ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 8.8.2026, svátek má
Soběslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Dodatečně k pětasedmdesátce Kurtu RusselloviZázračné houbyO Samu Neillovi bez Jurských parkůNeviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínůPetra Kohoutová učí cizince na VŠ a vydala druhý románPřed sto lety zemřel Václav Sojka, podivuhodný dramatikObyčejná a neplánovaná smrt Jiřího Schelingera100 let od narození Ludvíka VaculíkaJak překonat autismusNaznačuje nový Vinnetou, že už Američané se chovali jako náckové?Znojmo podle Moniky Frecerové
Narodí se morče znova? Úvaha o smrti
16.07.2026 Ivo Fencl Společnost
Vnímavá lékařka mívá u některých dětí pocit, že jsou ještě nepupeční šňůrou napojené na jiný svět, z kterého se nedávno narodily. Že mají smysly dočasně otevřené kontaktu. Vede to k poněkud trapné otázce, za kterou se stydí všichni západní dospělí: „Existuje reinkarnace?“
Ta záhada bývá ve společnosti, která se cítí na výši, smetena pokaždé se stolu vtipem. Je to leda téma fóru a nic víc, ale pokud se bojíme neschopnosti odpovědět, je to chyba. Bojíme se přemýšlet. Anebo číst, co už bylo napsáno.
Je tu například dávno Maeterlinckova kniha Smrt. A vedle toho si můžeme zdravě uvědomit, že v reinkarnaci věřily i tak významné osobnosti jako Pythagoras, Vergilius, Platón, Voltaire, Goethe, Lessing a Benjamin Franklin. A taky je pravda, uznávám, že v totéž stejně vysoký anebo větší počet chytrých es nevěřil.
Podle všeho se o reinkarnaci nevyskytuje zmínka v díle geniálního Williama Shakespeara a kupodivu ani v díle geniálního Danta. U pověstného Swedenborga by jeden čekal, že tomu věřil. Omyl. Na druhé straně ale fungují už staletí indická náboženství. Budhismus. Hinduismus. Džinismus. Upanišády, ty počítají s reinkarnací. Bhagavadgíta jakbysmet. Keltové to brali podobně. I první křesťané. Egyptská Kniha mrtvých je pro. Jsou to autoritativní texty. Jistěže jenom pro někoho a je argumentem proti, že převtělování jaksi nemůže fungovat „technicky“. Nebo může?
Když tohle čtete, jste tělo i mozek. Je to vše? Tělo je bez debaty kvalitní prostředník pro styky s okolní Prahou a Čechií a Evropou a světem, ale tělo je i jednou z forem kosmické energie, nebo jak to jinak říct, a když se začneme vnímat z hlediska energie, bude situace vypadat kapku jinak. Připusťme, že energií jsme. Otázky:
„Může energie měnit formu? Může fungovat nezávisle na člověku? Dějí se věci jen tak samy a bez příčiny, tlaku a podnětu?“
Většina dotázaných odpoví, že je energie proměnlivá už z podstaty a nezávislá na lidech a že vše má podnět a nic se neděje samo. Ale šarlatánštější otázka: „Není stejná energie s to čas od času přejít do méně hmotné formy a dimenze?“
Představme si něco podobného a chápejme přestup jako „vtělení“. Sotva by ale mělo smysl uvažovat jenom o jediném vtělení, takže si lze představit, že bude vtělení víc. Smysl by mohlo dát, kdyby vtělení fungovala jako schody. Slovo schod je ale metafora a každý schod si lépe představíme jako lekci. Anebo víc lekcí. Představíme si schod jako učebnici. Jazykovou? Ne. Řeči nemají pro energii význam; ale není sporu, že solidní učebnice vždy čerpá z učebnic a z lekcí předchozích. To si lze představit jako občasné problesknutí vzpomínky.
I kdyby byly ty vzpomínky - na místa, kde jsme nikdy nebyli, a na lidi, které jsme nepotkali -, jen falešný omyl, pochyb nebude, že každou lekcí roste zkušenost.
A co by se dělo, a to je zajímavá otázka, v přestávkách mezi vtěleními, kdyby pauzy existovaly? Nejsou? Není důvod? A slovo přestávka je ostatně taky metafora a možná metafora pro sousloví „základní stav“. Pro „zásadní místnost“. Ta někde je, anebo je vlak, a momenty vtělení jsou zastávky.
Zastávky vlaku. Jednou zastávkou toho vlaku ale může být celý život - od narození až do smrti - a během žití sice do vlaku nabíráme zkušenosti, ale i nabírání zkušeností lze vnímat jako odpočinek alias přestávku. Zastávku. Každopádně probíhá vývoj a zdokonalování a žitím generované zkušenosti se přetvářejí. Otázky: „Co konkrétního si přenášíme ze zkušenosti jediného života a dál? Vše se ztratí?“
Je to možnost. Vše se vygumuje? Je to možnost. Zrovna tak je možné, že je v mimoprostoru banka, do které se přece něco ukládá. Společný matrix. Bečka, jakou měli v husitském Táboře. Další otázka: „Je možné, že bychom si každý své následující vtělení i sám vybíral?“
Na to samozřejmě nedá odpovědět, ale vtělení by logicky měla postupovat na podkladě nejposledněji nahromaděných zkušeností a dle dosažené jejich úrovně; a postupuje-li cokoli vůbec dál, postupuje to na základě zdokonalení předcházejících životů. A pobyt v modelovém „mimoprostoru“?
Je odpočinkem? Jestli ano, mohla by existovat i paralela mezi tímhle odpočinkem a spánkem. První probíhá „ve velkém“, druhé v malém. Podobně tomu je vesmír obdoba mikrobu a každý život dnem, každá smrt nocí. A co se děje v noci? Když chrupeme či přímo chrápeme, ale i když jsme zticha, zpracováváme a uskladňujeme informace a zkušenosti předešlého dne. Není snad představitelné, že se „v globálu“ vše mísí obdobně i po smrti?
Není smrt obdobou snů, které se nám zdají po každém prožitém dni? I přes noc se dotváří - pomyslným přibýváním kapek - vlastnost, nebo se vlastnost dopilovává během více nocí. Dítě přes jednu noc někdy dospěje a… Určití lidé (hinduisté) vám budou tvrdit, že se lze přes „noc smrti“ vtělit v bráhmána, asi jako se za noci do mozku vštěpují ony přes den získané zkušenosti, aby se taky uložily do záhybů „banky“.
Poslední otázky? „Je někde i supermozek, který uskladňuje celoživotní zkušenosti?
Jsme každý jen součástka? Jsme každý sběrná sonda, vyslaná - na pár let - do konkrétních souřadnic času a prostoru?“
Ten prostor je koneckonců jasný, ale co čas? Kdy by se převtělení nejspíš mohlo dokonat? V matce před naším narozením? V novorozeněti? V tříletém batoleti? „Duše tříletého zůstává nezměněna do sta let,“ tvrdí Japonci, nu, a všechna pozdější „přistání“ rovnou vylučme.
Opravdu už poslední otázky. „Co je podvědomí? Jde o kus nezávislého megamozku, se kterým se nám - čas od času - povede navázat spojení? A následuje lekce za lekcí? Vystupujeme po schodech kamsi za karmou? Jsme loutky? Jaký mechanismus určuje, co si vtáhneme do dalšího vtělení? Co stanovuje, co si máme pamatovat z řetězce životů a co si nemáme pamatovat ani náhodou?
Nebo je rozhodováno i o tom, co povinně necháváme v megamozku?
Postrkují nějací Velcí stroj lidstva, jak se jim hodí? Jsou to olympští bohové? Nebo je Bůh jeden? Čí jsme majetek?
A nejsme nakonec jen morčaty v labyrintech božských vědců?“
Zdroj obr. pixabay.com
Podle všeho se o reinkarnaci nevyskytuje zmínka v díle geniálního Williama Shakespeara a kupodivu ani v díle geniálního Danta. U pověstného Swedenborga by jeden čekal, že tomu věřil. Omyl. Na druhé straně ale fungují už staletí indická náboženství. Budhismus. Hinduismus. Džinismus. Upanišády, ty počítají s reinkarnací. Bhagavadgíta jakbysmet. Keltové to brali podobně. I první křesťané. Egyptská Kniha mrtvých je pro. Jsou to autoritativní texty. Jistěže jenom pro někoho a je argumentem proti, že převtělování jaksi nemůže fungovat „technicky“. Nebo může?
Když tohle čtete, jste tělo i mozek. Je to vše? Tělo je bez debaty kvalitní prostředník pro styky s okolní Prahou a Čechií a Evropou a světem, ale tělo je i jednou z forem kosmické energie, nebo jak to jinak říct, a když se začneme vnímat z hlediska energie, bude situace vypadat kapku jinak. Připusťme, že energií jsme. Otázky:
„Může energie měnit formu? Může fungovat nezávisle na člověku? Dějí se věci jen tak samy a bez příčiny, tlaku a podnětu?“
Většina dotázaných odpoví, že je energie proměnlivá už z podstaty a nezávislá na lidech a že vše má podnět a nic se neděje samo. Ale šarlatánštější otázka: „Není stejná energie s to čas od času přejít do méně hmotné formy a dimenze?“
Představme si něco podobného a chápejme přestup jako „vtělení“. Sotva by ale mělo smysl uvažovat jenom o jediném vtělení, takže si lze představit, že bude vtělení víc. Smysl by mohlo dát, kdyby vtělení fungovala jako schody. Slovo schod je ale metafora a každý schod si lépe představíme jako lekci. Anebo víc lekcí. Představíme si schod jako učebnici. Jazykovou? Ne. Řeči nemají pro energii význam; ale není sporu, že solidní učebnice vždy čerpá z učebnic a z lekcí předchozích. To si lze představit jako občasné problesknutí vzpomínky.
I kdyby byly ty vzpomínky - na místa, kde jsme nikdy nebyli, a na lidi, které jsme nepotkali -, jen falešný omyl, pochyb nebude, že každou lekcí roste zkušenost.
A co by se dělo, a to je zajímavá otázka, v přestávkách mezi vtěleními, kdyby pauzy existovaly? Nejsou? Není důvod? A slovo přestávka je ostatně taky metafora a možná metafora pro sousloví „základní stav“. Pro „zásadní místnost“. Ta někde je, anebo je vlak, a momenty vtělení jsou zastávky.
Zastávky vlaku. Jednou zastávkou toho vlaku ale může být celý život - od narození až do smrti - a během žití sice do vlaku nabíráme zkušenosti, ale i nabírání zkušeností lze vnímat jako odpočinek alias přestávku. Zastávku. Každopádně probíhá vývoj a zdokonalování a žitím generované zkušenosti se přetvářejí. Otázky: „Co konkrétního si přenášíme ze zkušenosti jediného života a dál? Vše se ztratí?“
Je to možnost. Vše se vygumuje? Je to možnost. Zrovna tak je možné, že je v mimoprostoru banka, do které se přece něco ukládá. Společný matrix. Bečka, jakou měli v husitském Táboře. Další otázka: „Je možné, že bychom si každý své následující vtělení i sám vybíral?“
Na to samozřejmě nedá odpovědět, ale vtělení by logicky měla postupovat na podkladě nejposledněji nahromaděných zkušeností a dle dosažené jejich úrovně; a postupuje-li cokoli vůbec dál, postupuje to na základě zdokonalení předcházejících životů. A pobyt v modelovém „mimoprostoru“?
Je odpočinkem? Jestli ano, mohla by existovat i paralela mezi tímhle odpočinkem a spánkem. První probíhá „ve velkém“, druhé v malém. Podobně tomu je vesmír obdoba mikrobu a každý život dnem, každá smrt nocí. A co se děje v noci? Když chrupeme či přímo chrápeme, ale i když jsme zticha, zpracováváme a uskladňujeme informace a zkušenosti předešlého dne. Není snad představitelné, že se „v globálu“ vše mísí obdobně i po smrti?
Není smrt obdobou snů, které se nám zdají po každém prožitém dni? I přes noc se dotváří - pomyslným přibýváním kapek - vlastnost, nebo se vlastnost dopilovává během více nocí. Dítě přes jednu noc někdy dospěje a… Určití lidé (hinduisté) vám budou tvrdit, že se lze přes „noc smrti“ vtělit v bráhmána, asi jako se za noci do mozku vštěpují ony přes den získané zkušenosti, aby se taky uložily do záhybů „banky“.
Poslední otázky? „Je někde i supermozek, který uskladňuje celoživotní zkušenosti?
Jsme každý jen součástka? Jsme každý sběrná sonda, vyslaná - na pár let - do konkrétních souřadnic času a prostoru?“
Ten prostor je koneckonců jasný, ale co čas? Kdy by se převtělení nejspíš mohlo dokonat? V matce před naším narozením? V novorozeněti? V tříletém batoleti? „Duše tříletého zůstává nezměněna do sta let,“ tvrdí Japonci, nu, a všechna pozdější „přistání“ rovnou vylučme.
Opravdu už poslední otázky. „Co je podvědomí? Jde o kus nezávislého megamozku, se kterým se nám - čas od času - povede navázat spojení? A následuje lekce za lekcí? Vystupujeme po schodech kamsi za karmou? Jsme loutky? Jaký mechanismus určuje, co si vtáhneme do dalšího vtělení? Co stanovuje, co si máme pamatovat z řetězce životů a co si nemáme pamatovat ani náhodou?
Nebo je rozhodováno i o tom, co povinně necháváme v megamozku?
Postrkují nějací Velcí stroj lidstva, jak se jim hodí? Jsou to olympští bohové? Nebo je Bůh jeden? Čí jsme majetek?
A nejsme nakonec jen morčaty v labyrintech božských vědců?“
Zdroj obr. pixabay.com
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Osvědčené verše z pradávné Mateřídoušky
100 let od narození Ludvíka Vaculíka
Sta let by se dožil Fidel Castro
Neviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?
Jak překonat autismus
3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínů
Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého území
Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidí
Vzpomínka na západočeského výtvarníka
Bradbury a Karlštejn
Když vás vývoj zklame, byl to sen
Není sviní každý, komu perlu předhodíte
Před válkou studovala architekturu, dnes zachraňuje psy z fronty
15 let po zavraždění Simony Monyové
Svobodomyslné postřehy ze Světa knihy 2026
Povím-li Rómeo, musím říct Alfa
Omezenec putuje Českem i Moravou
Když se země nadechne a srdce zrychlí tep
Kousek přírody zpátky
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.