Moderní hudba působí jinak. Může mě nabít a na trénink tabaty je super, ale jinak na mě jistým způsobem útočí. A není to jen ve vyšší hlasitosti, ale také ve zvyšující se potřebě akčnosti, která je vynucená dnešní snahou zaujmout posluchače v prvních pěti sekundách. Tento neustálý útok na pozornost vyvolává v mozku spíše pohotovostní režim než relaxaci. Výsledkem je sice energický, ale dlouhodobě pro mozek vyčerpávající zvuk. 

Hudba 70. let je jiná. Má dynamiku. Když kytarista jemně brnkne, je to tiché. Když do toho kapela šlápne, zvuk vyroste. Mezi jednotlivými tóny je prostor, kde může ucho i psychika vydechnout. Je to jako rozdíl mezi přirozeným rozhovorem a někým, kdo na vás celou hodinu v kuse křičí.

Navíc tehdy hudebníci nehráli na milimetr přesně podle počítačového metronomu. Sedmdesátá léta byla érou písničkářství a rozvláčných sól. Skladby měly čas gradovat, ale zároveň se držely v pásu středů. Nenechme se ale mýlit, samotné středové pásmo není všemocné. Někteří dnešní populární "vypravěči" se v něm sice drží, jenomže jim chybí ona vnitřní dynamika. Pokud skladbu postaví na třech akoredech a předvídatelném kolovrátku, je to nudné a dlouhé jako cesta pouští. V tomhle případě bych ale raději umřela žízní, než poslouchala dál.

Hudba sedmdesátek je zkrátka skvělá a já ji oproti té dnešní vnímám v podstatě jako rozdíl mezi tím, kdybychom se dívali do praskajícího ohně v krbu a na imitaci téhož na plátně v hlučícím nákupním centru. Obojí má své kouzlo, obojí nás dokáže upoutat, ale skutečně odpočinout si dokážeme jen u toho prvního.