ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 8.8.2026, svátek má
Soběslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Dodatečně k pětasedmdesátce Kurtu RusselloviZázračné houbyO Samu Neillovi bez Jurských parkůNeviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínůPetra Kohoutová učí cizince na VŠ a vydala druhý románPřed sto lety zemřel Václav Sojka, podivuhodný dramatikObyčejná a neplánovaná smrt Jiřího Schelingera100 let od narození Ludvíka VaculíkaJak překonat autismusNaznačuje nový Vinnetou, že už Američané se chovali jako náckové?Znojmo podle Moniky Frecerové
Osvědčené verše z pradávné Mateřídoušky
06.08.2026 Ivo Fencl Společnost
Nepovažuji se za básníka. Leda ve vysoce rozvolněném pojetí toho pojmu, když je básnění psaním prózy. Sem tam se možná dají některé momenty mých příběhů označit jako poetické, ale každý by vybral jiné; každopádně jsem natolik soudný, že chápu rozdíl mezi poezií a říkadly, přičemž to byl Miroslav Florian, jenž kdysi začal jednu z básní slovy „před chvílí mě napadlo - něco jako říkadlo“!
Říkadla jsem vždycky miloval a disponuji od dětství slušnou schopností nacházet rýmy a citem pro rytmus. Vždycky mě zarazí, když lidi veršují a rýmy najdou solidně, ale támhle jim přebývá a jinde chybí slabika. To cítím. A neřekl bych, že to mám vrozené. Hodně pomohla knížka Špity, špity bábo, již jsem se jako dítě (celkem neplánovaně) naučil nazpaměť, a Punťovy příhody, což je předválečný seriál, jehož verše psalo hned několik autorů. Ocituji sekvenci: „V lese černém, v lese hustém, v lese strašlivém a pustém, kde nespadne ani šiška, věžní obr šotka Smíška.“ Punťa byly říkanky, nic víc, ale přízvuky seděly a počty slabik jakbysmet; taky odsud mi to šlo do krve - a za třetí z časopisu Mateřídouška, který matka mně a mé mladší sestře předplatila okolo roku 1970. Tam se, pravda, vyskytuje i skutečná poezie.
Příklad? Když jsem už zmínil Floriana (1931-1996), od jehož náhlé smrti na jevišti Národního domu uběhlo v květnu třicet let, mám rád jeho Lečo: „Rajčata se rozhněvala - na zelenou papriku - boj se vede bez milosti - na syčícím rendlíku - a pepř pálí ze všech ráží - až se rendlík otřásá - na kusy je rozsekána - liberecká klobása. Vejce kráčí odhodlaně - proti dvěma cibulím - jenom já mák místo zbraně - v ruce lžíci… A už jím.“
Hezké je i tohle: „Běží jelen k nároží - a chce shodit paroží. Chce je shodit v městě Mníšku, že prý si tu uloží - svoje zlaté paroží - na výherní vkladní knížku.“
V Mateřídoušce zveřejňovali i překlady zahraniční poezie a Hana Vrbová (1929-1995) takhle přetavila ruské verše Genricha Sapgira (1928-1999) Noc a den: „Nad lávkou u skalky - plakaly Plakalky. Pod skalkou u lávky - bublaly Bublávky. Na větvi houkalo - šedivé Houkadlo. Půlnoční Mlžinky - opřené o kmínky - vyrušil ve spánku - Smějáček z červánků. Zelená Mávadla - vesele mávala. Žlutaví Běhníci - běhali v pšenici. Noc vyhnal z lesa ven - bílý den, bílý den.“ To je, uznáte sami, jako z Lewise Carrolla či Daniila Charmse… a taky se mi líbí gradace, kterou básnička obdrží ve finále, ale prvně uprostřed. A to, že se sousloví „bílý den“ opakuje, představuje totální tečku; na podobně rozvlněných verších lze prosnít noci: nikdy neomrzí. Ale i prozaik James Krüss (1926-1997) uměl pěkné básně (letos v květnu by se dožil stovky) a Hana Žantovská (1921-2004) tímto způsobem adaptovala jeho Loupežnickou píseň, která by se líbila i bratřím Čapkům (nepatrně krátím): „Já si to šlapal - raz dva tři - v noci v tý černý, nejtmavší. Vtom na mě skočí - byl to mžik - divoký, strašný loupežník. Vystřelil po mně - ztracen jsem - a střelil po mně pohledem. Já, chudák - je to k nevíře - hned z kapsy tahám peníze. Co chtěl ten bídný loupežník? Buď život, nebo desetník! Ten lupič, to byl darebák… Chtěl mi asi jen nahnat strach.“ Mimochodem, vždy jsem měl za to, že Krüss čtenáře cíleně mate, když píše o střele, a teprve zpřesňuje, že lump střílel jen očima; ale nedá se vyloučit, že byla první rána skutečná a kule vypravěče minula! Na ilustracích Václava Čtvrtka má loupežník, lehce podobný Rumcajsovi, každopádně parádní bambitku.
Skvělé verše psal do Mateřídoušek taky Ludvík Středa (1928-2006), od jehož smrti uběhne na podzim dvacet let: „Vymyslím si perníkový dům. Lžíci medu, talíř mouky - do základů vprostřed louky. Vysoké zdi z ořechů, kostky cukru na střechu. Z hořkých mandlí balkóny, hrozinkové záclony. Na noc musím ten dům schovat, kdekdo by chtěl uždibovat.“ Anebo Středovo (s Václavem Čtvrtkem společného neměl nic) Suché moře (cituji část): „Bez vody je život těžký, všichni musí chodit pěšky. Naříká si mořská panna, je k holiči objednaná. Než po suchu přejde útes - rozcuchá si nový účes.“
Spisovatel Karel Šiktanc (1928-2021), od jehož smrti uplyne v prosinci pět let, přispěl Mateřídoušce skvělou básní Bitva u Lysé, kde epicky líčí střetnutí čápů a myší na Labi u Brandejsa. Na minimálním prostoru vyjadřuje zprvu až chvějivé očekávání před bitvou a následně akt - a přijde vtipná pointa. Na rozdíl od předchozích neumím Bitvu zpaměti, protože je sofistikovanější. Aby to ale nevypadalo, že tam verše solili jen chlapi, připomenu norskou spisovatelku Zinken Hoppovou (1905-1987), jejíž Zázračná zahrada patří k nejoblíbenějším mým básním vůbec (v překladu Jiří Svoboda). „V té zahradě jsou jedle - plničké banánů - a melouny hned vedle - visí tam z platanů. Tam lev se s lamou zdraví - při každém setkání - a do jahod tam hlavy - strkají klokani. Tam v houpačce se houpá - strakatý papoušek, když všechny růže schroupá, pustí se do hrušek. Na plotě z tenkých špejlí - tam vysedává slon - a brejlovec tam brejlí, jak umí jenom on. Pomerančová šťáva - teče tam v potoce - a strom tam míče dává (veliké jako hlava) namísto ovoce. Pelikán sedí v stínu - a čte si pozpátku - nějakou velkou psinu - snad tuhle pohádku.“
Překladatel Jiří Václav Svoboda (1924-1981) psal i vlastní verše a naše rodina měla za kult následující: „Co ty víš, byla myš… Ta šla z Prahy do Kolína přes Paříž. Pročpak, myško, přes Paříž? Jestli času nemaříš. Přes Paříž - prý je to blíž. Ať děláte, co děláte, mele páté přes deváté. Co ty víš? Myš… je přece myš.“ Svoboda sice nevymyslel pointu, ale nevadí to. Smutné je, že myši možná vídal, byl alkoholik.
Do Mateřídoušky psal za těch časů říkadla Pavel Šrut (1940-2018), ale ten to ještě tak neuměl. Zato přeložil Jeníka Lodyhu od Williama Brighty Randse (1823-1880) a má mladší sestra umí tento majstrštyk dodnes zpaměti:
Znal jsem vám kluka, chodíval po polích,
jedl jen lodyhy a kopce fazolí.
Do Říše obrů přivedly ho kroky,
obři ho zdrželi dobře tři roky,
a když se vrátil, tak místo věna,
stala se s tím klukem předobří změna.
Jak se tak rozhlížel, propánakrále,
všecičko na světě bylo mu malé!
Prý chodit dveřmi se pro něj nehodí,
když nejsou vysoké jak druhé poschodí.
„Polévku z talíře už jísti nebudu
a misku chci velkou jak obruč od sudu!“
Svíčkovou pečeni chce z obřích svící,
lidem se posmívá, že jsou trpaslíci.
Jeho krok zdá se mu dlouhý jak míle,
proto mu koupili zvětšovací brýle.
Když si je nasadil poprvé na nos,
byl zas jak u obrů, a tak měl radost.
A kolem Jeníka hned hejno kluků
smálo se, na nose že prý má lupu.
Kterépak nevěstě by padl do oka,
když byla pod lupou třikrát tak široká?
To potká každého, kdo chodí po polích
a jí jen lodyhy a kopce fazolí!
Před koncem básně jste si možná všimli drobné nelogičnosti. Lupou se přece koukal hrdina, nikoli nevěsta. Sám bych to vysvětlil tak, že dámám pod vlivem čoček říkal, že jsou tlusté, i „vypadl jim z oka“. I tak jsou některé momenty Šrutova překladu trochu záhadné. A Ivan Wernisch (*1942) tenkrát přeložil z angličtiny tímto způsobem Skřítka humoristy Johna Kendricka Bangse (1862-1922), což byl Američan: „Jednou jsem spatřil skřítka…“ Pauza v recitaci. „Stál na zahradě v kytkách… a vyklouzlo mi z úst, že by měl povyrůst. Odpověděl mi na to… a čelo svraštil v zlobě: Já si připadám dokonalý. Jako ty sobě.“
A tím brilantním poučením ze zahrad končím.
Příklad? Když jsem už zmínil Floriana (1931-1996), od jehož náhlé smrti na jevišti Národního domu uběhlo v květnu třicet let, mám rád jeho Lečo: „Rajčata se rozhněvala - na zelenou papriku - boj se vede bez milosti - na syčícím rendlíku - a pepř pálí ze všech ráží - až se rendlík otřásá - na kusy je rozsekána - liberecká klobása. Vejce kráčí odhodlaně - proti dvěma cibulím - jenom já mák místo zbraně - v ruce lžíci… A už jím.“
Hezké je i tohle: „Běží jelen k nároží - a chce shodit paroží. Chce je shodit v městě Mníšku, že prý si tu uloží - svoje zlaté paroží - na výherní vkladní knížku.“
V Mateřídoušce zveřejňovali i překlady zahraniční poezie a Hana Vrbová (1929-1995) takhle přetavila ruské verše Genricha Sapgira (1928-1999) Noc a den: „Nad lávkou u skalky - plakaly Plakalky. Pod skalkou u lávky - bublaly Bublávky. Na větvi houkalo - šedivé Houkadlo. Půlnoční Mlžinky - opřené o kmínky - vyrušil ve spánku - Smějáček z červánků. Zelená Mávadla - vesele mávala. Žlutaví Běhníci - běhali v pšenici. Noc vyhnal z lesa ven - bílý den, bílý den.“ To je, uznáte sami, jako z Lewise Carrolla či Daniila Charmse… a taky se mi líbí gradace, kterou básnička obdrží ve finále, ale prvně uprostřed. A to, že se sousloví „bílý den“ opakuje, představuje totální tečku; na podobně rozvlněných verších lze prosnít noci: nikdy neomrzí. Ale i prozaik James Krüss (1926-1997) uměl pěkné básně (letos v květnu by se dožil stovky) a Hana Žantovská (1921-2004) tímto způsobem adaptovala jeho Loupežnickou píseň, která by se líbila i bratřím Čapkům (nepatrně krátím): „Já si to šlapal - raz dva tři - v noci v tý černý, nejtmavší. Vtom na mě skočí - byl to mžik - divoký, strašný loupežník. Vystřelil po mně - ztracen jsem - a střelil po mně pohledem. Já, chudák - je to k nevíře - hned z kapsy tahám peníze. Co chtěl ten bídný loupežník? Buď život, nebo desetník! Ten lupič, to byl darebák… Chtěl mi asi jen nahnat strach.“ Mimochodem, vždy jsem měl za to, že Krüss čtenáře cíleně mate, když píše o střele, a teprve zpřesňuje, že lump střílel jen očima; ale nedá se vyloučit, že byla první rána skutečná a kule vypravěče minula! Na ilustracích Václava Čtvrtka má loupežník, lehce podobný Rumcajsovi, každopádně parádní bambitku.
Skvělé verše psal do Mateřídoušek taky Ludvík Středa (1928-2006), od jehož smrti uběhne na podzim dvacet let: „Vymyslím si perníkový dům. Lžíci medu, talíř mouky - do základů vprostřed louky. Vysoké zdi z ořechů, kostky cukru na střechu. Z hořkých mandlí balkóny, hrozinkové záclony. Na noc musím ten dům schovat, kdekdo by chtěl uždibovat.“ Anebo Středovo (s Václavem Čtvrtkem společného neměl nic) Suché moře (cituji část): „Bez vody je život těžký, všichni musí chodit pěšky. Naříká si mořská panna, je k holiči objednaná. Než po suchu přejde útes - rozcuchá si nový účes.“
Spisovatel Karel Šiktanc (1928-2021), od jehož smrti uplyne v prosinci pět let, přispěl Mateřídoušce skvělou básní Bitva u Lysé, kde epicky líčí střetnutí čápů a myší na Labi u Brandejsa. Na minimálním prostoru vyjadřuje zprvu až chvějivé očekávání před bitvou a následně akt - a přijde vtipná pointa. Na rozdíl od předchozích neumím Bitvu zpaměti, protože je sofistikovanější. Aby to ale nevypadalo, že tam verše solili jen chlapi, připomenu norskou spisovatelku Zinken Hoppovou (1905-1987), jejíž Zázračná zahrada patří k nejoblíbenějším mým básním vůbec (v překladu Jiří Svoboda). „V té zahradě jsou jedle - plničké banánů - a melouny hned vedle - visí tam z platanů. Tam lev se s lamou zdraví - při každém setkání - a do jahod tam hlavy - strkají klokani. Tam v houpačce se houpá - strakatý papoušek, když všechny růže schroupá, pustí se do hrušek. Na plotě z tenkých špejlí - tam vysedává slon - a brejlovec tam brejlí, jak umí jenom on. Pomerančová šťáva - teče tam v potoce - a strom tam míče dává (veliké jako hlava) namísto ovoce. Pelikán sedí v stínu - a čte si pozpátku - nějakou velkou psinu - snad tuhle pohádku.“
Překladatel Jiří Václav Svoboda (1924-1981) psal i vlastní verše a naše rodina měla za kult následující: „Co ty víš, byla myš… Ta šla z Prahy do Kolína přes Paříž. Pročpak, myško, přes Paříž? Jestli času nemaříš. Přes Paříž - prý je to blíž. Ať děláte, co děláte, mele páté přes deváté. Co ty víš? Myš… je přece myš.“ Svoboda sice nevymyslel pointu, ale nevadí to. Smutné je, že myši možná vídal, byl alkoholik.
Do Mateřídoušky psal za těch časů říkadla Pavel Šrut (1940-2018), ale ten to ještě tak neuměl. Zato přeložil Jeníka Lodyhu od Williama Brighty Randse (1823-1880) a má mladší sestra umí tento majstrštyk dodnes zpaměti:
Znal jsem vám kluka, chodíval po polích,
jedl jen lodyhy a kopce fazolí.
Do Říše obrů přivedly ho kroky,
obři ho zdrželi dobře tři roky,
a když se vrátil, tak místo věna,
stala se s tím klukem předobří změna.
Jak se tak rozhlížel, propánakrále,
všecičko na světě bylo mu malé!
Prý chodit dveřmi se pro něj nehodí,
když nejsou vysoké jak druhé poschodí.
„Polévku z talíře už jísti nebudu
a misku chci velkou jak obruč od sudu!“
Svíčkovou pečeni chce z obřích svící,
lidem se posmívá, že jsou trpaslíci.
Jeho krok zdá se mu dlouhý jak míle,
proto mu koupili zvětšovací brýle.
Když si je nasadil poprvé na nos,
byl zas jak u obrů, a tak měl radost.
A kolem Jeníka hned hejno kluků
smálo se, na nose že prý má lupu.
Kterépak nevěstě by padl do oka,
když byla pod lupou třikrát tak široká?
To potká každého, kdo chodí po polích
a jí jen lodyhy a kopce fazolí!
Před koncem básně jste si možná všimli drobné nelogičnosti. Lupou se přece koukal hrdina, nikoli nevěsta. Sám bych to vysvětlil tak, že dámám pod vlivem čoček říkal, že jsou tlusté, i „vypadl jim z oka“. I tak jsou některé momenty Šrutova překladu trochu záhadné. A Ivan Wernisch (*1942) tenkrát přeložil z angličtiny tímto způsobem Skřítka humoristy Johna Kendricka Bangse (1862-1922), což byl Američan: „Jednou jsem spatřil skřítka…“ Pauza v recitaci. „Stál na zahradě v kytkách… a vyklouzlo mi z úst, že by měl povyrůst. Odpověděl mi na to… a čelo svraštil v zlobě: Já si připadám dokonalý. Jako ty sobě.“
A tím brilantním poučením ze zahrad končím.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
100 let od narození Ludvíka Vaculíka
Sta let by se dožil Fidel Castro
Neviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?
Jak překonat autismus
3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínů
Narodí se morče znova? Úvaha o smrti
Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého území
Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidí
Vzpomínka na západočeského výtvarníka
Bradbury a Karlštejn
Když vás vývoj zklame, byl to sen
Není sviní každý, komu perlu předhodíte
Před válkou studovala architekturu, dnes zachraňuje psy z fronty
15 let po zavraždění Simony Monyové
Svobodomyslné postřehy ze Světa knihy 2026
Povím-li Rómeo, musím říct Alfa
Omezenec putuje Českem i Moravou
Když se země nadechne a srdce zrychlí tep
Kousek přírody zpátky
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.