (1928), Zelená čepice (1930), Neuvěřitelná dobrodružství Matěje Píšťaly na zemi, ve vodě i v povětří (1933), Indický princ (1935) Lewise Wallace anebo i africké Zlaté jezero (1936) detektivkáře Richarda Austina Freemana, což je, jak smím i dík vlastní četbě říct, úplný brak. A co se starých pověstí týká?
Dnes chybí jen originál kresby Kutnohorští havíři a jinak je konvolut kompletní. Jak známo, měl Malý čtenář v devadesátých letech 19. století výtečného redaktora Františka Procházku, nu, a ten znal Svátkovy Pražské pověsti a legendy a dostal nápad. Jirásek by měl obdobně zpracovat české legendy! S Černým počítali Procházka a Vilímek od začátku, a to především z toho důvodu, že dotyčný výtvarník roku 1893 uspěl Obrázkovými dějinami národa českého od Jana Dolenského. Už tady zpodobnil Černý Příchod Čechů, Libuši věštící slávu Prahy anebo Příchod věrozvěstů a… byl to opět Věnceslav, kdo Jiráska upozornil na Šemíkův hrob v Neumětelích. Bohužel, stalo se i cosi strašlivého. I když měla ta katastrofa možná ve výsledku pozitivní efekt: roku 1899 shořela většina originálů Pověstí, a tak je později tvořil - pro třetí vydání (1910) - znovu.
A téhož roku - 13. prosince - manifestačně vystoupil z katolické církve.
Jiné konvoluty Černého děl naštěstí vilímkovský požár přečkaly a navíc zůstalo otázkou, zda to samé nepotkalo aspoň Věštící Libuši: na rozdíl od ostatních nových variant je ta verze scény totožná se starou. A že pak vytvářel (a ničil) stejný moment i pro vydání Obrázkových dějin národa československého z roku 1932? To je už další věcí - a Vladimír Prokop cituje i řadu dopisů Vilímkovi ohledně pozdržených maleb a nelze si pomoct, ale mnohé působí jako vysoce obratné výmluvy:
„Podléhám příšerné smůle a jiný název pro to nemám. Žádaný obrázek již jsem dávno začal, ale znelíbil se mi a roztrhal jsem ho. Nalézám již jen kousek, který přikládám, abyste mi věřili, poněvadž já sám uznávám, že je to historie… až neuvěřitelná.
Nově začatý obrázek jsem pak měl už tak dalece hotovým, že jsem si byl jist dodělati ho nejdéle do druhého dne. A tu jsem ho večer přistavil pod ateliérové okno, aniž bych se nadál, co se může přihodit. V noci strhl se velký příval, oknem mi silně zateklo na kresbu, a tak byla kvaš smyta a z většiny rozmazána. Zasílám vám ten obraz zkázy k nahlédnutí.“
A co je jinou záhadou? Proč, propána, scénu s Durynkem, chystajícím se k ukrutné vraždě dítěte sekerou, vyvedl barevně, a to jako jedinou a i navzdory tomu, že věděl, jak bude v knize vypadat černobílá.
A některé obrázky v prvním vydání Pověstí ani ještě nebyly a došlo na ně teprve v rámci nového úkolu. Například? Bruncvík, plavící se po zpěněném moři. Tak či onak mají však novější ilustrace větší působivost i dramatičnost. Jako vzrostly monumentalita a patos.
Vladimír Prokop, Simona Hrabalová, Jan Bouček, František Pala a Věnceslav Černý: Věnceslav Černý. Poutník mezi příběhy. Editovaly Karolína Truhlářová a Tereza Štěpánová. Vydalo nakladatelství K-A-V-K-A, knižní a výtvarná kultura. Praha 2025. 272 stran.
Neumím posoudit, nakolik disponoval charismatem, ale každopádně byl spiritus agens Mánesa - a minimálně se oháněl legitimací s poměrně nízkým číslem dvě.
S Alšem se pak přátelil i prvorozený Černého syn (*1895) a konkrétně v matrice je tento uváděn co „Aleš Mikoláš“. Jak v naší monografii píše Vladimír Prokop, starý pan Aleš zrovna neměl moc velkou důvěru manželky, i svěřovala ho večer do opatrovnictví právě Věnceslavovi, muži o generaci mladšímu. „Přivedl jsem Alše vždycky v pořádku domů,“ podotýká on. „I když to někdy bylo třetí den.“
V letech 1904-1906 žil Černý prvně v malebném městečku Železnice u Jičína, kde měla kořeny jeho manželka, a pak bydlili střídavě v Mladé Boleslavi a Praze, aby se roku 1912 na dlouho vrátil do Železnice. Kontakty s Prahou ovšem nepřerušil a pronajal si ateliér ve Vodičkově, aby byl blíž nakladateli Vilímkovi.
Vedle hektického ilustrování Černý také ochotničil, což je ryze česká zábava, a dokonce hrával loutkové divadlo, kreslil kulisy, tvořil loutky a napsal několik her.
Jak říkával, byl za první světové války „plukovní malíř v maďarském Szolnoku“, ale vlastně se to nedá potvrdit a začátkem roku 1917 měl každopádně už „se službou neslučitelné“ zdravotní problémy. Jak někdo napsal, vymlouval se Černý na zdraví celý život, ale nutno říct, že to dělal do nějaké míry i oprávněně.
Roku 1928 se natrvalo odstěhoval do Mladé Boleslavi a 15. dubna 1936 tam zemřel. Jako malíř byl bytostný realista, a když roku 1887 vystavil obraz Toman a lesní panna, setkal se i v té souvislosti s negativní kritikou. Už to patrně bylo počátkem toho, že se zaměřoval víc a ještě více na ilustrování. Po státě už brzy kolovaly barevné pohledy edice Umělecké dopisnice akademického malíře Věnceslava Černého. A lid? Ctirada a Šárku takto obdivoval, Černý však tvořil i na motivy biblické a sokolské. Věci nejlépe znalý Vladimír Prokop píše:
„V ilustracích nikomu nevadil jeho pozdní romantismus se všeslovanským nádechem a jeho okouzlení národní mytologií, předkládané bravurní, veristickou malbou, a tak Černý na tom poli beze zbytku naplnil upřímnou potřebu monumentalizovat dějinné momenty.“
A nepřestal, dokud dýchal, a patrně do smrti převyprávěl veškerá témata z repertoáru českých dějin.
Spřátelili se s Aloisem Jiráskem a byl to také Jirásek, kdo si Černého vyvolil k ilustrování Starých pověstí českých (poprvé 1894), kde jde o takřka sto lavírovaných maleb. A Černý byl dobrý, o to nic, ale například technika jeho štětce má mantinely, které jej tlačí do teatrálnosti a bohužel i občasné strnulosti figur. „Pamětníci zmiňují, že jeho ateliér připomínal archaický bazar,“ čtu. „Všude se povalovaly artefakty potřebné pro studium aktuálního tématu, oděvy husitů, brnění křižáků. Zbraně různých epoch. Modely vybavoval rekvizitami a oblékal do historického šatstva.“
Kritikové pak psali v Černého případě o „dávno překonaném patriotismu“ a „hluchém“ vlastenčení. O výtvarném archaismu. A bylo mu to nejspíš jedno. Neřešil ani to, že o něm posléze periodika v drtivé míře mlčela.
I jen kritické hodnocení se stalo pro „uměnovědu“ podřadnou záležitostí, ale i ke škodě české uměnovědy, a generace za generací vnímaly historii skrze Černého ilustrace! Vřelého ohlasu se mu dostalo v Polsku a tamní dějiny převyprávěl empaticky. Mimořádný zájem budily jeho brilantní ilustrace ke konvolutu románů Henrika Sienkiewicze.
Černý byl přesvědčivý a jedinečný pozorovatel, nadaný mimořádnou představivostí. Jeho davové scény mají cit pro epicentra a úspěšně nastoluje iluze prostoru. Disponoval i nepřebernou škálou fyziognomií a jen někdy kompozice světelně přeexponoval. Ale do vyloženě líbivé dekorativnosti nezabředl. Miloval, pravda, teatrální gesta, asi jako Prácheňský v Cimrmanově hře, a přeháněl všecka dramata. Stručně shrnuto a řečeno? Inu… „Didaktický vlastenec a jeho vždy dokonalí koně.“
Okolo roku 1890 začal paralelně tvořit pro Hynka a Vilímka. Pro Vilímka nakonec ilustroval takřka sto titulů a zvláště u Hynka dělal verneovky: od roku 1893 jich vzniklo šestnáct.
Až někdy roku 1933 o sebe křísli se zmíněným Zdeňkem Burianem a pro nakladatelství Toužimský a Moravec neměly již Černého obrázky dosti malebný a přírodopisný ráz. Když pak došlo i na přímou spolupráci obou výtvarníků, Burianovi dokonce nakladatelé napsali: „Pokud by Vám některé jeho ilustrace vadily, vypustíme je.“
Nutno přiznat, že Černý u Verna často parafrázuje původní ilustrace a že to bývají jejich trpné opisy. „Podvodní“ živočichové podléhají u něj pak spíš volné fabulaci než anatomickým zákonitostem a roku 1935 mu Vilímek vyčítal, že kolorované obrázky nejsou „barvité“ a že se malíř drží kopyta „v jediném tónu“. Hořké to konce, hořké. Ale spolu s Josefem Ulrichem se tenkrát stali jedinými umělci, co u nás vytvořili obsáhlejší ilustrační celky ke knihám předních světových autorů dobrodružství včetně Karla Maye. A jistě, dnes je Černý již zapomínán, ale popřít se nedá, že měl ještě roku 1999 solidní výstavu v Národním muzeu… a pak i v Památníku národního písemnictví.
Součástí naší knížky jsou i velezábavné jeho vzpomínky O Mikoláši Alšovi, zaznamenané kdysi Františkem Palou, a mj. tu zvíme, že se poznali U Glaubiců. „Besedy u Alšů patří k nejkrásnějším chvílím mého mládí,“ říká - a vzpomíná s láskou na paní Alšovou.
„Měl choť, jaké potřeboval. Byla stejně ušlechtilá jako velkodušná a prozíravá. V jeho geniální nenáročnosti a nepraktičnosti Alše nikdo nechápal jako ona. Ani po letech na ni nemohu myslit jinak než jako na duši andělskou.“
Listovat knihou Poutník mezi příběhy je zážitek. Je zde historie i dobrodružství a pohádky s čerty a jsou tu i další knihy. Malý lord (1893), Poslední dnové lidstva (1895), Mandel šelmovství a kousků Krakonošových (1904), Poklad ve Stříbrném jezeře (1904), Satan a Jidáš (1906), Na březích Nilu (1907), Vánoce (1909), Vládce vzduchu (1910), Kavkazský zajatec (1911), Královna ohně (1913) od Henry Ridera Haggarda, Děti mlhy (1914), Černý Napoleon (1913), Dělníci moře (1914), Mezi skřítky (1915) Dominika Filipa, Dewetterův Drahokam z hvězd (1923), Robinson na Otavě (1923), Královnin kavalír (1925) Alexandra Dumase, Městečko na ostrově (2026), Dělníci moře (1928), Zelená čepice (1930), Neuvěřitelná dobrodružství Matěje Píšťaly na zemi, ve vodě i v povětří (1933), Indický princ (1935) Lewise Wallace anebo i africké Zlaté jezero (1936) detektivkáře Richarda Austina Freemana, což je, jak smím i dík vlastní četbě říct, úplný brak. A co se starých pověstí týká?
Dnes chybí jen originál kresby Kutnohorští havíři a jinak je konvolut kompletní. Jak známo, měl Malý čtenář v devadesátých letech 19. století výtečného redaktora Františka Procházku, nu, a ten znal Svátkovy Pražské pověsti a legendy a dostal nápad. Jirásek by měl obdobně zpracovat české legendy! S Černým počítali Procházka a Vilímek od začátku, a to především z toho důvodu, že dotyčný výtvarník roku 1893 uspěl Obrázkovými dějinami národa českého od Jana Dolenského. Už tady zpodobnil Černý Příchod Čechů, Libuši věštící slávu Prahy anebo Příchod věrozvěstů a… byl to opět Věnceslav, kdo Jiráska upozornil na Šemíkův hrob v Neumětelích. Bohužel, stalo se i cosi strašlivého. I když měla ta katastrofa možná ve výsledku pozitivní efekt: roku 1899 shořela většina originálů Pověstí, a tak je později tvořil - pro třetí vydání (1910) - znovu.
A téhož roku - 13. prosince - manifestačně vystoupil z katolické církve.
Jiné konvoluty Černého děl naštěstí vilímkovský požár přečkaly a navíc zůstalo otázkou, zda to samé nepotkalo aspoň Věštící Libuši: na rozdíl od ostatních nových variant je ta verze scény totožná se starou. A že pak vytvářel (a ničil) stejný moment i pro vydání Obrázkových dějin národa československého z roku 1932? To je už další věcí - a Vladimír Prokop cituje i řadu dopisů Vilímkovi ohledně pozdržených maleb a nelze si pomoct, ale mnohé působí jako vysoce obratné výmluvy:
„Podléhám příšerné smůle a jiný název pro to nemám. Žádaný obrázek již jsem dávno začal, ale znelíbil se mi a roztrhal jsem ho. Nalézám již jen kousek, který přikládám, abyste mi věřili, poněvadž já sám uznávám, že je to historie… až neuvěřitelná.
Nově začatý obrázek jsem pak měl už tak dalece hotovým, že jsem si byl jist dodělati ho nejdéle do druhého dne. A tu jsem ho večer přistavil pod ateliérové okno, aniž bych se nadál, co se může přihodit. V noci strhl se velký příval, oknem mi silně zateklo na kresbu, a tak byla kvaš smyta a z většiny rozmazána. Zasílám vám ten obraz zkázy k nahlédnutí.“
A co je jinou záhadou? Proč, propána, scénu s Durynkem, chystajícím se k ukrutné vraždě dítěte sekerou, vyvedl barevně, a to jako jedinou a i navzdory tomu, že věděl, jak bude v knize vypadat černobílá.
A některé obrázky v prvním vydání Pověstí ani ještě nebyly a došlo na ně teprve v rámci nového úkolu. Například? Bruncvík, plavící se po zpěněném moři. Tak či onak mají však novější ilustrace větší působivost i dramatičnost. Jako vzrostly monumentalita a patos.
Vladimír Prokop, Simona Hrabalová, Jan Bouček, František Pala a Věnceslav Černý: Věnceslav Černý. Poutník mezi příběhy. Editovaly Karolína Truhlářová a Tereza Štěpánová. Vydalo nakladatelství K-A-V-K-A, knižní a výtvarná kultura. Praha 2025. 272 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Výtvarné umění
Disney podle Dona Rosy
Jak si doma vytvořit Kokořín, Křivoklát a Kašperk
Čas vystřihovánek zkouší Albatros vrátit
Karty Lemurie vás přenesou do pohádky a zasní vás
První řádná monografie o Václavu Junkovi 50 let po jeho smrti
Karty Léčivé srdce jsou elegantní souhrou obrázků a textu
Miluj svůj život 2026: Nástěnný kalendář Lucie Ernestové
Pralidé Zdeňka Buriana v jediné knize
Ariana dává starému nábytku novou tvář i život: Každý z nich má svůj příběh
Když se láska k umění setká s řemeslem. Pokochejte se úžasným redesignem nábytku
Odvaha a empatie, tři stateční muži
Malířka Erika Bornová, dcera Adolfa Borna
Karty Královny Slunce jsou čisté a zářivé
V hlavní roli citron: Cyberlemon válcuje cybertruck. Kde ho spatříte?
Robert Vano v Tančícím domě pobavil historkou o hrobce, zve i na výstavu
Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900
Tajný život AI
Franz Kafka očima čtyřiceti malířů
Na svět objektivem hledím...
Další články v rubrice Výtvarné umění
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.