Bylo nám třináct a po prázdninách jsme šli do osmé třídy. Ten rok jsme dostali nového učitele Brázdu. Hned od začátku nám dal najevo, že s ním nejsou žerty. Byl to pedant. Rozdával tvrdé tresty – například opsat do druhého dne všechny poučky z fyziky nebo nás nechal šlapat kompost. Když vyložil látku, ve stejné hodině nás z ní zkoušel.

Časem se k nám doneslo, že ho žádná škola nechtěla a byl překládán z jedné do druhé. K nám musel denně dojíždět autobusem hodinu a půl.

Ze známek měl patrně nejraději pětku. Rozdával ji i tehdy, když žák věděl polovinu probrané látky.
Dřívější jedničkáři začali nosit trojky a dokonce čtyřky. Že jsme budižkničemu a hloupí, nám připomínal snad při každé hodině. Brzy ho neměl nikdo rád.

Když jednou dal Zdendovi pětku za pár zapomenutých maličkostí, přetekla nám trpělivost. Začali jsme vymýšlet, jak se Brázdy zbavit – nebo mu alespoň uštědřit lekci, na kterou nezapomene.
Nápady přicházely a zase mizely. Nic nebylo dost dobré, nic dost bezpečné. Až jednoho dne, když už jsme se chystali domů, přišel nápad. Spadl z nebe přímo mezi nás.

Míra celé dopoledne lítal na záchod.
„Máš sračku, co?“ ptal se Franta.
Míra se rozesmál. „Jó, mám. Z těch včerejších nezralých hrušek.“
Péťa, největší koumák ve třídě, pozvedl obočí a zvedl ukazováček.
„Pánové, to je ono – sračka.“
„Všichni ke mně,“ svolal nás.

Sběhli jsme se do hloučku a Péťa nám začal vysvětlovat svůj ďábelský plán. Všichni souhlasili.
Nejdřív běžel do kotelny a vrátil se s krabičkou zápalek.
„Zdendo, ty skoč pro noviny. Čmajzni je ze starého sběru na půdě,“ velel Péťa.
Zdenda zmizel a když se vrátil, vítězoslavně nesl staré Rudé právo. Podal ho Mírovi. „Uděláš?“ kývl směrem k záchodům.
Míra se popadal za břicho. „Jasňačka.“ A zmizel.

Netrvalo dlouho a podal balíček novin Péťovi. „Tady máš,“ bujaře se tloukl do hrudi, jako by zachraňoval celý svět.
„Dámy, to je čistá hruškovice,“ mínil Zdenda.
„Fuj, to smrdí!“ pištěly jsme.
„Holky, budete hlídat. Kdyby šla nějaká úča, zabavíte ji.“ Přikývly jsme.

Brázda učil v 7. A.  Pro nás začala hodina pomsty. Kluci vyběhli na chodbu a my holky hlídaly. Potichu se plížili ke třídě 7. A, před dveře položili balíček novin s „hruškovicí“ a zapálili ho. Když plameny začaly šlehat, Péťa zaťukal – a všichni se dali na útěk.

Po chvíli se dveře rozlétly. Brázda vyšel ven, nejdřív strnul, pak se chytil za hlavu.
„Co to má znamenat? Který rošťák?!“ vykřikl.
Začal svými naleštěnými botami oheň zuřivě udupávat. Dupal a dupal – a ani si nevšiml, jak mu na dokonale nažehlené nohavice z balíčku novin stříká „hruškovice“.

Po roce to na naší škole vzdal. Nikdy se nedozvěděl, kdo to udělal. A my se cítili jako mušketýři – jeden za všechny, všichni za jednoho.