ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 12.7.2026, svátek má
Bořek
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
NA CESTĚU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška Tenkrát v májiTisíckrát pozdravujeme tebePánská volenka
Nejčtenější za 14 dní
Pomalost podle KunderyOdtažitý digitální experiment CzechoslayvakiaKdyž vás vývoj zklame, byl to sen Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého územíMistr kresby Oldřich Jelínek a spol. Čtěte Foglarovský sborník!Televizní seriál Dexter běží 20 letChceš knihu zdarma? Hledá se 8 čtenářských detektivů!Edith Nesbitová, tajemný Rus a tři děti u tratiMikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidíKnížka Po Marice přináší svědectví o lásce, smrti a nadějiKochat se formou anebo obsahem?Bradbury a Karlštejn
Mistr kresby Oldřich Jelínek a spol. Čtěte Foglarovský sborník!
05.07.2026 Ivo Fencl Literatura
84 stránek koncem jara 2026 vydaného Foglarovského sborníku mimo jiné skrývá studii Tomáše Prokůpka Za Oldřichem Jelínkem. Je o malíři, jehož někteří pamatujeme jako vtipného výtvarníka sixties, který se vytratil. Z normalizovaného Československa nicméně „nevymizel“ hned po ruské invazi (jako mnozí), nýbrž roku 1981, kdy ho manželka přesvědčila, že by mohli přesídlit do Mnichova. Tam taky Jelínek až do loňského 17. listopadu žil, a když odešel, bylo mu pětadevadesát.
Proč je tenhle bard právě ve foglarovském sborníku? Roku 1964 kývl na zakázku deníku Mladá fronta, aby zpracoval scénář nazvaný K pramenům neznámé řeky. Badatel píše: „Foglar si cenil realistických malířů jako Zdeněk Burian a Jelínkův projev mu byl stylizací značně vzdálen.“ Jelínek miloval foglarovky, ale zaskočil ho tento exotický příběh a látka mu zůstávala cizí taky tím, jak se brala vážně. Navzdory tomu profesionál zapracoval. Foglar výsledkem nadšený nebyl a přinesl kritické připomínky. Oprávněně? Otázka do pranice a Prokůpek po letech vyzdvihuje neuvěřitelnou podobnost komiksu se stylizací dnes mimořádně populárního kalifornského kreslíře Mikea Mignoly (*1960).
Jak je známo, kamarádil Jelínek s Adolfem Bornem a vedle dalších si vážil René Klapače (válečného kreslíř Punťových příhod, mimo jiné) anebo suverénního projevu „Foglarova koně“ JUDr. Jana Fischera. Přezíravě se kupodivu stavěl ke Kájovi Saudkovi. Ať ale přiletěl důvod k dotyčné přezíravosti k Mistrovi odkudkoli, částečně se rozptýlil v březnu 2013 na pražské výstavě Signály z neznáma (v DOXu): Saudkovy skvělé práce si tady Jelínek celkem pečlivě prohlížel a ve finále Prokůpkovi zřejmě upřímně řekl, jak jej překvapily a že jsou lepší, než si je pamatoval.
Oldřich Jelínek podle všeho nechtěl, abychom na něj vzpomínali jako na komiksového tvůrce, a důkazem je pět let stará (2021) monografie Oldřich Jelínek: Známý - Neznámý. Je tam totiž i jedna jediná kapitola věnovaná obrázkovému seriálu, ale když jsem ji spatřil, knihu jsem odložil a odmítl zaplatit. Nemám ji. A proč ne? Na Jelínkovu prosbu byla kapitola o komiksu ne snad popravena, ale totálně zredukována. Jak připomíná Tomáš Prokůpek, proti Bornovi to ovšem není výkon. Born vystrnadil komiks z veškerých svých monografií stoprocentně. Přitom… Na triku mají oba společně a ve vzájemné kooperaci (i když posléze pracoval už jen Jelínek) sérii osmi komiksových parodií Superwoman na Děvíně (1957, rovno amerikanizaci dívčí války), Nováček Josef zvaný Mstitel Texasu (1959, = science fiction, zahrnující létacího robota i King Konga), The Reflector aneb Když srdéčko řekne yes! (1960, = westernizace Jiráskovy Lucerny!), Marcipán Death (1961, = amerikanizace pohádky o perníkové chaloupce), O´Toman a Lesní panna (1967, = Cadillac propagující amerikanizace klasické Čelakovského balady), Horymír, the Wild Rider (1968), The Story of Big Bee-Woy and Black Monster (1969, rovno amerikanizaci pověsti o Bivojovi) a Ve spárech Satanyka (1971), což je ryzí horor, inspirovaný nikoli jen Batmanem. Parodií koneckonců byla i slavná Dobrodružství medvídka Huga, jak jsem je co dítě užasle sledoval v časopise Sluníčko, ale přinejmenším později Jelínek říkal, že byly komiksy jen blbnutím na pozadí jeho vážně míněné práce; a když se podíváte, kolik ilustroval knih, spadne vám čelist!
Na co narazíme ve Sborníku jinak?
Je to rozsáhlá studie Martina Foreta o životě a díle jiného experta kresby Jiřího Petráčka (1941-2024), uvedeného roku 2019 do Síně slávy českého komiksu. Spisovatel David Jan Žák přispěl zevrubnou statí o „Šumavském Foglarovi“ Jaroslavu Švojšem (1920-1983), mimo jiné autorovi románů Jezero sedmi světel (1969), Jestřábí kaňon (1997) a Strážci Zlaté řeky (2000). To však není od Žáka vše a na stranu 26 prosadil interview své jedenáctileté dcery Anežky (*2014) se Zdeňkem Svěrákem, jenž po pravdě konstatuje, že rostl na Rychlých šípech, tak jako pak jeho syn Jan, aktuální původce Pěti švestek.
Na stránkách 22-23 vzpomíná jiný syn na - v šedesáti loni zesnulého - Eduarda Pazourka (1964-2025), donedávna vlastníka vůbec největší sbírky ježků v kleci. Měl jich takřka pět set a rovněž vedl celý život různé oddíly, ale já jej znal co tvůrce kovových foglarovských odznaků, které jsem od něj v devadesátých letech pořizoval za solidní ceny. Už mě to pustilo, ale tenkrát mě ty odznaky fascinovaly a s touhle tematikou jich na Zemi žádný nevytvořil víc! Zvlášť rád mám třináctero bobříků (na třinácti kovových odznáčcích), odznak se Širokkem, psáno s dvěma KK, odznak se psem Bublinou a četné varianty žlutého kvítku. Kovové hlavy pětice Rychlých šípů jsou vždy vytepány ve zlaté, stříbrné i bronzové variantě, což dá patnáct odznaků, a to samé se týká tváří Jaroslava Foglara a jeho výtvarníka JUDr. Jana Fischera. Na klopě ony krásy, pravda, nenosím a je naprosto oprávněně leží v sejfech České národní banky. Vlastním na sedmdesát těchto Pazourkových výrobků, ale nevylučuji, že mi pár chybí; navíc jsem sbíral jen ty s foglarovskou tematiku, zatímco jeho záběr se ukazoval jako širší.
Ve Sborníku je i článek Petra Vylety o vlivech Jaroslava Foglara na známého recitátora Alfréda Strejčka (*1941), který se letos dožije pětaosmdesáti let, a Jitku Molavcovou (*1950).
Někdejší člen Foglarova oddílu Jiří Zachariáš přispěl sešitu studií o spisovatelových písemných doporučeních pro ilustrace k Záhadě hlavolamu a hle, jak si představoval Fischerovu obálku: „Podvečer, hasnoucí den, záplavy barevných mraků na nebi. Z věže nebo pavlače vysokého bizarního stavení se Rychlé šípy dívají v ohromení dolů do stínadelské změti baráků, schodišť, podloubí a uliček, kde je už vše ve fialovém oparu a světýlka plynových lamp začínají vyskakovat. I v domech už se leckde svítí. Horní část věže, odkud vše sledují, je ještě červenožlutá od záře slunce. Tam dole už jsou hluboké fialové stíny.“
Další autor Sborníku Miroslav Škvára napsal text ke 101 letům prvního Foglarova tábora v sázavské „Zátoce Neznáma“ a studii o jeho velikém inspirátorovi Ladislavu Račkim (1904-1974). Už zmíněný Jiří „Pedro“ Zachariáš (vždycky mi trochu připomínal Old Shatterhanda) a Marek Třískala vytvořili po jednom článku o tábořištích Foglarova oddílu, a že těch tábořišť bylo! Údolí mládí se do roku 1927 dalo okupovat přesně tam, kde leží pražská zoo, Zelené údolí můžete navštívit na Radotínském potoce a rovněž Údolí odvahy příroda vyhloubila u Radotína; Větrné údolí a Daleký palouk se vyskytovaly na pozdějším území Jižního města, Dračí louka je až za Ládvím a louka Měsíční mimo Prahu nad Mastníkem, kde si ale udělali za války cvičiště esesmani, takže šlo místo do háje. Ústřední byl vždycky Prokopák, hlavní krajina Foglarových snů, a právě zde lze (s průvodcem Slavomilem Janovem nebo Milanem Lebedou nebo Martinem Rosolem) objevit Skalní hřišťátko, Dýmové jeskyně, Opičí stromy, Kalvárii a Lavor. A slavná Zaječí rokle? Překvapí až u Lysolají. Tiché údolí, Tygří džungle a Myší plácky jsou u Suchdola a ve výčtu by neměly chybět ani Modřanská rokle a Roztocké louky. Ještěrčí jámy leží u Slivence, Černolické skály až u Cukráku a Jiří „Pedro“ Zachariáš mi asi uši vykráká, že jsem vše vyslepičil, ale klid, i džípíesku já nejprve hodil přes rameno do jezírka, takže ony lokality stejně nenajdete.
Ve Sborníku mě až tak nezaujal rozhovor se spisovatelem Pavlem Hornou, autorem jistěže bezvadných a úplně aktuálních knih o staré Jeremiášce a Maxmiliánu Drápovi; ale je zajímavé, že to byl slavný Josef Sudek, jenž mu v románu o Drápovi sloužil co vzor fotografa Jiřího Hrudka.
Navzdory šikovným dotazům Pavla Šímy se nicméně nedovíme z rozhovoru o knize nic. „Nebylo to účelem?“ napadá mě. Možná. Stejně tak se u foglarovců nesetkávají s libostí mé občasné reference o jejich Sbornících; i končím, amen a šáteček, a podotknu, že mnou nezmíněné příspěvky jsou specializovanější a hodí se zvlášť pro zanícené skauty a foglarovský fanatiky; ještě větší než já. Sborník, upozorňuji, nelze sehnat s úplnou samozřejmostí a kupříkladu mně jej přivezl JUDr. David Koura a předala mi ho jeho půvabná kolegyně Jana, za což jim děkuji.
ZDROJE: Foglarovský sborník / č. 14 - 2026. Připravila jej jako obvykle čtyřčlenná rada „Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara“ ve složení Jiří „Pedro“ Zachariáš, Dr. Petr Vyleta, Luboš Trkovský, Pavel „Sokol“ Šíma. Spoluautor: Jaroslav Foglar. 84 stran
Jak je známo, kamarádil Jelínek s Adolfem Bornem a vedle dalších si vážil René Klapače (válečného kreslíř Punťových příhod, mimo jiné) anebo suverénního projevu „Foglarova koně“ JUDr. Jana Fischera. Přezíravě se kupodivu stavěl ke Kájovi Saudkovi. Ať ale přiletěl důvod k dotyčné přezíravosti k Mistrovi odkudkoli, částečně se rozptýlil v březnu 2013 na pražské výstavě Signály z neznáma (v DOXu): Saudkovy skvělé práce si tady Jelínek celkem pečlivě prohlížel a ve finále Prokůpkovi zřejmě upřímně řekl, jak jej překvapily a že jsou lepší, než si je pamatoval.
Oldřich Jelínek podle všeho nechtěl, abychom na něj vzpomínali jako na komiksového tvůrce, a důkazem je pět let stará (2021) monografie Oldřich Jelínek: Známý - Neznámý. Je tam totiž i jedna jediná kapitola věnovaná obrázkovému seriálu, ale když jsem ji spatřil, knihu jsem odložil a odmítl zaplatit. Nemám ji. A proč ne? Na Jelínkovu prosbu byla kapitola o komiksu ne snad popravena, ale totálně zredukována. Jak připomíná Tomáš Prokůpek, proti Bornovi to ovšem není výkon. Born vystrnadil komiks z veškerých svých monografií stoprocentně. Přitom… Na triku mají oba společně a ve vzájemné kooperaci (i když posléze pracoval už jen Jelínek) sérii osmi komiksových parodií Superwoman na Děvíně (1957, rovno amerikanizaci dívčí války), Nováček Josef zvaný Mstitel Texasu (1959, = science fiction, zahrnující létacího robota i King Konga), The Reflector aneb Když srdéčko řekne yes! (1960, = westernizace Jiráskovy Lucerny!), Marcipán Death (1961, = amerikanizace pohádky o perníkové chaloupce), O´Toman a Lesní panna (1967, = Cadillac propagující amerikanizace klasické Čelakovského balady), Horymír, the Wild Rider (1968), The Story of Big Bee-Woy and Black Monster (1969, rovno amerikanizaci pověsti o Bivojovi) a Ve spárech Satanyka (1971), což je ryzí horor, inspirovaný nikoli jen Batmanem. Parodií koneckonců byla i slavná Dobrodružství medvídka Huga, jak jsem je co dítě užasle sledoval v časopise Sluníčko, ale přinejmenším později Jelínek říkal, že byly komiksy jen blbnutím na pozadí jeho vážně míněné práce; a když se podíváte, kolik ilustroval knih, spadne vám čelist!
Na co narazíme ve Sborníku jinak?
Je to rozsáhlá studie Martina Foreta o životě a díle jiného experta kresby Jiřího Petráčka (1941-2024), uvedeného roku 2019 do Síně slávy českého komiksu. Spisovatel David Jan Žák přispěl zevrubnou statí o „Šumavském Foglarovi“ Jaroslavu Švojšem (1920-1983), mimo jiné autorovi románů Jezero sedmi světel (1969), Jestřábí kaňon (1997) a Strážci Zlaté řeky (2000). To však není od Žáka vše a na stranu 26 prosadil interview své jedenáctileté dcery Anežky (*2014) se Zdeňkem Svěrákem, jenž po pravdě konstatuje, že rostl na Rychlých šípech, tak jako pak jeho syn Jan, aktuální původce Pěti švestek.
Na stránkách 22-23 vzpomíná jiný syn na - v šedesáti loni zesnulého - Eduarda Pazourka (1964-2025), donedávna vlastníka vůbec největší sbírky ježků v kleci. Měl jich takřka pět set a rovněž vedl celý život různé oddíly, ale já jej znal co tvůrce kovových foglarovských odznaků, které jsem od něj v devadesátých letech pořizoval za solidní ceny. Už mě to pustilo, ale tenkrát mě ty odznaky fascinovaly a s touhle tematikou jich na Zemi žádný nevytvořil víc! Zvlášť rád mám třináctero bobříků (na třinácti kovových odznáčcích), odznak se Širokkem, psáno s dvěma KK, odznak se psem Bublinou a četné varianty žlutého kvítku. Kovové hlavy pětice Rychlých šípů jsou vždy vytepány ve zlaté, stříbrné i bronzové variantě, což dá patnáct odznaků, a to samé se týká tváří Jaroslava Foglara a jeho výtvarníka JUDr. Jana Fischera. Na klopě ony krásy, pravda, nenosím a je naprosto oprávněně leží v sejfech České národní banky. Vlastním na sedmdesát těchto Pazourkových výrobků, ale nevylučuji, že mi pár chybí; navíc jsem sbíral jen ty s foglarovskou tematiku, zatímco jeho záběr se ukazoval jako širší.
Ve Sborníku je i článek Petra Vylety o vlivech Jaroslava Foglara na známého recitátora Alfréda Strejčka (*1941), který se letos dožije pětaosmdesáti let, a Jitku Molavcovou (*1950).
Někdejší člen Foglarova oddílu Jiří Zachariáš přispěl sešitu studií o spisovatelových písemných doporučeních pro ilustrace k Záhadě hlavolamu a hle, jak si představoval Fischerovu obálku: „Podvečer, hasnoucí den, záplavy barevných mraků na nebi. Z věže nebo pavlače vysokého bizarního stavení se Rychlé šípy dívají v ohromení dolů do stínadelské změti baráků, schodišť, podloubí a uliček, kde je už vše ve fialovém oparu a světýlka plynových lamp začínají vyskakovat. I v domech už se leckde svítí. Horní část věže, odkud vše sledují, je ještě červenožlutá od záře slunce. Tam dole už jsou hluboké fialové stíny.“
Další autor Sborníku Miroslav Škvára napsal text ke 101 letům prvního Foglarova tábora v sázavské „Zátoce Neznáma“ a studii o jeho velikém inspirátorovi Ladislavu Račkim (1904-1974). Už zmíněný Jiří „Pedro“ Zachariáš (vždycky mi trochu připomínal Old Shatterhanda) a Marek Třískala vytvořili po jednom článku o tábořištích Foglarova oddílu, a že těch tábořišť bylo! Údolí mládí se do roku 1927 dalo okupovat přesně tam, kde leží pražská zoo, Zelené údolí můžete navštívit na Radotínském potoce a rovněž Údolí odvahy příroda vyhloubila u Radotína; Větrné údolí a Daleký palouk se vyskytovaly na pozdějším území Jižního města, Dračí louka je až za Ládvím a louka Měsíční mimo Prahu nad Mastníkem, kde si ale udělali za války cvičiště esesmani, takže šlo místo do háje. Ústřední byl vždycky Prokopák, hlavní krajina Foglarových snů, a právě zde lze (s průvodcem Slavomilem Janovem nebo Milanem Lebedou nebo Martinem Rosolem) objevit Skalní hřišťátko, Dýmové jeskyně, Opičí stromy, Kalvárii a Lavor. A slavná Zaječí rokle? Překvapí až u Lysolají. Tiché údolí, Tygří džungle a Myší plácky jsou u Suchdola a ve výčtu by neměly chybět ani Modřanská rokle a Roztocké louky. Ještěrčí jámy leží u Slivence, Černolické skály až u Cukráku a Jiří „Pedro“ Zachariáš mi asi uši vykráká, že jsem vše vyslepičil, ale klid, i džípíesku já nejprve hodil přes rameno do jezírka, takže ony lokality stejně nenajdete.
Ve Sborníku mě až tak nezaujal rozhovor se spisovatelem Pavlem Hornou, autorem jistěže bezvadných a úplně aktuálních knih o staré Jeremiášce a Maxmiliánu Drápovi; ale je zajímavé, že to byl slavný Josef Sudek, jenž mu v románu o Drápovi sloužil co vzor fotografa Jiřího Hrudka.
Navzdory šikovným dotazům Pavla Šímy se nicméně nedovíme z rozhovoru o knize nic. „Nebylo to účelem?“ napadá mě. Možná. Stejně tak se u foglarovců nesetkávají s libostí mé občasné reference o jejich Sbornících; i končím, amen a šáteček, a podotknu, že mnou nezmíněné příspěvky jsou specializovanější a hodí se zvlášť pro zanícené skauty a foglarovský fanatiky; ještě větší než já. Sborník, upozorňuji, nelze sehnat s úplnou samozřejmostí a kupříkladu mně jej přivezl JUDr. David Koura a předala mi ho jeho půvabná kolegyně Jana, za což jim děkuji.
ZDROJE: Foglarovský sborník / č. 14 - 2026. Připravila jej jako obvykle čtyřčlenná rada „Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara“ ve složení Jiří „Pedro“ Zachariáš, Dr. Petr Vyleta, Luboš Trkovský, Pavel „Sokol“ Šíma. Spoluautor: Jaroslav Foglar. 84 stran
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Knihy, které odcházejí
Odtažitý digitální experiment Czechoslayvakia
Knížka Po Marice přináší svědectví o lásce, smrti a naději
Pomalost podle Kundery
Televizní seriál Dexter běží 20 let
Karty proti vině: Co se stane, když se pokusíte utéct před realitou do orákula?
Neviditelné pasti - čtivo pro přemýšlivé čtenáře
O Dni D nejlépe napsal Stephen Ambrose
Edith Nesbitová, tajemný Rus a tři děti u trati
Bezmocná
Medvídkovi Pú ze Stokorcového lesa je 100 let
Známé příběhy v laskavější podobě? To jsou Psané i malované pohádky
Chyše Karla Čapka
Tom Ripley (doslovně) pod zemí
Jantarové slzy
XOXO a ASAP
Zlomená země
Šepot včel
Kde jsme ještě nebyli...
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.