Po sametové revoluci se ve vesničce otevřela malá hospoda. Nejvíc tam chodili chlapi v pátek a v sobotu. V rohu měli svůj dubák.

Tonda byl zedník a dobrák od kosti. Ve vesnici nebyl dům, kde by nepomohl nebo něco nepřestavěl. Dokonce i kostelík dostal díky němu novou omítku.

Po večeři sedl Tonda na kolo s tím, že jede k Oldovi pomoct s novými schody – nějak mu nevycházely. Tonda měl řešení hned a za hodinku už seděl v hospodě u piva.

Seděli tam všichni chlapi z vesničky, včetně pana starosty. Byl vážený mezi lidmi a zařizoval zítřejší slavnost. Chlapi ho pozvali ke stolu a starosta se jim snažil v pití vyrovnat. A to byla chyba. Po třech hodinách byli všichni pod obraz, jako by slavili zlatou olympijskou medaili z Nagana.

Běta mezitím dokoukala svůj milovaný seriál a utírala si slzičky dojetím. Podívala se na hodiny — bylo půl jedenácté.
„Zase je v hospodě,“ pomyslela si. Rozhodla se jít pro Tondu. Ve vesničce už bylo zvykem, že si ženy vyzvedávaly muže u dubáku.

Děti už byly velké a přidaly se k Bětě. Došli do neosvětlené části vesnice. Uslyšeli chrápání. Zastavili se a naslouchali. Že by snad vycházelo z některého domu? Běta se vydala za zvukem. Došla k okraji silnice, kde leželo kolo. Chrápání se ozývalo z příkopu. Slezla dolů a uviděla Tondu, jak tam leží na břiše a hlasitě chrní.

Běta se rozčílila:
„Vstávej, ty ochlasto!“

Tonda spal dál. Běta byla celá bez sebe. Začala ho tahat, ale neměla dost sil.
„Ty mi piješ krev, ty ožralo!“ naříkala. Snažila se ho obrátit. Marně. Po chvíli jí došla trpělivost a Tondu nakopla do zadku. Jednou, dvakrát… další kopance už nepočítala.

Děti se přiblížily a nejstarší Hanka posvítila. S údivem hlesla:
„Mami, to není tátovo kolo.“

Běta se chytla za hlavu.
„Tak on v té opilosti ke všemu ukradl někomu kolo? Kdoví, kde to své nechal? Bože, za co mě trestáš!“ lomila rukama. „Vstávej, Tondo, nebo ti jednu fláknu! Nejen že chlastáš, ty už i kradeš!“

Tonda cosi zamumlal a krátce pozdvihl hlavu. Pak mu zase klesla.

„Mami,“ ozval se Adámek a svítil do příkopu, „to není táta… to je pan starosta!“

„Šmarjá,“ spráskla Běta ruce, „to mi tak ještě chybělo! Já zkopala starostu. Taková ostuda! Děcka, hybaj domů, ať nás nikdo nevidí!“

Starostu nechali ležet v příkopu a běželi domů. Tonda už spokojeně spal.

Druhý den byla vesnická oslava. Pan starosta, elegantní jako vždy, měl krátký proslov, a nakonec poprosil kapelníka o pánskou volenku. Zastavil se před Tondou a požádal o tanec s Bětou. Tonda nic netušíc svolil.

Vesnické drbny semkly hlavy k sobě a jedna pravila: „To on bude chtít něco po Tondovi, když vyzval Bětku.“ Druhá přidala: „Asi podezdívku pro novej plot, už mu opadává.“ Všechny tři souhlasně kývaly v přesvědčení, že tomu přišly na kloub.

Běta přikývla, i když by nejradši utekla. Doufala, že ji starosta nepoznal.

Hudba začala hrát a kroky valčíku se vznášely po sále.

Starosta jí šeptl do ucha.
„Bětuško… já nevěděl, že jste tak ohnivá.“

Běta ztuhla.

Pobaveně se usmál a mrkl na ni:„Budete se mnou muset tančit celý večer… já si totiž nemohu sednout.“