Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  neděle 6.9.2026, svátek má Boleslav 

Hledej

Autorský web

Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška


Nejčtenější za 14 dní

Příští stanice BraxingtonMeky Žbirka ožije v reedicích, na Symphonic Night i jinakNocleh u Párala, vzpomínka na HrabalaBožena Němcová a magieDavid Copperfield má kulatinyRené Goscinnymu by bylo stoŠok z umělé inteligenceUž to zase začíná... Škola, povinnostiDevět hororů od vikáře MaldenaO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkySkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkem


Spolupracujeme

Nabízíme mediální partnerství

www.alpress.cz

www.argo.cz

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Jsem snad cyklo králík? Relax na kole

26.04.2026   Ivo Fencl   Společnost   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Jsem snad cyklo králík? Relax na koleNejsem králík a vzpomínám slov muže, podle kterého, a souhlasím, je volná jízda na kole rovna svobodě. Teprve za druhé či za třetí adrenalinu. 17. dubna mi bylo dvaašedesát a jeden den, vzal jsem v garáži jeden ze čtyř bicyklů a podle zásad „neboj, dýchej, čaruj“ šlapal mírně stoupajícími ulicemi podle tří bloků rodinných domů a bytovek. U žlutě maloměstského nádraží zatočím ke trati a potkám dva první protijedoucí cyklisty. 


Dojedu k nechráněnému přejezdu a vidím, že kdosi buduje celý hrad u oblíbené skály mého dětství. „Jak to, že mu to dovolili? Má ke skalce aspoň zadní dvířka z pozemku? Měl bych se příště podívat. Ale spíš tuhle takzvanou Šibeničku obdivuje méně než já. Má ji jenom jako překážku ve výhledu?“
To už sjíždím ke chráněnému rybníku. Pátek, a jak jsem měl čekat, u křižovatky chvilku musím dávat přednost, zatímco plecháči sviští. A přejedu. Uháním podle vody, okolo pomníku padlých a vykotlaného dubu. K loděnici, k sypané hrázi. Kanoisti trénují na vlnách. Opřen o pobřežní lípu koukám na rybník a svět plný vil nad protějším břehu. Mé pobřeží je pracně vymícené a tím rozšířené a shnilé pařezy odstraněny, takže jsou překážkou teprve dva kluci-rybáři, úplně si uzurpují stezku! Míjím je a pokračuji legendární pěšinou mezi výše položeným náhonem, který bude končit nad jezem, a níže tekoucí Úslavou, tahle místa mi nezevšední a trasa je někde tak úzká, že musím dávat bacha, abych nesletěl dolů do řeky nebo do bližšího náhonu. Zatočím přes něj po prkenné lávce a jsem na cestě u začátku chatové osady. Za chvíli lze náhon přejet i po pražcích a hezky po travičce dorazíte až k jezu, kde čeká lavička. Pustit kolo, usednout, zahledět se do vírů a kupodivu nikde nikdo. „Dokázal bys přejít hřeben jezu s kolem a neuklouznout?“ Váhám. Stará smuteční vrba spouští clonu větviček takřka do proudu: byl by tu problém. Ale dřív jsem chodil. Naproti leží kraj bez chat.
Vracím se do městečka polní cestou a podjedu vysoké napětí, kvůli němuž támhle vytvořili paseku. Vozovka stoupá do výšin nad rybník, ale zase uhání dolů. Potkávám dvě místní dámy a pána a zaslechnu něco o retardérech. „Dali pryč. Zase je vrátili.“ Jsem na návsi. Silnice je napůl zavřená, dělají nový chodník. Škvírou mezi autobusem a domem se dostávám ke starému baráku osazenému rodinou Vietnamců a měl bych pít vodu, ale koupím Red Bull a Colu. Prodá mi to dáma a je sympatické, že posléze koupili celý ten barák, ve kterém prodejna zabírá přízemí, a že bydlí v celém prvním patře hezky s dětmi. Nějakou dobu mě to až fascinovalo a každopádně jim přeji. A netykám jim, na rozdíl od některých spoluobčanů.
Vystoupat silnicí za město? Jasně, a je to jediný řádný kopec na trase. Původně jsem počítal,  že slezu, ale kupodivu zvládám. Ještě kousek asfaltkou k Tymákovu a přichází polní odbočka, ale je záhadně zaslepena trním na okraji lesa. Z rozumných důvodů zde někdo usoudil, že bude lépe, když se lidé povalí jinudy! Jdu tedy s kolem po kraji pole a podle lesa a pozoruji zřejmě prázdný posed. Konečně se proderu na slepou lesní cestu. Dovede mě na místo zajímavého výhledu a lze posedět pod přístřeškem na rozcestí, ale zrovna tu někdo je a nechci rušit a rád pokračuji fascinující pěšinou pod borovicemi, která je tu přes půl století a jen ty borovičky mohutní. Ta jehličnatá stezka mě lákala už v dětství. Vjedu odsud na širší komunikaci a pouštím bicykl u kdysi odkrytých základů starého kostela. K dispozici dvě lavičky. Opřu se na jedné o dub a lze si vyměnit tričko a trochu se napít. Na kole se zde vlastně jezdit nesmí, ale co: takřka nikoho jsem nepotkal a byl připraven slézt. Jedu velmi pomalu. Ocitám se na čemsi, co připomíná vonné horské louky. Opodál je románská rotunda a nějací turisté, ale zarazí mě pohled na opačnou stranu, kde je nově vykácen kus lesa. Dojedu nad propastný sráz, potažený zelenými keři. Jsem na hraně kopce viditelný, rozhlížím se a hle, i tam dole si lidé budují na protějším svahu hrady. Schováváme se uvnitř jeden před druhým a vlastně záleží jenom na míře. Někdo se skrývá, ani o tom neví, a druhý až paranoidně. Jeden se obestaví hradem oprávněněji, ten druhý zbytečně a pouze symbolicky. Co mi připadá jako ideál? Znát pár těchto sousedů a být vítán. Všechny však člověk znát nemůže a snad ani nechce.
Sjíždím po trávě k rotundě, chvíli u ní sedím, je odsud výhled na klikatou řeku v údolí a městečko; ale jedna dáma dodnes vzpomíná, jak jsem ji sem vedl ve večerní mlze. Břidličnatý svah přede mnou je prudký a odedávna zarostlý křovím. Vím, že z něj kdesi pode mnou vyčnívá i takzvané Žižkovo koleno, zvláštní skalka, ale s kolem se tam dostává blbě. Vedu ho z kopce, chvíli sjíždím po lukách i normálně, i když méně tradiční cestičkou na vzdálené straně bývalého hradiště, a opět pozoruji čilou výstavbu paláců. „Co je lepší? Bydlet tady nebo v Praze?“ Samozřejmě vím, že lepší je to na kraji Prahy nebo ještě spíš u Prahy; ale tady je to taky fajn a i v té Praze jste za chvíli, máte-li zájem. Soused tam do práce dojíždí vozem každý den.
Už vedu kolo po té nejprudší břidlici, když okolo mě hvízdne cyklista: ten se s tím nepárá a zvládne i masivní schody pode mnou. Taky nasedám a míjím starou školu na pahorku, tam jsem chodil čtyři a půl roku, až do svých jedenácti. Uháním malebnou uličkou, jíž jsme tam chodívali. Jak zní Raisova báseň? Cestička k domovu, známě se vine… Tak ještě přejet most a... Zdá se vám to osamělé? Musíte si uvědomit, že nejde o průnik temnou Afrikou, takže ostražitosti stačilo minimum a lze všelijak spekulovat. Nejste sami se sebou rádi? Chyba. A jistě, i nesmrtelnost chrousta je zdatné téma, já to uznávám a nikomu neberu, ale osobně preferuji jiné záhady a například vymýšlím pět literárních hrdinů, jejichž jména bych pohotově vystřelil, kdyby se mě na podobnou pětku, ehm, vůbec někdo ptal. Sherlock Holmes, Rumcajs, Kája Mařík, Pan Tau, Fantomas. Tečka. A pět prima spisovatelů? To je ošidnější téma. Nelze je vybrat. Ne. A jen momentálně bych uvedl následující klasiky. Gaston Leroux, Umberto Eco, Astrid Lindgrenová, Patricia Highsmithová, Ludvík Souček. Jemuž by v květnu 2026 bylo sto.
Ještě chvíli váhám nad řidítky, zastavím-li se společensky hned za novým mostem přes Úslavu u prkenné boudy s občerstvením, sedí tu v plném slunci přehršle cyklistů a do Plzně je to po asfaltové cyklostezce jen pár kilometrů. Ale zdržím se toho a volně pokračuji mezi domy a bloky a brzy už naší ulicí… Jako svátost uznávám, že je lepší absolvovat podobný výlet s návštěvou a třeba za intenzivního kecání - a variant cyklotrasy je X. Pravda. Ale i osamělá vyjížďka potěší a má něco málo do sebe a nebudete se mnou vzápětí souhlasit, ale momentálně ignoruji moderní technologie. Možná to provždy nevydržím, to nevím, ale dnes brojím. Třeba kamarád Marek ne. Je in, všude nosí mobil, a když se spolu projdeme, ukáže mi detaily trasy, kterou jsme šlapali. Ouha, já vidím počty zvládnutých kilometrů i kroků, snad i tep jeho srdce a kalorie; spousty dalších údajů. Všecko má, on to všecko zná, on to ví - a nachlup přesně. Ovládá se. Mě to nezajímá. Proč bych to měl vědět? Jsem snad králík? Očekávám odpovědi.
Superband Plzen-Cestička k domovu - (Václav Rais - Josef Nosek AI)
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0227 s