Po letech poznámek, škrtů, přepisování a pochybností se z rukopisu stala kniha.

Perla na rtu oceánu se tímto měsícem stala samostatným textem, který už nemám pod kontrolou a který začal patřit čtenářům.

Možná právě proto jsem tento měsíc četla jinak než obvykle.

Na stole vedle sebe ležely stříbrné hrany karet, těžká kniha o odolnosti společnosti a příběh chlapce z ulic staré Sevilly. Každý z těch světů byl jiný. Přesto se mezi nimi postupně začala objevovat zvláštní spojnice.

Nešlo o děj.
Nešlo ani o téma.

Šlo o otázku, co zůstane ve chvíli, kdy člověk přijde o jistoty, na které spoléhal.

V Tarotu keltských draků jsem ji nacházela mezi symboly. Draci zde nepůsobí jako bytosti z legend, ale jako průvodci místy, která neumíme pojmenovat. Čím déle jsem karty obracela v rukou, tím méně jsem hledala odpovědi. A tím více mě zajímaly otázky.

Úplně jiný druh hledání přinesly Nové ostrovy. Kniha vzniklá ve světě plném krizí, která ale odmítá stavět na strachu. Místo katastrofických scénářů nabízí něco mnohem náročnějšího.

Důvěru.

Ne v instituce.
Ne v technologie.

V lidi.
V sousedy.
V malé komunity, které drží pohromadě i ve chvíli, kdy se větší struktury začínají otřásat.

A pak přišel Učedník. Kniha, která mi připomněla, jak tenká je hranice mezi pohodlím a nouzí. Stačí změnit století. Stačí se narodit o několik ulic dál.

Pach rybího trhu, prach sevillských ulic a děti, které dospívají příliš brzy, ve mně zůstaly mnohem déle než samotný příběh.

S odstupem několika dnů si uvědomuji, že všechny tyto knihy mluvily o stejné věci.

O ztrátě.

Ne však o ztrátě jako o konci.
Spíše jako o okamžiku proměny.

Draci ztrácejí jistotu výkladu.
Společnost ztrácí iluzi bezpečí.
Ještěrka ztrácí dětství.
A autorka ztrácí výhradní vztah ke svému příběhu.
 

Možná právě proto si budu červen pamatovat jinak než předchozí měsíce.

Ne jako dobu, kdy jsem četla knihy.
Ale jako dobu, kdy jsem jednu z nich pustila.
 

Tyto tituly vyšly v nakladatelstvích Synergie, Dokořán a Jota