Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  sobota 8.8.2026, svátek má Soběslav 

Hledej

Autorský web

Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška


Nejčtenější za 14 dní

Dodatečně k pětasedmdesátce Kurtu RusselloviZázračné houbyO Samu Neillovi bez Jurských parkůNeviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínůPetra Kohoutová učí cizince na VŠ a vydala druhý románPřed sto lety zemřel Václav Sojka, podivuhodný dramatikObyčejná a neplánovaná smrt Jiřího Schelingera100 let od narození Ludvíka VaculíkaJak překonat autismusNaznačuje nový Vinnetou, že už Američané se chovali jako náckové?Znojmo podle Moniky Frecerové


Spolupracujeme

Nabízíme mediální partnerství

www.alpress.cz

www.argo.cz

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Rudolfův (po)hřeb

05.08.2026   Aleš Misař   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Rudolfův (po)hřebRudolf se vyznačoval tím, že byl posedlý myšlenkou vlastního pohřbu. Protože pohřeb, to pro něho byl v podstatě hřeb, na který pověsil svůj život Rudolf se vyznačoval tím, že byl posedlý myšlenkou vlastního pohřbu. Protože pohřeb, to pro něho byl v podstatě hřeb, na který pověsil svůj život.

Žil svůj sen od chvíle, kdy byl svědkem pohřbu svého dědečka. Tento obřad se svou důstojností provedení a autentičností emocí hluboko vryl do nervové soustavy dítěte, jinými slovy uchvátil ho. Vracel se k myšlence svého pohřbu jako dravec ke kořisti v soustředěných kruzích a nutil své přátele, aby se tématu dotýkali s ním. Mluvil o tom, jaké strázně mu působí výběr skladeb k obřadu a že si stanovil limit tři (více písní by pro lidi bylo k nepřežití). Mimo to psal i smuteční řeč o sobě sama, a také tu chtěl mít pod kontrolou a neponechat nic náhodě (ze všeho nejmíň vlastní rodině). Musel ovšem trpce konstatovat, že se jeho život dosud neuzavřel, že se mu něco stále děje a on je nucen řeč průběžně aktualizovat. Nejvíce jasno měl v otázce žehu a rozptýlení. Trval na tom – a tak to do morku cítil –, aby byl rozprášen na louce za někdejší chalupou jeho prarodičů, kam se dostával jako malý kluk, než to stavení na samotě i s kouzlem vzpomínek prostě prodali (od té doby se cítil okraden o kus ráje). Na těchto plánech by snad nebylo nic zvláštního – ostatně pro člověka je důležité připravit svůj odchod pečlivě, dokud je ještě ve stavu, kdy může ovlivnit organizaci svých posledních přání. Jenže Rudolf zašel dál a přál si jen to jediné a skoro nemožné: účastnit se vlastního pohřbu. Tvrdil, že v tom spočívá veškerá marnost, že člověk po všem, čím se v životě protloukl, nemůže zavítat na vlastní pohřeb. Zároveň přiznal, že značnou roli v tom hraje zvědavost: podle něj je přece hrozná škoda nemoci se přesvědčit, kdo z rodiny, přátel a známých si na něj vyhradil čas a kdo, běda mu, v lavicích smuteční síně chybí. Je škoda nevidět, kdo má nakřivo kravatu a kdo se vůbec odmítl škrtit konvencemi, kdo si nevzal dostatečně černé šaty. Škoda nevidět, jaký kdo projevuje smutek, kdo pláče tak srdceryvně, až se mu škubou ramena a poslepu loví v kapse kapesník, a kdo naopak sedí jako zařezaná socha. A nepřesvědčit se, jestli hrají všechny tři s takovou námahou vybrané skladby. Škoda nezkontrolovat, kdo jaký věnec donesl pod katafalk, jestli jsou dost bujné anebo jde o podvyživené pokusy uplatit svědomí. Škoda neposlechnout si řečníka, jestli potměšile neuhýbá od zadaného textu. Škoda nevidět ten živý smutek a neslyšet bezmocné štkaní, až se skřípotem zatáhnou oponu a navěky pošlou rakev s pasažérem na druhý břeh. Škoda nepozorovat, jak se smuteční had hostí sune ke kondolencím do přední řady a jak potom lidé z těžkých dveří úlevně vycházejí na prostranství a nadechují se čerstvého vzduchu pod otevřeným nebem, ke kterému jeho duše (předpokládal to) směřuje, a škoda nezachytit, co si o mrtvém povídají, pokud si právě neberou do úst cigaretu na uklidnění. To vše by chtěl vidět a slyšet, ale tak, aby sám nebyl viděn a slyšen. Ano, ideálně v podobě ducha. Přátelům ale také říkal, že jen jediná myšlenka a strach ho zrazují od té představy: totiž že by se ani s koncem obřadu nedokázal odebrat na věčný odpočinek, jaký přísluší mrtvému, a jeho duch by musel bloudit po světě a dívat se, kam svět spěje a jak na něho v tom světě po jeho životě zapomínají a květiny na hrobu řídnou. Co jsme mu mohli poradit? Přáli jsme tedy Rudolfovi, aby žil ještě dlouhá léta, protože škoda je umřít.
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0682 s