ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 7.2.2026, svátek má
Veronika
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Co znamená psát moderněStockholmský stylInspiruj se prvními větami slavných knihDo očí6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleLÁSKA
Nejčtenější za 14 dní
Hororová Ozvěna se českými kiny rozlehne začátkem únoraO Lašské čítance Zastihl jsem odcházející kouzloMalé ženy jsou nadčasovéDubaj a Abú Dhabí75. narozeniny Miroslava Donutila na FilmBoxuRomeo a Julie na ValentýnaHurvínek letos slaví 100. Už ho znají vaše děti?Koralina aneb vstup do jiného světaToxické vztahy s filmy i knihamiVíte, proč ptáci ignorují šípky?Co mě v lednu zaujalo na Netflixu
Chvála předčítání
20.01.2026 Ivo Fencl Společnost
Předčítání odumřelo. Neexistuje. Výjimky potvrzují pravidlo.
Předčitateli, ano, jsou samozřejmě taky herci, tedy když si odmyslím autory jako Stephen King, kteří si některé trháky načítají osobně. Audiokniha v autě i jinde je úžasná a i předčítání v rádiu, které někdo pustí u postýlky, sice nenahradí na sto procent rodiče, ale do nějaké míry ano. Lepší něco než nic, i je lepší audiokniha načtená Jiřím Lábusem, než jen čučet do IPodu, řekl bych.
Mohu se mýlit, to je pravda, a jsem ročník 1964, takže mě klidně nařkněte, že nejdu s dobou; ale babička mi ještě čítala a fungovalo to.
Asi nejvíc si pamatuji různé hrůzné momenty - a jsou dokonce v pohádkách Boženy Němcové, a když jste dost malí, vyvolají před vaším vnitřním zrakem tsunami děsivých obrazů. Šok? Možná. Ale pochybuji, že mi to uškodilo, a sám nejradši předčítám, je-li komu, hrůzostrašné povídky, i když ne brutality, ale texty zhruba v modu Dickensova Hlídače. „Hej, tam dole! A nejradši čtu dětem,“ napsal jsem takřka, ale to není pravda, protože skutečného předčitatelského fanatika jako já baví předčítat komukoli; ale bohužel naráží na častou nechuť a neschopnost dospělých naslouchat. I nedostatek času se častěji vyvrbí u dospěláka, zatímco sem tam nějaké děcko, a předpokládám, že nejspíš vaše, vás poslouchat nějakou dobu dokáže, jste-li dobrý. I když to třeba dokáže jen s iPodem v ruce!
Má ho? Mně to nevadí a většina zdravých bytostí je disponovaná natolik, že zvládnou vnímat iPod i předčítání současně.
Pokud nepředčítáte celé školní třídě nebo jiné skupině, existují pokaždé jenom tří podstatní lidé, pro které tím způsobem zabíjíte čas a cvičíte hlasivky, a zajímavá bude otázka, který z těch tří je vlastně nejpodstatnější. Jistěže to záleží na vašem vlastním vnitřním hledisku, ale nejdřív upřesním, kdo dá do kopy tu trojici. Jste to… vy jako předčitatel, za druhé je to vnímatel či vnímatelka… a za třetí jde o autora textu!
Na prvé zamyšlení asi odpovíte, že je nejvýznamnější ten posluchač, ale to jednoduše není pravda! Ano, posluchač vás možná stimuluje a inspiruje a je příčinou toho, že předčítáte, a kvůli němu vás to baví, ale to je pouhý pocit. Proč by měl být posluchač důležitější? Je přece možné, že je natolik zamořen jinými zájmy a sny, až předčítané po chvíli stejně zapomene, zatímco vy jste si příběh ozřejmili daleko perfektněji, než když ho jen přeletíte očima bez artikulace (a navíc si předčítáním zlepšujete onu artikulaci a výslovnost a vůbec).
Navíc… Osobně předčítané i edituji a zvládnu to rovnou. Na to mám nad textem dostatečný nadhled, a sice je škoda, že není ona editace nikde zachycena a plyne do prostoru (já si to nenahrávám), ale mě to baví, takže zhušťuji i texty klasiků, lapidárně řečeno, a to i ty texty, které jsou považovány za nezhustitelné ikony (Tomova půlnoční zahrada, Mikeš, Záhada hlavolamu), a pochybuji, že by to klasikům vadilo.
Autor je ten třetí člověk, kvůli kterému předčítáme, a většinou chceme působit jako světci, takže odpovíme, že je stejně hlavní to dítě na konci letících prostorem vět a ostavců (dobré knihy jsou psané víc v odstavcích než ve větách), ale mám za to, že je předčítání vlastně důležitější pro mě samotného a že ještě podstatnější zůstane pro spisovatele, který knihu napsal, i kdyby dávno mrtvého. A proč? To nepochopí každý, ale tvrdím, že přece nečtu pohádky od lidí, které nemám rád (proč bych to dělal), a z toho plyne, že předčítám výhradně povídky těch, co rád mám, a když někoho máte rádi, chcete pro něj nejlepší, a pro spisovatele nemůžete udělat nic lepšího, než pomyslně prodávat jeho práci, to „šrajbr“ je v tomhle triu jednoduše hlavní a „na začátku“ a stojí za vším jeho duch. On vládne a vy pro něj rádi deklamujete, a to dobrovolně, a jste díky tomu čímsi lepší a lepší. Takže tři. On, vy…
A teprve na třetím místě dolehne text ke komusi na konci, kdo se buď stejně naučí posléze číst sám, nebo zůstane jako pouhý naslouchatel na věky odsouzen do pasivní role.
Mohu se mýlit, to je pravda, a jsem ročník 1964, takže mě klidně nařkněte, že nejdu s dobou; ale babička mi ještě čítala a fungovalo to.
Asi nejvíc si pamatuji různé hrůzné momenty - a jsou dokonce v pohádkách Boženy Němcové, a když jste dost malí, vyvolají před vaším vnitřním zrakem tsunami děsivých obrazů. Šok? Možná. Ale pochybuji, že mi to uškodilo, a sám nejradši předčítám, je-li komu, hrůzostrašné povídky, i když ne brutality, ale texty zhruba v modu Dickensova Hlídače. „Hej, tam dole! A nejradši čtu dětem,“ napsal jsem takřka, ale to není pravda, protože skutečného předčitatelského fanatika jako já baví předčítat komukoli; ale bohužel naráží na častou nechuť a neschopnost dospělých naslouchat. I nedostatek času se častěji vyvrbí u dospěláka, zatímco sem tam nějaké děcko, a předpokládám, že nejspíš vaše, vás poslouchat nějakou dobu dokáže, jste-li dobrý. I když to třeba dokáže jen s iPodem v ruce!
Má ho? Mně to nevadí a většina zdravých bytostí je disponovaná natolik, že zvládnou vnímat iPod i předčítání současně.
Pokud nepředčítáte celé školní třídě nebo jiné skupině, existují pokaždé jenom tří podstatní lidé, pro které tím způsobem zabíjíte čas a cvičíte hlasivky, a zajímavá bude otázka, který z těch tří je vlastně nejpodstatnější. Jistěže to záleží na vašem vlastním vnitřním hledisku, ale nejdřív upřesním, kdo dá do kopy tu trojici. Jste to… vy jako předčitatel, za druhé je to vnímatel či vnímatelka… a za třetí jde o autora textu!
Na prvé zamyšlení asi odpovíte, že je nejvýznamnější ten posluchač, ale to jednoduše není pravda! Ano, posluchač vás možná stimuluje a inspiruje a je příčinou toho, že předčítáte, a kvůli němu vás to baví, ale to je pouhý pocit. Proč by měl být posluchač důležitější? Je přece možné, že je natolik zamořen jinými zájmy a sny, až předčítané po chvíli stejně zapomene, zatímco vy jste si příběh ozřejmili daleko perfektněji, než když ho jen přeletíte očima bez artikulace (a navíc si předčítáním zlepšujete onu artikulaci a výslovnost a vůbec).
Navíc… Osobně předčítané i edituji a zvládnu to rovnou. Na to mám nad textem dostatečný nadhled, a sice je škoda, že není ona editace nikde zachycena a plyne do prostoru (já si to nenahrávám), ale mě to baví, takže zhušťuji i texty klasiků, lapidárně řečeno, a to i ty texty, které jsou považovány za nezhustitelné ikony (Tomova půlnoční zahrada, Mikeš, Záhada hlavolamu), a pochybuji, že by to klasikům vadilo.
Autor je ten třetí člověk, kvůli kterému předčítáme, a většinou chceme působit jako světci, takže odpovíme, že je stejně hlavní to dítě na konci letících prostorem vět a ostavců (dobré knihy jsou psané víc v odstavcích než ve větách), ale mám za to, že je předčítání vlastně důležitější pro mě samotného a že ještě podstatnější zůstane pro spisovatele, který knihu napsal, i kdyby dávno mrtvého. A proč? To nepochopí každý, ale tvrdím, že přece nečtu pohádky od lidí, které nemám rád (proč bych to dělal), a z toho plyne, že předčítám výhradně povídky těch, co rád mám, a když někoho máte rádi, chcete pro něj nejlepší, a pro spisovatele nemůžete udělat nic lepšího, než pomyslně prodávat jeho práci, to „šrajbr“ je v tomhle triu jednoduše hlavní a „na začátku“ a stojí za vším jeho duch. On vládne a vy pro něj rádi deklamujete, a to dobrovolně, a jste díky tomu čímsi lepší a lepší. Takže tři. On, vy…
A teprve na třetím místě dolehne text ke komusi na konci, kdo se buď stejně naučí posléze číst sám, nebo zůstane jako pouhý naslouchatel na věky odsouzen do pasivní role.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Tichá pocta Janě Brejchové
Nová příležitost pro radost: Pošli pohled
Rýže je pro ptáky dobrou náhradou, ale...
Sebevědomý úsměv: Jak dosáhnout přirozeně bílých zubů?
Toxické vztahy s filmy i knihami
Co se stane s vaším tělem, když vynecháte snídani?
Víte, proč ptáci ignorují šípky?
Zastihl jsem odcházející kouzlo
Jeden krtek jaro nedělá
Proč přidat do kávy olivový olej?
Rukověť pro posluchače zpráv
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistou
Hemodialýza v domácím prostředí: Nová naděje pro pacienty s onemocněním ledvin
Když péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevit
Potřeba domácí péče výrazně poroste, mnoho lidí ji přitom stále nevyužívá
Co dělat, když petarda zasáhne oko? Často rozhodují minuty
Na co dát pozor při placení na vánočních trzích v zahraničí?
Vánoce s humorem, jak jinak
Den smutných a opuštěných zvířat
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.