ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 8.8.2026, svátek má
Soběslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Dodatečně k pětasedmdesátce Kurtu RusselloviZázračné houbyO Samu Neillovi bez Jurských parkůNeviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínůPetra Kohoutová učí cizince na VŠ a vydala druhý románPřed sto lety zemřel Václav Sojka, podivuhodný dramatikObyčejná a neplánovaná smrt Jiřího Schelingera100 let od narození Ludvíka VaculíkaJak překonat autismusNaznačuje nový Vinnetou, že už Američané se chovali jako náckové?Znojmo podle Moniky Frecerové
Jak překonat autismus
02.08.2026 Ivo Fencl Společnost
S mírným jen humorem o skutečně jen mírné poruše autistického spektra alias taky Aspergerově syndromu.
Poruchu autistického spektra nepřekonáte. Ne, když si udělíte povel. Je nepřekonatelná. Film Rain Man s Dustinem Hoffmanem nelže, i tak autismus vypadá. Ne vždycky. V přírodě nejsou ostré přechody (k tomu není příčina), takže potkáte děti autistní „akorát napůl“ nebo na-čtvrt. To se vyléčit dá, ačkoli slovo vyléčit není trefný termín. Dá se to „zamazat“.
Vespod pod „zamazaným“ něco autismu zůstane, ale lidi okolo to už nereflektují. Většinou ne. A tomu se říká funkční autismus. O výstřední spisovatelce Patricii Highsmithové, která žila ve Švýcarsku, v jedné knize čteme, že právě její autismus byl hodně „funkční“, takže bylo návštěvě u ní divné jen to, že nikdy nepodala ruku a vždycky vrátila popelník přesně na místo, kde byl předtím, když s ním kdokoli hnul. Šikovná paní, i když psala o vrazích.
Sám jsem určitý stupeň autismu překonával, což myslím dětství, a dneska si připadám „vyléčený“, ačkoli to úplná pravda nebude. I blázen přece často tvrdí: „I´m ready.“ A není - a možná jste viděli (nedávno to opakovali) film Elvis a Nixon (2016). To je snímek na samé hraně dokumentu, anebo je to spíš fiktivní dokument, jako je u nás umí Petr Zelenka, a film zdatně rekonstruuje vznik fotografie, na které si Elvis Presley a americký prezident tisknou pravice v Oválné pracovně roku 1970! Následkem čeho se setkali?
Film tvrdí, že Presley chtěl, aby Nixon založil celé nové oddělení, které by právě zpěvák vedl a které by bojovalo současně proti skrytému komunismu i narkomanii mezi mladými! Tohle, pravda, netvrdí jen film; zdá se, že Elvis skutečně našel tu vizi a jeho lidé mu nakonec pětiminutovku u Nixona silnými rameny vydřeli, to je realita, a taky je pravda, že Nixon tu pětiminutovku proti původnímu plánu podstatně prodloužil. Co si povídali?
Přesně se to nejspíš neví, ale je fakt, že tam Presley přišel ozbrojen a i jeho dar Nixonovi byla pistole plus náboje. Měl dost peněz a určitě nechtěl generovat takový bizarní úřad kvůli platu. Byl už slavný a původně se vůbec ani nechtěl fotit a výslovně řekl, že „žádné fotografie“ - a chce pracovat v přísném utajení. V tom filmu hraje Nixona Kevin Spacey a hraje ho naprosto věrohodně, a to jako seriózního a velmi chytrého politika. Setkání s Elvisem zprvu zcela odmítá! A Presley? Kontrastuje s tím značně… a tento film mohou jeho fandové dokonce nenávidět, protože implicitně naznačuje, že byl Elvis roku 1970 už notně odtržený od reality, což by někdo nazval i šílenstvím, ale odtržení od reality, to není pravé šílenství, je to - vlastně - forma autismu.
Dnes je „porucha spektra“ sledována už u dětí a někdy se to až přehání. Za mého dětství známa ještě nebyla a musel jsem se srovnávat s jinými dětmi, aby mi vůbec došlo, co dělám jinak. Pouze na mě pak bylo, zda to jinak dělat přestanu.
Šli jsme třeba s matkou do Svatého Víta a zaujaly mě vitráže. Na tom jistě není nic špatného, ale já řekl mamince, že si chci okna prohlédnou podrobně, čímž jsem myslel „odpovědně“. Nic nenamítala, takže jsem před každým postál a postupně si obrázky prohlížel, a to patrně odshora dolů (okna jsou vysoká) a zleva doprava a to jsem vydržel do posledního okna na druhé straně budovy a následuje celkem logická otázka: „A zapamatoval sis obrázky?“
Samozřejmě ne. Typičtější projev autismu je moment, kdy má dítě poprvé jít něco koupit anebo se jde prvně nechat ostříhat. Otec postřehl, že se do nakupování neženu, i povídá: „Půjdeš a koupíš elektrikářský skobky.“ Ovšemže se mi nechtělo. Vzpomínám, že mě to na chvíli dokonce vystresovalo. Ačkoli… Taková prkotina! Šel jsem ulicemi a pořád si to opakoval: „Elektrikářský skobky. Elektrikářský skobky.“ Vešel jsem do tzv. Kovomatu a myslím, že jsem se nepřeřekl, ale jako by mě tam polil pot. Vrátil jsem se… a byl rád, že dlouho nic dalšího kupovat nemusím. Ale pak jsem potřeboval něco sám a dostal od rodičů pár korun a hle, poddalo se to. „Takže to žádnej pravej autismus nebyl,“ řekl by doktor, ale já vím, že ano. U holiče to totiž představovalo peklo. Nic nepříjemnějšího jsem neznal. Ta těsná holičova blízkost u mé lebky byla na hranici snesitelnosti. „A vidíš, zvykl sis,“ řekl mi někdo později. No, zvykl… Ale kdy! Za kolik let?! Celé mládí jsem se nechal radši neodborně stříhat doma. Řekl bych, že jsem byl u kadeřnice znovu prvně až mezi třicítkou a čtyřicítkou, ne-li později. Dnes mi to ale dávno a naprosto nevadí a sbírám tam klepy.
Výhodou autismu je, že se nikdy nenudíte. Už mi bylo dávno šedesát, ale teprve jsem si uvědomil, co je mnohému jasné od dětství. Existuje nuda! Té se musíme bránit. Dřív mě tento postřeh nikdy nenapadl a prostě jsem vždycky přišel ze školy a kreslil anebo psal, a když se zapjala televize, taky mě pohltila. Lítal jsem venku - a bděle snil, že válčím. Extrémní projevy té vlastnosti „se kuklit“ nastávaly o dovolených. Žili jsme - týden v zimě - U Antošů v Železné Rudě a mně se stal ten dům natolik druhým domovem, že jsem při odjezdu brečel. Jaksi si zamilujete až moc detailů. Měl mi tenkrát někdo říct: „Vždyť se sem můžeme napřesrok v zimě vrátit!“ Ale nikdo mi to nevysvětlit, a jak jsem čekal, nikdy jsme se k Antošům už nevrátili. Ale párkrát jsem aspoň prošel okolo, to je pravda.
Když se mi dostala během podobných dovolených do pazourů kniha, atakovala mě vždycky daleko intenzivněji než doma. Prostředí, kde jsme bydleli, se mi vždycky líbilo, o to nic, ale do knihy jsem se „tam venku“ vždy úplně propadl. Tím způsobem jsem přečetl třeba známou dětskou sci-fi, ilustrovanou Milošem Nesvadbou, Olda a tři Marťánkové. Bylo mi tak šest. Fascinace! A dnes? Dnes na to koukám a některé pasáže jsou zdlouhavé a… Nic moc.
Jste-li aspoň trochu autistní, hodně vás taky ovlivní pouhé přestavování nábytku; například během malování, anebo rodiče mně a sestře začali budovat dětský pokoj a koupili nábytkovou stěnu. Je až neuvěřitelné, do jakých detailů mě to libě zasahovalo a nakolik jsem bral vážně typ koberce, třásní anebo rozložení skříněk. Dnes jsem z toho chválabohu „venku“ a je mi takřka jedno, jakou máme sedací soupravu, takže… jsem se vlastně zhoršil, že. O moc. Autismus je nepochybně i přínosný, i když ne tím nelidským ulpíváním na detailech. Tak třeba ve třinácti jsem si najednou umínil, že budu všechny knížky „vopravdu“ dočítat, a to včetně tiráže, a chvíli jsem to dodržoval. Vlastně dlouho. A to už není autismus, to je fanatismus. Typické bývá i to, že se jako středobod světa cítíte nejen vy sami, ale cítíte tak vlastní byt: odsud vycházíte dál… a dál a prozkoumáváte svět. Není to, uznávám, tak nenormální, jak jinak to dělat, ale já bydlel na maloměstě a kupříkladu jsem si jednou umínil, že ho sice nezmapuji, ale obejdu po hranicích. Sám. Nikomu jsem to neřekl a jednoduše jsem to potřeboval. Skutečně už nevím, zda jsem šel pěšky, anebo jel na kole, ze kterého jsem místy slézal, a městečko jsem obešel. Do mrtě. Nemyslím po lukách, to jsem právě nechtěl, a zásadou bylo, že vždy půjdu ulicí nejblíž hranici. To jsem byl dítě… a taky z toho jsem vyrostl, naštěstí, takže ve třiceti mi kdosi nabídl, že mi ukáže kapličky okolo Římova. „My to vždycky obcházíme, víš? To je okruh.“ A tak jsem šel a věru to nebylo autistní a zjistil jsem brzy, že skupina je zvyklá při obchůzce chlastat, i chlastal jsem s nimi a našel si během toho okruhu dokonce partnerku; a jak někteří mladí říkávali, „bylo to absolutně free“, a tedy nic uzavřeného; ale čtení samozřejmě uzavírá a já bral čtení po desetiletí jako normální normu, takže si pamatuji třeba na jistou edici záhadologických publikací, kterou jsem sbíral, a vzpomínám, že jsem v jednom svazku náhle našel zajímavé údaje o bavorském králi Ludvíkovi. Ten měl, a je to zvláštní, že zrovna v čase, kdy se rodil Adolf Hitler, nevysvětlitelné vize přicházejícího na svět démona.
Má sestra zase měla jednoho kamaráda, a to velice schopného podnikatele a ne ďábla, který se jmenoval Arndt. Asi byl trochu Němec. Schopný muž. Chtěla mi ho představit, i řekla: „Můj brácha je zajímavej.“ A mně bylo tak pětatřicet a okamžitě jsem mu do detailu a dlouze vyložil, co jsem zrovna četl o tomhle Ludvíku Bavorském. Žil v natolik jiném a praktičtějším světě, že ho to vykolejilo. Ztratil řeč. A buď mě pochopil jenom co exota, anebo jako ještě něco horšího. A vtip této historky? Ten je v tom, že jsem se praxí poučil a žádnému dalšímu byznysmenovi už nikdy nic podobného s takovým elánem nepředváděl. Tak se naučíte „chytit vlnu“ každého člověka a dojde vám, že je každý trochu jiný. Každý chce samozřejmě něco odlišného, ale je totální nesmysl se lidem přizpůsobovat a dělat si starosti s jejich názory!
Je to chyba. Navzdory tomu se většina lidí přizpůsobuje a s názory svých „konkurentů“ si starosti dělá. Proč? Nemají, a nesměji se tomu, ani nejmenší poruchu autistického spektra.
V knize, kterou na tohle téma nelze nedoporučit a která se jmenuje Aspergerův syndrom, míní její autor Ioan James míní, že byli tak trochu autisty i Michelangelo, Einstein, Newton, autor Gullivera, sám Thomas Jefferson, dešifrátor nacistických kódů Alan Turing, Andy Warhol či geniální malíř Gogh.
Vespod pod „zamazaným“ něco autismu zůstane, ale lidi okolo to už nereflektují. Většinou ne. A tomu se říká funkční autismus. O výstřední spisovatelce Patricii Highsmithové, která žila ve Švýcarsku, v jedné knize čteme, že právě její autismus byl hodně „funkční“, takže bylo návštěvě u ní divné jen to, že nikdy nepodala ruku a vždycky vrátila popelník přesně na místo, kde byl předtím, když s ním kdokoli hnul. Šikovná paní, i když psala o vrazích.
Sám jsem určitý stupeň autismu překonával, což myslím dětství, a dneska si připadám „vyléčený“, ačkoli to úplná pravda nebude. I blázen přece často tvrdí: „I´m ready.“ A není - a možná jste viděli (nedávno to opakovali) film Elvis a Nixon (2016). To je snímek na samé hraně dokumentu, anebo je to spíš fiktivní dokument, jako je u nás umí Petr Zelenka, a film zdatně rekonstruuje vznik fotografie, na které si Elvis Presley a americký prezident tisknou pravice v Oválné pracovně roku 1970! Následkem čeho se setkali?
Film tvrdí, že Presley chtěl, aby Nixon založil celé nové oddělení, které by právě zpěvák vedl a které by bojovalo současně proti skrytému komunismu i narkomanii mezi mladými! Tohle, pravda, netvrdí jen film; zdá se, že Elvis skutečně našel tu vizi a jeho lidé mu nakonec pětiminutovku u Nixona silnými rameny vydřeli, to je realita, a taky je pravda, že Nixon tu pětiminutovku proti původnímu plánu podstatně prodloužil. Co si povídali?
Přesně se to nejspíš neví, ale je fakt, že tam Presley přišel ozbrojen a i jeho dar Nixonovi byla pistole plus náboje. Měl dost peněz a určitě nechtěl generovat takový bizarní úřad kvůli platu. Byl už slavný a původně se vůbec ani nechtěl fotit a výslovně řekl, že „žádné fotografie“ - a chce pracovat v přísném utajení. V tom filmu hraje Nixona Kevin Spacey a hraje ho naprosto věrohodně, a to jako seriózního a velmi chytrého politika. Setkání s Elvisem zprvu zcela odmítá! A Presley? Kontrastuje s tím značně… a tento film mohou jeho fandové dokonce nenávidět, protože implicitně naznačuje, že byl Elvis roku 1970 už notně odtržený od reality, což by někdo nazval i šílenstvím, ale odtržení od reality, to není pravé šílenství, je to - vlastně - forma autismu.
Dnes je „porucha spektra“ sledována už u dětí a někdy se to až přehání. Za mého dětství známa ještě nebyla a musel jsem se srovnávat s jinými dětmi, aby mi vůbec došlo, co dělám jinak. Pouze na mě pak bylo, zda to jinak dělat přestanu.
Šli jsme třeba s matkou do Svatého Víta a zaujaly mě vitráže. Na tom jistě není nic špatného, ale já řekl mamince, že si chci okna prohlédnou podrobně, čímž jsem myslel „odpovědně“. Nic nenamítala, takže jsem před každým postál a postupně si obrázky prohlížel, a to patrně odshora dolů (okna jsou vysoká) a zleva doprava a to jsem vydržel do posledního okna na druhé straně budovy a následuje celkem logická otázka: „A zapamatoval sis obrázky?“
Samozřejmě ne. Typičtější projev autismu je moment, kdy má dítě poprvé jít něco koupit anebo se jde prvně nechat ostříhat. Otec postřehl, že se do nakupování neženu, i povídá: „Půjdeš a koupíš elektrikářský skobky.“ Ovšemže se mi nechtělo. Vzpomínám, že mě to na chvíli dokonce vystresovalo. Ačkoli… Taková prkotina! Šel jsem ulicemi a pořád si to opakoval: „Elektrikářský skobky. Elektrikářský skobky.“ Vešel jsem do tzv. Kovomatu a myslím, že jsem se nepřeřekl, ale jako by mě tam polil pot. Vrátil jsem se… a byl rád, že dlouho nic dalšího kupovat nemusím. Ale pak jsem potřeboval něco sám a dostal od rodičů pár korun a hle, poddalo se to. „Takže to žádnej pravej autismus nebyl,“ řekl by doktor, ale já vím, že ano. U holiče to totiž představovalo peklo. Nic nepříjemnějšího jsem neznal. Ta těsná holičova blízkost u mé lebky byla na hranici snesitelnosti. „A vidíš, zvykl sis,“ řekl mi někdo později. No, zvykl… Ale kdy! Za kolik let?! Celé mládí jsem se nechal radši neodborně stříhat doma. Řekl bych, že jsem byl u kadeřnice znovu prvně až mezi třicítkou a čtyřicítkou, ne-li později. Dnes mi to ale dávno a naprosto nevadí a sbírám tam klepy.
Výhodou autismu je, že se nikdy nenudíte. Už mi bylo dávno šedesát, ale teprve jsem si uvědomil, co je mnohému jasné od dětství. Existuje nuda! Té se musíme bránit. Dřív mě tento postřeh nikdy nenapadl a prostě jsem vždycky přišel ze školy a kreslil anebo psal, a když se zapjala televize, taky mě pohltila. Lítal jsem venku - a bděle snil, že válčím. Extrémní projevy té vlastnosti „se kuklit“ nastávaly o dovolených. Žili jsme - týden v zimě - U Antošů v Železné Rudě a mně se stal ten dům natolik druhým domovem, že jsem při odjezdu brečel. Jaksi si zamilujete až moc detailů. Měl mi tenkrát někdo říct: „Vždyť se sem můžeme napřesrok v zimě vrátit!“ Ale nikdo mi to nevysvětlit, a jak jsem čekal, nikdy jsme se k Antošům už nevrátili. Ale párkrát jsem aspoň prošel okolo, to je pravda.
Když se mi dostala během podobných dovolených do pazourů kniha, atakovala mě vždycky daleko intenzivněji než doma. Prostředí, kde jsme bydleli, se mi vždycky líbilo, o to nic, ale do knihy jsem se „tam venku“ vždy úplně propadl. Tím způsobem jsem přečetl třeba známou dětskou sci-fi, ilustrovanou Milošem Nesvadbou, Olda a tři Marťánkové. Bylo mi tak šest. Fascinace! A dnes? Dnes na to koukám a některé pasáže jsou zdlouhavé a… Nic moc.
Jste-li aspoň trochu autistní, hodně vás taky ovlivní pouhé přestavování nábytku; například během malování, anebo rodiče mně a sestře začali budovat dětský pokoj a koupili nábytkovou stěnu. Je až neuvěřitelné, do jakých detailů mě to libě zasahovalo a nakolik jsem bral vážně typ koberce, třásní anebo rozložení skříněk. Dnes jsem z toho chválabohu „venku“ a je mi takřka jedno, jakou máme sedací soupravu, takže… jsem se vlastně zhoršil, že. O moc. Autismus je nepochybně i přínosný, i když ne tím nelidským ulpíváním na detailech. Tak třeba ve třinácti jsem si najednou umínil, že budu všechny knížky „vopravdu“ dočítat, a to včetně tiráže, a chvíli jsem to dodržoval. Vlastně dlouho. A to už není autismus, to je fanatismus. Typické bývá i to, že se jako středobod světa cítíte nejen vy sami, ale cítíte tak vlastní byt: odsud vycházíte dál… a dál a prozkoumáváte svět. Není to, uznávám, tak nenormální, jak jinak to dělat, ale já bydlel na maloměstě a kupříkladu jsem si jednou umínil, že ho sice nezmapuji, ale obejdu po hranicích. Sám. Nikomu jsem to neřekl a jednoduše jsem to potřeboval. Skutečně už nevím, zda jsem šel pěšky, anebo jel na kole, ze kterého jsem místy slézal, a městečko jsem obešel. Do mrtě. Nemyslím po lukách, to jsem právě nechtěl, a zásadou bylo, že vždy půjdu ulicí nejblíž hranici. To jsem byl dítě… a taky z toho jsem vyrostl, naštěstí, takže ve třiceti mi kdosi nabídl, že mi ukáže kapličky okolo Římova. „My to vždycky obcházíme, víš? To je okruh.“ A tak jsem šel a věru to nebylo autistní a zjistil jsem brzy, že skupina je zvyklá při obchůzce chlastat, i chlastal jsem s nimi a našel si během toho okruhu dokonce partnerku; a jak někteří mladí říkávali, „bylo to absolutně free“, a tedy nic uzavřeného; ale čtení samozřejmě uzavírá a já bral čtení po desetiletí jako normální normu, takže si pamatuji třeba na jistou edici záhadologických publikací, kterou jsem sbíral, a vzpomínám, že jsem v jednom svazku náhle našel zajímavé údaje o bavorském králi Ludvíkovi. Ten měl, a je to zvláštní, že zrovna v čase, kdy se rodil Adolf Hitler, nevysvětlitelné vize přicházejícího na svět démona.
Má sestra zase měla jednoho kamaráda, a to velice schopného podnikatele a ne ďábla, který se jmenoval Arndt. Asi byl trochu Němec. Schopný muž. Chtěla mi ho představit, i řekla: „Můj brácha je zajímavej.“ A mně bylo tak pětatřicet a okamžitě jsem mu do detailu a dlouze vyložil, co jsem zrovna četl o tomhle Ludvíku Bavorském. Žil v natolik jiném a praktičtějším světě, že ho to vykolejilo. Ztratil řeč. A buď mě pochopil jenom co exota, anebo jako ještě něco horšího. A vtip této historky? Ten je v tom, že jsem se praxí poučil a žádnému dalšímu byznysmenovi už nikdy nic podobného s takovým elánem nepředváděl. Tak se naučíte „chytit vlnu“ každého člověka a dojde vám, že je každý trochu jiný. Každý chce samozřejmě něco odlišného, ale je totální nesmysl se lidem přizpůsobovat a dělat si starosti s jejich názory!
Je to chyba. Navzdory tomu se většina lidí přizpůsobuje a s názory svých „konkurentů“ si starosti dělá. Proč? Nemají, a nesměji se tomu, ani nejmenší poruchu autistického spektra.
V knize, kterou na tohle téma nelze nedoporučit a která se jmenuje Aspergerův syndrom, míní její autor Ioan James míní, že byli tak trochu autisty i Michelangelo, Einstein, Newton, autor Gullivera, sám Thomas Jefferson, dešifrátor nacistických kódů Alan Turing, Andy Warhol či geniální malíř Gogh.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Osvědčené verše z pradávné Mateřídoušky
100 let od narození Ludvíka Vaculíka
Sta let by se dožil Fidel Castro
Neviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?
3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínů
Narodí se morče znova? Úvaha o smrti
Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého území
Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidí
Vzpomínka na západočeského výtvarníka
Bradbury a Karlštejn
Když vás vývoj zklame, byl to sen
Není sviní každý, komu perlu předhodíte
Před válkou studovala architekturu, dnes zachraňuje psy z fronty
15 let po zavraždění Simony Monyové
Svobodomyslné postřehy ze Světa knihy 2026
Povím-li Rómeo, musím říct Alfa
Omezenec putuje Českem i Moravou
Když se země nadechne a srdce zrychlí tep
Kousek přírody zpátky
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.