Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  sobota 8.8.2026, svátek má Soběslav 

Hledej

Spolupracujeme

www.alpress.cz

www.argo.cz

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Není sviní každý, komu perlu předhodíte

21.06.2026   Ivo Fencl   Společnost   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Není sviní každý, komu perlu předhodíteSněte a představte si knihu, kde zaznamenáte pěnu dní, ale s úpravou. A to? Lidé porostou jaksi intelektuálně a bez výjimky tam fungují „na výši“ a připraveni sofistikovaně dumat a veřejně rokovat. Popovídat si i během setkání na ulici, a to dejme tomu o literatuře.
A výsledek? Nadsazený obraz, ale obraz útulného světa. 


Byl by podobný příběh humoristický a nejednalo by se o provokaci? Váhám. Běžný člověk bývá přece mořen prací, haldami práce, a tak absentují jeho síly komunikovat na podobné bázi. Dejme tomu vyhazuje hlínu lopatou z výkopu a jistě se dá odhadnout, že by při tom nemluvil, pouze občas vydýchl „kurva“; ale v povídce by to bylo jinak a předákovi by nakvašeně sdělil: „Dávám pauzu, jak pravil Zarahustra, jdu pro sluchátka a nová audiokniha Strong se obírá, šéfe, historií domu U Černý matky boží, co stojí támhle, a čistě mimochodem, zajímavě o něm psal Francis Marion Crawford. Že mám ještě okopat tuhle podzemní trubku? Jo, ale proč se vlastně říká ty trubko a smrdí jako tágo? Tágem bylo původně myšleno…“ Atd.
Kopáči podobně nemluví, ale umím si představit, že by tak „švitořili“ lidé obecně a zachytil by to (trapný) román Lidstvo procitlo. Humorista Stephen Leacock má podobnou sekvenci v jedné parodii z Literárních poklesků, které mi leží hned u ruky, ale pro potřebu tohoto povídání ji budu parafrázovat. Kapitán Hornblower: „Pane Smithi, opatrně s tou vratiplachtou, ať se nezaděláte od voleje, a pak mi, prosím, z lodní knihovny doneste na můstek Schillerova Korzára.“ „Ale Korzár je, tuším, od Byrona. Schiller napsal Loupežníka. A Walser taky. Ten předchůdce Kafky. Ó, chápu, jenom žertujete; vy mě, filuto, zkoušíte.“
„Ano, Smithi, a co si vlastně myslíte o Byronových plaveckých schopnostech, o významu záchranných pásů ve Středozemí a co o významu Gibraltaru jako skály opic?“
Problém s těmito rádoby vtipnými příběhy je, že dehonestují pracující a lidi mozek málo zapojující a Britové to předvedli ve filmové adaptaci Stevensonovy humoristické knihy The Wrong Box.
Ta je ze šedesátých let, hraje tam taky Peter Sellers a hrdina zosobněný (gentlemany často představujícím) Ralphem Richardsonem stopne drožku, vyhoupne se vedle vozky. Víte, co byste řekli a jak pokračovali v konverzaci. Vy ano. Ale Richardson? Podle scénáře se nepřizpůsobí ani o milimetr předpokládatelnému vozkovu IQ, ve finále v dobrém rozmaru vystoupí a my vidíme, jak vozka zůstal jeho mnohaminutovým (nebo dokonce mnohahodinovým) monologem otráven. Pokud se nejednalo ze strany Richardsonova hrdiny o cílené o provokování a schválnost, což lze vyloučit, byl to projev, ano, jistého autismu, kdy kecal beze skrupulí a nahlas řeší, co ho zrovna pálí. Filozofuje - a rezignovaný vozka je rezonanční deskou. Richardson je podlý rovněž tím, že se celou dobu drží žoviálně etikety a do určité míry k vozkově egu přece jenom přihlíží. Malost oné míry je ale pro muže s bičem dehonestující.
Mám kamaráda, kterému přijela na pár dní známá až ze Států. Ve vile ji s manželkou rádi krmili a ubytovali, a když odjela, pohovořili jsme a kamarád řekl: „Ale nevím. Je dáma. Nicméně si sedla na hodiny na okno do zahrady a řekla, že si bude číst, no, a taky si četla.“
Předpokládal, že se budou těch pár dní věnovat výletům a konverzaci? Kdo by ne? Udělala něco „blbě“? Můžeme si tak představit onen rádoby distingovaný svět, kde by si čtení na okně po anglicku nikdo nevšiml? Možná. Známý jí v tom světě poví: „Co to louskáte?“
Cizince v cizí zemi, rozšířené vydání, padlo mi to do ruky.“
„Tak to nebudu rušit. Mimochodem: proč to asi ještě nezfilmovali?“ A dáma? „Já si tam podškrtávám a doma upeču scénář.“ Ale nezdá se vám nakonec představa lidstva „sestrojeného“ pouze z podobných výjimek až strašidelná? Mě ano. Přesuňme se tudíž do kontrastního normálu, kde každý intuitivně víme, jak správně komunikovat s nebohým vozkou a že si během návštěv nebudeme na okně rozvírat bestseller. Leda žertem. Každému prostředí totiž co jeho jest, a třeba se přizpůsobit. Sice zůstáváme sví, ale má to meze. Extrém zachytil ve filmu Zelig Woody Allen a hraje přizpůsobivého židovského hrdinu, který cítí nutnost každému se stoprocentně zavděčit. Mezi černými basketbalisty tudíž zčerná a při setkání s nácky začne ve finále hajlovat; je to už klasický film a ten film přehání, co děláme všichni, a ne každý umí odhadnout míru, protože odhad vyžaduje emoční inteligenci. Ne každý ji má, takže nastávají komické situace, kdy si (dejme tomu) majitel bytu myslí, že chápe, jak mluvit s řemeslníkem. Vstane od monitoru, kde třeba zrovna analyzoval studii filozofa Machovce, úplně se změní, namlouvá si, že roli trefil, a začne před řemeslníkem imitovat muže lidu: „Hola. Zdravim. Do p-či, to je vedro, co? Pane machře, helejte, já to už zkusil u tý trubky majzlíkem vysekat, no, ale nemam fortel. Jsem nula. Pivko? Já jsem Martin: nemůžem si tykat? Tohle já bych ti měl podržet. Ne, manželka není doma. Bývám taky na faše, nemysli si, ale já si vzal dovolenou. Fakt nechceš plzeň? Jo, a ten fotbálek včera projeli kurevsky, co?“
Být tím řemeslníkem a poslouchat podobné plky, reagoval bych: „Co kdybyste se uklidnil, pane Sedláčku, a nehrál divadýlko? O tomhle víte kulový a my jdeme s manželkou za dvě hodiny do divadla na nádvoří Hradu, tak bych to rád stih. Máte studenou kolu?“
Představa, že se musíme k některým lidem „shora“ sklánět, je mylná častěji, než si připouštíme. Ale není mylná úplně. To přizpůsobování je třeba, probíhá permanentně a humorista Mikes, původem Maďar, objevil dokonce v té souvislosti schopnost, kterou připisoval pouze Angličanům, ale je i česká a říká se jí „jak nic neznat“. Ve společnosti, kde se bavíte, někdo řekne: „Zajímavý, že si neumím vybavit název ostrova u Afriky.“ Ovšemže jde o Zanzibar, ale nikdo nepřizná, že to ví, to by bylo faux pas. Dokonce i muž, který bydlel na Zanzibaru třiatřicet a půl roku, pro jistotu řekne: „Mám to, madam, na jazyku, ale neumím si vzpomenout.“ Dělat pitomce je totiž jistota - v šíleném světě - a věděli to i Švejk a mnozí vysoce inteligentní lidé. To oni se při hovoru s námi jsou nuceni maskovat a snižovat, ale protože jim to myslí všestranně, nepoznáme to. A my sami?
Zůstaňme sebou. Ne? Proč hrát chytřejší a proč naopak hrát jindy idiota? Proč vůbec hrát?
Radary, skrz které poznáme, na jaké rádoby „výši“ je lidský náš protějšek, nemáme (na rozdíl od géniů), a tak si lze tisíckrát říct „házím perly svini“, ale nebude to pravda. Na tom, že by byl onen povznesený svět, jak se o něm dá snít, fajn, to naštěstí nemění nic.

 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0325 s