Ve své publikaci citlivě popisuje rytmus společnosti snažící se vymanit z postkoloniálního sevření a hledat východiska z bídy a věčných protestů všech proti všemu. Velmi živým a literárně bohatým jazykem zachycuje kontrasty starého a moderního světa, kdy tu na jedné straně létají letadla, na straně druhé vás v Kalkatě sveze rikša. Někdy jde přitom o jedinou možnost dopravy do hotelu. A na ty kontrasty naráží úplně všude.

Ve městech sice stojí nové pěkné domy, ale především na jeho okrajích stále ještě nachází řadu těch tradičních s venkovní zadní kuchyní pod prodlouženou střechou. Kvůli vlhkému podnebí a monzunům tu stavební materiály obecně trpí, a proto životnost a estetičnost mnohých budov je z evropského pohledu na pováženou.

Klima tu vůbec určuje tempo celého dne, neboť v obrovských vedrech nelze dělat nic jiného než zůstat někde ve stínu a pracovní povinnosti či návštěvy odložit na příhodnější dobu. V sedmdesátých letech navíc komplikují situaci chronické výpadky elektřiny, jež automaticky vypínají klimatizaci a elektrické větráky. Není divu, že se pak Indové polévají vodou několikrát denně.

Autor se však nespokojí s hodnocením této vnější stránky života, což by zavánělo povrchností. Té se ve svých soudech důsledně vyhýbá a všímá si třeba zlepšení proočkovanosti obyvatel či mírného ubývání žebráků v ulicích Zkrátka pečlivě zaznamenává progres bengálské části Indie, přestože si i on racionálně uvědomuje, kolik úsilí tu na občany ještě čeká. Protože je mnohdy podobno zázraku, pokud se jim podaří ráno namačkat se do autobusu nebo vlaku.

Tím, že knihu psal za bývalého režimu, zmiňuje roli levice v Indii a jistým způsobem ji velebí. Nicméně nedělá to formou laciné propagandy, spíš to působím dojmem hlubokého přesvědčení. Má to však logiku. Díky tomu třeba vznikají v Kalkatě výrobní družstva, která dávají ženám možnost výdělku. Obdobně zaujatě zmiňuje i rozvoj zdejšího školství. Zcela správně jej vnímá za klíčovou podmínku lepší budoucnosti.

Ale v bengálské společnosti se stále dokola střetává starý svět s novým a místní si proto zachovávají krásnou tradici zvanou adda. Není to žádná neformální konverzace ve výtahu, ale setkání, kdy si jeho účastníci povídají na různá témata. Napadlo mě, že v současnosti bychom tu addu potřebovali v Evropě jako sůl. A mnohem raději bych ji vyměnila za komentáře na internetu.

Zbavitel se zúčastňuje zmíněné schůzky s přáteli i se zcela neznámými lidmi a přináší tím veskrze intimní sondu do jejich myšlení. Ostatně díky své jazykové výbavě a renomé se obecně dostává tam, kam se běžný turista rozhodně nepodívá.

A z tohoto hlediska považuji knihu za zcela výjimečnou. Z každého řádku je poznat, že ji nestvořil nadšenec s batůžkem na zádech, ale velmi zasvěcený tvůrce, který umí svým pohledem sečtělého a vzdělaného muže zaujmout. Navíc dokáže mezi řádky nenásilně poučit nejen o minulosti země, ale hlavně vysvětlit to, jakým způsobem Bengálci uvažují. Myslím, že až si příště pustím nějaká videa z kalkatských tržišť, budu jim kulturně rozumět o něco více. Podobnou nadstavbu u tohoto typu literatury aktuálně dost postrádám.

Autorovy publikace se přitom pomalu vytrácejí z fondů knihoven, naštěstí jsou ale stále k mání v antikvariátech. Přitom by si podle mého názoru zasloužily nové upravené vydání. S komentářem současného indologa by měly totiž co říct i dnešnímu čtenáři.

Zdroj obálky: www.databazeknih.cz