Nikdy předtím jsem Irvinga nečetla a to, že jsem si nakonec koupila hned dvě jeho knihy (tou druhou bylo „Manželství do 158 liber“) nedokážu ničím vysvětlit. Snad jen, že mě zaujaly zvláštní vztahy jedné prapodivné, dalo by se říci až nenormální rodinky. Ale to co by se zdálo, že se nikdy nemohlo stát, podává autor tak věrohodně, že tomu prostě věříte. Příběh rodiny, která vlastní živého medvěda a která touží po tom vlastnit hotel, je spíš nikdy nekončící změť zvratů, jež vás leckdy rozesmějí, leckdy rozpláčí, ale zároveň ve vás zanechají tak silný pocit něčeho neopakovatelného, nádherného a hluboce lidského, že na to jistě nezapomenete.

A tak se stane, že ve chvíli, kdy umírá starý dědeček při zvláště absurdní situaci, máte sice slzy v očích, ale zároveň se dusíte smíchy, stejně jako v případě, kdy slepý otec ve Vídeňské opeře na otázku, proč musí sedět v první řadě, když je slepý, docela vážně odpovídá: „Abych lépe viděl.“

S hlavními hrdiny prožíváme jejich boj o prosté lidské štěstí a lásku, jichž se jim na první pohled příliš nedostává, ale když se podíváte podruhé, víte, že byste jim leccos mohli závidět. Už to, jak se poprali s životem a s ranami, které jim během let uštědřil, jak se nenechali shodit na kolena, naopak třeba s ohnutými zády, ale šli dál – za svými sny, za docela obyčejným štěstím a za láskou – i tou zapovězenou. A jak se jim to sice částečně, ale přece jen nakonec podařilo.

Když jsem příběh četla, mrazilo mě, smála jsem se i brečela. Tak jak to chodí občas v životě každého z nás. Člověk nemůže být pořád šťastný, to by se to štěstí nakonec unavilo, okoukalo a odumřelo. Ale když už šťastný je, měl by si toho vážit. Každého dne, každého okamžiku, každého úsměvu, který pro nás to těžce vydobyté štěstí vykouzlí.