ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 11.5.2026, svátek má
Svatava
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Kousek přírody zpátkyKdyž ještě děcka četlaKill Bill v jednom filmuFejeton o tepleCo mě v dubnu zaujalo na NetflixuKdyž se země nadechne a srdce zrychlí tepMichael aneb Pouze pocitologie, ale rychleEva Veberová nezemře. Narozena před 100 rokyCo ve vás zbude, když zavřete knihu? Dubnové čtení, které mi zvlnilo stránkyTři nové pohádky pro malé i velké čtenářeCharmsova poezie prvně kompletníJak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromují
Eva Veberová nezemře. Narozena před 100 roky
06.05.2026 Ivo Fencl Literatura
Sto let uplynulo 13. dubna od narození dámy mého srdce Evy Veberové, která přišla na svět v Olomouci a stala se pedagožkou a spisovatelkou.
Do nějaké míry modelovala můj pohled na svět, ale nejen můj, a její jméno zůstává synonymem dětské radosti. V šedesátých letech jsem si hrával s její encyklopedií Svět kolem nás (1963) a představoval jsem si, že jsou věci uvnitř mé a že jde o hračky a vyskytuji se v malebných krajích a pokojích malíře Jana Černého a že žiju ten život vystupující ze stránek. Narodil jsem se jen rok po prvním vydání a jinak předvídaví rodiče mi sice koupili pár knížek už dopředu, ale tady buď couvli, anebo je to netrklo. Nevím. Každopádně mě se Světem zkontaktovala městská knihovna, stojící od našeho domu ne víc než sto metrů, a půjčovala tam jedna bývalá učitelka a celoživotně svobodná dáma; milá. Ó, s jakýmsi uznáním kvitovala, že si poprvé v žití půjčuji Matyáše Sandorfa! I jinak mi přála, ale ohledně Světa milost končila. Proč? Protože jsme mívali svazek doma až příliš a vždycky dlouho, takže se nedostávalo na jiné zájemce a knihovnice vrčela.
Ta kniha vyšla i podruhé (1976), když mi bylo teprve dvanáct, a já ji koupil, ale… U podobné knížky je to pozdě. Krom toho bylo ono druhé vydání poněkud upraveno, což mi ze sentimentálních důvodů vadilo, a svého času jsem se dokonce posadil a pro nějaký web zpracoval podrobný text, kterým verze publikace zevrubně srovnávám. Někde ho mám a nezajímalo by vás to a nese se v duchu štkaní „a zde mi šlohli obrázek a blbost přidali na jeho místo, už to nejni vono, pane Černý, a kreslil jste po těch třinácti letech kapínek jinak“.
První vydání mělo náklad čtyřicet tisíc, druhé se dočkalo pětapadesáti, takže je dnes teoreticky vzato po Čechách a Slovensku roztroušeno takřka sto tisíc kusů téhle „školkovské“ knížky, ale to nepočítám slovenské vydání a připadá mi pořád jaksi vzácná a chovám se k ní totálně pietně. Ano, asi bývá lepší poznávat svět zpříma, ale nevozí-li vás co batole okolo světa, asi jako prý vozili herce Martina Dejdara, nemáte šanci oťukat dost fazet. Touhle barevnou knihou to možné bylo a já se v ní koupal. Až tak. Máme teď internet a desítky televizních kanálů s edukativními pořady, ale toho roku 1963 tomu bylo jinak a čtyřsetstránková encyklopedie za 64 korun ještě cosi znamenala. Fungovala… a v dětských hlavách zvlášť.
Její hlavní hrdinka a průvodkyně se jmenuje Alenka a v budoucím Albatrosu dozíral na první vydání redaktor Milan Korejs a po výtvarné stránce malíř Jaromír Zápal (1923-1984), přičemž kreslíře Jana Černého (1919-1997) nezaměňujme s Janem Černým Klatovským. Tohle byl jiný Černý a nebyl ořezávátko. Uměl se otáčet spolu s dobou a rovněž v propagaci a taky v zahraničním animovaném filmu anebo v populárních dětských časopisech Mateřídouška a Ohníček. Zásadním jeho technickým prostředkem byla široce odstínovaná perokresba a hle, výtečně zvládal vystihnout prostor a hloubku. Po absolutoriu Státní grafické školy studoval u Jaroslava Bendy na Uměleckoprůmyslové škole a skončil uprostřed druhé světové války (1942). Mezi roky 1951 a 1970 pracoval co odborný asistent a posléze docent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a již na světové bruselské výstavě (1958) měl skleněné figurální artefakty a dvacet obrazů - odnesl si jak zlatou, tak stříbrnou medaili a roku 1983 navíc převzal Cenu nakladatelství Albatros. Ve stejné době, jako vyšel Svět kolem nás, ilustroval Molnárovy Chlapce z Pavelské ulice (1963) a roku 1972 následovala knížka bratří Grimmů. Černého spisovatelem stal se taky Václav Čtvrtek, anžto provázel obrázky mj. jeho knihu Malá zlá kouzelnice a drak (1974), a v letech sedmdesátých převzal po Kamilu Lhotákovi řadu románů Arthura Ransoma (Nechtěli jsme na moře, Holubí pošta) a pomyslně k ní připojil Malotovo Volání moře (1984). Taktéž ilustroval Pověsti starých měst (1982) Heleny Lisické a Malé divadlo (1979) Colette Vivierové atd, vraťme se ALE ke stoleté severomoravské pedagožce.
Nakonec napsala víc než dvacet knih a například i Pozor, volám všechny hračky! (1965, reedice 2011), Pohádkové listy (1975), Tři pohádky (1981), Náš svět (1982, reedice 1989), Všechno jede, co kola má (1984), Hry z kouzelného klobouku (1986), Hry se slovy a písmeny (1990) a Čteme si s mámou (1992). S Ladislavem Dvořákem Veberová vytvořila publikaci Rok a hry (1972) a spolu s Jarmilou Hřebejkovou a Irenou Fabiánovou Slabikář (1981) pro první třídu a navazující učebnici čtení Živá abeceda (1983). Jsou to už překonané výkony?
Kdo ví. Některé učitelky vzpomínají na práce Evy Veberové dodnes a ve stylu „měly jsme štěstí na krásu, to se to učilo“ a zvlášť Svět kolem nás je vzýván, i když jde, uznávám, o mocnou nostalgii. Nejsem však jediný, kdo jej pasovává na knihu svého dětství. „Jak já se těšila, až ji táta vezme do rukou a začneme si prohlížet. Mnohokrát mi Veberové kniha pomohla s domácími úkoly z vlastivědy. Rostla s mými kluky a dnes jsem ji opět vytáhla z knihovny a těším se, jak si začneme prohlížet s vnukem.“
Pro mnohé ovšem koreluje vznik té encyklopedie i s uvolňující se érou let šedesátých. „O tom, že je Svět kolem nás vynikající, si maminky povídaly na chodníku, aby se domluvily, která dojede do města koupit výtisky. Jak já tu encyklopedii milovala. Co všecko jsem prožívala s každou z těch čtyřiceti kapitol… a teď si to čte má osmiletá vnučka a líbí se jí knihou dobře pořádaný, spokojený život láskyplné rodiny.“
V podobných vzpomínkách se opakuje tvrzení, že milovník té famozity do detailu zkoumal obrázky a že udělily kopance jeho fantazii a jejímu rozletu. „I se spolužačkami jsme prohlížely mapy a vlajky nám tak vzdálených států,“ vzpomíná jedna žena a Eva Veberová k tomu sdělila: „Jenom vyhovuji dětské touze vše znát, vše vědět… a vycházím vstříc i technickým zájmům. Dětskému poznání dávám řád, ale řád přiměřený rozumovému a citovému stavu předškoláka, přičemž zachovávám zásadu Jana Ámose Komenského - od blízkého ke vzdálenějšímu, od jednoduchého ke složitějšímu.“
Takže se nejprve vypráví o bezprostředním okolí dítěte, a totiž sourozencích a rodině a jídle a oblečení, aby se pokračovalo formou „výletů“ do zoo i krápníkových jeskyní. Každá kapitola začíná celostránkovým obrázkem a on napovídá, o čem to bude. „Putují tudy dva dětští hrdinové Alenka a Honzík,“ dodá autorka. „Dítě se s nimi seznámí při jejich zážitcích, vytvoří si k nim citový vztah a výchovné působení bude tím silnější, uvidí-li, jak pomáhají rodičům a co sami dovedou.“
Nemohu jinak a dosud se dotýkám charakteristicky vonících stránek původníma dětskýma očima. Na obálce je čmelák, auto Felície… a kus krajiny včetně vsi, města i zalesněného kopce s rozhlednou. Svazek uvádí oddíl Koho máme rádi, kde zaujme lákavá šance stavět si ve školce věže z obřích vrhacích kostek; ó, kdybych je tak měl.
Druhá sekvence Mámo, to jsem já je částečně stylizována jako neumělé dětské kresby a Černý v některých případech opravdu naivistní výkresy využil, aniž uvedl autory. Mimo jiné nás tu Eva Veberová seznámí s pěti smysly, ale rozhodně ne sicilskými slovy „kdo je hluchý, slepý a němý, dožije se v míru a klidu dvou set let“.
Třetí kapitola Pojď si se mnou hrát mě vytáčela zjištěním, že si děti vymezily prostřednictvím ohromných kostek (ó, bral bych je) samostatné teritorium s jedinou bránou. Černý hračky kumuluje s pouťovými atrakcemi i dětským hřištěm a zaujme obří maketa parního vlaku: opět se zdá, že ji děti samy složily, než nasedly.
Oddíl Mami, já mám hlad předvádí mimo jiné chleba namazaný tzv. rozhudou (neměl jsem ji rád) a zátiší s ovocem. Po nudné kapitole oblékací přichází vhled do města, Kde bydlím, a Alenčina rodina žila ve Vítkově 25. Na straně 46 jsou zachyceny neóny a následně spíš zkoumáme zařízení bytu včetně nádobí, mlýnku na mák, elektrického šlehače. Během večerní idyly čtyřčlenné rodiny si maminka čte knihu. Dnes už zastarale působí nejenom televizor, ale i gramorádio, a fascinovala mě dvoustrana věnovaná ložnicím, kde hraje dětský pokoj mnoha barvami. Nic podobného jsme tehdy se sestrou neměli.
Díl U nás doma poprvé předvádí babičku, která chová třetí a nejmenší dítě, a sledujeme dědu, kterak opravuje budík. Alena pomáhá matce v kuchyni, její bratr si čte. Jak je zdůrazněno, otec vynáší odpadky, vysává a „učí Honzíka do školy“. Bez zajímavosti nebude, že už v roce 1963 tatínek tráví s matkou večery v temném pokoji u černobílé televize.
Následuje kapitola věnovaná miminu, kterou jsem vždy přeskakoval, a pokaždé jsem snil nad obrazem otvírajícím díl Co dělá Alenka celý den. Je tu koule Slunce, které postupuje nebesi až do večerního zčervenání, a Alenku vidíme ve třech totožných pokojích propojených cestičkou, jíž kráčí s kočárkem i švihadlem. Zatímco v prvním pokoji procitá, v prostředním obědvá a člověka překvapí, že si nikdy nevšiml nočního vlaku na viaduktu, který je v pravém horním rohu. Zaujme i hrdinčino malování stromů (ve školce, ale u malířského stojanu) a její schopnost vymodelovat slona. Nejvíc mě však fascinoval hrad se dvěma tunely, který kluci vybudovali z písku (snažil jsem se to doma napodobit). A konec dne? Usínající Alenka poslouchá pohádku z rádia a následně políbí matku.
První vydání mělo náklad čtyřicet tisíc, druhé se dočkalo pětapadesáti, takže je dnes teoreticky vzato po Čechách a Slovensku roztroušeno takřka sto tisíc kusů téhle „školkovské“ knížky, ale to nepočítám slovenské vydání a připadá mi pořád jaksi vzácná a chovám se k ní totálně pietně. Ano, asi bývá lepší poznávat svět zpříma, ale nevozí-li vás co batole okolo světa, asi jako prý vozili herce Martina Dejdara, nemáte šanci oťukat dost fazet. Touhle barevnou knihou to možné bylo a já se v ní koupal. Až tak. Máme teď internet a desítky televizních kanálů s edukativními pořady, ale toho roku 1963 tomu bylo jinak a čtyřsetstránková encyklopedie za 64 korun ještě cosi znamenala. Fungovala… a v dětských hlavách zvlášť.
Její hlavní hrdinka a průvodkyně se jmenuje Alenka a v budoucím Albatrosu dozíral na první vydání redaktor Milan Korejs a po výtvarné stránce malíř Jaromír Zápal (1923-1984), přičemž kreslíře Jana Černého (1919-1997) nezaměňujme s Janem Černým Klatovským. Tohle byl jiný Černý a nebyl ořezávátko. Uměl se otáčet spolu s dobou a rovněž v propagaci a taky v zahraničním animovaném filmu anebo v populárních dětských časopisech Mateřídouška a Ohníček. Zásadním jeho technickým prostředkem byla široce odstínovaná perokresba a hle, výtečně zvládal vystihnout prostor a hloubku. Po absolutoriu Státní grafické školy studoval u Jaroslava Bendy na Uměleckoprůmyslové škole a skončil uprostřed druhé světové války (1942). Mezi roky 1951 a 1970 pracoval co odborný asistent a posléze docent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a již na světové bruselské výstavě (1958) měl skleněné figurální artefakty a dvacet obrazů - odnesl si jak zlatou, tak stříbrnou medaili a roku 1983 navíc převzal Cenu nakladatelství Albatros. Ve stejné době, jako vyšel Svět kolem nás, ilustroval Molnárovy Chlapce z Pavelské ulice (1963) a roku 1972 následovala knížka bratří Grimmů. Černého spisovatelem stal se taky Václav Čtvrtek, anžto provázel obrázky mj. jeho knihu Malá zlá kouzelnice a drak (1974), a v letech sedmdesátých převzal po Kamilu Lhotákovi řadu románů Arthura Ransoma (Nechtěli jsme na moře, Holubí pošta) a pomyslně k ní připojil Malotovo Volání moře (1984). Taktéž ilustroval Pověsti starých měst (1982) Heleny Lisické a Malé divadlo (1979) Colette Vivierové atd, vraťme se ALE ke stoleté severomoravské pedagožce.
Nakonec napsala víc než dvacet knih a například i Pozor, volám všechny hračky! (1965, reedice 2011), Pohádkové listy (1975), Tři pohádky (1981), Náš svět (1982, reedice 1989), Všechno jede, co kola má (1984), Hry z kouzelného klobouku (1986), Hry se slovy a písmeny (1990) a Čteme si s mámou (1992). S Ladislavem Dvořákem Veberová vytvořila publikaci Rok a hry (1972) a spolu s Jarmilou Hřebejkovou a Irenou Fabiánovou Slabikář (1981) pro první třídu a navazující učebnici čtení Živá abeceda (1983). Jsou to už překonané výkony?
Kdo ví. Některé učitelky vzpomínají na práce Evy Veberové dodnes a ve stylu „měly jsme štěstí na krásu, to se to učilo“ a zvlášť Svět kolem nás je vzýván, i když jde, uznávám, o mocnou nostalgii. Nejsem však jediný, kdo jej pasovává na knihu svého dětství. „Jak já se těšila, až ji táta vezme do rukou a začneme si prohlížet. Mnohokrát mi Veberové kniha pomohla s domácími úkoly z vlastivědy. Rostla s mými kluky a dnes jsem ji opět vytáhla z knihovny a těším se, jak si začneme prohlížet s vnukem.“
Pro mnohé ovšem koreluje vznik té encyklopedie i s uvolňující se érou let šedesátých. „O tom, že je Svět kolem nás vynikající, si maminky povídaly na chodníku, aby se domluvily, která dojede do města koupit výtisky. Jak já tu encyklopedii milovala. Co všecko jsem prožívala s každou z těch čtyřiceti kapitol… a teď si to čte má osmiletá vnučka a líbí se jí knihou dobře pořádaný, spokojený život láskyplné rodiny.“
V podobných vzpomínkách se opakuje tvrzení, že milovník té famozity do detailu zkoumal obrázky a že udělily kopance jeho fantazii a jejímu rozletu. „I se spolužačkami jsme prohlížely mapy a vlajky nám tak vzdálených států,“ vzpomíná jedna žena a Eva Veberová k tomu sdělila: „Jenom vyhovuji dětské touze vše znát, vše vědět… a vycházím vstříc i technickým zájmům. Dětskému poznání dávám řád, ale řád přiměřený rozumovému a citovému stavu předškoláka, přičemž zachovávám zásadu Jana Ámose Komenského - od blízkého ke vzdálenějšímu, od jednoduchého ke složitějšímu.“
Takže se nejprve vypráví o bezprostředním okolí dítěte, a totiž sourozencích a rodině a jídle a oblečení, aby se pokračovalo formou „výletů“ do zoo i krápníkových jeskyní. Každá kapitola začíná celostránkovým obrázkem a on napovídá, o čem to bude. „Putují tudy dva dětští hrdinové Alenka a Honzík,“ dodá autorka. „Dítě se s nimi seznámí při jejich zážitcích, vytvoří si k nim citový vztah a výchovné působení bude tím silnější, uvidí-li, jak pomáhají rodičům a co sami dovedou.“
Nemohu jinak a dosud se dotýkám charakteristicky vonících stránek původníma dětskýma očima. Na obálce je čmelák, auto Felície… a kus krajiny včetně vsi, města i zalesněného kopce s rozhlednou. Svazek uvádí oddíl Koho máme rádi, kde zaujme lákavá šance stavět si ve školce věže z obřích vrhacích kostek; ó, kdybych je tak měl.
Druhá sekvence Mámo, to jsem já je částečně stylizována jako neumělé dětské kresby a Černý v některých případech opravdu naivistní výkresy využil, aniž uvedl autory. Mimo jiné nás tu Eva Veberová seznámí s pěti smysly, ale rozhodně ne sicilskými slovy „kdo je hluchý, slepý a němý, dožije se v míru a klidu dvou set let“.
Třetí kapitola Pojď si se mnou hrát mě vytáčela zjištěním, že si děti vymezily prostřednictvím ohromných kostek (ó, bral bych je) samostatné teritorium s jedinou bránou. Černý hračky kumuluje s pouťovými atrakcemi i dětským hřištěm a zaujme obří maketa parního vlaku: opět se zdá, že ji děti samy složily, než nasedly.
Oddíl Mami, já mám hlad předvádí mimo jiné chleba namazaný tzv. rozhudou (neměl jsem ji rád) a zátiší s ovocem. Po nudné kapitole oblékací přichází vhled do města, Kde bydlím, a Alenčina rodina žila ve Vítkově 25. Na straně 46 jsou zachyceny neóny a následně spíš zkoumáme zařízení bytu včetně nádobí, mlýnku na mák, elektrického šlehače. Během večerní idyly čtyřčlenné rodiny si maminka čte knihu. Dnes už zastarale působí nejenom televizor, ale i gramorádio, a fascinovala mě dvoustrana věnovaná ložnicím, kde hraje dětský pokoj mnoha barvami. Nic podobného jsme tehdy se sestrou neměli.
Díl U nás doma poprvé předvádí babičku, která chová třetí a nejmenší dítě, a sledujeme dědu, kterak opravuje budík. Alena pomáhá matce v kuchyni, její bratr si čte. Jak je zdůrazněno, otec vynáší odpadky, vysává a „učí Honzíka do školy“. Bez zajímavosti nebude, že už v roce 1963 tatínek tráví s matkou večery v temném pokoji u černobílé televize.
Následuje kapitola věnovaná miminu, kterou jsem vždy přeskakoval, a pokaždé jsem snil nad obrazem otvírajícím díl Co dělá Alenka celý den. Je tu koule Slunce, které postupuje nebesi až do večerního zčervenání, a Alenku vidíme ve třech totožných pokojích propojených cestičkou, jíž kráčí s kočárkem i švihadlem. Zatímco v prvním pokoji procitá, v prostředním obědvá a člověka překvapí, že si nikdy nevšiml nočního vlaku na viaduktu, který je v pravém horním rohu. Zaujme i hrdinčino malování stromů (ve školce, ale u malířského stojanu) a její schopnost vymodelovat slona. Nejvíc mě však fascinoval hrad se dvěma tunely, který kluci vybudovali z písku (snažil jsem se to doma napodobit). A konec dne? Usínající Alenka poslouchá pohádku z rádia a následně políbí matku.
Kapitola Co už umím srovnává některá povolání (zedník nebo krejčí) s ranými dětskými snahami o podobné činnosti. Malá Olinka je předvedena jako devastátorka knihy, z níž rve list za listem, ale Alena, ta listovat umí. Honza zase svede složit z papíru čepici, loďku a dokonce větrník. Následující „nakupovací“ kapitola zastarala nejvíc a jsou ještě vidět kovové konve na mléko. Zaujala mě ale rybárna, ve které prodavačka chytá do síťky živého kapra. A co se týče sortimentu prvorepublikové lékárny? Sunar, Celaskon, Infadin.
V trafice mají známky za 30 a 160 haléřů a prvně dnes vnímám, že tu leží Rudé právo a deník Práce, pro který buď ilustrátor anebo už Veberová vymyslili dva „podařené“ titulky: Hlavní úkol československých žen = stupňovat boj za mír.
Zločiny vysoké církevní hierarchie ve službách Vatikánu a imperialistů.
Skutečně vtahující bývala pro mě kapitola o zoologické zahradě s dominantním hrochem (zrovna snad zívá?) a slonem. Aby slon neutekl, má okolo sebe na zemi hned dvě řady bodců. Zvláště tygra a žirafu jsem se podle Černého učil kreslit a uhranul i ďábelský krokodýl a obrovský hroznýš. Výr a sovice sněžná vypadají jako manželský pár.
V kapitole Na zahradě se pak brojí proti slimákům a běláskovi. I v kapitole Jdeme s tátou do polí pokračuje přehlídka rostlin (koukol!) a mezi zvířaty nechybí netopýr. V části Co vidíme u vody nezapomněli - vedle rybáře a spousty ryb - na raka a velice si pan Černý vyhrál s užovkou, velrybou, žralokem a chobotnicí. „Jenže moře je daleko,“ končí kapitolu Veberová.
Celkem mě fascinovala i část o výletu do jehličnatého lesa s mraveništěm. Opakovaně si dnes člověk všimne, že se ještě nepoužívala motorová pila, a varováno před jedy vraního oka, hřibu satana a zmije. Nechybí sasanka anebo pavouk křižák uprostřed pavučiny a roháč i tesařík. Sova, kukačka, datel. A kmotru lišku Černý kreslil totálně červenou. Následují čtyři oddíly o ročních dobách. Na vstupním obrázku vidíme vždycky stejný výsek vesnice s potokem a s dětmi a teprve ve čtvrtém případě je svět pod sněhem.
Zjara hrají děti kuličky a vlaštovky si budují hnízda. Všude létají chrousti, rodí se mláďata a nejsou to ovčata ale jehňata, nejsou to psata, ale štěňata. Velikonoce psala Veberová s malým V. a na straně 164 nechybějí pochodující Lidové milice s velkým L. A poprvé se odhaluje, že se všecko odehrává v Praze, a rodina jde 9. května k tanku 23. Mezinárodní den dětí však představují taky ty ze Západu, přičemž nechybějí ani jejich rodné vlajky. Nelly z Anglie, René z Francie, Micuki z Japonska, Pedro z Argentiny, Bill z Austrálie, Henry ze Spojených států a „malý Indián Parana“ z Peru. Ty africké státy jsou však ignorovány a celou Afriku zastupuje pouze „černoušek Mambo“. Sice je z Guiney, ale jejíž název postrádám.
Obdobně zosobňuje Tichomoří Indonésanka Teiva a opět identifikujeme její rodiště leda podle praporku v ruce. „Všechny děti se mají rády,“ konstatuje autorka.
V oddílu Léto Černý zachytil bouřku včetně blesku a kteréhosi blázna, který ve slotě nevýchovně utíká. Sledujeme vázání obilí do snopů a budování panáků, čemuž se nevysmívám, a následující podzim působí až ladovsky: draci, ohníček rozdělaný dětmi, česání jabloně, padání kaštanů i žaludů, ze kterých lze vytvářet panáčky, a houfování ptactva. Mlhy, dobývání řepy, chmel, ale taky pohled na Auroru a lampiónový průvod věnovaný ruské revoluci. K podzimu Veberová situovala taky sekvenci o sportech, ze které jsem kdysi pochopil, co je to ribstol, hrazda a kladina a jak vypadají bradla. A jak se liší hod diskem a vrh koulí. Příběh tu vypráví Jan a konstatuje: „Aleně se líbí krasobruslení - to se ví, holka!“
V části Zima zachytil Jan Černý v bahně spící žábu a v listí pod kořáním přezimujícího ježka. Nakreslil i chocholouše, a když vytvářel kalendář, rovnou ho situoval do roku 1965.
Dvanáct měsíců roku jsem se, řekl bych, naučil právě podle jeho obrázků (str. 214) a dobovou propagandu stránek 220-221 třeba pominout; tak jako konstatování, že jsou naše největší řeka Dunaj a nejvyšší hory Tatry. A dvě strany zabírá jednadvacet odstupňovaných výložek od vojíma až po armádního generála, přičemž Honza prosťáčkovsky konstatuje u vztyčeného smetáku: „Až budu velký, budu vojákem.“
Kapitola V obchodním domě (inspirovaná Kotvou) je nudná, byť dojde i na stránku s hudebními nástroji a lze vidět, jak vypadaly žehlička, tranzistorové rádio, kotoučový magnetofon, gramofon a zvětšovací přístroj pro vyvolávání fotografií.
Oproti tomu kapitola o dopravních prostředcích vždycky byla mou oblíbenou. Černý úvodem dostal do jediného pohledu na krajinu vše podstatné a detaily následují: tehdejší kropicí auto, zametací vůz, popeláři, požárníci, sanitka, moped Stadion, Javetta, skútr Manet, malý polský Fiat, čtrnáct vybraných dopravních značek. A na kolejích vidíme i poštu a cisternu s naftou a mrazírenský vagón. Bavil mě průřez lidmi obsazeným letadlem a ještě víc boční profil zámořské lodí, ve které je bazén i koncertní sál. Ale mou nejoblíbenější kapitolou stejně byla ta Na stavbě. Eva Veberová sleduje postup při budování šestipatrového věžáku, a to od architekta přes geometra do finále s „parketářem“. Jako dospělému mi ta kapitola náhle připadá překvapivě krátká. Jak to? A Veberová jenom tak mimochodem připomíná, že lidé postavili už zámek v Lednici a Karlův most.
Kniha se pak vrací na venkov a mimo jiné do drůbežárny ke kuřatům, na kachní farmu a ke včelínu, jistěže družstevnímu. Celkem zajímavá mi v dětství připadala kapitola o povoláních. Viděl jsem tam, jak vypadá buchar a jak lis a jak stříká lakýrník karoserie Felícií na zeleno či žluto - a pochopil jsem, že je někdo herec a někdo spisovatel (ten má za zády globus) a že se malíř liší od ilustrátora, protože malíř, ten stává v plenéru a má paletu.
Nechybějí tiskař, fotograf, zahradník, brusič skla a požárníci v akci. Celkem ohromující je vstupní obraz u oddílu Člověk se nebojí. Děsivá povodeň ničí za noci ves, lidi stojí na střechách, krovy se hroutí a muži s bidly na pramici zachraňují. Je tu pejsek a muž na špičce krovu na jediném trámu udržuje rozkročený rovnováhu a drží mimino. O kus dál plave auto.
Na následující stránce vidíme chlapce pod ledem a druhý leží na ledě a podává mu prkno. Jiný hoch se pro změnu topí v letním rybníce a otec rodiny mu skáče šipku na pomoc. A je zřejmé, že bát se nesmí ani potápěč, horolezkyně, polárník, parašutista, africký cestovatel. Černý pojal cestovatele zastarale, asi jako Emila Holuba. Znovu vidíme hasiče v akci, ale i cirkusovou akrobatku a skokana na lyžích. Závodníky, sportovního letce, krotitelku tygrů, výškové montéry a svářeče. Po instruktážní kapitole o hledání míče a kapitole To je barev, kde je šedý slon, fialový kedluben a černý tehdejší telefon následuje mou oblíbená Jaké to je? Uvozuje ji parádní kresba, ve které se vyskytuje přehršle nesmyslů. Silnice vede do dveří baráku - a tím to jen začíná. Reálně tato kapitola učí děti, že je míč kulatý, ale kostka hranatá, nůž ostrý, ale pastelka tupá, strom vysoký, ale lavice nízká, kniha silná, ale sešit tenký, peříčko lehké, ale cihla těžká, kámen tvrdý, ale plastelína měkká, sklenice křehká, ale lžíce ne, pravítko rovné - a drát křivý, sklo hladké - struhadlo drsné, cukr sladký - citrón kyselý, zmrzlina studená - polévka horká a něco může být špinavé, ale něco čisté, a něco je smutné a něco veselé.
V další kapitole se - vedle počítání - pracuje s pojmy jako hranol, válec, kužel, jehlan. Je tu taky něco o placení penězi (tužka stála čtvrt koruny) a o litrech i kilogramech. V části Z čeho se dělají věci se pracuje formou jakýchsi stripů, kdy je vývoj události vždy zachycen čtyřmi políčky, a tak postupujeme od stromu v lese ke stolu či papíru, od hlíny k cihlovému domu či džbánu, ode lnu k ubrusu, od řepy k cukru, od kaučukovníku k pneumatice, od krávy k botě, od rudy k lokomotivě, od kaolínu k porcelánovému nádobí, od písku k láhvi a od ropy k plastovému hřebenu na vlasy. Dítě spíš pobaví následující stránky Proč se směju a Řekni, co chybí (360-361): parní vlak jede silnicí a husa má čtyři nohy a kuchař řídí dopravu a jablka rostou na smrku a ryby mají hnízdo na stromě. Panence chybí oči, budíku ručičky, kohoutovi hřeben, slonu chobot a bagru lžíce. Další mou oblíbenou částí je Kde jsem byla. Uvádí ji pohled do haly pražského Technického muzea a vidíme mj. raketu, balón a lokomotivu. Zbytek sekvence se odehrává v knihkupectví, v půjčovně knih, v čítárně, v biografu, v divadle, v cirku, u stavědla výhybek, na letišti, v přístavu, u majáku, na poště, v ordinaci, v bufetu, v restauraci… a tři obrázky zachycují mé oblíbené krápníkové jeskyně i včetně řeky Punkvy. Z těchto tří obrázků v druhém vydání chybí ten bez lidí, na kterém má stalagnit obličej, a nahrazuje to vhled na jezírko botanické zahrady. Mizerové! A závěrečná kapitola Těšíme se do školy? Mj. předvádí kabinet a družinu a vývoj člověka od „jiskry“ přes - pravicí zdravící - pionýrku po svazačku.
Na životě jest zvláštní, že bych tuhle knihu dnes po šedesáti letech už neocenil, kdybych ji spatřil poprvé. Anebo se mýlím a dojem by něčím udělala? Nějaký menší jistě, ale už bych se dovnitř nedokázal ponořit jako kdysi. Už bych vevnitř nedokázal rejdovat, rejdit, cestovat a žít. Nechtělo by se mi do toho bájného světa vracet. Ale tenkrát to fungovalo, ideologičnost mi putovala mimo hlavu a popravdě jsem ani moc nevnímal, že je průvodkyní Alenka. Eva Veberová to s ní totiž nepřeháněla a všude k nám jejím hlasem nemluví. Vznikl její a Černého konglomerát a říká: „To je svět.“ Ale dítě pochopí, že ne celý, a bere si, co chce. Ta kniha je ukázka odešlých už časů, kdy bylo možností méně a Veberová mohla být děcku majáčkem v šedi. No, ano, mně se jím stávala.
V trafice mají známky za 30 a 160 haléřů a prvně dnes vnímám, že tu leží Rudé právo a deník Práce, pro který buď ilustrátor anebo už Veberová vymyslili dva „podařené“ titulky: Hlavní úkol československých žen = stupňovat boj za mír.
Zločiny vysoké církevní hierarchie ve službách Vatikánu a imperialistů.
Skutečně vtahující bývala pro mě kapitola o zoologické zahradě s dominantním hrochem (zrovna snad zívá?) a slonem. Aby slon neutekl, má okolo sebe na zemi hned dvě řady bodců. Zvláště tygra a žirafu jsem se podle Černého učil kreslit a uhranul i ďábelský krokodýl a obrovský hroznýš. Výr a sovice sněžná vypadají jako manželský pár.
V kapitole Na zahradě se pak brojí proti slimákům a běláskovi. I v kapitole Jdeme s tátou do polí pokračuje přehlídka rostlin (koukol!) a mezi zvířaty nechybí netopýr. V části Co vidíme u vody nezapomněli - vedle rybáře a spousty ryb - na raka a velice si pan Černý vyhrál s užovkou, velrybou, žralokem a chobotnicí. „Jenže moře je daleko,“ končí kapitolu Veberová.
Celkem mě fascinovala i část o výletu do jehličnatého lesa s mraveništěm. Opakovaně si dnes člověk všimne, že se ještě nepoužívala motorová pila, a varováno před jedy vraního oka, hřibu satana a zmije. Nechybí sasanka anebo pavouk křižák uprostřed pavučiny a roháč i tesařík. Sova, kukačka, datel. A kmotru lišku Černý kreslil totálně červenou. Následují čtyři oddíly o ročních dobách. Na vstupním obrázku vidíme vždycky stejný výsek vesnice s potokem a s dětmi a teprve ve čtvrtém případě je svět pod sněhem.
Zjara hrají děti kuličky a vlaštovky si budují hnízda. Všude létají chrousti, rodí se mláďata a nejsou to ovčata ale jehňata, nejsou to psata, ale štěňata. Velikonoce psala Veberová s malým V. a na straně 164 nechybějí pochodující Lidové milice s velkým L. A poprvé se odhaluje, že se všecko odehrává v Praze, a rodina jde 9. května k tanku 23. Mezinárodní den dětí však představují taky ty ze Západu, přičemž nechybějí ani jejich rodné vlajky. Nelly z Anglie, René z Francie, Micuki z Japonska, Pedro z Argentiny, Bill z Austrálie, Henry ze Spojených států a „malý Indián Parana“ z Peru. Ty africké státy jsou však ignorovány a celou Afriku zastupuje pouze „černoušek Mambo“. Sice je z Guiney, ale jejíž název postrádám.
Obdobně zosobňuje Tichomoří Indonésanka Teiva a opět identifikujeme její rodiště leda podle praporku v ruce. „Všechny děti se mají rády,“ konstatuje autorka.
V oddílu Léto Černý zachytil bouřku včetně blesku a kteréhosi blázna, který ve slotě nevýchovně utíká. Sledujeme vázání obilí do snopů a budování panáků, čemuž se nevysmívám, a následující podzim působí až ladovsky: draci, ohníček rozdělaný dětmi, česání jabloně, padání kaštanů i žaludů, ze kterých lze vytvářet panáčky, a houfování ptactva. Mlhy, dobývání řepy, chmel, ale taky pohled na Auroru a lampiónový průvod věnovaný ruské revoluci. K podzimu Veberová situovala taky sekvenci o sportech, ze které jsem kdysi pochopil, co je to ribstol, hrazda a kladina a jak vypadají bradla. A jak se liší hod diskem a vrh koulí. Příběh tu vypráví Jan a konstatuje: „Aleně se líbí krasobruslení - to se ví, holka!“
V části Zima zachytil Jan Černý v bahně spící žábu a v listí pod kořáním přezimujícího ježka. Nakreslil i chocholouše, a když vytvářel kalendář, rovnou ho situoval do roku 1965.
Dvanáct měsíců roku jsem se, řekl bych, naučil právě podle jeho obrázků (str. 214) a dobovou propagandu stránek 220-221 třeba pominout; tak jako konstatování, že jsou naše největší řeka Dunaj a nejvyšší hory Tatry. A dvě strany zabírá jednadvacet odstupňovaných výložek od vojíma až po armádního generála, přičemž Honza prosťáčkovsky konstatuje u vztyčeného smetáku: „Až budu velký, budu vojákem.“
Kapitola V obchodním domě (inspirovaná Kotvou) je nudná, byť dojde i na stránku s hudebními nástroji a lze vidět, jak vypadaly žehlička, tranzistorové rádio, kotoučový magnetofon, gramofon a zvětšovací přístroj pro vyvolávání fotografií.
Oproti tomu kapitola o dopravních prostředcích vždycky byla mou oblíbenou. Černý úvodem dostal do jediného pohledu na krajinu vše podstatné a detaily následují: tehdejší kropicí auto, zametací vůz, popeláři, požárníci, sanitka, moped Stadion, Javetta, skútr Manet, malý polský Fiat, čtrnáct vybraných dopravních značek. A na kolejích vidíme i poštu a cisternu s naftou a mrazírenský vagón. Bavil mě průřez lidmi obsazeným letadlem a ještě víc boční profil zámořské lodí, ve které je bazén i koncertní sál. Ale mou nejoblíbenější kapitolou stejně byla ta Na stavbě. Eva Veberová sleduje postup při budování šestipatrového věžáku, a to od architekta přes geometra do finále s „parketářem“. Jako dospělému mi ta kapitola náhle připadá překvapivě krátká. Jak to? A Veberová jenom tak mimochodem připomíná, že lidé postavili už zámek v Lednici a Karlův most.
Kniha se pak vrací na venkov a mimo jiné do drůbežárny ke kuřatům, na kachní farmu a ke včelínu, jistěže družstevnímu. Celkem zajímavá mi v dětství připadala kapitola o povoláních. Viděl jsem tam, jak vypadá buchar a jak lis a jak stříká lakýrník karoserie Felícií na zeleno či žluto - a pochopil jsem, že je někdo herec a někdo spisovatel (ten má za zády globus) a že se malíř liší od ilustrátora, protože malíř, ten stává v plenéru a má paletu.
Nechybějí tiskař, fotograf, zahradník, brusič skla a požárníci v akci. Celkem ohromující je vstupní obraz u oddílu Člověk se nebojí. Děsivá povodeň ničí za noci ves, lidi stojí na střechách, krovy se hroutí a muži s bidly na pramici zachraňují. Je tu pejsek a muž na špičce krovu na jediném trámu udržuje rozkročený rovnováhu a drží mimino. O kus dál plave auto.
Na následující stránce vidíme chlapce pod ledem a druhý leží na ledě a podává mu prkno. Jiný hoch se pro změnu topí v letním rybníce a otec rodiny mu skáče šipku na pomoc. A je zřejmé, že bát se nesmí ani potápěč, horolezkyně, polárník, parašutista, africký cestovatel. Černý pojal cestovatele zastarale, asi jako Emila Holuba. Znovu vidíme hasiče v akci, ale i cirkusovou akrobatku a skokana na lyžích. Závodníky, sportovního letce, krotitelku tygrů, výškové montéry a svářeče. Po instruktážní kapitole o hledání míče a kapitole To je barev, kde je šedý slon, fialový kedluben a černý tehdejší telefon následuje mou oblíbená Jaké to je? Uvozuje ji parádní kresba, ve které se vyskytuje přehršle nesmyslů. Silnice vede do dveří baráku - a tím to jen začíná. Reálně tato kapitola učí děti, že je míč kulatý, ale kostka hranatá, nůž ostrý, ale pastelka tupá, strom vysoký, ale lavice nízká, kniha silná, ale sešit tenký, peříčko lehké, ale cihla těžká, kámen tvrdý, ale plastelína měkká, sklenice křehká, ale lžíce ne, pravítko rovné - a drát křivý, sklo hladké - struhadlo drsné, cukr sladký - citrón kyselý, zmrzlina studená - polévka horká a něco může být špinavé, ale něco čisté, a něco je smutné a něco veselé.
V další kapitole se - vedle počítání - pracuje s pojmy jako hranol, válec, kužel, jehlan. Je tu taky něco o placení penězi (tužka stála čtvrt koruny) a o litrech i kilogramech. V části Z čeho se dělají věci se pracuje formou jakýchsi stripů, kdy je vývoj události vždy zachycen čtyřmi políčky, a tak postupujeme od stromu v lese ke stolu či papíru, od hlíny k cihlovému domu či džbánu, ode lnu k ubrusu, od řepy k cukru, od kaučukovníku k pneumatice, od krávy k botě, od rudy k lokomotivě, od kaolínu k porcelánovému nádobí, od písku k láhvi a od ropy k plastovému hřebenu na vlasy. Dítě spíš pobaví následující stránky Proč se směju a Řekni, co chybí (360-361): parní vlak jede silnicí a husa má čtyři nohy a kuchař řídí dopravu a jablka rostou na smrku a ryby mají hnízdo na stromě. Panence chybí oči, budíku ručičky, kohoutovi hřeben, slonu chobot a bagru lžíce. Další mou oblíbenou částí je Kde jsem byla. Uvádí ji pohled do haly pražského Technického muzea a vidíme mj. raketu, balón a lokomotivu. Zbytek sekvence se odehrává v knihkupectví, v půjčovně knih, v čítárně, v biografu, v divadle, v cirku, u stavědla výhybek, na letišti, v přístavu, u majáku, na poště, v ordinaci, v bufetu, v restauraci… a tři obrázky zachycují mé oblíbené krápníkové jeskyně i včetně řeky Punkvy. Z těchto tří obrázků v druhém vydání chybí ten bez lidí, na kterém má stalagnit obličej, a nahrazuje to vhled na jezírko botanické zahrady. Mizerové! A závěrečná kapitola Těšíme se do školy? Mj. předvádí kabinet a družinu a vývoj člověka od „jiskry“ přes - pravicí zdravící - pionýrku po svazačku.
Na životě jest zvláštní, že bych tuhle knihu dnes po šedesáti letech už neocenil, kdybych ji spatřil poprvé. Anebo se mýlím a dojem by něčím udělala? Nějaký menší jistě, ale už bych se dovnitř nedokázal ponořit jako kdysi. Už bych vevnitř nedokázal rejdovat, rejdit, cestovat a žít. Nechtělo by se mi do toho bájného světa vracet. Ale tenkrát to fungovalo, ideologičnost mi putovala mimo hlavu a popravdě jsem ani moc nevnímal, že je průvodkyní Alenka. Eva Veberová to s ní totiž nepřeháněla a všude k nám jejím hlasem nemluví. Vznikl její a Černého konglomerát a říká: „To je svět.“ Ale dítě pochopí, že ne celý, a bere si, co chce. Ta kniha je ukázka odešlých už časů, kdy bylo možností méně a Veberová mohla být děcku majáčkem v šedi. No, ano, mně se jím stávala.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Jak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromují
Co ve vás zbude, když zavřete knihu? Dubnové čtení, které mi zvlnilo stránky
Charmsova poezie prvně kompletní
Tři nové pohádky pro malé i velké čtenáře
Když ještě děcka četla
Ludvík Vaculík v Čítance
Třicet nekompromisních literárních úderů na solar
Rebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Marně vzpomínám na Zoru
Námořník z domu s cimbuřím
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Jako po drátku
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.