ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
úterý 6.10.2026, svátek má
Hanuš
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíJak pracuje AINěco o Štaflíku a ŠpagetkoviKdo byl Old Surehand?Lucie Ernestová: Miluj svůj život 2027Kriminálka podle Jana MašatyZaniklé obceKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře století
Londýnská fantasy Alana Moorea
07.01.2026 Ivo Fencl Literatura
Veliké Když (2024, česky 2025) - od zasloužilého komiksového scenáristy i tvůrce do češtiny zatím nepřeloženého románu Jeruzalém Alana Moora (*1953) - je první částí plánované pentalogie Dlouhý Londýn, kde je hrdinou osmnáctiletý zaměstnanec poválečného londýnského antikvariátu Dennis.
Příběh začne tím, že mladík zničehonic narazí na výtisk Procházky Londýnem z pera jistého reverenda Thomase Hampolama, a uvědomí si, že se kniha jinak nevyskytuje v realitě, ale pouze v jedné z próz spisovatele Arthura Machena (1863-1947).
Či je přece skutečná? Vážně? Jak se to vezme: není totiž pouze Londýn, ale i Londýn - Veliké Když, ve kterém se poněkud vědeckofantasticky prolínají jak éry dějinné, tak realita s fikcí. Zřetelnou podobu bytosti má tady i Zločin sám a „pouhých“ osm kapitol konstruujících Veliké Když naplnilo „nenaplnitelné možnosti“ a zahrnulo dokonce i sekvenci zvanou Já coby Hitler.
Dá se to číst? Ano. Ale nesmíte být suchar. Ozubená kolečka kreativity Alana Moora jsou v chodu a dávkuje jak rafinované drsnosti, tak drsné rafinovanosti. Zločin v jím detekovaném londýnském podsvětí jen bují a Moore má tajemné zločiny nejradši a přiznává: „Nebylo by možné napsat takto o Londýně, aniž bych si citelně neuvědomoval, že drze pronikám do území spisovatelů, kteří si imaginární město už vykolíkovali a mezi nimiž výsadní postavení zaujímají Iain Sinclair (autor knihy My Favourite London Devils) a Michael Moorcock, mj. autor ohromujícího díla Mother London… Díky zaslouží také Mark Valentine a kromě něj i všichni další, kdo jako já patří ke spolku Přátelé Arthura Machena a vytvářejí časopis Faunus. To díky nim jsem získal neustálý přísun čerstvých vhledů do díla a života tohoto fascinujícího autora a především jim vděčím za to, že mi umožnili seznámit se s esejem Thomase Kenta Millera o Machenově záhadné povídce N.“
Esej, poznamenám, zdůvodňuje název onoho Machenova textu „prostě“ tím, že tímtéž písmenem N začíná druhá polovina abecedy.
Osmi kapitolám knihy předchází Úvod a Moore se zde mj. pokusil rekonstruovat (tak trochu ve stylu našeho Ludvíka Součka) co si asi řekli v únoru 1945 čaroděj Aleister Crowley, jeho žák Kanneth Grant a mystička Violet Firthová, když se potkali v penzionu Netherwood v Hastingsu. „Detaily onoho rozhovoru jsem sice vymyslel, ale podstata se rozhodně drží v hranicích možného,“ dodává Moore a do děje zapojuje i tzv. bitvu na Cable Street. Oč se jednalo?
Byla to spíš jen šarvátka ze 4. 10. 1936 a reálně vlastně není prokázáno, že se jí, jak se dočítáme, zúčastnil na straně antifašistů taktéž židovský gangster Jack Spot.
Možná ano, možná ne, avšak podle vlastního tvrzení dokonce vedl útok na policejní kordon, ten prorazil a ochranku šéfa Britské unie fašistů sira Oswalda Mosleyho osobně napadl nohou pohovky vylitou olovem…
Spot, mimochodem, používal pro výraz antisemita, jaký by asi nasadil dnes, jiné slovo a nelze vyloučit, že vlastní. Znělo yiddified a kombinuje výrazy terrified a Yiddish.
A Spot je tedy reálný historický hrdina, jehož Moore zužitkovává, a reální jsou i oba komplici tohoto hlavního mogula londýnského podsvětí, a to „dvojník Glena Millera“ Barnard Schack, známý jako Yankee Sonny (přestože nebyl Američan) a Solly Jankus, jemuž se říkalo Turek Solly (přestože nebyl Turek).
A co byli zač? „Byli s ním každopádně celou kariéru, takže se dají považovat za ideální pobočníky i při podnicích natolik citlivých jako ten v našem příběhu.“
A odkud ještě Moore těží? Přiznává, že z poutavé autobiografie jasnovidce Petera McKaye, hypnotické to osobnosti své doby, která byla s to svolat zákazníky k ubohému pouličnímu stánku pouhým zahalasením slova „blíž“. Ten muž byl víc než užovka a uměl se vetřít až na dvůr samotného cara Mikuláše, když o sobě hrdě tvrdil, že „je člen habešské královské rodiny“, ačkoli jeho tatínek prokazatelně přijel do Londýna z amerických Panenských ostrovů.
Po první světové válce udělal McKay konečně terno a proslavil se úspěšným tipem na hřebce jménem Spion Kop, vzápětí i skutečného vítěze Epsomské derby (1920).
Avšak nebyl to jediný chasník otáčející se na dostizích - a připomínají se i surrealistické předpovědní karty výtvarníka a mága Austina Osmana Sparea z roku 1936. Spare je další figurou, která Moora velice zaujala, a v květnu 1941 jej bomba připravila o dům, ateliér i schopnost hýbat pravicí.
Ale opět nebyl sám, kdo doplatil na manýry Adolfa Hitlera, samozřejmě, a naší knížkou taky připomenuta neexistující už starodávná čtvrť Cripplegate, kde žil sám Shakespeare. Dlouho stála a práchnivěla, ale 29. 12. 1940 byla totálně vyhlazena zápalnými pumami z letadel luftwaffe; a jak Alan Moore připomíná, jizvy války se zahlazovaly neuvěřitelně dlouho. Přes půl století; takže teprve v srpnu 1998 byl jistým developerem vyklizen poslední pozůstatek bombardování, a to v Blackfriars Court.
Ve Velikém Když se sice vzývá (už zmíněný) Arthur Machen, ale ani se nelakuje na růžovo a je připomenuto, že se těsně před válkou vyjádřil pro generála Franka, a to v knize Autoři volí strany ve španělské válce, kde byla jinak většina britských přispěvatelů naopak pro republikány! Proč to Machen udělal? Ptal jsem se na to i největšího českého specialisty na Machena Patrika Linharta. Neví. A přinejmenším dle Moora se jedná jak o důsledek Mistrova katolictví, tak o slabost pro (revolucemi, to se nedá nic dělat, narušované) „pradávné tradice“.
Sporu není ani o tom, že po válce v Londýně extrémně vzrostla zločinnost - a že dostalo na vzestup dokonce to, čemu dnes říkáme sériové vraždy. A reakcí na vlnu zločinnosti byl - naší knihou akcentovaný - vznik oddílu Ghost Squad (1946), vedeného inspektorem Johnem Capstickem. Dělali, co mohli, aby městu vrátili klid a mír, avšak nikdo už nezmění nic na tom, že se Alsasko říkalo hotovému „městu ve městě“ okolo Fleet Street, kde jednoduše nepanoval zákon a kde bylo útočiště zločinců a radikálů.
Ano, bylo, ale především v dávnějších časech, přece jen, a i to je rovno ukázce, jakým stylem nás Moorova kniha načapá, svádí na scestí a mate. Město ve městě, ano, u Fleet Street, ano, ale trvalo jen do osmnáctého století.
Aniž by byl rasistou, obírá se Moore už ve třetí kapitole i první poválečnou vlnou migrace z Karibiku, ztělesněné v Británii jedinou vojenskou lodí Empire Windrush, která z Jamajky do Tilbury dorazila dne 22. 6. 1948 - a přivezla 492 přistěhovalců oficiálních a osmnáct černých pasažérů. „Mnoho z těch lidí bylo s to najít ubytování jedině v takových oblastech, jako byl jiholondýnský Brixton a severolondýnský Notting Hill.“
Čtvrtá kapitola románu nás pak zavede i do hospody (nedaleko Ratcliffe Highway) U Koruny a Delfína (dnes Cannon Street Road 56), což je (zajděte!) útulné místo, o kterém se však říkávalo, že schovává ve výčepu hned dvě slavné kradené lebky. Slavnější patřila samotnému Emmanuelu Swedenborgovi, kázavším v nedalekém kostelíku (v místech, kde jsou dnes tzv. Swedenborg Gardens), a tento mystik zemřel roku 1772 a ležel klidně, avšak čtyřiačtyřicet let poté byla lebka z jeho hrobu ukradena. Teprve po zaplacení výkupného se vrátila k ostatním částem těla, aby je pro změnu pohřbili ve Swedenborgově rodném Švédsku.
Vedle Arthura Machena, Osmana Sparea, fiktivního Dennise Knuckleyarda a Swededenborga hraje v románu malou roli i spisovatel Matthew Phipps Shiel (1865-1947), mj. autor postapokalyptické knihy o posledním muži na Zemi The Purple Cloud (1901, M. P. Shiel - Wikipedia).
Anglický spisovatel Alan Moore má dnes, jak je rozkryto, dvě dcery (Amber a Leah) a čtyři vnoučata (Rowana, Joey, Jamsse a Eddieho). Především však napsal mnoho slavných komiksů včetně trojsvazkové Ligy výjimečných, „rozparovačovského“ Z pekla (zfilmovaného s Johnny Deppem) a „lovecraftovského“ Providence. A psal i velmi kvalitní scénáře pro DC Comics a spolupracoval na řadách Superman a Batman…
Bez zajímavosti není, že samým závěrem své knihy děkuje také Ianu Flemingovi.
Alan Moore: Veliké Když. Cyklus Dlouhý Londýn. Z anglického originálu The Great When (2024) přeložil Richard Podaný. Autor obálky Nico Delort. Odpovědný redaktor Richard Klíčník. Jako 188. svazek edice Fantastika vydalo Argo. Praha 2025. 336 stran.
Či je přece skutečná? Vážně? Jak se to vezme: není totiž pouze Londýn, ale i Londýn - Veliké Když, ve kterém se poněkud vědeckofantasticky prolínají jak éry dějinné, tak realita s fikcí. Zřetelnou podobu bytosti má tady i Zločin sám a „pouhých“ osm kapitol konstruujících Veliké Když naplnilo „nenaplnitelné možnosti“ a zahrnulo dokonce i sekvenci zvanou Já coby Hitler.
Dá se to číst? Ano. Ale nesmíte být suchar. Ozubená kolečka kreativity Alana Moora jsou v chodu a dávkuje jak rafinované drsnosti, tak drsné rafinovanosti. Zločin v jím detekovaném londýnském podsvětí jen bují a Moore má tajemné zločiny nejradši a přiznává: „Nebylo by možné napsat takto o Londýně, aniž bych si citelně neuvědomoval, že drze pronikám do území spisovatelů, kteří si imaginární město už vykolíkovali a mezi nimiž výsadní postavení zaujímají Iain Sinclair (autor knihy My Favourite London Devils) a Michael Moorcock, mj. autor ohromujícího díla Mother London… Díky zaslouží také Mark Valentine a kromě něj i všichni další, kdo jako já patří ke spolku Přátelé Arthura Machena a vytvářejí časopis Faunus. To díky nim jsem získal neustálý přísun čerstvých vhledů do díla a života tohoto fascinujícího autora a především jim vděčím za to, že mi umožnili seznámit se s esejem Thomase Kenta Millera o Machenově záhadné povídce N.“
Esej, poznamenám, zdůvodňuje název onoho Machenova textu „prostě“ tím, že tímtéž písmenem N začíná druhá polovina abecedy.
Osmi kapitolám knihy předchází Úvod a Moore se zde mj. pokusil rekonstruovat (tak trochu ve stylu našeho Ludvíka Součka) co si asi řekli v únoru 1945 čaroděj Aleister Crowley, jeho žák Kanneth Grant a mystička Violet Firthová, když se potkali v penzionu Netherwood v Hastingsu. „Detaily onoho rozhovoru jsem sice vymyslel, ale podstata se rozhodně drží v hranicích možného,“ dodává Moore a do děje zapojuje i tzv. bitvu na Cable Street. Oč se jednalo?
Byla to spíš jen šarvátka ze 4. 10. 1936 a reálně vlastně není prokázáno, že se jí, jak se dočítáme, zúčastnil na straně antifašistů taktéž židovský gangster Jack Spot.
Možná ano, možná ne, avšak podle vlastního tvrzení dokonce vedl útok na policejní kordon, ten prorazil a ochranku šéfa Britské unie fašistů sira Oswalda Mosleyho osobně napadl nohou pohovky vylitou olovem…
Spot, mimochodem, používal pro výraz antisemita, jaký by asi nasadil dnes, jiné slovo a nelze vyloučit, že vlastní. Znělo yiddified a kombinuje výrazy terrified a Yiddish.
A Spot je tedy reálný historický hrdina, jehož Moore zužitkovává, a reální jsou i oba komplici tohoto hlavního mogula londýnského podsvětí, a to „dvojník Glena Millera“ Barnard Schack, známý jako Yankee Sonny (přestože nebyl Američan) a Solly Jankus, jemuž se říkalo Turek Solly (přestože nebyl Turek).
A co byli zač? „Byli s ním každopádně celou kariéru, takže se dají považovat za ideální pobočníky i při podnicích natolik citlivých jako ten v našem příběhu.“
A odkud ještě Moore těží? Přiznává, že z poutavé autobiografie jasnovidce Petera McKaye, hypnotické to osobnosti své doby, která byla s to svolat zákazníky k ubohému pouličnímu stánku pouhým zahalasením slova „blíž“. Ten muž byl víc než užovka a uměl se vetřít až na dvůr samotného cara Mikuláše, když o sobě hrdě tvrdil, že „je člen habešské královské rodiny“, ačkoli jeho tatínek prokazatelně přijel do Londýna z amerických Panenských ostrovů.
Po první světové válce udělal McKay konečně terno a proslavil se úspěšným tipem na hřebce jménem Spion Kop, vzápětí i skutečného vítěze Epsomské derby (1920).
Avšak nebyl to jediný chasník otáčející se na dostizích - a připomínají se i surrealistické předpovědní karty výtvarníka a mága Austina Osmana Sparea z roku 1936. Spare je další figurou, která Moora velice zaujala, a v květnu 1941 jej bomba připravila o dům, ateliér i schopnost hýbat pravicí.
Ale opět nebyl sám, kdo doplatil na manýry Adolfa Hitlera, samozřejmě, a naší knížkou taky připomenuta neexistující už starodávná čtvrť Cripplegate, kde žil sám Shakespeare. Dlouho stála a práchnivěla, ale 29. 12. 1940 byla totálně vyhlazena zápalnými pumami z letadel luftwaffe; a jak Alan Moore připomíná, jizvy války se zahlazovaly neuvěřitelně dlouho. Přes půl století; takže teprve v srpnu 1998 byl jistým developerem vyklizen poslední pozůstatek bombardování, a to v Blackfriars Court.
Ve Velikém Když se sice vzývá (už zmíněný) Arthur Machen, ale ani se nelakuje na růžovo a je připomenuto, že se těsně před válkou vyjádřil pro generála Franka, a to v knize Autoři volí strany ve španělské válce, kde byla jinak většina britských přispěvatelů naopak pro republikány! Proč to Machen udělal? Ptal jsem se na to i největšího českého specialisty na Machena Patrika Linharta. Neví. A přinejmenším dle Moora se jedná jak o důsledek Mistrova katolictví, tak o slabost pro (revolucemi, to se nedá nic dělat, narušované) „pradávné tradice“.
Sporu není ani o tom, že po válce v Londýně extrémně vzrostla zločinnost - a že dostalo na vzestup dokonce to, čemu dnes říkáme sériové vraždy. A reakcí na vlnu zločinnosti byl - naší knihou akcentovaný - vznik oddílu Ghost Squad (1946), vedeného inspektorem Johnem Capstickem. Dělali, co mohli, aby městu vrátili klid a mír, avšak nikdo už nezmění nic na tom, že se Alsasko říkalo hotovému „městu ve městě“ okolo Fleet Street, kde jednoduše nepanoval zákon a kde bylo útočiště zločinců a radikálů.
Ano, bylo, ale především v dávnějších časech, přece jen, a i to je rovno ukázce, jakým stylem nás Moorova kniha načapá, svádí na scestí a mate. Město ve městě, ano, u Fleet Street, ano, ale trvalo jen do osmnáctého století.
Aniž by byl rasistou, obírá se Moore už ve třetí kapitole i první poválečnou vlnou migrace z Karibiku, ztělesněné v Británii jedinou vojenskou lodí Empire Windrush, která z Jamajky do Tilbury dorazila dne 22. 6. 1948 - a přivezla 492 přistěhovalců oficiálních a osmnáct černých pasažérů. „Mnoho z těch lidí bylo s to najít ubytování jedině v takových oblastech, jako byl jiholondýnský Brixton a severolondýnský Notting Hill.“
Čtvrtá kapitola románu nás pak zavede i do hospody (nedaleko Ratcliffe Highway) U Koruny a Delfína (dnes Cannon Street Road 56), což je (zajděte!) útulné místo, o kterém se však říkávalo, že schovává ve výčepu hned dvě slavné kradené lebky. Slavnější patřila samotnému Emmanuelu Swedenborgovi, kázavším v nedalekém kostelíku (v místech, kde jsou dnes tzv. Swedenborg Gardens), a tento mystik zemřel roku 1772 a ležel klidně, avšak čtyřiačtyřicet let poté byla lebka z jeho hrobu ukradena. Teprve po zaplacení výkupného se vrátila k ostatním částem těla, aby je pro změnu pohřbili ve Swedenborgově rodném Švédsku.
Vedle Arthura Machena, Osmana Sparea, fiktivního Dennise Knuckleyarda a Swededenborga hraje v románu malou roli i spisovatel Matthew Phipps Shiel (1865-1947), mj. autor postapokalyptické knihy o posledním muži na Zemi The Purple Cloud (1901, M. P. Shiel - Wikipedia).
Anglický spisovatel Alan Moore má dnes, jak je rozkryto, dvě dcery (Amber a Leah) a čtyři vnoučata (Rowana, Joey, Jamsse a Eddieho). Především však napsal mnoho slavných komiksů včetně trojsvazkové Ligy výjimečných, „rozparovačovského“ Z pekla (zfilmovaného s Johnny Deppem) a „lovecraftovského“ Providence. A psal i velmi kvalitní scénáře pro DC Comics a spolupracoval na řadách Superman a Batman…
Bez zajímavosti není, že samým závěrem své knihy děkuje také Ianu Flemingovi.
Alan Moore: Veliké Když. Cyklus Dlouhý Londýn. Z anglického originálu The Great When (2024) přeložil Richard Podaný. Autor obálky Nico Delort. Odpovědný redaktor Richard Klíčník. Jako 188. svazek edice Fantastika vydalo Argo. Praha 2025. 336 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetí
Děsy MUDr. Emila Trévala
Svobodná vůle jako elegantní iluze biologických procesů
Vyšel televizní scénář seriálu Bouře století
Rytíři z Byšic – nový historický román odhaluje zapomenutý šlechtický rod
Rilla z Ingleside přichází v novém ilustrovaném vydání
Osud budoucího filozofa Klímy
Kdo byl Old Surehand?
Kriminálka podle Jana Mašaty
Dopadnout jako Ludvík Jagellonský u Moháče
Nenalezený mísí Kafku, magický realismus a poezii
Skutečný život římských císařů: Jak se vládne světu?
Naturalismus v kotlině, kde chyběl Émil Zola
Pozor na rozdíl mezi kamarády a ozvučnou deskou!!!
Folklor podle Otčenáška
Sherlock Holmes a mistři lží
Devět hororů od vikáře Maldena
Božena Němcová a magie
Nocleh u Párala, vzpomínka na Hrabala
120 let od narození kouzelníka Rawsona
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.