ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 11.5.2026, svátek má
Svatava
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Kousek přírody zpátkyKdyž ještě děcka četlaKill Bill v jednom filmuFejeton o tepleCo mě v dubnu zaujalo na NetflixuKdyž se země nadechne a srdce zrychlí tepMichael aneb Pouze pocitologie, ale rychleEva Veberová nezemře. Narozena před 100 rokyCo ve vás zbude, když zavřete knihu? Dubnové čtení, které mi zvlnilo stránkyTři nové pohádky pro malé i velké čtenářeCharmsova poezie prvně kompletníJak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromují
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
30.03.2026 Ivo Fencl Literatura
MOTTO: "Darby, MacGrow, dones rum!" Kapitán Flint.
V novém překladu Petra Eliáše, kde revidoval námořní výrazy spisovatel František Novotný, vydal Albatros román Roberta Louise Stevensona (1850-1894) Poklad na ostrově a k příčinám reedice patří konvolut ilustrací Miloše Nováka (1909-1988) pro nerealizovanou Hokrovu edici (1948). Na ni nikdy nedošlo, jak správně tušíte, následkem poúnorové likvidace soukromých nakladatelů a pouze zaměstnanec domu Bohumil Veselý (1892-1972) uchovával soubor až do chvíle, kdy ho koupil sběratel Petr Vochozka.
Obrázky jsou perfektní. A překlad? Pro zajímavost ocituji úvodní větu románu nejdříve v takřka sto let staré (1930) verzi Jana Čepa (1902-1974), což byl vynikající spisovatel, kterého po Únoru taky odepsali, a chci jen upozornit, že ten „táta“ zmiňovaný v první větě nemá v románu kupodivu roli ani na vteřinu.
Poněvadž mě squire Trelawney, dr. Livesey a ostatní pánové požádali, abych vypsal všechno dopodrobna o Ostrově pokladů, od začátku do konce, a abych nezamlčel nic kromě polohy ostrova, a to jenom proto, že jsou tam ještě ukryté poklady, chápu se pera léta Páně 17.. a vracím se ve vzpomínkách až do té doby, kdy můj otec měl hospodu „U Admirála Benbowa“ a osmahlý starý námořník s jizvou po šavli v obličeji se usadil pod naší střechou. Vzpomínám si na něho, jako by to bylo včera.
Nezní snad už Čepova verze báječně? A Robert Louis Stevenson původně studoval práva, což se stylově odráží ve slově „nezamlčet“. Roku 1954 byl však Jan Čep co bídácký emigrant a zpravodaj Svobodné Evropy dávno na černé listině, i ujala se stejného dobrodružství Hana Šnajdrová-Bílková a píše: Zeman Trelawney, doktor Livesey a jiní pánové mě požádali, abych dopodrobna vypsal historii pokladu na ostrově a zamlčel jenom polohu ostrova, protože poklad na něm zůstal až do dneška; proto se L. P. 17.. chápu pera a vracím se do dob, kdy měl ještě můj otec hostinec U admirála Benbowa a kdy se pod náš krov uchýlil starý snědý námořník s jizvou v obličeji. Jasně si vzpomínám, jako by se to stalo teprve včera… Atd. Podíval jsem se ke své škodě do Wikipedie a čtu, že také jméno Hana Šnajdrová užíval prý Čep jako pseudonym. Jde o omyl? Asi, ale váhám. - Roku 1957 každopádně knihu znovu přeložili sloupkařka Lidových novin Marie Fantová (1893-1963) a Prokop Voskovec (1893-1977), bratr známého herce: Baron Trelawney, Dr. Livesey a ostatní zasvěcenci mě požádali, abych vylíčil historii ostrova Pokladů pěkně podrobně od počátku až do konce. Nemám prý zamlčet nic kromě polohy ostrova, a to jenom proto, že tam část pokladu zůstala. A tak se léta Páně 17.. chápu pera a vracím se ke dnům, kdy můj otec míval hostinec „Admirál Benbow“ a kdy se k nám přistěhoval starý osmahlý námořník s jizvou přes obličej. Pamatuji se, jako by se to bylo událo včera. Skutečný mistr překladů Aloys Skoumal (1904-1988) viděl stejný anglický text roku 1967 následovně: Na žádost zemana Trelawneyho, doktora Liveseye a ostatního panstva, abych podrobně vypsal, jak to bylo s Ostrovem pokladů, a zatajil jen jeho polohu, protože je tam nevyzvednutý poklad, chápu se nyní, léta Páně 17-, pera a vzpomínám, jak se u nás - otec byl hostinským U admirála Benbowa - ubytoval osmahlý starý námořník, který měl na tváři šrám od šavle. Jako by to bylo včera, vidím ho… Atd. A Petr Eliáš? Je, řekl bych, na úrovni. Na neúnavné naléhání zemana Trelawneyho, doktora Liveseyho i ostatních pánů, abych sepsal vše, co se seběhlo kolem Ostrova pokladů, pěkně od začátku do konce, a nevynechal nic než polohu ostrova, a to jen proto, že tu stále zůstává nevyzvednutý poklad, pouštím se ve století Páně osmnáctém do psaní a vracím se do časů, kdy můj otec provozoval hostinec U Admirála Benbowa a pod naší střechou se poprvé ubytoval dohněda opálený starý námořník s jizvou od šavle. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Ve druhé polovině roku 1881, což není ani zdaleka včera, nakreslil Robert Louis Stevenson během dešťů ve skotském Braemeru pro nevlastního dvanáctiletého syna mapu. Odvozený od ní román Námořní kuchař z ostrova s pokladem (The Sea Cook of Treasure Island) dokuchtil teprve v Davosu, což už dnes málo čtenářů napadne (Davos je samozřejmě ve Švýcarsku), a na pokračování vycházel v chlapeckém časopise Young Folks (1881-1882), kam jej Robert „Lou“ prodal pod vymyšleným jménem kapitán George North.
Už si stěží uvědomíme, nakolik se tohle velkolepé dílo vymyká všemu před ním, a František „Mrož“ Novotný v doslovu zdůrazňuje, že beletrie s piráty „v hlavní roli“ do té chvíle v podstatě neexistovala, i když zdroje výjimek jsou, zdá se, a sám jsem kdysi s chutí přelouskal pěkně krvavé Marryatovy Piráty, kteří pocházejí až z roku 1836.
Stevenson, pravda, uměl psát ještě lépe než kapitán Marryat (1892-1847) a napětí, které nad jeho řádky cítíme, se povětšinou stupňuje, tak jako se nevyzpytatelně vyvíjí vztah vypravěče Jima Hawkinse k morálně ambivalentnímu kuchaři Johnu Silverovi. Ten je nepochybný mizera a vrah, ale Hawkinse si oblíbí, stává se snad i proti vlastní vůli jeho ochráncem a představuji si patrně právem, že tvůrce Jekylla a Hyda promítal do stejného beznohého nezbedy i část sebe. Obdobně přece trávil čas s chlapcem, který ani nebyl jeho, a nikoli, necítil se jako pirát Silver, ale chtěl bídáka zachytit takovým způsobem, aby se Hawkins ve finále vlastně ani nezlobil, když jim padouch uteče. A pan Hawkins, říkám si, mohl ve svém pojetí událostí utajit, že pomohl Silverovi na svobodu sám. Kontakty jich dvou románu nepochybně prospěly, a jak jsem si všiml, František Běhounek popisuje v Robinzonech z Kronborgu vztah chlapce a nejednoznačné figury jménem Morrison na základě duality Jima Hawkinse a Silvera; s tím rozdílem, že Morrison, zosobněný v televizní verzi Ladislavem Mrkvičkou, pro dítě i padne v boji.
Knižní vydání Ostrova pokladů Stevensona proslavilo a historik vám poví, že to muselo být i chvílí, do které se „strefil“. Kdo ví. Počátky imperialistického přílivu, které lze položit do roku porážky na hoře Majuba (1882), míní kupříkladu Leon Kellner, se projevovaly v krásné literatuře a čtenáři začali shledávat realistický domácí román krotkým, líčení společnosti do omrzení nudným a události na faře a v zámku bezvýznamnými.
Pociťována byla rozmrzelost z jednotvárnosti úzce ohraničeného anglického klidu a naopak cítili touha po rozšíření obzoru, dobrodružstvích, nebezpečí a světě činů; a zatímco první vlna toho tiše stoupajícího přílivu povznesla Stevensona, sedmá a nejsilnější udělala zástupcem desetiletí Rudyarda Kiplinga.
Hned když Ostrov pokladů poprvé vyšel knižně (1883), psali kritici o skvělé autorově představivosti a Stevenson byl ve zbytku života provázen obdivem, který ale po jeho smrti na dlouho vyprchal; takže Swinnertonova adorace Roberta Louise v Edinburgh Review, zveřejněná ve stejném roce, jako zemřela vdova po spisovateli Fanny (1914), byla na celá desetiletí poslední a Ostrov pokladů chápali po většinu 20. století jen co umnou dětinskost a snad i podivínství či dutou staromódnost. I kvůli modernistce Virginii Wolfové (1882-1941) a jí podobným zůstal „Lou“ Stevenson vykázán ze školních osnov a doceňován jako spisovatel ve všem „moderní“, ba postmoderní bývá teprve teď. Náladově literaturu vrátil její přirozenosti a fantazii a Ostrov pokladů je věru bravurním kouskem a zároveň mistrnou kompilací mnohých starších motivů. Mistr se nebál a navázal na ty nejefektnější prvky nejlepšího, což nikdy nepopíral. V eseji Má první kniha zmiňuje některé ty vzory a prameny. Z Robinsona si půjčil papouška, skřehotajícího u něj navíc slova „samé dukáty“, z Washingtona Irvinga přejal postavu Billy Bonese, z Poeova Zlatého brouka odcizil nápad s kostlivcem-směrovkou (i když Poe píše jen o lebce přibité k platanu), z Marryatova Kormidelníka Vlnovského (1841) uzmul srub (budovaný na opuštěném ostrově) a z Kingsleyho knihy Vánoce v Západní Indii (1871) zužitkoval aspoň rakev. Na spisovatele Tobiase Smolletta (1721-1771) odkazuje alespoň příjmením kapitána lodi Hispaniola (taky Smolett) a dalším zdrojem byl Marryatův napodobitel William Henry Giles Kingston (1814-1880) a rovněž Ballantynův (1825-1894) ve svých časech nesmírně známý román Korálový ostrov (1857).
František Novotný připomíná v doslovu i dávnou non fiction Co jsem zažil mezi piráty a bukanýry (1678, česky 1961) od Alexandra Exquemelina a Stevenson sám zmiňuje dokonce Fenimora Coopera. Večer co večer předčítal u krbu synovi další a další kapitoly, jak je vymýšlel, a rád budil jeho nadšení, ba pomohl mu s tím i otec, když zhotovil seznam věcí z Bonesovy truhly a když navrhl pro Flintovu loď jméno Mrož.
Výsledek je dokonalý a teprve při několikátém čtení jsem prvně zaváhal nad částí o Jimově dobrodružství na moři. Absolutně nenápadně a neskutečně šikovně v ní autor knihu takříkajíc dofukuje. Ale zdlouhavé to není. Stevenson psal tak, že si nejprve vytvořil seznam kapitol, jejichž „těla“ pak dopisoval pod tyto názvy. Problémem nastal především ve chvíli, kdy ich forma přeskakuje ze rtů Jima Hawkinse do úst jeho patrona doktora Liveseye.
Jak Stevenson přiznal, původně se tu zadrhl, ale právě dočasná změna perspektivy knize ve výsledku prospěla a zdá se zajímavé, že to je zrovna dobrácký lékař, jehož čidly poklad poprvé vnímáme mamonářky - a znalec podobné literatury by dokonce řekl „haggardovsky“.
Jak jsem naznačil, nic nebrání ani tomu, abychom Jima vnímali jako nedůvěryhodného vypravěče a abychom spekulovali, nakolik se v imaginární realitě třeba ledacos seběhlo jinak. Dítě přece může vnímat zkresleně, to za prvé, ale především mohl Jim ve zprávě lhát úplně záměrně a v dobrém; takže se mj. ptám: „Nepaktoval se v nějaké chvíli i s Izraelem Handsem anebo aspoň piráty ve srubu? Opravdu přežil jen díky Silverovi?“ A lodní kuchař ve finále uniká dokonce s pytlem dukátů, je to vůbec možné? „Prosekal nepozorovaně pažení," čteme.
Ta samá kniha obsahuje i pověstný popěvek Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí, jo - ho - ho, ať teče rum (Šnajdrová), ale jistěže zní pokaždé trochu jinak, odhlédnu-li od originálu. Patnáct nás pilo rum ze všech sil, johoho, na truhle nebožtíka (Skoumal). Na truhle s mrtvolou všech patnáct lodníků, johoho, johoho, chlastalo rum (Voskovec/Fantová). Patnáct chlapů na kufru mrtvoly pije, Jo-ho-ho, ať teče rum! (Čep). A pan Eliáš totéž přeložil: Patnáct chlapů na truhle mrtvýho sedí, johoho, a pijou rum!
Jen rýmovaná metafora chlapsky pirátského povolání? Omyl. Je tu víc. Černá Rakev byl a možná i ještě dnes je podlouhlý, dvouakrový ostrov u pobřeží Kuby, na který za vzpouru vysadili, ano, skutečného Billy Bonese. A jeho kumpány. Každý chlap tenkrát obdržel jen láhev rumu a šavli a nic víc a věru se nejednalo o akt milosrdenství. Trestající věděli, že rum umocní žízeň a žízní šílení se šavlemi nejspíš porubají. Protože zdroj pitné vody na Rakvi, sestávají z černého kamení a ničeho víc, nebyl.
Hadi prý tam žili a muži nakonec neumřeli i díky tomu, že asi tak měsíc srkali jen rosu a dešťovou vodu a polykali právě kousky hadů, krabů a želv. S až nekrofilní zvědavostí se loď soudců posléze vracela okolo a celkem zbožný kapitán se… nad přeživšími ustrnul. Anebo plánoval, že se ustrne, už na začátku? To nevím.
František Novotný se v doslovu zmiňuje i o několika literárních a filmových dílech, která Ostrov pokladů inspiroval (konkrétně zmiňuje spisovatele Sabatiniho, Salgariho a Ransoma), a zapomněl tu pouze na jedinou podstatnou oblast, jíž jsou v Anglii populární Barrieho díla o Petru Panovi a kapitánu Hookovi.
Oproti tomu rutinním napodobitelem zůstal Arthur Howden Smith, který realizoval (1924) sen každého ze čtenářů původního díla, když rekonstruoval příběh, díky kterému se Flintovo zlato ocitá na ostrově. Smith byl pečlivý, vyšel ze všech Stevensonových zmínek a jeho román bývá vydáván pod názvy Zlato z Porto Bella anebo Zlato kapitána Flinta. Je prequelem, ale častěji se šila přímá pokračování. Příklady?
Strukturu původní knihy až snaživě napodobuje Silverova pomsta (1978, česky 1987 jako Pomsta Honzy Silvera) Roberta Arthura Leesona. Jim je už dospělý a opět nám vypráví, jak to bylo dál, a stejně jako minule předá na chvíli slovo doktoru Liveseymu, přičemž opět zažijeme jak dobrodružství na moři, tak dobrodružství na ostrově. Ale literárně kvalitnější pokračování stvořil teprve Harold Calahan pod titulem Návrat na Ostrov pokladů (1935, česky 2001). Také on rád parafrázoval mnohé tituly původních kapitol a v jedné dokonce dojde i na vždy mnou vytoužený Návratu Černého psa: Piráta, kterého Stevenson sice taky využil, ale pak na něj pomyslně zapomněl.
Knih inspirovaných Ostrovem je víc a patří sem třeba i jedna „neffovka“. Z bezpočtu adaptací máme každý nějakou svou nejoblíbenější a pro mně to je film Frasera Hestona (1990), kde hraje Silvera jeho tatínek Charlton Heston a výstup slepce Lavičky tu předvádí Christopher Lee. Dobrý je i film z roku 1972: Silvera představuje sám Orson Welles a Bena Guna francouzský herec Jean Lefebvre. Roku 1982 přenesla děj až do kosmu bulharská Planeta pokladů, což je animák, jehož nápad napodobil asi dvacet let potom snímek americký.
Ředitel nakladatelství Albatrosu Ondřej Müller se v případě Ostrova pokladů obírá i motivem Černé známky, která se anglicky řekne black spot. Každému, kdo ji od pirátů dostane (jistěže to není známka poštovní), hrozí smrt za zradu a ve Stevensonově románu se ona situace dokonce působivě opakuje. „O skutečném užívání známky nejsou dostatečné důkazy,“ píše Ondřej Müller, „nicméně Stevensona mohla inspirovat doložená tradice karibských pirátů, kteří odsouzenci za zradu či udání symbolicky ukazovali pikové eso; stejné karty však Stevenson využil už v příbězích Klubu sebevrahů.“
Jenom v Albatrosu vyšel Poklad na ostrově šestkrát a obrázky román doprovázeli třeba i známý ilustrátor verneovek Roux (u nás 1954), Zdeněk Burian (1961), František Tichý (1964) anebo (roku 1975) Bohuslav Mikeš (1934-2003), který byl náhodou kamarádem zpěváka Waldemara Matušky, i nakreslil přesně podle něj kapitána Smoletta (str. 55).
A post skriptum?
Švagr Martin Smolík z Krumlova má ze Stevensonovy úžasné knihy nejradši onu hlášku, kterou já opomněl zmínit. Hláška je velmi slavná a pochází z kapitoly Hlas mezi stromy, která je až třetí od konce a kde šokovaně čteme (Eliáš): Pak se hlas zvedl o něco výš, vyslovil kletbu, kterou zde vynechám, a potom: „Dones ten rum dozadu, Darby!“
Tentýž konec sekvence Jan Čep přeložil prostěji: „Přines mi rum, Darby!“ A Voskovec-Fantová? „Přines mi rum, Darby MacGraw!“ A Skoumal? „Dej sem rum, Darby!“
Příležitostně si můžete všímat, že ve filmových adaptacích se s tímhle pověstným strašením pirátů (ta slova volá Ben Gun, pokud jsem správně pochopil, ale kdysi je vyslovoval sám kapitán Flint) vypořádají pokaždé jinak a po svém. Což je, řekl bych, správné a jenom správné. Měnit i to dobré! Pro Stevensona však mám slabost, vydali mi o něm tenkou knížku, kterou jsem sepsal, a v dětství jsem jej četl soustavně. Dodnes vidím, na kterém místě zahrady mi maminka vložila prvně do rukou Ostrov pokladů, a to jsem si ještě myslel, že je Stevenson Skandinávec a Tichý jednoduše neumí malovat! Stejně agilně mi později matka vnutila Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda a ovšemže neprozradila pointu. Proč tolik horovala zrovna pro Stevensona, jsem se nezeptal, ale absolutně mi sedí!
Robert Louis Stevenson: Poklad na ostrově. Přeložil Petr Eliáš. Ilustroval Miloš Novák. Doslov a revize námořních výrazů František „Mrož“ Novotný. Jako upravený 5. svazek edice Knihy odvahy a dobrodružství vydal Albatros 2026. 216 stran.
Poklad na ostrově - Robert Louis Stevenson, František Novotný (ed.) | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Poněvadž mě squire Trelawney, dr. Livesey a ostatní pánové požádali, abych vypsal všechno dopodrobna o Ostrově pokladů, od začátku do konce, a abych nezamlčel nic kromě polohy ostrova, a to jenom proto, že jsou tam ještě ukryté poklady, chápu se pera léta Páně 17.. a vracím se ve vzpomínkách až do té doby, kdy můj otec měl hospodu „U Admirála Benbowa“ a osmahlý starý námořník s jizvou po šavli v obličeji se usadil pod naší střechou. Vzpomínám si na něho, jako by to bylo včera.
Nezní snad už Čepova verze báječně? A Robert Louis Stevenson původně studoval práva, což se stylově odráží ve slově „nezamlčet“. Roku 1954 byl však Jan Čep co bídácký emigrant a zpravodaj Svobodné Evropy dávno na černé listině, i ujala se stejného dobrodružství Hana Šnajdrová-Bílková a píše: Zeman Trelawney, doktor Livesey a jiní pánové mě požádali, abych dopodrobna vypsal historii pokladu na ostrově a zamlčel jenom polohu ostrova, protože poklad na něm zůstal až do dneška; proto se L. P. 17.. chápu pera a vracím se do dob, kdy měl ještě můj otec hostinec U admirála Benbowa a kdy se pod náš krov uchýlil starý snědý námořník s jizvou v obličeji. Jasně si vzpomínám, jako by se to stalo teprve včera… Atd. Podíval jsem se ke své škodě do Wikipedie a čtu, že také jméno Hana Šnajdrová užíval prý Čep jako pseudonym. Jde o omyl? Asi, ale váhám. - Roku 1957 každopádně knihu znovu přeložili sloupkařka Lidových novin Marie Fantová (1893-1963) a Prokop Voskovec (1893-1977), bratr známého herce: Baron Trelawney, Dr. Livesey a ostatní zasvěcenci mě požádali, abych vylíčil historii ostrova Pokladů pěkně podrobně od počátku až do konce. Nemám prý zamlčet nic kromě polohy ostrova, a to jenom proto, že tam část pokladu zůstala. A tak se léta Páně 17.. chápu pera a vracím se ke dnům, kdy můj otec míval hostinec „Admirál Benbow“ a kdy se k nám přistěhoval starý osmahlý námořník s jizvou přes obličej. Pamatuji se, jako by se to bylo událo včera. Skutečný mistr překladů Aloys Skoumal (1904-1988) viděl stejný anglický text roku 1967 následovně: Na žádost zemana Trelawneyho, doktora Liveseye a ostatního panstva, abych podrobně vypsal, jak to bylo s Ostrovem pokladů, a zatajil jen jeho polohu, protože je tam nevyzvednutý poklad, chápu se nyní, léta Páně 17-, pera a vzpomínám, jak se u nás - otec byl hostinským U admirála Benbowa - ubytoval osmahlý starý námořník, který měl na tváři šrám od šavle. Jako by to bylo včera, vidím ho… Atd. A Petr Eliáš? Je, řekl bych, na úrovni. Na neúnavné naléhání zemana Trelawneyho, doktora Liveseyho i ostatních pánů, abych sepsal vše, co se seběhlo kolem Ostrova pokladů, pěkně od začátku do konce, a nevynechal nic než polohu ostrova, a to jen proto, že tu stále zůstává nevyzvednutý poklad, pouštím se ve století Páně osmnáctém do psaní a vracím se do časů, kdy můj otec provozoval hostinec U Admirála Benbowa a pod naší střechou se poprvé ubytoval dohněda opálený starý námořník s jizvou od šavle. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Ve druhé polovině roku 1881, což není ani zdaleka včera, nakreslil Robert Louis Stevenson během dešťů ve skotském Braemeru pro nevlastního dvanáctiletého syna mapu. Odvozený od ní román Námořní kuchař z ostrova s pokladem (The Sea Cook of Treasure Island) dokuchtil teprve v Davosu, což už dnes málo čtenářů napadne (Davos je samozřejmě ve Švýcarsku), a na pokračování vycházel v chlapeckém časopise Young Folks (1881-1882), kam jej Robert „Lou“ prodal pod vymyšleným jménem kapitán George North.
Už si stěží uvědomíme, nakolik se tohle velkolepé dílo vymyká všemu před ním, a František „Mrož“ Novotný v doslovu zdůrazňuje, že beletrie s piráty „v hlavní roli“ do té chvíle v podstatě neexistovala, i když zdroje výjimek jsou, zdá se, a sám jsem kdysi s chutí přelouskal pěkně krvavé Marryatovy Piráty, kteří pocházejí až z roku 1836.
Stevenson, pravda, uměl psát ještě lépe než kapitán Marryat (1892-1847) a napětí, které nad jeho řádky cítíme, se povětšinou stupňuje, tak jako se nevyzpytatelně vyvíjí vztah vypravěče Jima Hawkinse k morálně ambivalentnímu kuchaři Johnu Silverovi. Ten je nepochybný mizera a vrah, ale Hawkinse si oblíbí, stává se snad i proti vlastní vůli jeho ochráncem a představuji si patrně právem, že tvůrce Jekylla a Hyda promítal do stejného beznohého nezbedy i část sebe. Obdobně přece trávil čas s chlapcem, který ani nebyl jeho, a nikoli, necítil se jako pirát Silver, ale chtěl bídáka zachytit takovým způsobem, aby se Hawkins ve finále vlastně ani nezlobil, když jim padouch uteče. A pan Hawkins, říkám si, mohl ve svém pojetí událostí utajit, že pomohl Silverovi na svobodu sám. Kontakty jich dvou románu nepochybně prospěly, a jak jsem si všiml, František Běhounek popisuje v Robinzonech z Kronborgu vztah chlapce a nejednoznačné figury jménem Morrison na základě duality Jima Hawkinse a Silvera; s tím rozdílem, že Morrison, zosobněný v televizní verzi Ladislavem Mrkvičkou, pro dítě i padne v boji.
Knižní vydání Ostrova pokladů Stevensona proslavilo a historik vám poví, že to muselo být i chvílí, do které se „strefil“. Kdo ví. Počátky imperialistického přílivu, které lze položit do roku porážky na hoře Majuba (1882), míní kupříkladu Leon Kellner, se projevovaly v krásné literatuře a čtenáři začali shledávat realistický domácí román krotkým, líčení společnosti do omrzení nudným a události na faře a v zámku bezvýznamnými.
Pociťována byla rozmrzelost z jednotvárnosti úzce ohraničeného anglického klidu a naopak cítili touha po rozšíření obzoru, dobrodružstvích, nebezpečí a světě činů; a zatímco první vlna toho tiše stoupajícího přílivu povznesla Stevensona, sedmá a nejsilnější udělala zástupcem desetiletí Rudyarda Kiplinga.
Hned když Ostrov pokladů poprvé vyšel knižně (1883), psali kritici o skvělé autorově představivosti a Stevenson byl ve zbytku života provázen obdivem, který ale po jeho smrti na dlouho vyprchal; takže Swinnertonova adorace Roberta Louise v Edinburgh Review, zveřejněná ve stejném roce, jako zemřela vdova po spisovateli Fanny (1914), byla na celá desetiletí poslední a Ostrov pokladů chápali po většinu 20. století jen co umnou dětinskost a snad i podivínství či dutou staromódnost. I kvůli modernistce Virginii Wolfové (1882-1941) a jí podobným zůstal „Lou“ Stevenson vykázán ze školních osnov a doceňován jako spisovatel ve všem „moderní“, ba postmoderní bývá teprve teď. Náladově literaturu vrátil její přirozenosti a fantazii a Ostrov pokladů je věru bravurním kouskem a zároveň mistrnou kompilací mnohých starších motivů. Mistr se nebál a navázal na ty nejefektnější prvky nejlepšího, což nikdy nepopíral. V eseji Má první kniha zmiňuje některé ty vzory a prameny. Z Robinsona si půjčil papouška, skřehotajícího u něj navíc slova „samé dukáty“, z Washingtona Irvinga přejal postavu Billy Bonese, z Poeova Zlatého brouka odcizil nápad s kostlivcem-směrovkou (i když Poe píše jen o lebce přibité k platanu), z Marryatova Kormidelníka Vlnovského (1841) uzmul srub (budovaný na opuštěném ostrově) a z Kingsleyho knihy Vánoce v Západní Indii (1871) zužitkoval aspoň rakev. Na spisovatele Tobiase Smolletta (1721-1771) odkazuje alespoň příjmením kapitána lodi Hispaniola (taky Smolett) a dalším zdrojem byl Marryatův napodobitel William Henry Giles Kingston (1814-1880) a rovněž Ballantynův (1825-1894) ve svých časech nesmírně známý román Korálový ostrov (1857).
František Novotný připomíná v doslovu i dávnou non fiction Co jsem zažil mezi piráty a bukanýry (1678, česky 1961) od Alexandra Exquemelina a Stevenson sám zmiňuje dokonce Fenimora Coopera. Večer co večer předčítal u krbu synovi další a další kapitoly, jak je vymýšlel, a rád budil jeho nadšení, ba pomohl mu s tím i otec, když zhotovil seznam věcí z Bonesovy truhly a když navrhl pro Flintovu loď jméno Mrož.
Výsledek je dokonalý a teprve při několikátém čtení jsem prvně zaváhal nad částí o Jimově dobrodružství na moři. Absolutně nenápadně a neskutečně šikovně v ní autor knihu takříkajíc dofukuje. Ale zdlouhavé to není. Stevenson psal tak, že si nejprve vytvořil seznam kapitol, jejichž „těla“ pak dopisoval pod tyto názvy. Problémem nastal především ve chvíli, kdy ich forma přeskakuje ze rtů Jima Hawkinse do úst jeho patrona doktora Liveseye.
Jak Stevenson přiznal, původně se tu zadrhl, ale právě dočasná změna perspektivy knize ve výsledku prospěla a zdá se zajímavé, že to je zrovna dobrácký lékař, jehož čidly poklad poprvé vnímáme mamonářky - a znalec podobné literatury by dokonce řekl „haggardovsky“.
Jak jsem naznačil, nic nebrání ani tomu, abychom Jima vnímali jako nedůvěryhodného vypravěče a abychom spekulovali, nakolik se v imaginární realitě třeba ledacos seběhlo jinak. Dítě přece může vnímat zkresleně, to za prvé, ale především mohl Jim ve zprávě lhát úplně záměrně a v dobrém; takže se mj. ptám: „Nepaktoval se v nějaké chvíli i s Izraelem Handsem anebo aspoň piráty ve srubu? Opravdu přežil jen díky Silverovi?“ A lodní kuchař ve finále uniká dokonce s pytlem dukátů, je to vůbec možné? „Prosekal nepozorovaně pažení," čteme.
Ta samá kniha obsahuje i pověstný popěvek Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí, jo - ho - ho, ať teče rum (Šnajdrová), ale jistěže zní pokaždé trochu jinak, odhlédnu-li od originálu. Patnáct nás pilo rum ze všech sil, johoho, na truhle nebožtíka (Skoumal). Na truhle s mrtvolou všech patnáct lodníků, johoho, johoho, chlastalo rum (Voskovec/Fantová). Patnáct chlapů na kufru mrtvoly pije, Jo-ho-ho, ať teče rum! (Čep). A pan Eliáš totéž přeložil: Patnáct chlapů na truhle mrtvýho sedí, johoho, a pijou rum!
Jen rýmovaná metafora chlapsky pirátského povolání? Omyl. Je tu víc. Černá Rakev byl a možná i ještě dnes je podlouhlý, dvouakrový ostrov u pobřeží Kuby, na který za vzpouru vysadili, ano, skutečného Billy Bonese. A jeho kumpány. Každý chlap tenkrát obdržel jen láhev rumu a šavli a nic víc a věru se nejednalo o akt milosrdenství. Trestající věděli, že rum umocní žízeň a žízní šílení se šavlemi nejspíš porubají. Protože zdroj pitné vody na Rakvi, sestávají z černého kamení a ničeho víc, nebyl.
Hadi prý tam žili a muži nakonec neumřeli i díky tomu, že asi tak měsíc srkali jen rosu a dešťovou vodu a polykali právě kousky hadů, krabů a želv. S až nekrofilní zvědavostí se loď soudců posléze vracela okolo a celkem zbožný kapitán se… nad přeživšími ustrnul. Anebo plánoval, že se ustrne, už na začátku? To nevím.
František Novotný se v doslovu zmiňuje i o několika literárních a filmových dílech, která Ostrov pokladů inspiroval (konkrétně zmiňuje spisovatele Sabatiniho, Salgariho a Ransoma), a zapomněl tu pouze na jedinou podstatnou oblast, jíž jsou v Anglii populární Barrieho díla o Petru Panovi a kapitánu Hookovi.
Oproti tomu rutinním napodobitelem zůstal Arthur Howden Smith, který realizoval (1924) sen každého ze čtenářů původního díla, když rekonstruoval příběh, díky kterému se Flintovo zlato ocitá na ostrově. Smith byl pečlivý, vyšel ze všech Stevensonových zmínek a jeho román bývá vydáván pod názvy Zlato z Porto Bella anebo Zlato kapitána Flinta. Je prequelem, ale častěji se šila přímá pokračování. Příklady?
Strukturu původní knihy až snaživě napodobuje Silverova pomsta (1978, česky 1987 jako Pomsta Honzy Silvera) Roberta Arthura Leesona. Jim je už dospělý a opět nám vypráví, jak to bylo dál, a stejně jako minule předá na chvíli slovo doktoru Liveseymu, přičemž opět zažijeme jak dobrodružství na moři, tak dobrodružství na ostrově. Ale literárně kvalitnější pokračování stvořil teprve Harold Calahan pod titulem Návrat na Ostrov pokladů (1935, česky 2001). Také on rád parafrázoval mnohé tituly původních kapitol a v jedné dokonce dojde i na vždy mnou vytoužený Návratu Černého psa: Piráta, kterého Stevenson sice taky využil, ale pak na něj pomyslně zapomněl.
Knih inspirovaných Ostrovem je víc a patří sem třeba i jedna „neffovka“. Z bezpočtu adaptací máme každý nějakou svou nejoblíbenější a pro mně to je film Frasera Hestona (1990), kde hraje Silvera jeho tatínek Charlton Heston a výstup slepce Lavičky tu předvádí Christopher Lee. Dobrý je i film z roku 1972: Silvera představuje sám Orson Welles a Bena Guna francouzský herec Jean Lefebvre. Roku 1982 přenesla děj až do kosmu bulharská Planeta pokladů, což je animák, jehož nápad napodobil asi dvacet let potom snímek americký.
Ředitel nakladatelství Albatrosu Ondřej Müller se v případě Ostrova pokladů obírá i motivem Černé známky, která se anglicky řekne black spot. Každému, kdo ji od pirátů dostane (jistěže to není známka poštovní), hrozí smrt za zradu a ve Stevensonově románu se ona situace dokonce působivě opakuje. „O skutečném užívání známky nejsou dostatečné důkazy,“ píše Ondřej Müller, „nicméně Stevensona mohla inspirovat doložená tradice karibských pirátů, kteří odsouzenci za zradu či udání symbolicky ukazovali pikové eso; stejné karty však Stevenson využil už v příbězích Klubu sebevrahů.“
Jenom v Albatrosu vyšel Poklad na ostrově šestkrát a obrázky román doprovázeli třeba i známý ilustrátor verneovek Roux (u nás 1954), Zdeněk Burian (1961), František Tichý (1964) anebo (roku 1975) Bohuslav Mikeš (1934-2003), který byl náhodou kamarádem zpěváka Waldemara Matušky, i nakreslil přesně podle něj kapitána Smoletta (str. 55).
A post skriptum?
Švagr Martin Smolík z Krumlova má ze Stevensonovy úžasné knihy nejradši onu hlášku, kterou já opomněl zmínit. Hláška je velmi slavná a pochází z kapitoly Hlas mezi stromy, která je až třetí od konce a kde šokovaně čteme (Eliáš): Pak se hlas zvedl o něco výš, vyslovil kletbu, kterou zde vynechám, a potom: „Dones ten rum dozadu, Darby!“
Tentýž konec sekvence Jan Čep přeložil prostěji: „Přines mi rum, Darby!“ A Voskovec-Fantová? „Přines mi rum, Darby MacGraw!“ A Skoumal? „Dej sem rum, Darby!“
Příležitostně si můžete všímat, že ve filmových adaptacích se s tímhle pověstným strašením pirátů (ta slova volá Ben Gun, pokud jsem správně pochopil, ale kdysi je vyslovoval sám kapitán Flint) vypořádají pokaždé jinak a po svém. Což je, řekl bych, správné a jenom správné. Měnit i to dobré! Pro Stevensona však mám slabost, vydali mi o něm tenkou knížku, kterou jsem sepsal, a v dětství jsem jej četl soustavně. Dodnes vidím, na kterém místě zahrady mi maminka vložila prvně do rukou Ostrov pokladů, a to jsem si ještě myslel, že je Stevenson Skandinávec a Tichý jednoduše neumí malovat! Stejně agilně mi později matka vnutila Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda a ovšemže neprozradila pointu. Proč tolik horovala zrovna pro Stevensona, jsem se nezeptal, ale absolutně mi sedí!
Robert Louis Stevenson: Poklad na ostrově. Přeložil Petr Eliáš. Ilustroval Miloš Novák. Doslov a revize námořních výrazů František „Mrož“ Novotný. Jako upravený 5. svazek edice Knihy odvahy a dobrodružství vydal Albatros 2026. 216 stran.
Poklad na ostrově - Robert Louis Stevenson, František Novotný (ed.) | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Komentáře čtenářů
Reakce k článku
Od: Fátima Ahmed - 6.5.2026 - 16:13
půjčku
Ahoj bratři a sestry
Jsem zde, abych svědčila o Boží dobrotě v mém životě a o tom, jak jsem byla zachráněna před finančním stresem, protože moje firma upadala a moje rodina byla v tak těžké situaci, že jsme nemohli ani zaplatit školné pro děti, protože hořkost ovládla mé srdce.
Můj manžel také selhal, protože jsme provozovali rodinný podnik ve Valencii, kde jsme byli zmatení. Můj manžel se pokusil získat půjčku od banky, ale byla mu odmítnuta, a tak si šel hledat půjčku online, protože ho podvedli nějací online podvodníci, kteří mu slíbili půjčku a řekli, že musí zaplatit poplatek, aby ji získal. Můj manžel si půjčil peníze od svých přátel, aby poplatek zaplatil, a pak si s nějakou výmluvou vyžádali další poplatek. Musel si jít půjčit od svého bratra v Madridu, aby se ujistil, že dostane půjčku alespoň na financování potřeb rodiny, a poté, co poplatek zaplatil, byl s nějakou výmluvou požádán, aby zaplatil znovu. To vedlo k nárůstu hladu v rodině, takže jsme museli sbírat jídlo od našich blízkých sousedů. A měsíce jsme trpěli a podnik byl dočasně uzavřen.
Takže jedno věrné odpoledne kolem 14:00 mi zavolala jedna blízká sousedka a řekla, že si vezme půjčku od online půjčovací společnosti. Pokud půjčku získá, představí mi ji. Šly jsme tedy společně k bankomatu a zkontrolovaly si půjčku. Půjčka tam nebyla. Čekaly jsme tedy asi 30 minut, pak nám na telefon přišlo upozornění z banky, že na účet obdržela peníze. Zkontrolovaly jsme tedy zůstatek na jejím účtu a viděly jsme půjčky ve výši 180 000 eur.
Okamžitě jsem se na veřejnosti rozplakala a jediné, na co jsem mohla myslet, bylo, že kdybych měla tuhle částku, mé problémy by byly pryč. Tak jsme šly domů. Manželovi jsem to neřekla. Za těch 100 eur, co mi dala, jsem si koupila nějaké potraviny domů a podepsala smlouvu. Se sousedkou jsme požádaly společnost o půjčku, protože mi dala pokyny, takže jsme postupovaly podle pokynů, protože proces byl stejný. Takže po všech těchto procesech mi společnost také poskytla půjčku
.(`’•.¸(` •.¸* ¸.•’´)¸.•’´)..«´ Ibrahim Ismail Loan Finance ¨`»(Ibrahimismailloanfinance@gmail.com)
..(¸. •’´(¸.•’´ * `’•.¸)`’•.¸ ). +393508504134
Můžete se také zaregistrovat a vyřešit své finanční problémy.
Sdílím tento příběh, protože vím, že tolik lidí potřebuje finanční pomoc a společnost vám pomůže.
Jmenuji se Fatima Ahmed
Název společnosti: Ibrahim Ismail půjčku Finance
Telefon/Whats App společnosti: +393508504134
E-mail společnosti: Ibrahimismailloanfinance@gmail.com
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Jak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromují
Co ve vás zbude, když zavřete knihu? Dubnové čtení, které mi zvlnilo stránky
Charmsova poezie prvně kompletní
Tři nové pohádky pro malé i velké čtenáře
Eva Veberová nezemře. Narozena před 100 roky
Když ještě děcka četla
Ludvík Vaculík v Čítance
Třicet nekompromisních literárních úderů na solar
Rebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Marně vzpomínám na Zoru
Námořník z domu s cimbuřím
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Jako po drátku
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.