ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
úterý 15.9.2026, svátek má
Jolana
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Už to zase začíná... Škola, povinnostiDevět hororů od vikáře MaldenaO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkyS umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkemSkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? Thankskilling Day: Trailer k únikovce, která se mění ve smrtelnou pastSlyšet Havla. Český rozhlas připomene dvojí výročí nově objevenými nahrávkamiNaturalismus v kotlině, kde chyběl Émil ZolaTéměř 92 000 marných pokusů dovolat se pomoci: Krizové lince hrozí zánikMalíř Bohumil Konečný a FoglarNenalezený mísí Kafku, magický realismus a poeziiPozor na rozdíl mezi kamarády a ozvučnou deskou!!!
Sta let by se dožil Fidel Castro
08.08.2026 Ivo Fencl Společnost
Fidelu Castrovi by za pár dní (13. srpna) bylo sto. Zemřel před necelými deseti lety, 25. listopadu 2016 ve věku devadesát let a jeho bratr, kterému předal moc deset roků předtím, to sice na Kubě už netáhne, ale žije, zůstává ve hře.
Pán Kuby nejspíš nebyl zrovna skřivan, ale taky je pravda, že spát chodíval za noci. Podobně jako Hitler zůstával v ložnici klidně do jedenácti dopoledne, načež si dal domácí mléko a kuřecí vývar. U své dvoupatrové usedlosti Punto Cero na západě Havany mívali členové jeho nejužší rodiny každý vlastní krávu k uspokojení individuální chuti a není sporu, že se kyselost anebo tučnost čerstvého mléka opravdu různí kus od kusu. „A to mléko se na stůl dostávalo v lahvích popsaných čísly,“ vzpomínal Castrův bodyguard Sánchez, „takže ta Fidelova kráva měla pětku, což bylo současně číslo dresu, ve kterém hrál košíkovou.“
Hlavním jídlem „vrchního velitele“ ale bývala až večeře a zásadně nejedl hovězí. Ovoce mu dodávali z jeho šesti skleníků a plná kontrola nad původem zeleniny a jídla jako takového minimalizovala riziko otravy, což bylo na místě u člověka, který „přežil“ přes šest set atentátů; často, pravda, pouze plánovaných.
Byl takřka abstinent, ale v sedmdesátých letech si zvykl pít alžírské víno, přičemž rozličné dary Východu nebyly přímo pravidlem, ale i Saddám Husajn prý posílal svému „drahému“ pravidelně fíkovou zavařeninu. Jistěže kontrolovali taky ji.
Fidel Castro nepil kávu a jenom občas si zřejmě dopřával jako jakési digestivum koňak značky Napoleon. Už zmíněné Punto Cero má třicet hektarů a „marina Hemingway“ je kilometr odsud. Prezidentský palác deset kilometrů. Puento Cero sestává či sestávalo z dvou základních budov, přičemž Castrova rodina bydlí ve větší, zatímco v padesát metrů vzdálené se schovával a snad i dál schovává personál a členové eskorty. Na zahradě se střídali čtyři zahradníci a v parku rostly grepy, banány, citrony, mandarinky a pomeranče. Stravování u Castrů doma vlastně připomínalo spíš restauraci a každý si směl vybrat ze tří možností na jídelním lístku, a to ohledně snídaní, obědů i večeří. Určitý kontrast zde představují kubánské potravinové lístky, které ve svých časech „jistily“ každému chleba denně a během jednoho měsíce i pět vajec, půl kila kuřecího masa, čtvrt kila rybiny a nějaké ty černé fazole. To se, pravda, víc podobá dávce na čtrnáct dní.
Zvláštní péči věnovali Fidelovu oblečení, a to přímo v tzv. Paláci revoluce. Každý den znovu odsud přijel řidič a něco vzal do čistírny a k parnímu žehlení, načež byly každý pár ponožek i spodky a kalhoty a košile podrobeny testům na radioaktivitu.
Pro Fidela byli do vysoké míry rodinou jeho osobní strážci a ctil v jejich přítomnosti každoročně všechny tři klíčové pro sebe svátky 1.1., 26. 7. i 13. 8.
První leden připomínal triumf revoluce (1959), 26. červenec nevydařené napadení kasáren Moncada v Santiagu (1953) a 13. srpna míval Castro od roku 1927 narozeniny. Když už byl u moci, vždycky během nich navštívil bratra Raúla (*1931) a spisovatele Gabriela Garcíu Márqueze (1927-2014), pokud byl tento v dosahu. Narozeninová hostina pokaždé trvala minimálně tři hodiny a byla zvěčňována fotografováním; dlouho byl Castrovým oficiálním fotografem jistý „Pablo Caballero“.
Fidel přebíral stovky dárků, a to často od zahraničních prezidentů anebo obdivovatelů, a protože miloval iberskou šunku „pata negra“, obyčejně dostával několik balení až ze Španěl.
Že byl Castro prvotřídní vypravěč i mezi svými asi vydedukuje každý, kdo někdy sledoval kterýkoli jeho projev, a dokonce se dá váhat, kolik procent jeho úspěchu a charismatu stálo právě na schopnosti žvanit. Tím slovem ho však neurážím a narážím spíše na to, že se někdy opakoval a líčil historky až obsedantně. Nejraději ty, ze kterých vycházel neústupně a mazaný všemi mastmi, ale absolutně mu ani nevadilo, když se ukazoval jako prolhaný. Lží nepohrdal a měl hluboce zakořeněno, že je k dosažení cílů „zdravá“.
Zvlášť obsedantně vracel prý do hry pitomý příběh, který se dá nazvat Žákajdy. Když kdysi opustil rodnou ves Birán, aby navštěvoval jezuitskou kolej v Santiagu, tak bydlel u haitského konzula Hibberta, který byl současně jeho kmotrem. Na kino a na komiksy, což ho zajímalo asi nejvíc, tenkrát Fidel Castro dostával dvacet centů týdně, ale nejprve musel u jezuitů sekat latinu. Mít vynikající výsledky. A tak Fidel ve škole nahlásil, že ztratil žákovskou knížku, aby dostal novou, a poručníkovi předkládal zfalšovanou, podle které byl premiant. Souběžně se naučil padělat diplomatův podpis pro knížku číslo dvě a světy obou knih dokázal držet totálně oddělené. Ale školní rok se chýlil do finále a Castro to líčíval zhruba následovně:
Poručník se domníval, že vzorňák posbírá četné ceny, ale ředitel na školní pódium kupodivu Fidela dál a dál nezval; ani v případě jediného předmětu. To diplomata zvolna rozzuřovalo, i chystal se „pána koleje Dolores“ vyhubovat, zatímco po jeho boku sedící Fidel neměl ani nadále sebemenší plán. „Tu jsem dostal nápad! Kvůli operaci slepáku jsem totiž chyběl značnou část čtvrtletí, a tak jsem právě střevem zdůvodnil, že nejsou mé známky započítány, a poručník uvěřil.“
Nebo dával Castro k dobrému „horor“ z doby, kdy začal studovat v Havaně a ještě hledal pronájmy. Slušné peníze mu chodily, o to nic, otec byl bohatý statkář, a tak Fidel dorazil na schůzku s budoucím domácím v nejlepším obleku a rovnou řekl, že zaplatí dva měsíce dopředu, načež za stejnou cenu zvládl žít u zblblých lidí po čtyři měsíce, než zmizel. Že to byla taky jejich neopatrnost, je už jiná věc, a Castro moc rád zdůrazňoval, že mu stejná finta vycházela opakovaně, a bavil se i sám představovou vlastní vynalézavosti, přičemž využíval jako pointu tuto větu: „No, a v Havaně musí pořád být lidi, co mě, ha ha, doteď honí.“
Banální historky, jistě, ale měl okouzlující schopnost je prodat a mást publikum takřka čímkoli. Zvlášť dobrodružstvími z partyzánského života v Sierra Maestra, i kdyby částečně vybájenými. Fascinoval vnímatele a pro hodně z nich byl hrdina „od přírody“, ten, kdo se „narodil v košili“. Jeho osobní strážce Juan Reinaldo Sánchez vzletně píše ve svých konak pochybných vzpomínkách: „A nechali bychom se pro Castra rozsekat na kusy! To my byli jeho ideální rodina.“
Castrova celoživotní mantra, při jejímž vyslovení by se vám bez problému díval do očí, zněla: „Nic nemám. Jen skrovnou rybářskou chatrč támhle na pobřeží a devět set pesos měsíčně.“ Byla to pravda? Samo sebou ne, ta probíhala úplně jinde, takže časopis Forbes mohl hovořit už před dvaceti lety o devíti stech milionech dolarů. Castro vlastnil desítky nemovitostí a luxusní letovisko s heliportem na ostrově Cayo Piedra. Aby tam jeho loď Aquarama a dvě hlídková plavidla mohla přistávat, vyhloubil celý kilometrový kanál a jím jste se dostali až před šedesátimetrové molo doplněné obřím pontonem. Na pontonu stojí restaurace s barem a s grilem, a pokud nebyl na jachtě, stravoval se tam, zatímco shlížel do výběhu metrových želv. I ty čekal Fidelův talíř.
U přístavu měl delfinárium a poblíž ostrova je ostrov druhý, který klid zajišťoval raketami země-vzduch; ale taky tam stál dům pro hosty s velikým salonem a se čtyřmi místnostmi. Velmi zajímavou chatu „v srdci močálů“ měl Castro v provincii Pinar del Río a vždycky v zimě tam odstřeloval kachny. Bylo to jeho místo „pro období dešťů“. A ve slavné „Zátoce sviní“ měl celou soukromou marinu, což by asi každý naiva neřekl do chlapa, který se nechá slyšet, že mu revoluce nedopřává pražádný oddech a volno a že jsou dovolené „buržoazní přežitek“.
Ostrov Caio Piedra držel okleštěný od všeho a dlouho tam přijímal jako „pravidelné“ hosty pouze laureáta Nobelovy ceny za literaturu (1982) Márqueze a svého přítele Antonia Jiméneze, známou figuru revoluce a geografa. Mistr Márquez sice oficiálně bydlel v Mexiku, ale neměl to moc zapotřebí, protože mu Fidel věnoval „dům protokolu“ ve 146. ulici čtvrti Playa. Spisovatel zde měl bazén, kuchaře, dokonce Mercedes-Benz i se šoférem: pro nikoho na Kubě to nikdy nepředstavovalo problém a u Fidela byl ostatně Márquez pečený vařený. Castro mu buďto říkal rovnou „bratře“ (mi hermano) anebo „Gabe“ a roku 1984 spisovateli, zřejmě zpola žertem, navrhl, aby kandidoval na kolumbijského prezidenta. „Podporovali bychom tě z Kuby všemi prostředky,“ ujistil Castro Márqueze, ale ten dával přednost jiným slastem života a podobná dobrodružství neodpovídala jeho povaze. Nedá se navzdory tomu vyloučit, že by koncem osmdesátek volby vyhrál, kdyby vzal Castrův nápad za vlasy.
Postavou vysoký Fidel nebyl vůbec špatný potápěč. Naopak. Měl obdivuhodnou kapacitu plic, bez problémů zadržel dech a potopil se až do nějakých deseti metrů. Místa bohatá na ryby mu vytipovávali již za úsvitu a hlásili mu to, když procitl. „Tak co pro mě máte dnes?“ zeptal se, než nasedl na Aquaramu II., kde mu nazuli ploutve. Potápěl se spolu s bodyguardem, který měl hned dvě pušky: harpunovou a pneumatickou. Ta byla na šipky s oblým hrotem, které zvládnout odradit i žraloka. Harpunu bral Fidel do ruky vždycky jenom na ten moment, kdy střílel, a na souši pak bývaly početné úlovky rovnány na molu a tříděny podle druhů na langusty, zlaté parmy, mořské parmy atd. Je jistě normální, že obdobně lovila také jeho žena.
Dnešního Raúla Castra, který Fidelovo charisma postrádá, lze jistě podceňovat jako starce, ale s jeho historickým významem nepohneme. Ještě za Batisty se - už před Fidelem - přimkl ke komunistické sféře vlivu a taky to byl on, kdo bratrovi představil Che Guevaru. Spousta Kubánců Raúla měla za toho skutečného „budovatele“ režimu, i když souběžně podléhali rétorice a kouzlu jeho bratra-vizionáře. Ale taky vnímali, že je Castro impulzivní a postrádá, a to si dnes málokdo uvědomuje, organizační schopnosti. Ty Raúl měl a možná je, kdo ví, neztratil. A byl to taky Raúl, kdo gerilu metodicky předělal na… celkem profesionální armádu, která mohla i do Angoly, ať už si o tomhle dobrodružství myslíme cokoli. A podle všeho to byl opět Raúl, kdo organizoval vojenský zábor většiny hospodářství, zatímco specifický Fidel by hotely a benzinové pumpy a loďařství a markety a servisy a ty stovky obchodů a restaurace a banky (anebo prostě i jenom pronájmy aut cizincům) se svou letorou pod palce nedostal. A Raúla bylo navíc vždy možno postřehnout i jako skutečnou hlavu rodiny, zatímco Fidel žil daleko víc sebou a byl paranoidně posedlý zvukovými záznamy.
Nahrával prakticky vše, anebo s malými výjimkami, a samozřejmě vycházel ze známého postřehu, že lze vše vyslovené použít proti vám. Roku 2002 tohle podcenil mexický prezident. Den před vrcholnou schůzkou OSN zatelefonoval na Kubu a tlačil na Fidela. Řekl mu, že bude na setkání obtížný, takže by ho měl maximálně zkrátit, a vyslovil i další věci ohledně USA. Rozhovor trval šestnáct minut a Castro ho nechal vysílat na veškerých latinskoamerických televizních kanálech v době, kdy navíc už existoval i „kanál“ YouTube. Zvláště u levicového tisku tím politik „skejsnul“ jako „lokaj Washingtonu“ a dosáhl politické sebevraždy.
Fidel Castro vládl na Kubě „demokraticky“ jako absolutistický monarcha a sloužila mu pro ten účel Rada státu, jíž osobně předsedal, i ministerstva vnitra a ozbrojených sil. De facto byl ředitel „holdingu“ Kuba a každý jeho rozmar se mohl stát skutečností. Ostrov byl jeho hračka, anebo to tak cítil. A možná se mu dokonce zdálo, že rozšiřuje otcovu usedlost. K dispozici měl celou národní pracovní sílu a neváhal takto posílat lékaře až do Afriky, Venezuely či Brazílie - v souladu s internacionalistickou politikou. Stál nad zákony a prahl se osvobodit od kontroly. Možná žil i spartánsky, ale taky jako princ, který se neohlíží na útratu. Fond „reserva del Comandante“ byl založen už v letech šedesátých a vstřebával dál a dál peníze punkcemi z hospodářské činnosti. Byl určený výlučně pro „Comandanteho“ a vymkl se kontrole, takže ho Fidel užíval podle uvážení. Asi jako kapesné. To jste pak snadno kouzelník a tvůrce zázraků. Jenom v Havaně měl Castro pro složení hlavy minimálně sedm míst a tzv. „la casa de Carbonel“ uvnitř komplexu chránící jej „jednotky 160“ sloužila výlučně jeho záletům. Ale nebyl poživačný primitiv a jako knihy, co na něj maximálně zapůsobily, označuje Dona Quijota a Bídníky; a když seděl (1953-1955), tak prý četl i Balzaca. „V Komunistickém manifestu je znát jeho stylistický vliv,“ řekl v rozhovoru Ignaciovi Ramonetovi. „Bez Balzaca by Manifest možná ani neměl takový úspěch, což je paradox, protože Balzacovo dílo neobsahuje nic marxistického a měl v sobě zakořeněno spoustu monarchismu, vždyť největším jeho přáním bylo získat šlechtický titul, zatímco takřka umíral hlady s tím, co mu platili. Veliká to iluze jeho života, ale neubírá mu to literární zásluhy a spolu s Dostojevským, Tolstým, Galdósem a Hugem patří mezi ty evropské romanopisce devatenáctého století, které nejvíc obdivuji.“
Fidel Castro byl nepochybně elektrizující osobnost a uměl nadchnout každého, kdo sledoval jeho projev. Na představení srovnatelné s řečníkem Castrem nenarazíte v jakékoli manéži a nikde jinde taky ne. Měl intuitivní smysl i pro velmi dlouhé pauzy a upírání očí k davu, který zvládal gesty krotitele. Jak napsal už zmíněný Márquez, projevy Castro začínal (a to má společné s Hitlerem) „téměř neslyšně. Ale využije kteréhokoli záblesku, aby postupně získával terén, píď po pídi, až ve finále máchne tlapou a zmocní se vás a zmocní se celého posluchačstva. Inspiruje - a dojde to až do stavu neodolatelného a oslňujícího půvabu, který ale popírají všichni, kdo nikdy neměli to potěšení ten stav zažít.“
Zdroje: Ramonet: Životopis pro dva hlasy; Sánchez: Skrytý život Fidela Castra.
Fidel Castro - Military Leader & President | Mini Bio | BIO - YouTube
Zdroj fotografie: csfd.cz, plakát k filmu Fidel Castro: Ztracené záznamy (dokument USA 2014)
Hlavním jídlem „vrchního velitele“ ale bývala až večeře a zásadně nejedl hovězí. Ovoce mu dodávali z jeho šesti skleníků a plná kontrola nad původem zeleniny a jídla jako takového minimalizovala riziko otravy, což bylo na místě u člověka, který „přežil“ přes šest set atentátů; často, pravda, pouze plánovaných.
Byl takřka abstinent, ale v sedmdesátých letech si zvykl pít alžírské víno, přičemž rozličné dary Východu nebyly přímo pravidlem, ale i Saddám Husajn prý posílal svému „drahému“ pravidelně fíkovou zavařeninu. Jistěže kontrolovali taky ji.
Fidel Castro nepil kávu a jenom občas si zřejmě dopřával jako jakési digestivum koňak značky Napoleon. Už zmíněné Punto Cero má třicet hektarů a „marina Hemingway“ je kilometr odsud. Prezidentský palác deset kilometrů. Puento Cero sestává či sestávalo z dvou základních budov, přičemž Castrova rodina bydlí ve větší, zatímco v padesát metrů vzdálené se schovával a snad i dál schovává personál a členové eskorty. Na zahradě se střídali čtyři zahradníci a v parku rostly grepy, banány, citrony, mandarinky a pomeranče. Stravování u Castrů doma vlastně připomínalo spíš restauraci a každý si směl vybrat ze tří možností na jídelním lístku, a to ohledně snídaní, obědů i večeří. Určitý kontrast zde představují kubánské potravinové lístky, které ve svých časech „jistily“ každému chleba denně a během jednoho měsíce i pět vajec, půl kila kuřecího masa, čtvrt kila rybiny a nějaké ty černé fazole. To se, pravda, víc podobá dávce na čtrnáct dní.
Zvláštní péči věnovali Fidelovu oblečení, a to přímo v tzv. Paláci revoluce. Každý den znovu odsud přijel řidič a něco vzal do čistírny a k parnímu žehlení, načež byly každý pár ponožek i spodky a kalhoty a košile podrobeny testům na radioaktivitu.
Pro Fidela byli do vysoké míry rodinou jeho osobní strážci a ctil v jejich přítomnosti každoročně všechny tři klíčové pro sebe svátky 1.1., 26. 7. i 13. 8.
První leden připomínal triumf revoluce (1959), 26. červenec nevydařené napadení kasáren Moncada v Santiagu (1953) a 13. srpna míval Castro od roku 1927 narozeniny. Když už byl u moci, vždycky během nich navštívil bratra Raúla (*1931) a spisovatele Gabriela Garcíu Márqueze (1927-2014), pokud byl tento v dosahu. Narozeninová hostina pokaždé trvala minimálně tři hodiny a byla zvěčňována fotografováním; dlouho byl Castrovým oficiálním fotografem jistý „Pablo Caballero“.
Fidel přebíral stovky dárků, a to často od zahraničních prezidentů anebo obdivovatelů, a protože miloval iberskou šunku „pata negra“, obyčejně dostával několik balení až ze Španěl.
Že byl Castro prvotřídní vypravěč i mezi svými asi vydedukuje každý, kdo někdy sledoval kterýkoli jeho projev, a dokonce se dá váhat, kolik procent jeho úspěchu a charismatu stálo právě na schopnosti žvanit. Tím slovem ho však neurážím a narážím spíše na to, že se někdy opakoval a líčil historky až obsedantně. Nejraději ty, ze kterých vycházel neústupně a mazaný všemi mastmi, ale absolutně mu ani nevadilo, když se ukazoval jako prolhaný. Lží nepohrdal a měl hluboce zakořeněno, že je k dosažení cílů „zdravá“.
Zvlášť obsedantně vracel prý do hry pitomý příběh, který se dá nazvat Žákajdy. Když kdysi opustil rodnou ves Birán, aby navštěvoval jezuitskou kolej v Santiagu, tak bydlel u haitského konzula Hibberta, který byl současně jeho kmotrem. Na kino a na komiksy, což ho zajímalo asi nejvíc, tenkrát Fidel Castro dostával dvacet centů týdně, ale nejprve musel u jezuitů sekat latinu. Mít vynikající výsledky. A tak Fidel ve škole nahlásil, že ztratil žákovskou knížku, aby dostal novou, a poručníkovi předkládal zfalšovanou, podle které byl premiant. Souběžně se naučil padělat diplomatův podpis pro knížku číslo dvě a světy obou knih dokázal držet totálně oddělené. Ale školní rok se chýlil do finále a Castro to líčíval zhruba následovně:
Poručník se domníval, že vzorňák posbírá četné ceny, ale ředitel na školní pódium kupodivu Fidela dál a dál nezval; ani v případě jediného předmětu. To diplomata zvolna rozzuřovalo, i chystal se „pána koleje Dolores“ vyhubovat, zatímco po jeho boku sedící Fidel neměl ani nadále sebemenší plán. „Tu jsem dostal nápad! Kvůli operaci slepáku jsem totiž chyběl značnou část čtvrtletí, a tak jsem právě střevem zdůvodnil, že nejsou mé známky započítány, a poručník uvěřil.“
Nebo dával Castro k dobrému „horor“ z doby, kdy začal studovat v Havaně a ještě hledal pronájmy. Slušné peníze mu chodily, o to nic, otec byl bohatý statkář, a tak Fidel dorazil na schůzku s budoucím domácím v nejlepším obleku a rovnou řekl, že zaplatí dva měsíce dopředu, načež za stejnou cenu zvládl žít u zblblých lidí po čtyři měsíce, než zmizel. Že to byla taky jejich neopatrnost, je už jiná věc, a Castro moc rád zdůrazňoval, že mu stejná finta vycházela opakovaně, a bavil se i sám představovou vlastní vynalézavosti, přičemž využíval jako pointu tuto větu: „No, a v Havaně musí pořád být lidi, co mě, ha ha, doteď honí.“
Banální historky, jistě, ale měl okouzlující schopnost je prodat a mást publikum takřka čímkoli. Zvlášť dobrodružstvími z partyzánského života v Sierra Maestra, i kdyby částečně vybájenými. Fascinoval vnímatele a pro hodně z nich byl hrdina „od přírody“, ten, kdo se „narodil v košili“. Jeho osobní strážce Juan Reinaldo Sánchez vzletně píše ve svých konak pochybných vzpomínkách: „A nechali bychom se pro Castra rozsekat na kusy! To my byli jeho ideální rodina.“
Castrova celoživotní mantra, při jejímž vyslovení by se vám bez problému díval do očí, zněla: „Nic nemám. Jen skrovnou rybářskou chatrč támhle na pobřeží a devět set pesos měsíčně.“ Byla to pravda? Samo sebou ne, ta probíhala úplně jinde, takže časopis Forbes mohl hovořit už před dvaceti lety o devíti stech milionech dolarů. Castro vlastnil desítky nemovitostí a luxusní letovisko s heliportem na ostrově Cayo Piedra. Aby tam jeho loď Aquarama a dvě hlídková plavidla mohla přistávat, vyhloubil celý kilometrový kanál a jím jste se dostali až před šedesátimetrové molo doplněné obřím pontonem. Na pontonu stojí restaurace s barem a s grilem, a pokud nebyl na jachtě, stravoval se tam, zatímco shlížel do výběhu metrových želv. I ty čekal Fidelův talíř.
U přístavu měl delfinárium a poblíž ostrova je ostrov druhý, který klid zajišťoval raketami země-vzduch; ale taky tam stál dům pro hosty s velikým salonem a se čtyřmi místnostmi. Velmi zajímavou chatu „v srdci močálů“ měl Castro v provincii Pinar del Río a vždycky v zimě tam odstřeloval kachny. Bylo to jeho místo „pro období dešťů“. A ve slavné „Zátoce sviní“ měl celou soukromou marinu, což by asi každý naiva neřekl do chlapa, který se nechá slyšet, že mu revoluce nedopřává pražádný oddech a volno a že jsou dovolené „buržoazní přežitek“.
Ostrov Caio Piedra držel okleštěný od všeho a dlouho tam přijímal jako „pravidelné“ hosty pouze laureáta Nobelovy ceny za literaturu (1982) Márqueze a svého přítele Antonia Jiméneze, známou figuru revoluce a geografa. Mistr Márquez sice oficiálně bydlel v Mexiku, ale neměl to moc zapotřebí, protože mu Fidel věnoval „dům protokolu“ ve 146. ulici čtvrti Playa. Spisovatel zde měl bazén, kuchaře, dokonce Mercedes-Benz i se šoférem: pro nikoho na Kubě to nikdy nepředstavovalo problém a u Fidela byl ostatně Márquez pečený vařený. Castro mu buďto říkal rovnou „bratře“ (mi hermano) anebo „Gabe“ a roku 1984 spisovateli, zřejmě zpola žertem, navrhl, aby kandidoval na kolumbijského prezidenta. „Podporovali bychom tě z Kuby všemi prostředky,“ ujistil Castro Márqueze, ale ten dával přednost jiným slastem života a podobná dobrodružství neodpovídala jeho povaze. Nedá se navzdory tomu vyloučit, že by koncem osmdesátek volby vyhrál, kdyby vzal Castrův nápad za vlasy.
Postavou vysoký Fidel nebyl vůbec špatný potápěč. Naopak. Měl obdivuhodnou kapacitu plic, bez problémů zadržel dech a potopil se až do nějakých deseti metrů. Místa bohatá na ryby mu vytipovávali již za úsvitu a hlásili mu to, když procitl. „Tak co pro mě máte dnes?“ zeptal se, než nasedl na Aquaramu II., kde mu nazuli ploutve. Potápěl se spolu s bodyguardem, který měl hned dvě pušky: harpunovou a pneumatickou. Ta byla na šipky s oblým hrotem, které zvládnout odradit i žraloka. Harpunu bral Fidel do ruky vždycky jenom na ten moment, kdy střílel, a na souši pak bývaly početné úlovky rovnány na molu a tříděny podle druhů na langusty, zlaté parmy, mořské parmy atd. Je jistě normální, že obdobně lovila také jeho žena.
Dnešního Raúla Castra, který Fidelovo charisma postrádá, lze jistě podceňovat jako starce, ale s jeho historickým významem nepohneme. Ještě za Batisty se - už před Fidelem - přimkl ke komunistické sféře vlivu a taky to byl on, kdo bratrovi představil Che Guevaru. Spousta Kubánců Raúla měla za toho skutečného „budovatele“ režimu, i když souběžně podléhali rétorice a kouzlu jeho bratra-vizionáře. Ale taky vnímali, že je Castro impulzivní a postrádá, a to si dnes málokdo uvědomuje, organizační schopnosti. Ty Raúl měl a možná je, kdo ví, neztratil. A byl to taky Raúl, kdo gerilu metodicky předělal na… celkem profesionální armádu, která mohla i do Angoly, ať už si o tomhle dobrodružství myslíme cokoli. A podle všeho to byl opět Raúl, kdo organizoval vojenský zábor většiny hospodářství, zatímco specifický Fidel by hotely a benzinové pumpy a loďařství a markety a servisy a ty stovky obchodů a restaurace a banky (anebo prostě i jenom pronájmy aut cizincům) se svou letorou pod palce nedostal. A Raúla bylo navíc vždy možno postřehnout i jako skutečnou hlavu rodiny, zatímco Fidel žil daleko víc sebou a byl paranoidně posedlý zvukovými záznamy.
Nahrával prakticky vše, anebo s malými výjimkami, a samozřejmě vycházel ze známého postřehu, že lze vše vyslovené použít proti vám. Roku 2002 tohle podcenil mexický prezident. Den před vrcholnou schůzkou OSN zatelefonoval na Kubu a tlačil na Fidela. Řekl mu, že bude na setkání obtížný, takže by ho měl maximálně zkrátit, a vyslovil i další věci ohledně USA. Rozhovor trval šestnáct minut a Castro ho nechal vysílat na veškerých latinskoamerických televizních kanálech v době, kdy navíc už existoval i „kanál“ YouTube. Zvláště u levicového tisku tím politik „skejsnul“ jako „lokaj Washingtonu“ a dosáhl politické sebevraždy.
Fidel Castro vládl na Kubě „demokraticky“ jako absolutistický monarcha a sloužila mu pro ten účel Rada státu, jíž osobně předsedal, i ministerstva vnitra a ozbrojených sil. De facto byl ředitel „holdingu“ Kuba a každý jeho rozmar se mohl stát skutečností. Ostrov byl jeho hračka, anebo to tak cítil. A možná se mu dokonce zdálo, že rozšiřuje otcovu usedlost. K dispozici měl celou národní pracovní sílu a neváhal takto posílat lékaře až do Afriky, Venezuely či Brazílie - v souladu s internacionalistickou politikou. Stál nad zákony a prahl se osvobodit od kontroly. Možná žil i spartánsky, ale taky jako princ, který se neohlíží na útratu. Fond „reserva del Comandante“ byl založen už v letech šedesátých a vstřebával dál a dál peníze punkcemi z hospodářské činnosti. Byl určený výlučně pro „Comandanteho“ a vymkl se kontrole, takže ho Fidel užíval podle uvážení. Asi jako kapesné. To jste pak snadno kouzelník a tvůrce zázraků. Jenom v Havaně měl Castro pro složení hlavy minimálně sedm míst a tzv. „la casa de Carbonel“ uvnitř komplexu chránící jej „jednotky 160“ sloužila výlučně jeho záletům. Ale nebyl poživačný primitiv a jako knihy, co na něj maximálně zapůsobily, označuje Dona Quijota a Bídníky; a když seděl (1953-1955), tak prý četl i Balzaca. „V Komunistickém manifestu je znát jeho stylistický vliv,“ řekl v rozhovoru Ignaciovi Ramonetovi. „Bez Balzaca by Manifest možná ani neměl takový úspěch, což je paradox, protože Balzacovo dílo neobsahuje nic marxistického a měl v sobě zakořeněno spoustu monarchismu, vždyť největším jeho přáním bylo získat šlechtický titul, zatímco takřka umíral hlady s tím, co mu platili. Veliká to iluze jeho života, ale neubírá mu to literární zásluhy a spolu s Dostojevským, Tolstým, Galdósem a Hugem patří mezi ty evropské romanopisce devatenáctého století, které nejvíc obdivuji.“
Fidel Castro byl nepochybně elektrizující osobnost a uměl nadchnout každého, kdo sledoval jeho projev. Na představení srovnatelné s řečníkem Castrem nenarazíte v jakékoli manéži a nikde jinde taky ne. Měl intuitivní smysl i pro velmi dlouhé pauzy a upírání očí k davu, který zvládal gesty krotitele. Jak napsal už zmíněný Márquez, projevy Castro začínal (a to má společné s Hitlerem) „téměř neslyšně. Ale využije kteréhokoli záblesku, aby postupně získával terén, píď po pídi, až ve finále máchne tlapou a zmocní se vás a zmocní se celého posluchačstva. Inspiruje - a dojde to až do stavu neodolatelného a oslňujícího půvabu, který ale popírají všichni, kdo nikdy neměli to potěšení ten stav zažít.“
Zdroje: Ramonet: Životopis pro dva hlasy; Sánchez: Skrytý život Fidela Castra.
Fidel Castro - Military Leader & President | Mini Bio | BIO - YouTube
Zdroj fotografie: csfd.cz, plakát k filmu Fidel Castro: Ztracené záznamy (dokument USA 2014)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Lago di Garda: Italský rekordman vás okouzlí svou malebností
Téměř 92 000 marných pokusů dovolat se pomoci: Krizové lince hrozí zánik
Slyšet Havla. Český rozhlas připomene dvojí výročí nově objevenými nahrávkami
Zpráva z hořící laboratoře: Výzkum pidimozku
S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkem
Šok z umělé inteligence
David Copperfield má kulatiny
Osvědčené verše z pradávné Mateřídoušky
100 let od narození Ludvíka Vaculíka
Neviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?
Jak překonat autismus
3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínů
Narodí se morče znova? Úvaha o smrti
Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého území
Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidí
Vzpomínka na západočeského výtvarníka
Bradbury a Karlštejn
Když vás vývoj zklame, byl to sen
Není sviní každý, komu perlu předhodíte
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.