ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 7.2.2026, svátek má
Veronika
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Co znamená psát moderněStockholmský stylInspiruj se prvními větami slavných knihDo očí6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleLÁSKA
Nejčtenější za 14 dní
Hororová Ozvěna se českými kiny rozlehne začátkem únoraO Lašské čítance Zastihl jsem odcházející kouzloMalé ženy jsou nadčasovéDubaj a Abú Dhabí75. narozeniny Miroslava Donutila na FilmBoxuRomeo a Julie na ValentýnaHurvínek letos slaví 100. Už ho znají vaše děti?Koralina aneb vstup do jiného světaToxické vztahy s filmy i knihamiVíte, proč ptáci ignorují šípky?Co mě v lednu zaujalo na Netflixu
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistou
06.01.2026 redakce Společnost
Již čtvrtstoletí křižuje svět a podává o něm svébytnou zprávu. Na cestovatelských festivalech se s ním potkáte zřídkakdy, i když s veřejností beseduje rád. Do jeho tvůrčí dílny můžete nahlédnout zejména skrze knihy, které napsal a z nichž nemalou část zabírá literatura faktu, včetně cestopisů. Na otázky Petry Štajnerové odpovídá člověk s jasným názorem, český etnolingvista a spisovatel Miroslav Černý.
Název našeho rozhovoru naznačuje, že rozlišujete mezi různými způsoby cestování. Mohl byste to rozvést?
Rozlišuji mezi cestováním a cestovatelstvím. Cestování není nic jiného než přesun v prostoru, proto svým způsobem cestuje v podstatě každý člověk: mimo jiné za prací, do školy, za spiritualitou, za turistikou a tak dále. Podle toho, jakou má jeho cesta formu a cíl, pak můžeme hovořit o obchodních cestujících, výměnných studentech, poutnících, turistech a podobně.
Cestovatelství naopak označuje něco mnohem specifičtějšího: putování světem s cílem posouvat naše znalosti tohoto světa. Dějiny cestovatelství jsou dějinami objevů. La Pérouse, Humboldt, Shackleton, všichni tito praví cestovatelé vyráželi na expedice s cílem zaplnit bílá místa na mapách, získat nové informace o naší planetě.
Šlo by to ještě víc upřesnit?
Jinými slovy cestovatel rovná se objevitel. Nebo ještě jinak: Člověk, jehož cesty světem nepřinášejí nová zjištění, zůstává turistou, tedy někým, kdo cestuje za zábavou, poučením nebo třeba sportem. Přičemž chci zdůraznit, že na slově turista není vůbec nic špatného nebo méněcenného, jde jednoduše o dvě různé věci.
Jak řekl Miroslav Zikmund, parafrázuji, většina lidí cestuje kvůli sobě. Poznání, které jim cesta přinese (nadhled, rozšíření osobních obzorů), má význam výhradně pro ně, nikoli však pro lidstvo.
Naopak cestovatel přináší dosud neznámé poznatky. Není překvapením, že synonymy pro slovo cestovatel jsou „výzkumník nebo badatel“. Abych byl úplně konkrétní, současnými cestovateli jsou například lidé, jejichž terénní výzkum podpořila nadace Neuron.
Sledujete českou cestopisnou produkci?
Jako kluk jsem přečetl spoustu cestopisných knih. V posledních letech mě však, přiznám se, osloví málokterá. Abych četbu cestopisu nepovažoval za ztracený čas, musí jít buďto o knihu, která zprostředkovává nové poznání, je výstupem nějaké výzkumné expedice. Anebo musí jít o skvělou literaturu, o dobře napsané vyprávění. Nechci být příliš kritický, ale na české cestopisy prvního typu dnes téměř nenarazíte a cestopisy druhého typu bych spočítal na prstech jedné ruky.
Je to přitom zvláštní, protože cestopisů dnes paradoxně vychází víc než kdykoli předtím. V naprosté většině případů však jde o sebestředné popisy, které rezignovaly na hloubku poznání a přináší pouze shluk více méně zábavných báchorek z cest. Něco, z čeho si utahuje postava hraná Hughem Grantem v Notting Hillu, viz legrační historka o kebabu.
Jsem rád, že existuje Cena Hanzelky a Zikmunda, která má kategorii Cestopis roku, v níž jsou hodnoceny a odměňovány nejlepší cestopisné knihy sezóny. Vzpomínám si, že cca dva roky před tím, než cena oficiálně vznikla, jsem v jedné facebookové diskusi týkající se kvality cestopisné produkce navrhl založení stejnojmenné ceny jako způsob řešení zhoršující se situace. Účastníci diskuse se tenkrát na můj návrh příliš netvářili, proto mě překvapilo (ale i potěšilo), že někdo měl podobný nápad – či se mým nápadem inspiroval (?) – a vše uvedl v chod. Ne vždy se sice s návrhy a s rozhodnutími poroty shodnu, ale důležitá je samotná osvěta.
A jak nahlížíte na cestovatelské festivaly?
Podobně zaměřených akcí se jako divák obvykle neúčastním. Když jsem ale pozván, abych přednášel, rád pozvání přijmu. Díky tomu mám alespoň částečnou představu o tom, jak tyto festivaly probíhají. V prvé řadě je třeba říct, že jejich organizace je náročná a je za ní spousta práce. Organizátoři jsou úžasní lidé, stejně jako většina vystupujících.
Kvalita vystoupení je ovšem spíše kolísavá. Většinu „cestovatelských festivalů“ bych určitě ve shodě s definicemi „cestovatelství a cestovatele“, jak to říkám výše, přejmenoval na „cestopisné festivaly“, protože málokdy se setkám s přednáškami, které by zprostředkovávaly něco objevného. A jak by vlastně mohly, když polovina z nich nese obecný název, např. Peru nebo Uganda. Opravdu si někdo myslí, že se z nich dozví něco nového?
Také je spravedlivé dodat, že jednoznačně dnes převládají cestopisné přednášky, které si dávají za úkol diváky pobavit, někdy i velmi zvláštním způsobem. Jednou jsem byl svědkem prezentace, která se skládala ze série fotografií z různých míst světa, které měly společné to, že na každé fotce někdo ukázal holý zadek.
Přesuňme se k Vašemu cestování/cestovatelství. Kolik zemí jste dosud navštívil?
Počty navštívených míst pro mě nejsou důležité, i když se přiznám, že si vedu osobní žebříček, abych ulevil paměti. Aktuálně to je 117 zemí 5 světadílů. Jak už jsem ale řekl někde jinde, jsou různé způsoby, jak zakoušet svět, a nelze říct, že jeden je lepší než druhý. Ostatně i moje cestování je velmi pestré a jeho charakter se vždy odvíjí od cíle cesty a dalších okolností.
Jinak člověk cestuje během dlouhodobého studijního pobytu, jinak během terénního výzkumu. Jinak to vypadá, když putuju jen tak s batohem na zádech a jinak, když jedu na vědeckou konferenci. Jiné to je, když stopuju s kamarádem po Evropě, když jsem na zahraniční stáži se studenty či na dovolené s rodinou. Jiné to je, když jedu sólo, což je nejčastější scénář, anebo ve skupině. Jiné to je, když lezu na vysoký kopec, když sjíždím divokou řeku nebo jsem někde na dlouhém treku. A mám samozřejmě i místa, kam se rád opakovaně vracím, protože mi tam je dobře.
V posledních třech letech jsem z mimoevropských zemí navštívil Kanadu, Maroko, Arménii a Panamu. V Kanadě šlo o badatelský pobyt zaměřený na výzkum jazykové krajiny, v Maroku jsme byli na rodinné dovolené, do Arménie jsem si odskočil na archeologický výlet a Panamu jsem pojal jako cestu s batohem na zádech za přírodními krásami země a s možností setkat se s původními obyvateli, Indiány Emberá a Guna.
Vím, že jste na základě svých starších výprav napsal několik cestopisných knih. Máte to tak pořád? Můžeme se těšit na něco nového?
Myslím, že jsem nikdy nenapsal knihu, která by pouze opisovala cestu jako takovou. Vždy jsem se pokoušel dát textu něco navíc. Například výpravu do Peru a Bolívie jsem ztvárnil formou básnické sbírky a zprávu z cesty po jižní Africe jsem beletrizoval. No a pak je tu série knih, které se týkají mého hlavního cestovatelského zájmu – ohrožených jazyků a kultur. Nejspíš jde o cestopisy, ovšem vždy s přídomkem: etnografický, antropolingvistický či lingvistický.
V poslední době své zkušenosti z výprav světem čím dál častěji zpracovávám formou povídek. V knížkách Moudrost stezky a Sentimentální pijáci tak čtenář nalezne krátké prózy U panamských lidojedů, Poslední kalifornský grizzly, Šermířská pohádka nebo Ztraceni v Kaskádách. V letošním roce plánuji vydat ještě třetí svazek nazvaný Finisterre a i v něm se objeví cestovatelské příběhy, například povídka „Raději mrtvý než být otrokem“ odehrávající se v Severním Frísku.
K cestopisné produkci budou mít ale blízko ještě dvě další knihy, které jsou ve stadiu rozpracování. Zaprvé Atlas usínajících jazyků, na kterém pracuji s brněnským etnologem a lingvistou Ondřejem Pivodou a v němž představíme ty vůbec nejohroženější nativní jazyky všech obydlených kontinentů. A zadruhé knižní esej Mezi domorodci, ve které shrnu své pětadvacetileté zkušenosti z vědeckých i turistických výprav za původními národy.
Máte na závěr nějaký vzkaz pro české turisty a cestovatele?
Rád bych vzkázal zejména těm, kteří cestují do odlehlejších částí světa za domorodými obyvateli, aby nezapomínali, že se cestami za domorodci spolupodílíme na destrukci jejich kultury a způsobu života. Je proto předůležité postavit se této skutečnosti čelem, přijmout osobní zodpovědnost a najít vhodný způsob, jak splatit dluh. Hlavně žádné vytáčky!
Miroslav Černý (* 1977) je vysokoškolský pedagog, cestovatel a spisovatel. Studoval jazykovědu, literaturu a antropologii. Doktorát získal na FF MU, na FF OU přednáší anglistiku a amerikanistiku. Dlouhodobě se věnuje dokumentaci a ochraně menšinových jazyků a kultur. Žil se severoamerickými a amazonskými Indiány, překládá jejich mytologii. Autor desítky knih inspirovaných zahraničními cestami, výzkumy a objevy. Cílem jeho další velké výpravy je Vanuatu.
Autor foto: Vladimír Šigut
Rozlišuji mezi cestováním a cestovatelstvím. Cestování není nic jiného než přesun v prostoru, proto svým způsobem cestuje v podstatě každý člověk: mimo jiné za prací, do školy, za spiritualitou, za turistikou a tak dále. Podle toho, jakou má jeho cesta formu a cíl, pak můžeme hovořit o obchodních cestujících, výměnných studentech, poutnících, turistech a podobně.
Cestovatelství naopak označuje něco mnohem specifičtějšího: putování světem s cílem posouvat naše znalosti tohoto světa. Dějiny cestovatelství jsou dějinami objevů. La Pérouse, Humboldt, Shackleton, všichni tito praví cestovatelé vyráželi na expedice s cílem zaplnit bílá místa na mapách, získat nové informace o naší planetě.
Šlo by to ještě víc upřesnit?
Jinými slovy cestovatel rovná se objevitel. Nebo ještě jinak: Člověk, jehož cesty světem nepřinášejí nová zjištění, zůstává turistou, tedy někým, kdo cestuje za zábavou, poučením nebo třeba sportem. Přičemž chci zdůraznit, že na slově turista není vůbec nic špatného nebo méněcenného, jde jednoduše o dvě různé věci.
Jak řekl Miroslav Zikmund, parafrázuji, většina lidí cestuje kvůli sobě. Poznání, které jim cesta přinese (nadhled, rozšíření osobních obzorů), má význam výhradně pro ně, nikoli však pro lidstvo.
Naopak cestovatel přináší dosud neznámé poznatky. Není překvapením, že synonymy pro slovo cestovatel jsou „výzkumník nebo badatel“. Abych byl úplně konkrétní, současnými cestovateli jsou například lidé, jejichž terénní výzkum podpořila nadace Neuron.
Sledujete českou cestopisnou produkci?
Jako kluk jsem přečetl spoustu cestopisných knih. V posledních letech mě však, přiznám se, osloví málokterá. Abych četbu cestopisu nepovažoval za ztracený čas, musí jít buďto o knihu, která zprostředkovává nové poznání, je výstupem nějaké výzkumné expedice. Anebo musí jít o skvělou literaturu, o dobře napsané vyprávění. Nechci být příliš kritický, ale na české cestopisy prvního typu dnes téměř nenarazíte a cestopisy druhého typu bych spočítal na prstech jedné ruky.
Je to přitom zvláštní, protože cestopisů dnes paradoxně vychází víc než kdykoli předtím. V naprosté většině případů však jde o sebestředné popisy, které rezignovaly na hloubku poznání a přináší pouze shluk více méně zábavných báchorek z cest. Něco, z čeho si utahuje postava hraná Hughem Grantem v Notting Hillu, viz legrační historka o kebabu.
Jsem rád, že existuje Cena Hanzelky a Zikmunda, která má kategorii Cestopis roku, v níž jsou hodnoceny a odměňovány nejlepší cestopisné knihy sezóny. Vzpomínám si, že cca dva roky před tím, než cena oficiálně vznikla, jsem v jedné facebookové diskusi týkající se kvality cestopisné produkce navrhl založení stejnojmenné ceny jako způsob řešení zhoršující se situace. Účastníci diskuse se tenkrát na můj návrh příliš netvářili, proto mě překvapilo (ale i potěšilo), že někdo měl podobný nápad – či se mým nápadem inspiroval (?) – a vše uvedl v chod. Ne vždy se sice s návrhy a s rozhodnutími poroty shodnu, ale důležitá je samotná osvěta.
A jak nahlížíte na cestovatelské festivaly?
Podobně zaměřených akcí se jako divák obvykle neúčastním. Když jsem ale pozván, abych přednášel, rád pozvání přijmu. Díky tomu mám alespoň částečnou představu o tom, jak tyto festivaly probíhají. V prvé řadě je třeba říct, že jejich organizace je náročná a je za ní spousta práce. Organizátoři jsou úžasní lidé, stejně jako většina vystupujících.
Kvalita vystoupení je ovšem spíše kolísavá. Většinu „cestovatelských festivalů“ bych určitě ve shodě s definicemi „cestovatelství a cestovatele“, jak to říkám výše, přejmenoval na „cestopisné festivaly“, protože málokdy se setkám s přednáškami, které by zprostředkovávaly něco objevného. A jak by vlastně mohly, když polovina z nich nese obecný název, např. Peru nebo Uganda. Opravdu si někdo myslí, že se z nich dozví něco nového?
Také je spravedlivé dodat, že jednoznačně dnes převládají cestopisné přednášky, které si dávají za úkol diváky pobavit, někdy i velmi zvláštním způsobem. Jednou jsem byl svědkem prezentace, která se skládala ze série fotografií z různých míst světa, které měly společné to, že na každé fotce někdo ukázal holý zadek.
Přesuňme se k Vašemu cestování/cestovatelství. Kolik zemí jste dosud navštívil?
Počty navštívených míst pro mě nejsou důležité, i když se přiznám, že si vedu osobní žebříček, abych ulevil paměti. Aktuálně to je 117 zemí 5 světadílů. Jak už jsem ale řekl někde jinde, jsou různé způsoby, jak zakoušet svět, a nelze říct, že jeden je lepší než druhý. Ostatně i moje cestování je velmi pestré a jeho charakter se vždy odvíjí od cíle cesty a dalších okolností.
Jinak člověk cestuje během dlouhodobého studijního pobytu, jinak během terénního výzkumu. Jinak to vypadá, když putuju jen tak s batohem na zádech a jinak, když jedu na vědeckou konferenci. Jiné to je, když stopuju s kamarádem po Evropě, když jsem na zahraniční stáži se studenty či na dovolené s rodinou. Jiné to je, když jedu sólo, což je nejčastější scénář, anebo ve skupině. Jiné to je, když lezu na vysoký kopec, když sjíždím divokou řeku nebo jsem někde na dlouhém treku. A mám samozřejmě i místa, kam se rád opakovaně vracím, protože mi tam je dobře.
V posledních třech letech jsem z mimoevropských zemí navštívil Kanadu, Maroko, Arménii a Panamu. V Kanadě šlo o badatelský pobyt zaměřený na výzkum jazykové krajiny, v Maroku jsme byli na rodinné dovolené, do Arménie jsem si odskočil na archeologický výlet a Panamu jsem pojal jako cestu s batohem na zádech za přírodními krásami země a s možností setkat se s původními obyvateli, Indiány Emberá a Guna.
Vím, že jste na základě svých starších výprav napsal několik cestopisných knih. Máte to tak pořád? Můžeme se těšit na něco nového?
Myslím, že jsem nikdy nenapsal knihu, která by pouze opisovala cestu jako takovou. Vždy jsem se pokoušel dát textu něco navíc. Například výpravu do Peru a Bolívie jsem ztvárnil formou básnické sbírky a zprávu z cesty po jižní Africe jsem beletrizoval. No a pak je tu série knih, které se týkají mého hlavního cestovatelského zájmu – ohrožených jazyků a kultur. Nejspíš jde o cestopisy, ovšem vždy s přídomkem: etnografický, antropolingvistický či lingvistický.
V poslední době své zkušenosti z výprav světem čím dál častěji zpracovávám formou povídek. V knížkách Moudrost stezky a Sentimentální pijáci tak čtenář nalezne krátké prózy U panamských lidojedů, Poslední kalifornský grizzly, Šermířská pohádka nebo Ztraceni v Kaskádách. V letošním roce plánuji vydat ještě třetí svazek nazvaný Finisterre a i v něm se objeví cestovatelské příběhy, například povídka „Raději mrtvý než být otrokem“ odehrávající se v Severním Frísku.
K cestopisné produkci budou mít ale blízko ještě dvě další knihy, které jsou ve stadiu rozpracování. Zaprvé Atlas usínajících jazyků, na kterém pracuji s brněnským etnologem a lingvistou Ondřejem Pivodou a v němž představíme ty vůbec nejohroženější nativní jazyky všech obydlených kontinentů. A zadruhé knižní esej Mezi domorodci, ve které shrnu své pětadvacetileté zkušenosti z vědeckých i turistických výprav za původními národy.
Máte na závěr nějaký vzkaz pro české turisty a cestovatele?
Rád bych vzkázal zejména těm, kteří cestují do odlehlejších částí světa za domorodými obyvateli, aby nezapomínali, že se cestami za domorodci spolupodílíme na destrukci jejich kultury a způsobu života. Je proto předůležité postavit se této skutečnosti čelem, přijmout osobní zodpovědnost a najít vhodný způsob, jak splatit dluh. Hlavně žádné vytáčky!
Miroslav Černý (* 1977) je vysokoškolský pedagog, cestovatel a spisovatel. Studoval jazykovědu, literaturu a antropologii. Doktorát získal na FF MU, na FF OU přednáší anglistiku a amerikanistiku. Dlouhodobě se věnuje dokumentaci a ochraně menšinových jazyků a kultur. Žil se severoamerickými a amazonskými Indiány, překládá jejich mytologii. Autor desítky knih inspirovaných zahraničními cestami, výzkumy a objevy. Cílem jeho další velké výpravy je Vanuatu.
Autor foto: Vladimír Šigut
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Tichá pocta Janě Brejchové
Nová příležitost pro radost: Pošli pohled
Rýže je pro ptáky dobrou náhradou, ale...
Sebevědomý úsměv: Jak dosáhnout přirozeně bílých zubů?
Toxické vztahy s filmy i knihami
Co se stane s vaším tělem, když vynecháte snídani?
Víte, proč ptáci ignorují šípky?
Zastihl jsem odcházející kouzlo
Chvála předčítání
Jeden krtek jaro nedělá
Proč přidat do kávy olivový olej?
Rukověť pro posluchače zpráv
Hemodialýza v domácím prostředí: Nová naděje pro pacienty s onemocněním ledvin
Když péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevit
Potřeba domácí péče výrazně poroste, mnoho lidí ji přitom stále nevyužívá
Co dělat, když petarda zasáhne oko? Často rozhodují minuty
Na co dát pozor při placení na vánočních trzích v zahraničí?
Vánoce s humorem, jak jinak
Den smutných a opuštěných zvířat
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.