Vzpomínky na HALASení
20.08.2026
Ivo Fencl
Literatura
Roku 1943 vydal básník František Halas sbírku Ladění (1943), o nějakých třicet let později mi ji jako dítěti zprostředkovávala maminka. Neuctívala toho básníka, ale uznávala a měla ráda, nebo tedy určitě jeho soubor veršů Do usínání ze zmíněné knihy:
Tak šup a honem do peřinek
dívej se pěkně do stěny
uslyšíš hrčet zlatý mlýnek
co si tam zpívá zazděný
Mele on mele všechny řeči
cos kdekomu dnes pověděl
Mžikalka víla u něj klečí
tma už ji chytá od křídel
Až semele cos napovídal
nasype ti to pod čelo
a hleď aby sis dobře hlídal
co se ti v spánku semlelo.
Zní to dost dobře, ale mně to tenkrát připadalo strašidelné, když mi bylo nějakých pět let, a vnímal jsem nitro zdi velmi doslova. Do Františka Halase se po smrti pustili… Proč? „Morbidní lyrika plná skepse,“ definoval to Ladislav Štoll v pražském Obecním domě 22. ledna 1950, jen čtvrtrok po předčasné básníkově smrti, a využíval to, že smrt opravdu drží v některých Halasových lásce ruku:
Zezdola k růžím přivoníš
až budeš smrt svou žít
a do tmy lásku odhodíš
svůj štít
Žal mu zní v mnohé radosti a roku 2026 (3. 10.) uplyne od jeho narození už 125 let.
Měl silně věřící maminku, umírající na tuberkulózu, a vzpomíná: „Když mi bylo osm, spával jsem s ní, protože jsme neměli víc postelí, a jednou k ránu jsem se vzbudil a po tváři jí lezla moucha.“ Tak ji odehnal. Smrt ne, té noci mu matka zemřela, a jak stárl, chyběla mu spíš víc než méně. Za války napsal:
Copak vám, vám je hej
vy když chcete, smíte říci
Mami, mami, pofoukej
Právě teď tu všecko voní
voní stín a mrtvé prach
mně se vám tak stýská po ní
už bych chtěl být na marách
Už za války u něj propukala srdeční choroba a smrt jako by ho skutečně pronásledovala. V dětství zažil skony hned několika sourozenců (tenkrát samozřejmě běžnější) a hrůza první světové války se ho dotkla v nejcitlivějších letech dospívání mezi třináctým a sedmnáctým rokem. Od roku 1916 se učil knihkupcem a teprve po válce absolvoval šestnáctiměsíční vojnu, přičemž ještě před ní (1922-1924) pracoval v Úrazové pojišťovně, kde spatřil a pochopil ledacos. Po vojně zůstal půl roku v Paříži. Právě před sto lety (1926) nastoupil do nakladatelství a rok poté vydal první sbírku veršů SEpie. Roku 1930 druhou, KOHOUT PLAŠÍ SMRT. Slavné Torzo naděje (1938) reaguje na mnichovské události a obsahuje toto emotivní, vlastně už klasické čtyřverší
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
Roku 1940 vydal známou alegorickou sbírkou Naše paní Božena Němcová.
Už zmíněná smrt jej naštěstí neovládla na plný úvazek, a tak uspořádal už před válkou i sborníky anekdot Trampský smích anebo Třída se směje. A uváděl mladé básníky v edici První knížky. Jeho otec původně chtěl mít ze syna revolucionáře, ale Halas to vnímal trochu jinak a skalním komunistou se nikdy nestal. Blízcí mu byli i katoličtí básníci. Po pětačtyřicátém se nicméně stal členem Národního shromáždění a dostal práci na Ministerstvu informací, stal se dokonce předsedou Syndikátu českých spisovatelů. Roku 1946 přispěl do sborníků Můj poměr ke KSČ a K padesátinám soudruha Gottwalda, jenže rozčarování sílilo, a když navštívil roku 1947 Polsko a Rusko, kde měl oči otevřené, deziluze ho začala deptat. Únor 1948 to možná dovršil. Sbírku A CO? už každopádně neměl šanci vydat a i její zveřejnění posmrtné (1957) ještě stálo odvahu. Psal:
Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním.
Nechci být nápovědou co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách
Tedy poezie nesouhlasu s novou praxí komunistů a lépe se vrátit i k dětštějším jeho veršům. Poučení synovské:
Když probudí se hlína, je to myš
Je-li sklu zima, zaroste větvičkama
Ryba je hastrmaní lžička, Víš
A slza, slza je voda, co je sama
A Halasovo poučení o člověku jako takovém?
Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý
Ve větru list v lásce sám