Tolik anotace knihy a první setkání při listování bez začtení. Jak člověka vábí podobné generační romány, a že se s nimi poslední dobou roztrhl pytel. Od Heřmánkového údolí, přes Chaloupky, Šikmý kostel, Rozpůlený dům a mnoho dalších. Jako po drátku není vyjímka. Není se ale čemu divit. Vyprávění starých generací máme pořád někde "pod kůží". Dodnes většina z nás miluje slyšet o tom "jak bylo". Co všechno se od té doby změnilo. Celá magie dávných časů působí nekriticky, romanticky, ikdyž velmi často vše doprovázel velmi těžký život plný ztrát.

Než se začne odvíjet hlavní linie drátenického příběhu v knize Jako po drátku, zavítáme do jedné malé slovenské vesnice z Kysúcka. Rakousko-Uhersko ještě všeobjímá "své" země a pára teprve přichází na scénu dějin. Slovensko řemeslu drátenictví dalo vzniknout, a tak není náhodou, že i tato kniha nás prvotně přivádí právě tam. To, jak drátenictví vídáme teď, nemá s tím původním nic společného. Hrnce, pekáče, pastičky nebo všelijaká udělátka potřebná pro život na venkově byly nutností, o jejich opravě v podobě drátu nevyjímaje.
I Zoltán se narodil do jedné takové drátenické rodiny. Tam, kde otec putoval za obživou přes půl Evropy každý rok, starší děti odcházely z domu bez návratu. Matka se starala nejenom o celé stavení, ale i o generace starší, vyrůstal Zoltán, nejmenší z rodu. Nebyl by to ale správný generační román o velkém počtu stran, kdybychom zůstali pouze u malé vesnice kdesi v horách.

S touhou překročit svůj vlastní krátký stín života provázíme Zoltána během knihy ze Slovenska, přes Čechy až do samotné Ameriky. Země, o které snilo mnoho chudých na přelomu století. Poutavě popsané dětství i dospívání dokresluje výstavba tehdejších industriálních měst. Osady, často plné přistěhovalců, ztroskotanců, lemující taková města a v nich chlapcův příběh přitahující svoji syrovostí čtenářovu pozornost. 
V první části této životní etapy jsem se upřímně nemohla odtrhnout. Jako by Ondřej Šanc přesně věděl, co vyprávět chce. Napětí, spád, i určitý nádech beznaděje, který dokonale vystihnul tíhu takového života, to vše dávalo příběhu velikou sílu. A nemluvím pouze o postavě Zoltána, ale i těch méně důležitých, nikterak bezvýznamných. Vše se prolíná, doplňuje uměním hodného mistra. Nemohu tak vytknout sebemenší čast. I nenápadné vsunutí slavného jména literáta do příběhu bylo skvělým tahem 

Bohužel odchodem hlavního hrdiny do Ameriky začíná kniha pokulhávat. Nikterak moc, to jistě ne. Jsou v této  druhé třetině příběhu chvíle stále silné, ale místy již probleskují části, kde čtenář začne přeskakovat řádky, jako tomu bylo u mě. Příběh se začne rozpadat polehoučku. Jelikož má ale od počátku silné základy, stále lze udržet příjemně pozornost. Zájmu nahrává i fakt, že vás prostě a jednoduše zajímá, jak to se Zoltánem dopadne. Takže čtete.

Poslední menší třetina knihy, přesněji již opravdu pár desítek stran, je zbytečných. Nové generaci není věnována taková pozornost, a tím si k mladým nastupujícím hrdinům nevytvoříte žádný niterný vztah. Syn i vnuk už vybočuje z objemného příběhu natolik, že působí hlavně rušivě. Nejsem si jistá, zda Ondřej Šanc se koncem spíše netrápil, než aby mu on sám rozuměl. I přes všechnu tíhu závěru jde o román povedený. Rozhodně do poloviny knihy není jediné mínus, proletíte dějem, ani nebudete vědět jak. A když jsme zde měli podobné romány již od Karviné, Šumavy aj., tak proč ne Ústí nad Labem.  Šanci si kniha rozhodně zaslouží.

JAKO PO DRÁTKU
ONDŘEJ ŠANC
Nakl. ARGO
Rok vydání 2025
408 stran