Rukověť pro posluchače zpráv
08.01.2026
Aleš Misař
Společnost
Zpravodajství na nás hrne informace ve vlnách a přináší i spousty pojmů, u kterých se jen tváříme, že jim rozumíme: jasně, infrastruktura, jasně, první čtení zákona, jasně, moratorium a další jim podobné odkýváme znalecky a pouštíme druhým uchem dál. Ale kdybychom je měli v klidu vyložit svými slovy, zjistili bychom, že selháváme, že o nich máme mylnou představu.
A takových zprávařsky vděčných slov k nám přichází daleko víc a z různých oblastí života, ale tempo reportáží nedovoluje poznámky pod čarou a vysvětlivky dramaturgové nevedou. Jsme odkázáni na svou sečtělost a ochotu doplňovat slovní arzenál. Nehodlám nikterak podceňovat čtenáře, teď mluvím spíš z vlastní zkušenosti. Například jednou se v zatím docela krátké historii naší země žhavě diskutovalo o tom, kdo bude „ministrem bez portfeje“. Není jisté, že by ministr bez portfeje byl pro blaho státu nějak zásadní, ani nelze předpokládat, že by to v politice byla vysněná kariérní meta. Ale přirozená zvídavost velela zjistit, co to vlastně panu ministrovi chybí. Pravda se jako častokrát nachází v jádru slova, zde portfej. To vzešlo z francouzského portefeuille – „pouzdro na listiny“, dnes bychom řekli aktovka. Tenhle ministr tedy není oprávněn nosit aktovku na dokumenty a vše musí pobrat do rukou. To zní jako výsek ze situační komedie. Ve skutečnosti je to tak, že je sice rovnocenným členem vlády se všemi výsadami, ale nemá nárok na vlastní ministerstvo, žádnou zvláštní budovu, v jejímž srdci by se točil na luxusní ergonomické židli, nemá pod sebou pyramidu zaměstnanců, na něž by z vrcholu sypal úkoly. Spíš se zdá, že se nejvíc naběhá sám, protože mu svěřují zvláštní úkoly a poslání napříč resorty v rámci vlády. Není proč ho litovat, ostatně ministr z podstaty původně latinského slova znamená pomocník, někdo podřízený vyšší autoritě. V dnešní době velmi rychlé dohledatelnosti informací se tyto řádky zdají vlastně zbytečnými. Vše, co jsem tu podle sebe uvedl k ministrovi bez portfeje, byste se – a musím uznat, že mnohem přesněji – dozvěděli pomocí vyhledávače nebo AI. Tady už se stačí jen správně zeptat.
Jak titul napovídá, původně jsem chtěl dojít k tomu, že nám vyvstává potřeba slovníku, příručky nebo rukověti pro posluchače zpráv. Ale takto ať je můj článek nebo snad esej ve stadiu pokusu jistým varováním. Skrze exkluzivní a těžko srozumitelné pojmy lze fascinovat, a tedy ovládnout celé houfy lidí, vodit je za nos. Jistě, na jednu stranu si díky záhadným a učeně znějícím pojmům zprávy udržují atraktivní prvek tajemství, a jejich producenti tudíž autoritu těch, kdo vědí víc než smrtelníci u přijímačů. Na druhou stranu si přece nepouštíme zprávy proto, abychom je nepochopili. Fixace, komodita, inflace, marže, schodek, memorandum, valorizace důchodů... Buďme ve střehu, ta s lehkou myslí přeslechnutá slova se jednou můžou zhmotnit a těžce nám vpadnout do života. Když chceme zprávy poslouchat, myslím skutečně poslouchat, nejen jako zvukovou kulisu k převékání z pyžama či k čištění zubů, nedejme jim naši pozornost zadarmo, ať máme aspoň Filipa, když už ministr nemá portfej.