ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 7.9.2026, svátek má
Regína
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Meky Žbirka ožije v reedicích, na Symphonic Night i jinakNocleh u Párala, vzpomínka na HrabalaBožena Němcová a magieDavid Copperfield má kulatinyRené Goscinnymu by bylo stoŠok z umělé inteligenceDevět hororů od vikáře MaldenaUž to zase začíná... Škola, povinnostiO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkySkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkemThankskilling Day: Trailer k únikovce, která se mění ve smrtelnou past
Manifestoval jsem
30.04.2026 Ivo Fencl Próza
„Vaše generace zničila současný svět a navzdory tomu sentimentálně vzpomínáte na rok 1976,“ vytkl mi nedávno jeden čtenář tohoto a nebudu se přít, zda současnosti připravili blbé podklady můj táta s mámou. Mně bylo každopádně dvanáct (ještě patřím k té "poválečné" generaci) a sdílel jsem stejnou pasivní rezistenci, v jaké jsem vyrůstal. Co to mimo jiné znamenalo?
Povinně se chodilo do prvomájových průvodů. Dva dni před manifestací, ne dřív, jsme si během školní pracovní výuky dělali krepová mávátka. Rodiče nám koupili papíry ve třech barvách státní vlajky a doma jsme komanče alias rudokožce alias komouše nemilovali, nicméně nikoho nenapadlo ani ve snu, že by Prvý máj nějak bojkotoval.
Měli jsme, jak si vzpomínám, pracovní vyučování teprve v poslední, páté pondělní hodině a „soudružka učitelka“ Voříšková vydala příslušný pokyn: „Vopatrně vemte nůžky a papír střihejte tak, aby půlka byla širší a druhá užší. Hotovo? Každý si polovičku s někým vyměňte za krepák druhé barvy.“ Takže došlo v mém případě na „čenž“ se spolužačkou Petrou, ten krepák jsme překládali, nastříhávali mu třásně a dostali jsme každý dřevěnou hůlku, okolo které jsme svůj pruh omotali a připevnili tkalounem. Přes modrý pruh se lepil ten rudý a bílá byla nakonec hůlka. To bylo pondělí a ve středu ráno jsme do školy naštěstí nemuseli ani páchnout. Zato povinné ráno obléci pionýrský kroj a upozorňuji, že neexistoval jediný můj spolužák ve třídě, aby pionýrem nebyl. Nejinak to chodilo. Na běžné schůzky jsme naštěstí nemuseli chodit vyfintěni krojem, na pionýrská shromáždění v liďáku ano a do májového průvodu jakbysmet. Jak mi dotvrdí každý pamětník, býval pionýrský oddíl totožný nebo takřka totožný s každou jednou školní třídou a pionýrská skupina byla totožná se školou. Zdeňka Voříšková tím pádem fungovala ve čtvrtém ročníku jednak jako třídní, za druhé vyučovala veškeré předměty s výjimkou zpěvu a za třetí byla pionýrská šéfová. 1. května jsme se vždycky sešli před starou školou na náměstí teprve v osm a po asfaltové silnici, na které zarazili dopravu, se vydali na shromaždiště v sousední čtvrti, odkud jsme se na povel vraceli za zvuků „břeskné“ hudby v šestistupech. Když jsme míjeli továrnu, někdo ze šéfů zavelel, nechť voláme „ať žije ká-es-čé“, i provolával jsem, ačkoli doma z nich zvraceli. Možná zvraceli, ale do průvodu šli v rámci zaměstnání v sousedním městě zrovna tak.
Součástí manifestace byly alegorické vozy, a to třeba hasičů nebo místního kovozávodu. Vždycky se jednalo o náklaďák s nějakým výrobkem a s transparentem, na kterém buď stálo „První máj“ nebo něco horšího. Když jsme došli na náměstí, proud lidí se volně roztekl a vždycky mě nudily projevy proslovované z rudé tribuny před radnicí alias po tehdejším národním výborem. Neříkám, že jsem je nechápal, ale nedokázal jsem něčemu podobnému soustředěně naslouchat a jasné mi bylo především finální vypuštění holubů. Ti se dělili na houf v kleci a dvě bílé holubice hlavní, z nichž jednu držel na té tribuně pionýr a druhou pionýrka. Tou dobou však už neměli pionýři košile bílé jako ono peří, protože se někdy roku 1973 obecně přešlo z bílých košulenek, které se snadno špinily, na modré, čímž se pionýři připodobnili svazákům. Ale šátky samozřejmě zůstávaly rudé a musím přiznat, že jsem svůj nosil málo a zavazovat ho ani neuměl. Na tom průvodu pro mě byl nejzajímavější jakýsi soukromý moment, ve kterém jsme procházeli okolo baráčku mé tety. Všude na chodnících poulil oči lid a před vlastními dveřmi stála uprostřed onoho „lidu“ taky stará paní Čížková v typickém šátku a po jejím boku má babička, její švagrová. Pokaždé jsme na sebe šťastni mávli, bylo to jako záchrana, a babička se mohla na patě obrátit a vracela se tetiným domem a dvorem a stodolou plnou sena a zahradou k naší kůlně, do které táta vyřízl otvor ve tvaru dveří, a tím průchodem babička šikovně prolezla do naší zahrady. První máj tím pro ni hasl a byla ráda, ale pro mě hasl za moment jakbysmet, dovnitř do školy se už nemuselo a počítám, že jsme byli hodně před polednem doma.
Chození do tohoto průvodu se sledovalo a následující oslavy osvobození republiky oproti tomu povinné nebyly. Zvláštností z Plzně, odkud pocházím, je známý fakt, že se nesměla připomínat osvobozovací účast Američanů a tzv. demarkační čára, od které jsem přitom bydlel jen pár kilometrů. Co se tudíž říkalo? „Osvobodila nás Rudá armáda a bodří Rusové. „ Přes to nejel vlak. Doma jsem, pravda, slýchal jinačí historie a mamince bylo šest, když s Američany koketovala, ale vlastně to byli taky Kanaďané a někteří vojáci ze Států navíc disponovali černou pletí a nelze nepřiznat, že tábořili odděleně.
V rodině se tradovalo pár historek, ale ve školní třídě jsem okolo roku 1976 samozřejmě o Amerikánech švitořit nesměl. A ani pípnout, což mi doma táta s mámou a babička kladli na srdce, jakožto mé - o dva roky mladší – sestře. „O tom se nemluví, no, a protistátní vtipy taky nesmíš řikat.“ A že jsem jich znal! Na druhou stranu nebude sporu, že se v rodině tradovaly osvobozovací příhody spíše banální, a kupříkladu máma jako děvče nabídla jednomu tomu Kanaďanovi na džípu či tanku rohlík - a on jí na oplátku hodil čokoládu.
Při jiné příležitosti neměla co nabídnout a styděla se přijmout od vojáka pomeranč, čehož později litovala; a vedle toho všeho mi babička - narozená roku 1908 - celé dětství jako mantru opakovala, když byla příležitost: „Tohle samozřejmě nedělej, ale je pravda, že Američani, jó ti, nohy na stůl dávali. Ležérně. Tákhle!“
Anebo donce říkala „on je na stůl vždycky dávají“ a každopádně jsem se dlouho domníval, že jde o vrozený „americký obyčej“: i obuté nohy se patří natáhnout na stůl, zatímco sedím na židli. Byl to zvyk osvoboditelů a správný a právem se neostýchali při každé příležitosti relaxovat a proč se tomu vůbec divit, byli přece Bratrstvo neohrožených, asi jako v tom seriálu od Stevena Spielberga, a oni vlastně jsou jeho předloha a ony haksny je musely věru bolet.
Jinak jsou vyprávěnky z oné doby, a to nejenom v oblasti, o které hovořím, často prolnuty s tzv. rádoby partyzány, což byli většinou lidé, kteří měli nějaké máslo na hlavě a koncem války, když jim tím pádem „hořela koudel“, se usilovně začali šaltovat do role odbojářů, kteří se „vlastně skrývají kdesi za městečkem v lese“. Praví odbojáři to často nebyli, a když, s křížkem po funuse. Ale ještě horší to bylo a nejmenovaný občan a jeho kámoš a kumpán si vzali do parády mladičkého německého vojáčka, jak se traduje, a nikdo prý dodnes neví, jak to přesně bylo, ale podle všeho jej zastřelili a možná ho nechali, aby si vykopal hrob. I když…
Zvláštní je, že jsem starý a zvídavý a dodnes navzdory tomu nevím o jakémkoli místě v oblasti, kde by ten hrob mohl být, i kdyby dávno prázdný; a mám pocit, že kdyby to celé byla pravda, našel by se během mého života aspoň jediný člověk, který by mi ono místo upřesnil. Ale tady se mohu mýlit. Proč by se měl najít? Nežijeme v seriálu Columbo a možná to v letech 1945 a 1946 absolutně celé spadlo pod stůl.
Jediná další věc, která se traduje, že údajný vrah a odbojář nedopadl v dalším životě ani za mák dobře, dělo se mu i tohle či támhleto a nakonec… Ale dostal jsem se moc daleko za rok 1976, kdy jsem byl kluk a kdy jsem u příležitosti oslav osvobození vnímal taky plzeňský ohňostroj; a pro maminku, učící na ekonomické škole, to ovšem bývalo náročnější, anžto musela povinně do podvečerního lampionového průvodu. I po něm následovaly projevy, a to opět bez americké tematiky, což bylo v Plzni absurdní, ale tak to chodilo a jistěže jsme ničili taky budoucnost, neboť jméno pověstného generál Pattona nesmělo padnout. Smrklo se i bez Pattona a prásk, prásk, do atmosféry frčely proudnice jisker všech barev a mě překvapilo, do jakých výšin umějí vystoupat, a čekal jsem, že mě cosi bací do hlavy, ale nic naštěstí nepadalo a jen si pamatuji strašlivý rachot a byl to komunistický ohňostroj, to je pravda, ale proti ohňostrojům jako takovým nemám vůbec nic a dejme tomu i v komedii Velký šéf s Davidem Nivenem je využit báječně a efektně. A u příležitosti třicátého výročí osvobození Rudou armádou vystřelovány v Plzni rovněž oranžové rachejtle a vypadaly přesně jako létající červi a vojáci, kteří měli ten tyátr na starost, ještě dlouho nevyčerpali zásobu raket a byl jsem klukovsky nadšen a zaujalo mě, že nějací „čerti“ občas fičí i vodorovně; načež finále zajistila niagara bílých jisker, valící se z jedné budovy. A během tohoto slavného ohňostroje se k nebi upíraly nejméně tři světlomety a všechny oči a politiku jsem na - rozdíl od táty, který přišel za normalizace o práci -, řešil tenkrát málo a jenom jsem pečlivě zaznamenával do dvou původně školních sešitů ony vyprávěné mi protistátní vtipy, které většinou nosila maminka z ekonomické školy; a kreslil jsem a psal tenkrát „týdeník“, který jsem pojmenoval Rodina a jenž měl regulérní rubriky, komiks na konci a jeden čas i rubriku s fóry, nicméně naprosto nic protistátního jsem do Rodin nedával, to pro jistotu, a nakonec jsem s jejich výrobou skončil teprve číslem 114, když mi bylo už pomalu čtrnáct a chystal jsem se na gymnázium a začal mít víc učení; a podobný „časopis“ je i dokumentem doby, ale nikoli dokumentem politických posunů, od kterých jsem Rodinu izoloval podle vzoru rodiny skutečné. A často slyším, jak někdo vzpomíná na svůj tehdejší ventil v hudbě, ale nejsem nijak zvlášť muzikální, bohužel, a touto cestou jsem taky nešel a dokonce ani rock jsem jako chlapec nevyhledával, zatímco mě rodiče infikovali country muzikou, i preferoval jsem těch pár amerických countrymanů, kteří byli povoleni, a Greenhorny a Ladislava Vodičku s jeho bručivými „megahity“ Já tu zemi znám a Řidič má tvrdý chléb. A v souvislosti s Vodičkou („starým Vodou“) si vybavuji, jak jsem tohoto sešlého již frajera, jehož jsem do té chvíle znal pouze z rádia a singlů, poprvé uzřel na obrazovce černobílé televize. A zaujal mě především touhle zvláštností: Zatímco i sám Gott se při zpívání aspoň trochu hýbal, ačkoli mizerně, soudruh Vodička ztvrdle stál před kamerou s připaženýma rukama a svým způsobem to bylo působivé a rodiče postřehli, nakolik ho mám rád, i pořídili mi k svátku jeho elpíčko, které je ale spíš slabé, takže nás ta deska jako podobně ztvrdlé a připažené občany, inu, poněkud zklamala.
Řidič, ten tvrdej chleba má - Ladislav Vodička - YouTube
Měli jsme, jak si vzpomínám, pracovní vyučování teprve v poslední, páté pondělní hodině a „soudružka učitelka“ Voříšková vydala příslušný pokyn: „Vopatrně vemte nůžky a papír střihejte tak, aby půlka byla širší a druhá užší. Hotovo? Každý si polovičku s někým vyměňte za krepák druhé barvy.“ Takže došlo v mém případě na „čenž“ se spolužačkou Petrou, ten krepák jsme překládali, nastříhávali mu třásně a dostali jsme každý dřevěnou hůlku, okolo které jsme svůj pruh omotali a připevnili tkalounem. Přes modrý pruh se lepil ten rudý a bílá byla nakonec hůlka. To bylo pondělí a ve středu ráno jsme do školy naštěstí nemuseli ani páchnout. Zato povinné ráno obléci pionýrský kroj a upozorňuji, že neexistoval jediný můj spolužák ve třídě, aby pionýrem nebyl. Nejinak to chodilo. Na běžné schůzky jsme naštěstí nemuseli chodit vyfintěni krojem, na pionýrská shromáždění v liďáku ano a do májového průvodu jakbysmet. Jak mi dotvrdí každý pamětník, býval pionýrský oddíl totožný nebo takřka totožný s každou jednou školní třídou a pionýrská skupina byla totožná se školou. Zdeňka Voříšková tím pádem fungovala ve čtvrtém ročníku jednak jako třídní, za druhé vyučovala veškeré předměty s výjimkou zpěvu a za třetí byla pionýrská šéfová. 1. května jsme se vždycky sešli před starou školou na náměstí teprve v osm a po asfaltové silnici, na které zarazili dopravu, se vydali na shromaždiště v sousední čtvrti, odkud jsme se na povel vraceli za zvuků „břeskné“ hudby v šestistupech. Když jsme míjeli továrnu, někdo ze šéfů zavelel, nechť voláme „ať žije ká-es-čé“, i provolával jsem, ačkoli doma z nich zvraceli. Možná zvraceli, ale do průvodu šli v rámci zaměstnání v sousedním městě zrovna tak.
Součástí manifestace byly alegorické vozy, a to třeba hasičů nebo místního kovozávodu. Vždycky se jednalo o náklaďák s nějakým výrobkem a s transparentem, na kterém buď stálo „První máj“ nebo něco horšího. Když jsme došli na náměstí, proud lidí se volně roztekl a vždycky mě nudily projevy proslovované z rudé tribuny před radnicí alias po tehdejším národním výborem. Neříkám, že jsem je nechápal, ale nedokázal jsem něčemu podobnému soustředěně naslouchat a jasné mi bylo především finální vypuštění holubů. Ti se dělili na houf v kleci a dvě bílé holubice hlavní, z nichž jednu držel na té tribuně pionýr a druhou pionýrka. Tou dobou však už neměli pionýři košile bílé jako ono peří, protože se někdy roku 1973 obecně přešlo z bílých košulenek, které se snadno špinily, na modré, čímž se pionýři připodobnili svazákům. Ale šátky samozřejmě zůstávaly rudé a musím přiznat, že jsem svůj nosil málo a zavazovat ho ani neuměl. Na tom průvodu pro mě byl nejzajímavější jakýsi soukromý moment, ve kterém jsme procházeli okolo baráčku mé tety. Všude na chodnících poulil oči lid a před vlastními dveřmi stála uprostřed onoho „lidu“ taky stará paní Čížková v typickém šátku a po jejím boku má babička, její švagrová. Pokaždé jsme na sebe šťastni mávli, bylo to jako záchrana, a babička se mohla na patě obrátit a vracela se tetiným domem a dvorem a stodolou plnou sena a zahradou k naší kůlně, do které táta vyřízl otvor ve tvaru dveří, a tím průchodem babička šikovně prolezla do naší zahrady. První máj tím pro ni hasl a byla ráda, ale pro mě hasl za moment jakbysmet, dovnitř do školy se už nemuselo a počítám, že jsme byli hodně před polednem doma.
Chození do tohoto průvodu se sledovalo a následující oslavy osvobození republiky oproti tomu povinné nebyly. Zvláštností z Plzně, odkud pocházím, je známý fakt, že se nesměla připomínat osvobozovací účast Američanů a tzv. demarkační čára, od které jsem přitom bydlel jen pár kilometrů. Co se tudíž říkalo? „Osvobodila nás Rudá armáda a bodří Rusové. „ Přes to nejel vlak. Doma jsem, pravda, slýchal jinačí historie a mamince bylo šest, když s Američany koketovala, ale vlastně to byli taky Kanaďané a někteří vojáci ze Států navíc disponovali černou pletí a nelze nepřiznat, že tábořili odděleně.
V rodině se tradovalo pár historek, ale ve školní třídě jsem okolo roku 1976 samozřejmě o Amerikánech švitořit nesměl. A ani pípnout, což mi doma táta s mámou a babička kladli na srdce, jakožto mé - o dva roky mladší – sestře. „O tom se nemluví, no, a protistátní vtipy taky nesmíš řikat.“ A že jsem jich znal! Na druhou stranu nebude sporu, že se v rodině tradovaly osvobozovací příhody spíše banální, a kupříkladu máma jako děvče nabídla jednomu tomu Kanaďanovi na džípu či tanku rohlík - a on jí na oplátku hodil čokoládu.
Při jiné příležitosti neměla co nabídnout a styděla se přijmout od vojáka pomeranč, čehož později litovala; a vedle toho všeho mi babička - narozená roku 1908 - celé dětství jako mantru opakovala, když byla příležitost: „Tohle samozřejmě nedělej, ale je pravda, že Američani, jó ti, nohy na stůl dávali. Ležérně. Tákhle!“
Anebo donce říkala „on je na stůl vždycky dávají“ a každopádně jsem se dlouho domníval, že jde o vrozený „americký obyčej“: i obuté nohy se patří natáhnout na stůl, zatímco sedím na židli. Byl to zvyk osvoboditelů a správný a právem se neostýchali při každé příležitosti relaxovat a proč se tomu vůbec divit, byli přece Bratrstvo neohrožených, asi jako v tom seriálu od Stevena Spielberga, a oni vlastně jsou jeho předloha a ony haksny je musely věru bolet.
Jinak jsou vyprávěnky z oné doby, a to nejenom v oblasti, o které hovořím, často prolnuty s tzv. rádoby partyzány, což byli většinou lidé, kteří měli nějaké máslo na hlavě a koncem války, když jim tím pádem „hořela koudel“, se usilovně začali šaltovat do role odbojářů, kteří se „vlastně skrývají kdesi za městečkem v lese“. Praví odbojáři to často nebyli, a když, s křížkem po funuse. Ale ještě horší to bylo a nejmenovaný občan a jeho kámoš a kumpán si vzali do parády mladičkého německého vojáčka, jak se traduje, a nikdo prý dodnes neví, jak to přesně bylo, ale podle všeho jej zastřelili a možná ho nechali, aby si vykopal hrob. I když…
Zvláštní je, že jsem starý a zvídavý a dodnes navzdory tomu nevím o jakémkoli místě v oblasti, kde by ten hrob mohl být, i kdyby dávno prázdný; a mám pocit, že kdyby to celé byla pravda, našel by se během mého života aspoň jediný člověk, který by mi ono místo upřesnil. Ale tady se mohu mýlit. Proč by se měl najít? Nežijeme v seriálu Columbo a možná to v letech 1945 a 1946 absolutně celé spadlo pod stůl.
Jediná další věc, která se traduje, že údajný vrah a odbojář nedopadl v dalším životě ani za mák dobře, dělo se mu i tohle či támhleto a nakonec… Ale dostal jsem se moc daleko za rok 1976, kdy jsem byl kluk a kdy jsem u příležitosti oslav osvobození vnímal taky plzeňský ohňostroj; a pro maminku, učící na ekonomické škole, to ovšem bývalo náročnější, anžto musela povinně do podvečerního lampionového průvodu. I po něm následovaly projevy, a to opět bez americké tematiky, což bylo v Plzni absurdní, ale tak to chodilo a jistěže jsme ničili taky budoucnost, neboť jméno pověstného generál Pattona nesmělo padnout. Smrklo se i bez Pattona a prásk, prásk, do atmosféry frčely proudnice jisker všech barev a mě překvapilo, do jakých výšin umějí vystoupat, a čekal jsem, že mě cosi bací do hlavy, ale nic naštěstí nepadalo a jen si pamatuji strašlivý rachot a byl to komunistický ohňostroj, to je pravda, ale proti ohňostrojům jako takovým nemám vůbec nic a dejme tomu i v komedii Velký šéf s Davidem Nivenem je využit báječně a efektně. A u příležitosti třicátého výročí osvobození Rudou armádou vystřelovány v Plzni rovněž oranžové rachejtle a vypadaly přesně jako létající červi a vojáci, kteří měli ten tyátr na starost, ještě dlouho nevyčerpali zásobu raket a byl jsem klukovsky nadšen a zaujalo mě, že nějací „čerti“ občas fičí i vodorovně; načež finále zajistila niagara bílých jisker, valící se z jedné budovy. A během tohoto slavného ohňostroje se k nebi upíraly nejméně tři světlomety a všechny oči a politiku jsem na - rozdíl od táty, který přišel za normalizace o práci -, řešil tenkrát málo a jenom jsem pečlivě zaznamenával do dvou původně školních sešitů ony vyprávěné mi protistátní vtipy, které většinou nosila maminka z ekonomické školy; a kreslil jsem a psal tenkrát „týdeník“, který jsem pojmenoval Rodina a jenž měl regulérní rubriky, komiks na konci a jeden čas i rubriku s fóry, nicméně naprosto nic protistátního jsem do Rodin nedával, to pro jistotu, a nakonec jsem s jejich výrobou skončil teprve číslem 114, když mi bylo už pomalu čtrnáct a chystal jsem se na gymnázium a začal mít víc učení; a podobný „časopis“ je i dokumentem doby, ale nikoli dokumentem politických posunů, od kterých jsem Rodinu izoloval podle vzoru rodiny skutečné. A často slyším, jak někdo vzpomíná na svůj tehdejší ventil v hudbě, ale nejsem nijak zvlášť muzikální, bohužel, a touto cestou jsem taky nešel a dokonce ani rock jsem jako chlapec nevyhledával, zatímco mě rodiče infikovali country muzikou, i preferoval jsem těch pár amerických countrymanů, kteří byli povoleni, a Greenhorny a Ladislava Vodičku s jeho bručivými „megahity“ Já tu zemi znám a Řidič má tvrdý chléb. A v souvislosti s Vodičkou („starým Vodou“) si vybavuji, jak jsem tohoto sešlého již frajera, jehož jsem do té chvíle znal pouze z rádia a singlů, poprvé uzřel na obrazovce černobílé televize. A zaujal mě především touhle zvláštností: Zatímco i sám Gott se při zpívání aspoň trochu hýbal, ačkoli mizerně, soudruh Vodička ztvrdle stál před kamerou s připaženýma rukama a svým způsobem to bylo působivé a rodiče postřehli, nakolik ho mám rád, i pořídili mi k svátku jeho elpíčko, které je ale spíš slabé, takže nás ta deska jako podobně ztvrdlé a připažené občany, inu, poněkud zklamala.
Řidič, ten tvrdej chleba má - Ladislav Vodička - YouTube
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Rudolfův (po)hřeb
U nosu
Rada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Tisíckrát pozdravujeme tebe
Pánská volenka
Pomsta
Otylka
Úkryt
Pšouk
Jak jsem se měl před půlstoletím
Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovky
Milane Špačku, tak už vylez
Poslední autobus ujel...
Výslech
Soused psychopat
Stockholmský styl
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.