ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 14.1.2026, svátek má
Radovan
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistouSymbióza číselné logiky a psaných textůSeriál, který mě pobavil, trochu zklamal a nakonec rozplakalRanhojič se vrací!Disney podle Dona RosyLondýnská fantasy Alana MooreaKdyž zmizí naděje a zbyde jen možnost ZNIČITZločin, móda a jazz aneb Vražedné záhady slečny FisherovéJak vypadal typický Foglarův tábor?Rukověť pro posluchače zprávVáclav Cílek o ŘípuMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Opít ji růží!
10.01.2026 Ivo Fencl Próza
Pít je správné! V malých dávkách neškodí alkohol v jakémkoli množství. Nechci se však jako celoživotní abstinent falešně vyznávat z obdivu k nějakým chlapákům typu Bogarta, kteří snad ani nemají dno, a jiný klasik ostatně navozoval chlapáctví jinými slovy: „Bylo to silnější než já. A taky o patnáct let mladší než moje žena.“
Zažil jsem něco podobného? Ano, i když jsem už byl vdovec, a netáhlo mě to ani mikroskopicky k absintu či jinému moku, ačkoli má kráska dělala barmanku, a to dobře. Mě to přitahovalo ryze k ní, popletla mi kebuli a jsou to už nějaké roky, ale tenkrát, to jí teprve bylo devatenáct. Není to moc, ale nijak nepopírám, že jsem po dotyčné „vyjel“, a nepopírám ani to, že to chvíli vypadalo nadějně. Ale dál jsem narazil a dle všeho byla i zadaná. I kdyby nakonec nebyla, románek nechtěla. Takže pryč?
Dobrá rada nad zlato a rada pro všechny chlapy světa, ale když vás přelud omámí, máte problém a všeho moc škodí, ale zejména nedostatku. Ano, ano, ano! Život nabízí X možností, ale ke spokojenosti chce váš organismus těch možností vnímat omezené množství; už jsme tak jako lidé nastaveni, nu, a zamilovaný vnímá možnost jedinou.
Nejsem op, abych dotyčnou netýkavku někde zaskočil a znásilnil, i cítil jsem taky respekt, ten někdy hraničící s hrůzou, a když máte dámu svého srdce kychotsky rád, vy z ní máte takřka bobky. Ovládá vás.
„Holenku,“ řekl jsem sám sobě, abych ten strach vyklučil. „Jak to navlékneš? Něco vymyslíš?“
Jistě. Ale ferrari jsem tenkrát ještě neměl a Brad Pitt také ještě nebyl. A tu jsem zjistil, že bude Jorika nadšeně zažívat jakousi pomaturitní oslavu.
Chystaly to s mnoha dámami v restauraci, kterou jsem z dřívějška znal, a té budově okolo se dodnes říká Svazáček. Dokonce jsem tam chvíli chodil do tanečních! Ono to není v Praze, ale v Plzni, i rozhodl jsem se, že na oslavu dorazím bez pozvání a jako gentleman bez doutníku Jorice přinesu kytku. A tak jsem koupil růži (jedna musí stačit!) i vázičku, uložil obé do bezcenné, o to však rozlehlejší kabely, a střízlivý jsem stál v centru města, kde se říká U Práce, a stačilo nastoupit do tramvaje a ona vám po deseti stanicích zastaví před secesním Svazáčkem. Stačí vystoupit, vyběhnout schůdky do hospůdky a hlaholit na prahu: „Dobrý den!“ A to by mohlo stačit, anžto lidé sice nic nemají proti velkým, ušlechtilým myšlenkám, ale většinou jen tehdy, když jimi neobtěžujete.
Samozřejmě jsem se co nejlépe ohodil, i když frak nebyl nutný, a musím připomenout, že její maturita proběhla na škole hotelové, která je od Svazáčku kousek.
Ve filmu by se po takovém „ántré“ mohlo stát, že bych byl akceptován a usazen někde na oné oslavě, abych si dal aspoň vdolky, ale já jsem jaksi věděl, že život není film, i hrál jsem na pouhý efekt okamžiku. Takže co? Vejdu, dám jí kytku, lehce se ukloním a ostatní dámy možná užasnou. Odmítnutí ale už mám za rámečkem, i vypadnu.
Nicméně to nebyla jen hra pro fotoaparáty - a skutečně jsem se ono svazáčkovského momentu bál. Člověka dělá člověkem i fantazie a všecko jsem si dopředu promítal a viděl, že můj odchod bude masochismus a sebepřekonání.
A najednou mě napadl jeden z největších nesmyslů života. Rozhodl jsem se, že do Svazáčku dojdu pěšky a že cestou popiji něco ostřejšího ve všech knajpách, na něž narazím, a to jsem také udělal a dával si vše nejnemožnější a především kombinace, kterým já osobně říkám Jack Daniels s kolou a Jim Beam s kolou. Nu, a vždy jsem vše vyzunkl do dna, zaplatil a šel o něco klidněji. Klatovskou třídou. Některé podniky jsou na levé straně, některé na pravé. Kolik jich je? Dnes asi méně. Tehdy mi připadalo, že až dost, a sám jsem se divil, kolik jako abstinent vydržím. Kráčel jsem stále stejně švihácky a připadalo mi, že i hlavu mám čistou. A hu, konečně kýžený Svazáček; i já sám zde po maturitě slavil, i když až jednoho Silvestra. A fajn to bylo! I zahodil jsem tašku a s růží a vázou se rozběhl… a stál v suterénu, kde byla knajpa přidružená. Pro námořnictvo. Okamžitě mi došlo, že jsem se hned netrefil, i omluvil jsem se a vyběhl na vzduch. A pak… Už bez potácení jsem vyletěl po schůdcích a přes terasu a vešel do atmosféry pomaturitní oslavy.
Ano, ano, i ti kluci (budoucí číšníci) tu byli, ale víc to připomínalo dívčí školu! Plavovlasá Jorika v černém saku seděla v centru. Měla kouzlo, měla charisma, měla vše. Postavil jsem před ni onu růži, pousmál se, jako by bylo vše naplánováno, zaznamenal jsem nevěřícnost a úžas ve více očích a rozhodně jsem nezaznamenal nevoli. A co říkáte? Měl jsem snad začít žvanit?
Já si to nemyslím. Otočil jsem se a šel. Nevzpomínám si, že bych se cestou a v tramvaji trápil. Plán jsem přece striktně realizoval a nic víc ten den neobsahoval. Bod. A Joriku jsem nikdy nezískal, ale její fotografii ano.
Dámy jich daly na Facebook spoustu a sebe jsem tam nehledal, ale ji ano. Sako jí neuvěřitelně sluší a snímek zachycuje jedny ze šťastných okamžiků jejího života. Maturitu už má za sebou, ještě nemusí pracovat, je i dál královnou své třídy a kamarádky, ty se jí dosud nerozprchly.
A několik minut před realizací fotky dostala kytku.
Ale kdybych to fotografoval sám (a ještě tam pořád byl), tak by takhle dokonale nezářila!
A proč vám tu fotku neukážu? Jednak nemám páru, kdo ji udělal, a za druhé… Sami byste neviděli nic. Nic kromě milionté půvabné dámy s kabelkou. A běda mužům, kterým žena mládne!
Foto: pixabay.com
Dobrá rada nad zlato a rada pro všechny chlapy světa, ale když vás přelud omámí, máte problém a všeho moc škodí, ale zejména nedostatku. Ano, ano, ano! Život nabízí X možností, ale ke spokojenosti chce váš organismus těch možností vnímat omezené množství; už jsme tak jako lidé nastaveni, nu, a zamilovaný vnímá možnost jedinou.
Nejsem op, abych dotyčnou netýkavku někde zaskočil a znásilnil, i cítil jsem taky respekt, ten někdy hraničící s hrůzou, a když máte dámu svého srdce kychotsky rád, vy z ní máte takřka bobky. Ovládá vás.
„Holenku,“ řekl jsem sám sobě, abych ten strach vyklučil. „Jak to navlékneš? Něco vymyslíš?“
Jistě. Ale ferrari jsem tenkrát ještě neměl a Brad Pitt také ještě nebyl. A tu jsem zjistil, že bude Jorika nadšeně zažívat jakousi pomaturitní oslavu.
Chystaly to s mnoha dámami v restauraci, kterou jsem z dřívějška znal, a té budově okolo se dodnes říká Svazáček. Dokonce jsem tam chvíli chodil do tanečních! Ono to není v Praze, ale v Plzni, i rozhodl jsem se, že na oslavu dorazím bez pozvání a jako gentleman bez doutníku Jorice přinesu kytku. A tak jsem koupil růži (jedna musí stačit!) i vázičku, uložil obé do bezcenné, o to však rozlehlejší kabely, a střízlivý jsem stál v centru města, kde se říká U Práce, a stačilo nastoupit do tramvaje a ona vám po deseti stanicích zastaví před secesním Svazáčkem. Stačí vystoupit, vyběhnout schůdky do hospůdky a hlaholit na prahu: „Dobrý den!“ A to by mohlo stačit, anžto lidé sice nic nemají proti velkým, ušlechtilým myšlenkám, ale většinou jen tehdy, když jimi neobtěžujete.
Samozřejmě jsem se co nejlépe ohodil, i když frak nebyl nutný, a musím připomenout, že její maturita proběhla na škole hotelové, která je od Svazáčku kousek.
Ve filmu by se po takovém „ántré“ mohlo stát, že bych byl akceptován a usazen někde na oné oslavě, abych si dal aspoň vdolky, ale já jsem jaksi věděl, že život není film, i hrál jsem na pouhý efekt okamžiku. Takže co? Vejdu, dám jí kytku, lehce se ukloním a ostatní dámy možná užasnou. Odmítnutí ale už mám za rámečkem, i vypadnu.
Nicméně to nebyla jen hra pro fotoaparáty - a skutečně jsem se ono svazáčkovského momentu bál. Člověka dělá člověkem i fantazie a všecko jsem si dopředu promítal a viděl, že můj odchod bude masochismus a sebepřekonání.
A najednou mě napadl jeden z největších nesmyslů života. Rozhodl jsem se, že do Svazáčku dojdu pěšky a že cestou popiji něco ostřejšího ve všech knajpách, na něž narazím, a to jsem také udělal a dával si vše nejnemožnější a především kombinace, kterým já osobně říkám Jack Daniels s kolou a Jim Beam s kolou. Nu, a vždy jsem vše vyzunkl do dna, zaplatil a šel o něco klidněji. Klatovskou třídou. Některé podniky jsou na levé straně, některé na pravé. Kolik jich je? Dnes asi méně. Tehdy mi připadalo, že až dost, a sám jsem se divil, kolik jako abstinent vydržím. Kráčel jsem stále stejně švihácky a připadalo mi, že i hlavu mám čistou. A hu, konečně kýžený Svazáček; i já sám zde po maturitě slavil, i když až jednoho Silvestra. A fajn to bylo! I zahodil jsem tašku a s růží a vázou se rozběhl… a stál v suterénu, kde byla knajpa přidružená. Pro námořnictvo. Okamžitě mi došlo, že jsem se hned netrefil, i omluvil jsem se a vyběhl na vzduch. A pak… Už bez potácení jsem vyletěl po schůdcích a přes terasu a vešel do atmosféry pomaturitní oslavy.
Ano, ano, i ti kluci (budoucí číšníci) tu byli, ale víc to připomínalo dívčí školu! Plavovlasá Jorika v černém saku seděla v centru. Měla kouzlo, měla charisma, měla vše. Postavil jsem před ni onu růži, pousmál se, jako by bylo vše naplánováno, zaznamenal jsem nevěřícnost a úžas ve více očích a rozhodně jsem nezaznamenal nevoli. A co říkáte? Měl jsem snad začít žvanit?
Já si to nemyslím. Otočil jsem se a šel. Nevzpomínám si, že bych se cestou a v tramvaji trápil. Plán jsem přece striktně realizoval a nic víc ten den neobsahoval. Bod. A Joriku jsem nikdy nezískal, ale její fotografii ano.
Dámy jich daly na Facebook spoustu a sebe jsem tam nehledal, ale ji ano. Sako jí neuvěřitelně sluší a snímek zachycuje jedny ze šťastných okamžiků jejího života. Maturitu už má za sebou, ještě nemusí pracovat, je i dál královnou své třídy a kamarádky, ty se jí dosud nerozprchly.
A několik minut před realizací fotky dostala kytku.
Ale kdybych to fotografoval sám (a ještě tam pořád byl), tak by takhle dokonale nezářila!
A proč vám tu fotku neukážu? Jednak nemám páru, kdo ji udělal, a za druhé… Sami byste neviděli nic. Nic kromě milionté půvabné dámy s kabelkou. A běda mužům, kterým žena mládne!
Foto: pixabay.com
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
V zajetí Amygdaly
Upíchni tam plavovlásku!!!
Hypochondr
V dětství jsme řádili
Omluva démonickému Hajšmanovi z bílého domu na konci ulice
Záhada terasy
Rande v pekle
Dedukce z Poea v normálním životě
Letní jez, řeč a trochu křenu
Pohádka o Válendě, Skákandě a Cochceši
S osamostatňováním dětí to nepřehánějme
Kdo mi pije čas
Otcovi psí smrt (díl pátý)
Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)
Otcovi psí smrt (díl třetí)
Otcovi psí smrt (druhý díl)
Otcovi psí smrt (díl první)
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.