ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 14.1.2026, svátek má
Radovan
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouSymbióza číselné logiky a psaných textůSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalRanhojič se vrací!Disney podle Dona RosyLondýnská fantasy Alana MooreaKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITZločin, móda a jazz aneb Vražedné záhady slečny FisherovéJak vypadal typický Foglarův tábor?Rukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o ŘípuMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Václav Cílek o Řípu
09.01.2026 Ivo Fencl Literatura
Novou Cílkovu knihu o Řípu, která vyšla koncem loňského roku, bude doma ukazovat leckterý snob, ale to je přece jedno: je to výtečná a čtivě napsaná monografie. Ono jich není o tomhle kopci zase tak moc. A je to opravdu jen kopec, i když se mu tradičně říká hora.
Národní kulturní (a přírodní) památka „Hora Říp“ je navíc sopka, je dnes porostlá především habry, duby, jasany a lipami a leží jen čtyři kilometry od Roudnice v okrese Litoměřice a pouhých 32 kilometrů od Pražského hradu. Patrná je ze všech možných směrů a dálek a roste nad polabské roviny do výšky dvou set až dvou set padesáti metrů. Nahoře stojí rotunda sestávající z tří kruhových, vzájemně se prostupujících těles.
Nejikoničtější pohled na Říp už zůstane z mělnické skály, ale „instruktivnější“ pohledy odkrývá podle Václava Cílka silnice Velvary-Slaný, táhnoucí se po zajímavém návrší nad Bakovským potokem. „Krajina zde nabývá až monumentálního rázu, přestože je plochá a zdánlivě monotónní. Rozloha zemědělské plošiny se odtud jeví obrovská.“ A Cílek dodává: „Zhruba uprostřed vyčnívá jako jemný kontrapunkt sukovitý Říp a za ním jeho tvarová ozvěna Vlhošť; ale závažnosti dodá podřipské krajině až stráž sopečných kopců Českého středohoří na severu a dvojitá špička Bezdězů na východě.“
Ze všech stran vypadá Říp podobně a nejméně to má společné s Blaníkem, s kterým je teprve odnedávna spojen poutní cestou. Pouze od severu tohle pravidlo drhne a kopec se víc podobá jakési tabulové hoře. Ta dnes patří ve Spojených státech dlouhodobě žijící Margaret Brooks Lobkowiczové a nepřispěla její slávě jen ona viditelnost; to bychom slavili možná spíš Trosky. Jsou víc fascinující, to si aspoň myslím, ale postrádají jak roviny okolní, tak rovinu náhorní.
Řípu nechybí - a bez sto padesáti metrů má ta plošina na něm kilometr směrem jedním a půlkilometr směrem druhým.
Do roku 1879 byl Říp bez lesa, ale změnilo se to právě díky Lobkovicům; takže se dnes odshora výhledu nedočkáte.
Vedle Václava Cílka pracovali na knížce Říp další autoři, a to dva Martinové: Gojda a Trefný. Napsali tři vynikající ústřední archeologické kapitoly (str. 85-254), analyzující navíc okolí kopce v okruhu o poloměru sedmi kilometrů. A Cílek?
Zkomponoval dvě kapitoly úvodní a obě závěrečné, jež pojmenoval Krajina a její mýtus a Říp historický.
„Říp má tu zvláštnost, že je z tří stran obklopen řekou,“ píše Cílek. „Na jihu to je roudnický meandr, který začíná jako ohyb Vltavy nad Veltrusy, a řeka rázně změní tok: několik kilometrů nečekaně míří na východ - k Mělníku, odtud teče severně. Nad Štětím se ale opět stočí na západ - k Roudnici.“
Od sedmnáctého století je Říp poutní místo, i když kostel svatého Jiří „vypadá lépe zvenčí než zevnitř,“ jak konstatuje Václav Cílek, a jeho návštěvnost setrvale klesá. I když tam roku 2017 pořád ještě zaplatilo za lístek 5518 lidí. Dovnitř se jich vejde jen pár desítek, i navrhuji rotundu zbourat a vybudovat větší, a to přímo na nejvyšším bodě kopce.
Hřbitov u rotundy byl zrušen roku 1784 a jeho rozsah neznáme. Spíš byl malý. Vykopat zde totiž hrob si zkuste, je to takřka nemožné.
Ve věži má rotunda hned dva ručně poháněné zvony (z patnáctého a šestnáctého století), na které se zvonívá před mšemi, což znamená, že v půl páté odpoledne každou první neděli v měsíci.
Rotunda byla mj. přestavována v sedmdesátých letech devatenáctého století a znovu v šedesátých letech století dvacátého, kdy zbytečně vyměnili starou dlažbu a přezdili plášť. A roku 2009 byl tento - hlemýždě někomu připomínající - kostelík omítnut.
V nedaleké Boumově chatě, dokončené roku 1909 Františkem Lobkowiczem a otevřené v květnu 1910, je restaurace (10.00-17.00) s nápisem Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp a památkářům se prý nápis nelíbí, ale je to vše, co mohou proti němu dělat. Snad souvisí s tím, že je Jiří populární v muslimských zemích a že jej svedou bez problémů uctívat i pohané.
A Cílek? Tu hospodu by zboural. Z mytických hor prý nemají být „turistické peleše“ a podívejme se, jak dopadl (kdysi posvátný) Praděd.
Co víc?
Postavíte-li se na Říp, říkáte si, že asi můžete někde pod podrážkami očekávat vyhaslý kráter, ale je to jinak. Sopouchy jsou dva!
Sedláci se zvláště po roce 1848 domnívali, že svoboda od roboty znamená, že mají znova právo hospodařit i v řipských lesích, a ty sice existovaly nadále jen částečně, ale na severním svahu ano. Byly vykáceny. A v sedmdesátých letech devatenáctého století začal kníže Moric z Lobkovic zvažovat žádost hospodářského spolku z Roudnice ohledně zalesnění. Rozhodl pro a zalesňování trvalo čtrnáct let. Velkým nákladem byl Říp osázen duby, jasany, javory, osikami a břízami a na severním svahu i jehličnany. Vysazován byl taky javor tatarský a na několika místech kleč, která se udržela dlouho, ale nikoli navždy. Zřejmě byla pozdně romantickou připomínkou alpského prostředí, a to podobně jako kamzíci vysazení roku 1907 v Lužických horách. Ti tam ovšem žijí dodnes.
Solitérní Říp má tendenci zvedat vítr a výš je nižší teplota, takže i menší rozpustnost vodní páry: kopec mívá ve výsledku mlhovou čepici, anebo bývá v magickém oparu, a už pohádkář Jacob Grimm nazval nedalekou Milešovku (která se chová obdobně) jménem Hromolan. Obdobný efekt bývá ráno patrný třeba i na Araratu.
Má Říp obdoby?
Aby ne. Jeho parafrází je sám Tábor u Nazaretu v Palestině a i polská Sleza a německý Donnersberg. U nás Vlhošť anebo Hůrka u Klatov. Sám si vybavuji, jak jsem si Hůrky u Klatov v tomhle smyslu prvně všiml. Ano, už jsem byl předtím v Klatovech mnohokrát, ale soustředil se vždycky na město. Až jednou… Spatřil jsem náhle „klatovský Říp“ a musel tam téhož dne dojít a neprochodil jej dokonale, to ne, ale přinejmenším jsem jejich Hůrku obešel.
Jinak než Říp vypadají hory, na které se nabízejí daleko lepší výhledy a jsou i nápadnější. Bezděz, Radobýl, Milešovka, Kunětická hora, Lovoš; ale nejsou srdce rovin.
Václav Cílek hned úvodem tvrdí, a není mu proč nevěřit, že literaturu o Řípu shromažďuje už od roku 1982, kdy vyšla zajímavá publikace geologa Karla Žebery Říp, hora v jezeru.
Z roku 2018 je pak novější publikace Tajemný Říp, na níž se podílel i spoluautor práce naší Martin Gojda, a z roku 2018 pochází diplomka paní Gričovské Topos příchodu Praotce Čecha. Nu, a právě před dvaceti lety vydal Archeologický ústav knihu Hora hor.
A závěrem už jen zopakuji slova režiséra Johna Forda, jak je ve finále svého mistrného filmu Fabelmanovi zachycuje Steven Spielberg, a slova ta vztahuji taky na sledování a fotografování kopce Říp. „Je-li horizont úplně nahoře, je to fajn. Je-li úplně dole, hochu, je to fajn. Je uprostřed? Prd.“
Ještě Karel Hynek Mácha, připomeňme, na Říp nevystoupil, protože ho to nenapadlo, a před rokem 1848 neznáme samostatná vyobrazení toho kopce. I sám Josef Mánes se musel k jeho zachycení velmi dlouze propracovávat, ale stalo se, co je všeobecně známo, a dnes je věc jiná. Václav Cílek tak smí hovořit o „vnitřní geografii národa“. Ale nejedná se pouze o národ a na předčeskou tradici Řípu zřejmě první upozornil Julius Zeyer. To u něj je Čechův příchod rámován druidskými obřady a...
Rozličné naše oslavy jsou tedy i završením „pravěké“ úcty ke kopci, zatímco svatý Jiří byl roku 1969 Vatikánem takřka de-kanonizován a jeho svátek potlačen. Nevadí to zase tolik a symetrie oné „hory“ působí posvátně navzdory všemu. Roku 1602 se „jistá“ Polyxena z Pernštejna (jejíž maminkou byla španělská šlechtična, rodově spjatá s kastilskou královskou rodinou) provdala za nepříliš bohatého, ale o to schopnějšího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, a právě tím přešel Říp do lobkovických rukou.
Polyxena je dnes pochována v rodinné hrobce v Roudnici a její stopa trvá, protože darovala pražským karmelitánům voskovou figurku Ježíše, která založila světovou slávu Pražského Jezulátka.
Václav Cílek, Martin Gojda a Martin Trefný: Říp. Úvod Václav Cílek a doslov Karel Sklenář. Dovětek z roku 1926 Jindřich Šimon Baar. Ilustroval Milivoj Husák, mapy Jan Souček a fotografie poskytlo třináct autorů. Vydalo nakladatelství Dokořán. Praha 2025. 368 stran.
Nejikoničtější pohled na Říp už zůstane z mělnické skály, ale „instruktivnější“ pohledy odkrývá podle Václava Cílka silnice Velvary-Slaný, táhnoucí se po zajímavém návrší nad Bakovským potokem. „Krajina zde nabývá až monumentálního rázu, přestože je plochá a zdánlivě monotónní. Rozloha zemědělské plošiny se odtud jeví obrovská.“ A Cílek dodává: „Zhruba uprostřed vyčnívá jako jemný kontrapunkt sukovitý Říp a za ním jeho tvarová ozvěna Vlhošť; ale závažnosti dodá podřipské krajině až stráž sopečných kopců Českého středohoří na severu a dvojitá špička Bezdězů na východě.“
Ze všech stran vypadá Říp podobně a nejméně to má společné s Blaníkem, s kterým je teprve odnedávna spojen poutní cestou. Pouze od severu tohle pravidlo drhne a kopec se víc podobá jakési tabulové hoře. Ta dnes patří ve Spojených státech dlouhodobě žijící Margaret Brooks Lobkowiczové a nepřispěla její slávě jen ona viditelnost; to bychom slavili možná spíš Trosky. Jsou víc fascinující, to si aspoň myslím, ale postrádají jak roviny okolní, tak rovinu náhorní.
Řípu nechybí - a bez sto padesáti metrů má ta plošina na něm kilometr směrem jedním a půlkilometr směrem druhým.
Do roku 1879 byl Říp bez lesa, ale změnilo se to právě díky Lobkovicům; takže se dnes odshora výhledu nedočkáte.
Vedle Václava Cílka pracovali na knížce Říp další autoři, a to dva Martinové: Gojda a Trefný. Napsali tři vynikající ústřední archeologické kapitoly (str. 85-254), analyzující navíc okolí kopce v okruhu o poloměru sedmi kilometrů. A Cílek?
Zkomponoval dvě kapitoly úvodní a obě závěrečné, jež pojmenoval Krajina a její mýtus a Říp historický.
„Říp má tu zvláštnost, že je z tří stran obklopen řekou,“ píše Cílek. „Na jihu to je roudnický meandr, který začíná jako ohyb Vltavy nad Veltrusy, a řeka rázně změní tok: několik kilometrů nečekaně míří na východ - k Mělníku, odtud teče severně. Nad Štětím se ale opět stočí na západ - k Roudnici.“
Od sedmnáctého století je Říp poutní místo, i když kostel svatého Jiří „vypadá lépe zvenčí než zevnitř,“ jak konstatuje Václav Cílek, a jeho návštěvnost setrvale klesá. I když tam roku 2017 pořád ještě zaplatilo za lístek 5518 lidí. Dovnitř se jich vejde jen pár desítek, i navrhuji rotundu zbourat a vybudovat větší, a to přímo na nejvyšším bodě kopce.
Hřbitov u rotundy byl zrušen roku 1784 a jeho rozsah neznáme. Spíš byl malý. Vykopat zde totiž hrob si zkuste, je to takřka nemožné.
Ve věži má rotunda hned dva ručně poháněné zvony (z patnáctého a šestnáctého století), na které se zvonívá před mšemi, což znamená, že v půl páté odpoledne každou první neděli v měsíci.
Rotunda byla mj. přestavována v sedmdesátých letech devatenáctého století a znovu v šedesátých letech století dvacátého, kdy zbytečně vyměnili starou dlažbu a přezdili plášť. A roku 2009 byl tento - hlemýždě někomu připomínající - kostelík omítnut.
V nedaleké Boumově chatě, dokončené roku 1909 Františkem Lobkowiczem a otevřené v květnu 1910, je restaurace (10.00-17.00) s nápisem Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp a památkářům se prý nápis nelíbí, ale je to vše, co mohou proti němu dělat. Snad souvisí s tím, že je Jiří populární v muslimských zemích a že jej svedou bez problémů uctívat i pohané.
A Cílek? Tu hospodu by zboural. Z mytických hor prý nemají být „turistické peleše“ a podívejme se, jak dopadl (kdysi posvátný) Praděd.
Co víc?
Postavíte-li se na Říp, říkáte si, že asi můžete někde pod podrážkami očekávat vyhaslý kráter, ale je to jinak. Sopouchy jsou dva!
Sedláci se zvláště po roce 1848 domnívali, že svoboda od roboty znamená, že mají znova právo hospodařit i v řipských lesích, a ty sice existovaly nadále jen částečně, ale na severním svahu ano. Byly vykáceny. A v sedmdesátých letech devatenáctého století začal kníže Moric z Lobkovic zvažovat žádost hospodářského spolku z Roudnice ohledně zalesnění. Rozhodl pro a zalesňování trvalo čtrnáct let. Velkým nákladem byl Říp osázen duby, jasany, javory, osikami a břízami a na severním svahu i jehličnany. Vysazován byl taky javor tatarský a na několika místech kleč, která se udržela dlouho, ale nikoli navždy. Zřejmě byla pozdně romantickou připomínkou alpského prostředí, a to podobně jako kamzíci vysazení roku 1907 v Lužických horách. Ti tam ovšem žijí dodnes.
Solitérní Říp má tendenci zvedat vítr a výš je nižší teplota, takže i menší rozpustnost vodní páry: kopec mívá ve výsledku mlhovou čepici, anebo bývá v magickém oparu, a už pohádkář Jacob Grimm nazval nedalekou Milešovku (která se chová obdobně) jménem Hromolan. Obdobný efekt bývá ráno patrný třeba i na Araratu.
Má Říp obdoby?
Aby ne. Jeho parafrází je sám Tábor u Nazaretu v Palestině a i polská Sleza a německý Donnersberg. U nás Vlhošť anebo Hůrka u Klatov. Sám si vybavuji, jak jsem si Hůrky u Klatov v tomhle smyslu prvně všiml. Ano, už jsem byl předtím v Klatovech mnohokrát, ale soustředil se vždycky na město. Až jednou… Spatřil jsem náhle „klatovský Říp“ a musel tam téhož dne dojít a neprochodil jej dokonale, to ne, ale přinejmenším jsem jejich Hůrku obešel.
Jinak než Říp vypadají hory, na které se nabízejí daleko lepší výhledy a jsou i nápadnější. Bezděz, Radobýl, Milešovka, Kunětická hora, Lovoš; ale nejsou srdce rovin.
Václav Cílek hned úvodem tvrdí, a není mu proč nevěřit, že literaturu o Řípu shromažďuje už od roku 1982, kdy vyšla zajímavá publikace geologa Karla Žebery Říp, hora v jezeru.
Z roku 2018 je pak novější publikace Tajemný Říp, na níž se podílel i spoluautor práce naší Martin Gojda, a z roku 2018 pochází diplomka paní Gričovské Topos příchodu Praotce Čecha. Nu, a právě před dvaceti lety vydal Archeologický ústav knihu Hora hor.
A závěrem už jen zopakuji slova režiséra Johna Forda, jak je ve finále svého mistrného filmu Fabelmanovi zachycuje Steven Spielberg, a slova ta vztahuji taky na sledování a fotografování kopce Říp. „Je-li horizont úplně nahoře, je to fajn. Je-li úplně dole, hochu, je to fajn. Je uprostřed? Prd.“
Ještě Karel Hynek Mácha, připomeňme, na Říp nevystoupil, protože ho to nenapadlo, a před rokem 1848 neznáme samostatná vyobrazení toho kopce. I sám Josef Mánes se musel k jeho zachycení velmi dlouze propracovávat, ale stalo se, co je všeobecně známo, a dnes je věc jiná. Václav Cílek tak smí hovořit o „vnitřní geografii národa“. Ale nejedná se pouze o národ a na předčeskou tradici Řípu zřejmě první upozornil Julius Zeyer. To u něj je Čechův příchod rámován druidskými obřady a...
Rozličné naše oslavy jsou tedy i završením „pravěké“ úcty ke kopci, zatímco svatý Jiří byl roku 1969 Vatikánem takřka de-kanonizován a jeho svátek potlačen. Nevadí to zase tolik a symetrie oné „hory“ působí posvátně navzdory všemu. Roku 1602 se „jistá“ Polyxena z Pernštejna (jejíž maminkou byla španělská šlechtična, rodově spjatá s kastilskou královskou rodinou) provdala za nepříliš bohatého, ale o to schopnějšího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, a právě tím přešel Říp do lobkovických rukou.
Polyxena je dnes pochována v rodinné hrobce v Roudnici a její stopa trvá, protože darovala pražským karmelitánům voskovou figurku Ježíše, která založila světovou slávu Pražského Jezulátka.
Václav Cílek, Martin Gojda a Martin Trefný: Říp. Úvod Václav Cílek a doslov Karel Sklenář. Dovětek z roku 1926 Jindřich Šimon Baar. Ilustroval Milivoj Husák, mapy Jan Souček a fotografie poskytlo třináct autorů. Vydalo nakladatelství Dokořán. Praha 2025. 368 stran.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Reálný domov bez nároku na dokonalost
Londýnská fantasy Alana Moorea
Symbióza číselné logiky a psaných textů
Třicet let Živlu
Jak vypadal typický Foglarův tábor?
Foglarovka ve formě deníku z Ukrajiny
Fenomén záchranka: Adrenalin, etika a příběhy z hranice života
Starý britský a americký horor podle Patrika Linharta
Za oponou Stínadel
Kdo byli Inklingové a kdo Charles Williams
A co když... Kristus dožil v Indii???
Listopad 2025: Měsíc ženských hlasů a hlubokých propojení
Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy
Historický průřez fascinací člověka umělým životem
Bratři bagři v betonové říši
Vyšly Tolkienovy dopisy z let 1914-1973. Je jich přes 500
Kdo se ztratí v lese
Housle na moll
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.