ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
úterý 6.10.2026, svátek má
Hanuš
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíJak pracuje AINěco o Štaflíku a ŠpagetkoviKdo byl Old Surehand?Lucie Ernestová: Miluj svůj život 2027Kriminálka podle Jana MašatyZaniklé obceKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře století
Pozor na rozdíl mezi kamarády a ozvučnou deskou!!!
13.09.2026 Ivo Fencl Literatura
Prvý školní den roku 2026 připomněl přátele ze školy. Zvláštní. Jak často nazýváme kamarádem bytost, která nás pouze obdivuje. Jména svých obdivovatelů, co teď přijdou, měním, ale jinak jsou následující postřehy realita.
Kája Kuchynka byl vysoký, veselý, nápaditý, vstřícný kluk, který jednou řekl, když jsme na ulici Karla Marxe uviděli ještě vyššího a staršího kolohnáta: „To je ale beatlsák! Tý jo. Ty vlasy přes límec!“ A jak možná víte, vlasy přes límec už byla provokace.
V letech 1973-1976, kdy jsem navštěvoval třetí až šestou třídu základky, byli dlouhovlasí ostrakizováni, a to dokonce policií, a všici zarostlí byli minimálně „podezřelí“. Ale zarostlí jsme jako devíti až dvanáctileté děti ještě býti nemohli a ve třetí třídě já odhalil ne fousy, ale to, že poutám kluky-spolužáky vyprávěním. Ty povídky jsem si nikdy nepřipravoval a byly spontánní slovní průjem, ale vždy měly, to zas ano, hlavu i patu. Ačkoli vevnitř probíhaly lety ve výšině i pády a střelby a havárie a honičky. Rychle a zběsile. Něco jako v té filmové řadě. A Kuchynkovi i dalším jsem vyprávěl cestou ze školy a o přestávkách, hlavně o velké přestávce. Někdo k zadní stěně učebny nastavěl židličky a věrní posluchači včetně Káji už na nich na mne vždy čekali. Každý den. Byly to seance, ale vstoupilu po zazvonění „úča“, zamkl jsem okamžitě kušnu na dva západy a dělal oukropečka. Z nějakého důvodu jsem před soudružkami magickou schopnost kecat tajil. Zvlášť tenhle Kája Kuchynka mě poslouchal extrémně rád, i když to při hodině nešlo, a dokonce se divil, že „stories“ dodatečně nezapíšu. Ale já to tak nedělal. Jak bych mohl? Šlo to jen hubou a mozek rovnou generoval plánovaná pokračování, zatímco paměť asi vše odvyprávěné nechávala plavat. Nebo nenechávala, ale neměl jsem ani tu sebemenší potřebu osaměle zapisovat; potřeboval jsem obecenstvo. Lidi. Vnímatele. Ctitele. Smíšky. Vzyvatele. Inspirátory. Ty, co mě zdvihnou jako ikonu, i kdyby falešnou.
Dalším fascinovaný posluchač byl Petr Nepodal. Nebyl to čahoun jako Kája a vypadal plavovlase. Až neuvěřitelně hravý chlapec, jehož učitelka již od první třídy bila kvůli hravosti přes prsty. Byť jemně. A brala žákajdu a psala jeho tátovi: „Hraje si při vyučování a je nepokojný.“ „A s čím si to hraje?“ ptala se Petrova milá máma. „S prsty. Nic víc nepotřebuje.“
I tenhle Petr mi naslouchal oddaně a chodil za mnou a se mnou a vyzýval mě, ať ho jen bavím, ať si jen vymýšlím ještě víc, a někdy jsme zůstali i po škole u jejich baráku, zavřeli se kvůli legendárním dobrodružstvím v kůlničce Nepodalových, ta tam ještě stojí, i Kája tam byl a ještě někdo a měl jsem různé hrdiny v hlavě a ti teprve prožívali věci! A zvláštní, že jsem nikdy nevyprávěl v první osobě. Proč ne? Nebylo by to věrohodné. A tak jsem přímo poskakoval co hrdina světem svého „Hazardista“ (hazardéra) a on permanentně hazardoval se životem a kluci mi to žrali. I padoucha Zeleného Jíru a jedna věc mi připadá dodnes zvláštní. Petr Nepodal byl - podle všeho - extrémně roztomilé dítě. Dnes by mi takový připadal. Dnes to teprve tak cítím. Ale tenkrát jsem jeho roztomilost nevnímal. Soustředil jsem se pouze na to, abych já sám zaujal (žít není vnímat, ale být vnímán) a doma jsem večer a ještě navrch vyprávěl sestře, a to každý večer před spaním další pokračování, a když pak usnula, „hrál jsem si sám divadlo“, tak jsem tomu říkal. Potřeba spojovat věci linií příběhu ovšem je, a to nevyvrátíte, přirozená a vlastní každému, a když mi byly čtyři roky a šest měsíců a ještě jsem neuměl číst, tak mi dali Vlastivědu pro šestou třídu, ilustrovanou panem Brychtou, který později emigroval, a tenhle Brychta kreslil působivě. Ale byly tam i fotografie a navíc ta učebnice logicky sestává z oddílů a každý je úplně o něčem jiném. Psal to Říha a vydělal na tom majlant. A já? Chtěl jsem jen jediný a souvislý příběh, takže si dodnes pamatuji, jak jsem znovu a znovu listoval tou krásnou knihou a obrázek po obrázku si ten příběh vždy znovu vyprávěl a skládal. V duchu. A pokaždé trochu jiný, ale jedno se opakovalo krvelačně. Když jsem se dostal k prostřední partii o husitských válkách, došlo v mém příběhu vždycky na kýžené řeže, ba obrovské bitvy a masakry. Obrázky na to již čekaly. Jeden od Alše. A to mě asi bavilo nejvíc. Cepem do hlavy! Sudlicí. Ale je zvláštní, že i po tomhle vybití jsem vždycky putoval knihou dál a poctivě až do konce a má story nepohasla a vyvrcholilo to počínání tím, že jsem si všecky ty obrázky očísloval!
Ale to kamarádi a pomyslní kamarádi netušili. Co jsem četl doma, s tím jsem na trh nechodil. A co je podstatnější? Tihle posluchači byli automaticky kamarády, zatímco o ty ostatní paka já se zajímal pouze vlažně. Nebo vůbec. Byli pod mým rozlišovacím bodem. Oni mě totiž moc neposlouchali, a tak mi ani nepřipadali interesantní. A děvčata? Taky nula. I když…
Jednou chtěli rodiče můj žvanivý um využít na návštěvě u známých. Řekli: „On umí povídat.“ A známí měli holčičku a myslel jsem, že mi to půjde automaticky z huby a jako ve škole, i začal jsem cosi o ukradeném diamantu a jeho lovení, ale… Drhlo to. Moc. A přece byla napjatá a současně i veselá (chtěla bych tančit jen… Protančit noc a den…), zatímco já se potil jako hovado a povídám pitomým dospělým, aby šli pryč, že jsem přece zvyklí pouze na děti. Tak mi to půjde. Bez jejich uší. I šli pokorně do obýváku a má story v předsíni paneláku i tak putovala kamsi do hnoje. Dopadl jsem jako Švédi u Poltavy a bylo zjištěno, že asi nemám zbroj. A jsem odvodu neschopný; ale druhý den ve třídě a na putovním táboře v Krkonoších anebo Tatrách jsem zase mlel ostopryč. A nijak neskomíral. Byl jsem s to kdákat i cestou krásnou krajinou hor velebných a kluci se okolo mě shlukovali a byli jsme ve štrúdlu poslední. A je sice pravda, že mě pohled do Obřího dolu krapet inspiroval, a mlhy na blatech jakbysmet, ale jinak jsem do Krkonoš zasadil svého démona pana Hyda a... bylo mi skvěle. Konečně to začalo být naší třídní podezřelé, i vrátila se: „Co tady… Vnímáte vůbec krajinu?“ Co na to říct? Hned jsem byl tišší než ryba u stavidla. Před ní jsem nedal ani ránu do podlahy; ani jsem před dospělačkou necekl, a jak si vzpomínám, vedle Petra Nepodala a Káji Kuchynky mě tam zaujal ještě spolužák Jirka Kunzendorfer. Čím?
Smyslem pro humor. Já uměl leda vyprávět, on uměl krátké fóry. Byl z dobré rodiny a jaksi dospělejší, a když jsem si vedle něj stoupl k okýnku rychlíku na Slovensko, která tehdy bylo ještě možné stahovat (dnes to, kruci, nejde), a když jsem - stejně jako George - komentoval ženské venku na perónech, tak se mi vysmál. Od srdce, nebyl totiž včerejší. Jirka vycítil, že on už jejich půvaby chápe a mohl by je balit a chtěl by, zatímco já to celé hraju a jsem ještě dítě. Zapisoval jsem si jeho vtipy večer do notýsku a snil, že budu jako on. Uměl dokonce zpívat a jednou parodicky notoval: „Já se dnes dopoledne žením! Bim-bam vyzvání zvon, bim.bam…“ A možná bylo na tomhle Jirkovi zajímavé také to, že byl emotivnější. Jednou totiž bulil, když ho kdosi ve třídě nazval židákem; a stěžoval si paní učitelce. Byl to ale jediný případ něčeho podobného za celou mou školní docházku a stalo se to jenom a právě jemu. Vzdáleně připomínal mladého Heřmánka. A zda rád naslouchal mým dobrodružstvím? To opravdu už nevím, on bral svět spíš s nadhledem a díval se dopředu. Ne do snů.
Věrný vnímatel byl naopak Aleš Holeček. Chodil se mnou do „lidové školy umění“ a vždycky večer jsme se vraceli šerem; někdy ještě s Petrem Vrobelem. To, co jsme v lidušce malovali, už nesumíruji v paměti, ale že byli Aleš a Petr nadšení mými krváky, jisté je. A měl jsem je za to rád. Moc. Jenom za to? Já nevím. A je to zajímavá otázka. Někteří užívají druhé pouze jako ozvučnou desku! Kdyby tam Petr Nepodal, Aleš Holeček a Jirka Kunzendorfer nebyli, povídal bych já snad osaměle větru? Možná! Ale kdybych neuměl vyprávět? Zajímal bych je? O tom pochybuji. Jednou jsem četl o Robertu Louisi Stevensonovi, a nechci se s tím géniem ani vzdáleně srovnávat, že se prý zajímal o druhé do té míry, do jaké oni o něj. To je určitý postoj, ale nebyl to žádný vědomý plán a po desetiletí já si pak šťastně žil a byl si jistý, že na mě spolužáci uhranutě vzpomínají. Ale nevyhledával jsem je! Ani nechodím na srazy základní školy. Leda si sem tam napíši s Ferdou Valentou, kterého bych označil za podstatnějšího kamaráda než ty výše zmíněné, a taky si rád napíšu s Vaškem Hrabětou; s tím jsem seděl v lavici roky a roky, ale kamarádství párkrát poškodil, když mi třeba doma v podkroví atakoval ze závisti loutkové divadlo, anebo když mi na gymnáziu vymyslil rádoby trefnou přezdívku Goebbels. Do jisté míry seděla? Kdo ví; samozřejmě jsem ji nenáviděl a štvalo mě bez konce, že ji plno kluků akceptovalo a zkomoleně a klidně mi začali říkat Geblíku!
Je to dva roky, co jsem (jen chvíli) pracoval ve známé firmě Bohemia Sekt.
Bylo to krásné a všiml jsem si, že tam vlastně dělá i výš zmíněný Petr Nepodal a manželka - výše zmíněného - Aleše Holečka. Začal jsem jí tedy o Alešovi bájit - a o tom, jak mě vždycky s úžasem poslouchal a jak říkal, že jsem Verne; ale na dámu vzpomínky neudělaly dojem. Vůbec. V klidu tam vydělává a nevzpomínala, že by Aleš o mně kdykoli vyprávěl. Zapomněl na to? Jak to? Já tomu nemohu uvěřit! Přece byl můj. Ty ságy! Ty cesty nocí z lidušky. To přece není zapomenutelné. Nebo je? Petr Nepodal mě v Sektu opakovaně minul a snad i pozdravil, ale možná mě už nepoznal a šel okolo mě jako okolo kovárny, i prahl jsem vzlyknout: „Vole, zdar. Vzpomínáš, jak jsem v kolně vyprávěl? To přece bylo dobrý, ne?“
Nedokázal jsem to vyhrknout. A proč ne? Protože se obávám, že si má vyprávění nepamatuje. Nezanechala stopu, ve kterou jsem věřil. Nebyla zapsána a život putoval jinudy a někdy taky lidi různě válcuje. Co toho asi prožil? A většina lidí nesní pošetile o dětství, většina čile prosperuje a komunikuje o tom, co je teď, ne včera. Navštěvují se, jsou praktičtí; i vyptával jsem se jednoho bývalého spolužáka na Jirku Kunzendorfera a on řekl: „Pokud vím, podruhé se rozvedl a žije ve vile tam a tam. Možná je sám, nevím. Možná zahořkl.“ „Co dělá?“ „Nevím.“ A je to ode mě pár bloků a nedokážu tam jít a je to má chyba. Bděle jsem často snil a krmil kluky dobrodružnými plky a záleželo mi ne na nich, ale především na ságách. Velice se obávám, že se toho nejvíc dělo tam uvnitř mě, a že jim na mé osobě záleželo jenom kvůli příběhům. A dočasně. Nějaká přátelství jsou vždycky leda sen a jejich význam možná existuje, ale jaksi „vždy odložen“. A význam je vždycky odložen. A pak zemřeme. Mám vás rád, spěte. A jak říkal tenhle Enrico Fermi, vynálezce dynamitu, „kdyby to bylo možné, už by tady přátelé-mimozemšťani dávno vegetovali, ne?“ A nikde okolo mě, pokud vidím, nejsou a zasloužím si to a ostatně mi bývá hej, život člověka má barvy jeho fantazie a pesimismus je druh marnivosti a možná, nevím, to bývalo bezděčné, ale závěrem to musím převrátit do vtipu. Nikdy jsem nedovolil, aby mi příliv kamarádů a školní docházka překážely ve vzdělání.
Tenkrát v Plzenci - Ivo Fencl
Nakladatel: ArtKrist
Anotace
Starý Plzenec je maloměsto NA ZÁPADĚ, ale ne Divokém. ZÁPADĚ republiky. Nezvykle upřímný autor vypráví, jak zde prožíval dětství. Šedesátá-sedmdesátá léta nejsou (pro jednou) analyzována jako politikum, i když se ani tomu občas nevyhneme, a sledujeme spíš idylu, která umí obalit smírností jen kluka vkloubeného do světů kouzla, fantazií, sušící se trávy a kapitána „Glose“.
Tenkrát v Plzenci - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - online knihkupectví
V letech 1973-1976, kdy jsem navštěvoval třetí až šestou třídu základky, byli dlouhovlasí ostrakizováni, a to dokonce policií, a všici zarostlí byli minimálně „podezřelí“. Ale zarostlí jsme jako devíti až dvanáctileté děti ještě býti nemohli a ve třetí třídě já odhalil ne fousy, ale to, že poutám kluky-spolužáky vyprávěním. Ty povídky jsem si nikdy nepřipravoval a byly spontánní slovní průjem, ale vždy měly, to zas ano, hlavu i patu. Ačkoli vevnitř probíhaly lety ve výšině i pády a střelby a havárie a honičky. Rychle a zběsile. Něco jako v té filmové řadě. A Kuchynkovi i dalším jsem vyprávěl cestou ze školy a o přestávkách, hlavně o velké přestávce. Někdo k zadní stěně učebny nastavěl židličky a věrní posluchači včetně Káji už na nich na mne vždy čekali. Každý den. Byly to seance, ale vstoupilu po zazvonění „úča“, zamkl jsem okamžitě kušnu na dva západy a dělal oukropečka. Z nějakého důvodu jsem před soudružkami magickou schopnost kecat tajil. Zvlášť tenhle Kája Kuchynka mě poslouchal extrémně rád, i když to při hodině nešlo, a dokonce se divil, že „stories“ dodatečně nezapíšu. Ale já to tak nedělal. Jak bych mohl? Šlo to jen hubou a mozek rovnou generoval plánovaná pokračování, zatímco paměť asi vše odvyprávěné nechávala plavat. Nebo nenechávala, ale neměl jsem ani tu sebemenší potřebu osaměle zapisovat; potřeboval jsem obecenstvo. Lidi. Vnímatele. Ctitele. Smíšky. Vzyvatele. Inspirátory. Ty, co mě zdvihnou jako ikonu, i kdyby falešnou.
Dalším fascinovaný posluchač byl Petr Nepodal. Nebyl to čahoun jako Kája a vypadal plavovlase. Až neuvěřitelně hravý chlapec, jehož učitelka již od první třídy bila kvůli hravosti přes prsty. Byť jemně. A brala žákajdu a psala jeho tátovi: „Hraje si při vyučování a je nepokojný.“ „A s čím si to hraje?“ ptala se Petrova milá máma. „S prsty. Nic víc nepotřebuje.“
I tenhle Petr mi naslouchal oddaně a chodil za mnou a se mnou a vyzýval mě, ať ho jen bavím, ať si jen vymýšlím ještě víc, a někdy jsme zůstali i po škole u jejich baráku, zavřeli se kvůli legendárním dobrodružstvím v kůlničce Nepodalových, ta tam ještě stojí, i Kája tam byl a ještě někdo a měl jsem různé hrdiny v hlavě a ti teprve prožívali věci! A zvláštní, že jsem nikdy nevyprávěl v první osobě. Proč ne? Nebylo by to věrohodné. A tak jsem přímo poskakoval co hrdina světem svého „Hazardista“ (hazardéra) a on permanentně hazardoval se životem a kluci mi to žrali. I padoucha Zeleného Jíru a jedna věc mi připadá dodnes zvláštní. Petr Nepodal byl - podle všeho - extrémně roztomilé dítě. Dnes by mi takový připadal. Dnes to teprve tak cítím. Ale tenkrát jsem jeho roztomilost nevnímal. Soustředil jsem se pouze na to, abych já sám zaujal (žít není vnímat, ale být vnímán) a doma jsem večer a ještě navrch vyprávěl sestře, a to každý večer před spaním další pokračování, a když pak usnula, „hrál jsem si sám divadlo“, tak jsem tomu říkal. Potřeba spojovat věci linií příběhu ovšem je, a to nevyvrátíte, přirozená a vlastní každému, a když mi byly čtyři roky a šest měsíců a ještě jsem neuměl číst, tak mi dali Vlastivědu pro šestou třídu, ilustrovanou panem Brychtou, který později emigroval, a tenhle Brychta kreslil působivě. Ale byly tam i fotografie a navíc ta učebnice logicky sestává z oddílů a každý je úplně o něčem jiném. Psal to Říha a vydělal na tom majlant. A já? Chtěl jsem jen jediný a souvislý příběh, takže si dodnes pamatuji, jak jsem znovu a znovu listoval tou krásnou knihou a obrázek po obrázku si ten příběh vždy znovu vyprávěl a skládal. V duchu. A pokaždé trochu jiný, ale jedno se opakovalo krvelačně. Když jsem se dostal k prostřední partii o husitských válkách, došlo v mém příběhu vždycky na kýžené řeže, ba obrovské bitvy a masakry. Obrázky na to již čekaly. Jeden od Alše. A to mě asi bavilo nejvíc. Cepem do hlavy! Sudlicí. Ale je zvláštní, že i po tomhle vybití jsem vždycky putoval knihou dál a poctivě až do konce a má story nepohasla a vyvrcholilo to počínání tím, že jsem si všecky ty obrázky očísloval!
Ale to kamarádi a pomyslní kamarádi netušili. Co jsem četl doma, s tím jsem na trh nechodil. A co je podstatnější? Tihle posluchači byli automaticky kamarády, zatímco o ty ostatní paka já se zajímal pouze vlažně. Nebo vůbec. Byli pod mým rozlišovacím bodem. Oni mě totiž moc neposlouchali, a tak mi ani nepřipadali interesantní. A děvčata? Taky nula. I když…
Jednou chtěli rodiče můj žvanivý um využít na návštěvě u známých. Řekli: „On umí povídat.“ A známí měli holčičku a myslel jsem, že mi to půjde automaticky z huby a jako ve škole, i začal jsem cosi o ukradeném diamantu a jeho lovení, ale… Drhlo to. Moc. A přece byla napjatá a současně i veselá (chtěla bych tančit jen… Protančit noc a den…), zatímco já se potil jako hovado a povídám pitomým dospělým, aby šli pryč, že jsem přece zvyklí pouze na děti. Tak mi to půjde. Bez jejich uší. I šli pokorně do obýváku a má story v předsíni paneláku i tak putovala kamsi do hnoje. Dopadl jsem jako Švédi u Poltavy a bylo zjištěno, že asi nemám zbroj. A jsem odvodu neschopný; ale druhý den ve třídě a na putovním táboře v Krkonoších anebo Tatrách jsem zase mlel ostopryč. A nijak neskomíral. Byl jsem s to kdákat i cestou krásnou krajinou hor velebných a kluci se okolo mě shlukovali a byli jsme ve štrúdlu poslední. A je sice pravda, že mě pohled do Obřího dolu krapet inspiroval, a mlhy na blatech jakbysmet, ale jinak jsem do Krkonoš zasadil svého démona pana Hyda a... bylo mi skvěle. Konečně to začalo být naší třídní podezřelé, i vrátila se: „Co tady… Vnímáte vůbec krajinu?“ Co na to říct? Hned jsem byl tišší než ryba u stavidla. Před ní jsem nedal ani ránu do podlahy; ani jsem před dospělačkou necekl, a jak si vzpomínám, vedle Petra Nepodala a Káji Kuchynky mě tam zaujal ještě spolužák Jirka Kunzendorfer. Čím?
Smyslem pro humor. Já uměl leda vyprávět, on uměl krátké fóry. Byl z dobré rodiny a jaksi dospělejší, a když jsem si vedle něj stoupl k okýnku rychlíku na Slovensko, která tehdy bylo ještě možné stahovat (dnes to, kruci, nejde), a když jsem - stejně jako George - komentoval ženské venku na perónech, tak se mi vysmál. Od srdce, nebyl totiž včerejší. Jirka vycítil, že on už jejich půvaby chápe a mohl by je balit a chtěl by, zatímco já to celé hraju a jsem ještě dítě. Zapisoval jsem si jeho vtipy večer do notýsku a snil, že budu jako on. Uměl dokonce zpívat a jednou parodicky notoval: „Já se dnes dopoledne žením! Bim-bam vyzvání zvon, bim.bam…“ A možná bylo na tomhle Jirkovi zajímavé také to, že byl emotivnější. Jednou totiž bulil, když ho kdosi ve třídě nazval židákem; a stěžoval si paní učitelce. Byl to ale jediný případ něčeho podobného za celou mou školní docházku a stalo se to jenom a právě jemu. Vzdáleně připomínal mladého Heřmánka. A zda rád naslouchal mým dobrodružstvím? To opravdu už nevím, on bral svět spíš s nadhledem a díval se dopředu. Ne do snů.
Věrný vnímatel byl naopak Aleš Holeček. Chodil se mnou do „lidové školy umění“ a vždycky večer jsme se vraceli šerem; někdy ještě s Petrem Vrobelem. To, co jsme v lidušce malovali, už nesumíruji v paměti, ale že byli Aleš a Petr nadšení mými krváky, jisté je. A měl jsem je za to rád. Moc. Jenom za to? Já nevím. A je to zajímavá otázka. Někteří užívají druhé pouze jako ozvučnou desku! Kdyby tam Petr Nepodal, Aleš Holeček a Jirka Kunzendorfer nebyli, povídal bych já snad osaměle větru? Možná! Ale kdybych neuměl vyprávět? Zajímal bych je? O tom pochybuji. Jednou jsem četl o Robertu Louisi Stevensonovi, a nechci se s tím géniem ani vzdáleně srovnávat, že se prý zajímal o druhé do té míry, do jaké oni o něj. To je určitý postoj, ale nebyl to žádný vědomý plán a po desetiletí já si pak šťastně žil a byl si jistý, že na mě spolužáci uhranutě vzpomínají. Ale nevyhledával jsem je! Ani nechodím na srazy základní školy. Leda si sem tam napíši s Ferdou Valentou, kterého bych označil za podstatnějšího kamaráda než ty výše zmíněné, a taky si rád napíšu s Vaškem Hrabětou; s tím jsem seděl v lavici roky a roky, ale kamarádství párkrát poškodil, když mi třeba doma v podkroví atakoval ze závisti loutkové divadlo, anebo když mi na gymnáziu vymyslil rádoby trefnou přezdívku Goebbels. Do jisté míry seděla? Kdo ví; samozřejmě jsem ji nenáviděl a štvalo mě bez konce, že ji plno kluků akceptovalo a zkomoleně a klidně mi začali říkat Geblíku!
Je to dva roky, co jsem (jen chvíli) pracoval ve známé firmě Bohemia Sekt.
Bylo to krásné a všiml jsem si, že tam vlastně dělá i výš zmíněný Petr Nepodal a manželka - výše zmíněného - Aleše Holečka. Začal jsem jí tedy o Alešovi bájit - a o tom, jak mě vždycky s úžasem poslouchal a jak říkal, že jsem Verne; ale na dámu vzpomínky neudělaly dojem. Vůbec. V klidu tam vydělává a nevzpomínala, že by Aleš o mně kdykoli vyprávěl. Zapomněl na to? Jak to? Já tomu nemohu uvěřit! Přece byl můj. Ty ságy! Ty cesty nocí z lidušky. To přece není zapomenutelné. Nebo je? Petr Nepodal mě v Sektu opakovaně minul a snad i pozdravil, ale možná mě už nepoznal a šel okolo mě jako okolo kovárny, i prahl jsem vzlyknout: „Vole, zdar. Vzpomínáš, jak jsem v kolně vyprávěl? To přece bylo dobrý, ne?“
Nedokázal jsem to vyhrknout. A proč ne? Protože se obávám, že si má vyprávění nepamatuje. Nezanechala stopu, ve kterou jsem věřil. Nebyla zapsána a život putoval jinudy a někdy taky lidi různě válcuje. Co toho asi prožil? A většina lidí nesní pošetile o dětství, většina čile prosperuje a komunikuje o tom, co je teď, ne včera. Navštěvují se, jsou praktičtí; i vyptával jsem se jednoho bývalého spolužáka na Jirku Kunzendorfera a on řekl: „Pokud vím, podruhé se rozvedl a žije ve vile tam a tam. Možná je sám, nevím. Možná zahořkl.“ „Co dělá?“ „Nevím.“ A je to ode mě pár bloků a nedokážu tam jít a je to má chyba. Bděle jsem často snil a krmil kluky dobrodružnými plky a záleželo mi ne na nich, ale především na ságách. Velice se obávám, že se toho nejvíc dělo tam uvnitř mě, a že jim na mé osobě záleželo jenom kvůli příběhům. A dočasně. Nějaká přátelství jsou vždycky leda sen a jejich význam možná existuje, ale jaksi „vždy odložen“. A význam je vždycky odložen. A pak zemřeme. Mám vás rád, spěte. A jak říkal tenhle Enrico Fermi, vynálezce dynamitu, „kdyby to bylo možné, už by tady přátelé-mimozemšťani dávno vegetovali, ne?“ A nikde okolo mě, pokud vidím, nejsou a zasloužím si to a ostatně mi bývá hej, život člověka má barvy jeho fantazie a pesimismus je druh marnivosti a možná, nevím, to bývalo bezděčné, ale závěrem to musím převrátit do vtipu. Nikdy jsem nedovolil, aby mi příliv kamarádů a školní docházka překážely ve vzdělání.
Tenkrát v Plzenci - Ivo Fencl
Nakladatel: ArtKrist
Anotace
Starý Plzenec je maloměsto NA ZÁPADĚ, ale ne Divokém. ZÁPADĚ republiky. Nezvykle upřímný autor vypráví, jak zde prožíval dětství. Šedesátá-sedmdesátá léta nejsou (pro jednou) analyzována jako politikum, i když se ani tomu občas nevyhneme, a sledujeme spíš idylu, která umí obalit smírností jen kluka vkloubeného do světů kouzla, fantazií, sušící se trávy a kapitána „Glose“.
Tenkrát v Plzenci - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - online knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetí
Děsy MUDr. Emila Trévala
Svobodná vůle jako elegantní iluze biologických procesů
Vyšel televizní scénář seriálu Bouře století
Rytíři z Byšic – nový historický román odhaluje zapomenutý šlechtický rod
Rilla z Ingleside přichází v novém ilustrovaném vydání
Osud budoucího filozofa Klímy
Kdo byl Old Surehand?
Kriminálka podle Jana Mašaty
Dopadnout jako Ludvík Jagellonský u Moháče
Nenalezený mísí Kafku, magický realismus a poezii
Skutečný život římských císařů: Jak se vládne světu?
Naturalismus v kotlině, kde chyběl Émil Zola
Folklor podle Otčenáška
Sherlock Holmes a mistři lží
Devět hororů od vikáře Maldena
Božena Němcová a magie
Nocleh u Párala, vzpomínka na Hrabala
120 let od narození kouzelníka Rawsona
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.